Zlomená duše/I. Kapitola z mládí

Údaje o textu
Titulek: I. Kapitola z mládí
Autor: Antonín Sova
Zdroj: SOVA, Antonín. Zlomená duše. Praha: vlastním nákladem, 1896. s. 9–26.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

A kterak ty víš, ženo, získáš-li muže svého?
aneb co ty víš, muži, získáš-li ženu?

Kap. VII., 16.

Žena svého vlastního těla v moci nemá,
ale muž; též podobně i muž těla svého vlastního
v moci nemá, ale žena.

Kap. VII., 4.

Z epištoly sv. Pavla ke Korintským.

Mé dětství? Moje dětství! Černou nití
smrť provlékla se jím. Tak přišla hrozně!
Tak drtivě! Tajně se připlížila
do rodiny jak hříchů starých přízrak.
Ty mrtvé sice lehce uložila,
leč námi otřásla a protáhla se
nečistě řečištěm našeho rodu,
v potomků srdcích sesedla se hořce.

Tehdy jsme obývali zpustlý statek
v údolí neúrodném. Zimomřivě
z třesavých osyk do kraje se bělal.
Můj otec ustaraný byl a chorý,
chuďoučký patricij tohoto kraje
a lidem nerozuměl. Stále říkal:
„To zanedbaný lid. To tupý lid je.
A pověrčivý. Poťouchlý a zrádný.
A krade. Pomodlí se před krádeží,
leč krade. Kněz? Ničeho nepomůže,
Kristova slova, slova nezávazná,
ni paragrafy závazné, ni lidská
průměrná úroveň dnů pokročilých,
ni řvaní po osvětě, burcování
a slova smělejší, jež s koncem věku
do mody přišla… Hle, takoví lidé
jak Hunové zde, pod kultury svícnem!
Eh, Sibíř! Maminko, jaká to Sibíř,
ta Bílá Ves. Toť osud, že jsem poslech’
toho neb onoho…“ Tak to šlo dále
jak články dlouhé, trapné litanie,
jak chřestění kuliček růžencových…

Leč hospodářství… protivno mu bylo
se stýkat s lidem. Protivny mu byly
písčité, dlouhé rozvlněné lány,
na kterých vsi se bělávaly v dálce,
do nekonečna… Vymýšlel jen stále
a toužil po něčem, co obdiv budí,
měl záliby jež statek trávívaly.
Tu jakýs chov on amerických kurů
si zavedl, perličky, které denně
sám krmíval, po dvoře chodě truchle
v trepkách a županu… Kdes po šlechtici
si koupil staré, tlusté, bílé klisny
s korunkou hraběcí na lesklých plecích,
neb kočár starý vyměnil za nový
kus lánu přidávaje; stále měnil
a stále větší přicházely účty…
Podivný, tichý, poetický slaboch,
z těch jeden, kteří tajně vlastencují,
leč tak, aby to nebouřilo panstvo,
jej nezavléklo v podezření, chodil
do oratoře hraběcího rodu.
Čet denník německý. Mou sestru poslal
k anglickým pannám. Tajnou láskou přilnul
k veliké Vídni jako tepně říše.
Mne na klín bral si, slovy velkých slibů
rozpjetí líčil, kterak velká duše
obrovským rozmachem vyrazit musí,
vše s křídel shodit. Malicherná lnutí
k poměrům malým odsuzoval dlouze,
vše provincialním a idealním
mněl malicherným být, ten „těžký jazyk“,
jenž prý se dere na „Parnass“, jak často
ve společnosti mluvil. Oprašoval
řád jakýs často, aby pochlubil se
svým hostům novým, které štědře hostil.
Nejraděj míval druha, stařičkého
pensistu, který asi stejně mluvil.
Syn jeho počal milovat mou sestru,
osmahlou Láďu; aspoň se tak zdálo…

As devět let mi bylo… Zřím se dosud:
drobounký biret se sokolím péřím
já nosil, sametovou hnědou bundu
a kalhoty ze šedé látky, které
končily nad koleny tam, kde stužka
punčochy spjala modře pruhované.
Mně bylo tehdy nevýslovně teskno:
byl ještě čerstvý hrob mé první matky.
A proto jsem tu — druhou nenáviděl.
Mne nevšímal si otec… Ona byla
mladičká ještě… Živá, bujná, svěží,
jak cikánka ohnivé oči měla,
jakýmsi žárem divným rozžhavené,
jenž svítí stejně všem. Smích altu timbrem
po pokojích se nes, když volala mne
neb starouše… Leč já jí nemoh zvyknout,
divoký jakýs vkus, přepjatá vášeň,
s níž líbala mne, k pláči nutila mne,
ty kypré její, stále vlhké prsty
já nemoh cítit v kadeřích, já hračkám,
jež ona vymýšlela, nerozuměl.
Má bolest rostla, když jsem vyšel někdy
na dvůr a stáje. Staré, scvrklé ženy
oráčů, čeledínů brávaly mne
do učouzených, hliněných svých síní,
kde znal jsem všecko. Bidla pode stropem
a na nich prádlo strakaté schlo parnem
při otevřených oknech. Smrtník v koutě
vždy tikal někde na hliněné půdě,
kde děti válely se košilaté
a cvrček tónem vysokým sem cvrčel
od mlýnských vantrok, kde nebylo vody,
kde trosky kola mnohá léta hnily
otcovým hospodářstvím. Mlýnek dávno
stál opuštěn. A zde já u oráčů
rád prodléval jsem. Mívali mne rádi,
na dvéře K+M+B + vždy já jim psával
a dětem rozdával jsem svoje hračky.
Sborem se často modlívali večer
a říkali: „Ah mladý pane! pane!
náš ubožáčku! Jiné časy byly
za milostpaní!“ Pak mne litovali
i sestru, některé, ty citlivější
babice plakaly, — já plakal s nimi…

V tu dobu častokrát se strany matky
jakýsi její příbuzný k nám jezdil
šeptavě mluvící… Zrak jeho plachý
hrál zelenavým ohněm. Oblečený
vždy výstředně, s kravatou rudou, na ní
vbodnutou elektrickou malou muškou,
jež večer svítila, mne zajímával
a touhu budil po obzorech nových.
Parfum vál z jeho žlutých rukaviček,
z cylindru bezvadného, ze řas tmavých,
lesklého kabátce a haveloku; —
kol mojí matky něžně obletoval
jí přinášeje trety… Vždycky dlíval
v salonku, zahradník kam plno květin
do polokruhu schválně rozestavil
pokynem matky. Tento člověk míval
vždy pro mne slovo, úsměv. Někdy knihu
mi přivážel. Tu párek bílých myší
mi daroval, jichž oči rubínové
červeně plály, tu zas brouky vzácné,
tu lastury a mušle. Já mu říkal
vždy „strýčku“… Nebyl mlád již… Také bledý
obličej jeho vadnul, dlouhé prsty
se zachvívaly jakous nervositou…
Byl dětinský a zdálo se, že umí
vyhovět dětem… Mnohdy celé půldne
já při něm vyseděl jsem u klavíru
sleduje rány oktáv, cvrlikání,
žbluňkáni tichých tremol, zvonky tercí
a těžké bouře pedálových kladiv. —
Mým otázkám obzory šířil nové…

Za parného dne jednou, když jsem seděl
u svojich úloh na zahradě v stínu
besídky březové, má sestra přišla
a němě, tupě, usedla si u mne…
Jak by jí srdce cosi užíralo,
vybouřenými, zděšenými smutky
jí oko hořelo, a svislé ruce
zlomeně visely jí podél boků…
Co je ti, co? Nu řekni?! Ale ona
se nepohnula v sebe zamyšlena.
Pak pohlédnuvši na mne s výtkou dlouze,
jak neulehčenou by bolest sama
bez svědků měla prožíti, zas zvolna
odešla, otázkou mou vyplašena…
Snad vyhýbala se mi? Já již věděl,
že nemíní se svěřit děcku… Věděl
jsem, kterak bojem těžkým strádá
a unavena dnes, jak lehne s pláčem…
Mne dráždilo to, že mne neuznává
by svěřila se mi… Se zřejmým vzdorem
já vyhýbal se jejím zrakům, které
podivnou vášni hořeti se zdály,
a démonicky ze zarudlých víček
jak ohně za noci z listnatých lesů
tajemnou hrůzou… Bylo jí to líto?…
Mé vidouc odcizení, bázeň, vzala
mne do své jizby, jaksi ustaraně
vše snášela, co baviti mne mohlo…
Náš otec nebyl doma… Odjíždíval
s jakýmsi mluvkou z města. V politice
utápěl svoji energii všecku
a ctižádost tak šálil nezkojenou…

Já nechápal jsem sestry… V rozbouřených
tragických vlnách, jež jsem nemoh tušit,
se utápěla světlá její hlava.
Já nechápal jsem vroucnost její lásky,
ba nechápal jsem, z jaké černé hloubky
děsivý její smutek rost. Tu pozděj,
když pomodlila se jak jindy večer
mne zlíbala a řekla: „Nemiluj ji,
víš, tu…“ a slzy její tekly horké
na moji hlavu… „Slyšíš? Rád ji neměj,
vždyť ona nemá nikoho z nás ráda,
ni tatínka… Já vím… Ty nesmíš vědět,
co já už vím…“ s dětinskou upřímností
tajemství předstírajíc, odhalila
kus neurčitého mi náhle světa.
„Ne, nechoď k ní… buď u mne… Zda pak umíš
své úlohy? Pojď, půjdem na zahradu
a pohrajem si spolu… Nu co? Ruďo?“
A velkým, otevřeným okem, které
budilo úžas jasem nenadálým,
že trochu sobě ulevila, na mne
se zadívala, šátkem utírala
si plachá víčka… Její krok zněl lehce,
když tiše vyšla do zvlněných stromů
po trávě vysoké, ztemnělé rosou,
ostrůvky pryskyřníků postříkané…

To bídáctví! Já mnil, že počla mučit
(jak slýchával jsem o macechách jiných)
mou sestru. Myslil jsem, že slovo příkré
nějaké mezi nimi vystřídáno,
jež rozvášnilo sestru… Vštěpované
se brzy objevily vzdorné vlivy
a křižovaly prudce mojí duší. —
Již sestru nespustil jsem s očí… Bázeň
mé srdce naplnila úzkostlivá,
pláč její dráždil mne a mlčelivosť
mne děsila… Na blízku ní já číhal
na slovo, na úsměv, pramalou změnu,
na drobnou třeba událosť, však přece
událosť, která moc má srdce zvolnit.
Ta chvíle přišla. V čeledníku, v noci,
když zdálo se, že spím v ložnici vedle
— (pruh dveří přivřených se žlutal světlem) —
se starou služkou rozprávěla ještě.
V přestávkách dlouhých zdálo se, že pláče,
co služka těšila ji: „Pán Bůh chce to,
dušičko drahá.“ — Ale nezkojena
vášnivě ona žalovala, v prudkých
přívalech její pláč se v slovech tlumil.
„Můj Kriste Ježíši! Maria Panno!
Ke komu jít mám, když ne k vám? A komu
si postěžovat? Vám jen, moje zlatá,
vy jste vždy pro mne tolik lásky měla!
A teď mám bratra jen — ten však je dítě, —
a potom vás…“

                       Tu s ustrnutím slyšel
jsem věci hrozné. Jejich dosah celý
já nechápal, však cítil jsem, jak strašně
mi srdce bije a děs ve mně vstává.
Tma svírala mne a pruh žlutý dveří
se zdál mi zastíněný postavami,
jež protáhly se mojí fantasií.
Já vyrozuměl jen: z jakéhos listu,
jenž pohozen dnes v trávě ležel v sadu
a poletoval pod okny a rosou
byl zavlhlý, to hoře sestra četla
služce, jež stará, čísti neuměla…
Náš host je psal, jenž mdle se smával, snivě,
po boku mém do kláves kamarádsky
tlouk’, prsty klást mne učil, zpíval zašlé
podivné písně chvějným barytonem,
mně nosil bílé myši… On je napsal,
on, on… milenkou zval v něm druhou matku…
Tu více neslyšel jsem. Stromy křikly,
houk vítr, třískl v okno. Dusné noci
se mraky provalily mnohostupy,
z daleka kdesi bouře rodila se,
déšť ztemnil siné světlo. Zvučnou hudbou
okapy crčely tak jednotvárně,
švířící drůbež zapištěla bázní.
A s hlavou vztýčenou já slouchal v pláči,
však marně, marně! Jako kočka tiše
s kahancem náhle sestra na práh stoupla
plaše se rozhlížejíc, polekána,
a konejšíc mne, uzavřela dvéře…

Déšť chmurný potom nastal. Zmlklým ránem
zahrada v dešti zalitými okny
mrzutě, matně sem se rýsovala,
na loužích dvorem žluté nebe chvělo
se větru vlnami. V nich brouzdaly se
špinavé kachny líně, kolébavě,
pes ovčácký nos zdvíhal blíže stájí.
A tu já neobyčejné jsem věci větřil,
jež mžikem sběhly se… Vzhled dvora smutný
se plnil postavami za úsvitu.
V halenách režných pobíhala čeleď
klepajíc dřeváky. Jakýsi hrozný
sběh lidí zřel jsem ráno kolem oken,
jak s výkřiky a úžasem se rojil.
Ne, sen to nebyl. Jaká divná úzkost
mne přepadla, když ven mi zakázali
vyjíti! Též ta naše šedovlasá
a uplakaná, dobrá, stará chůva,
tak dobrá vždy, pojednou zabránila
mně vyjít. K smíchu! Chůva zakázala
mně vyjít?

                Pátral jsem. Pak řekli večer:
že ona zemřela. Ta, kterou z duše
jsem nenáviděl. Zemřela! A divný
já úžas cítil, jak to všecko možno,
když včera jsem ji viděl? Jak to možno?
I pocítil jsem touhu všecko vědět,
leč nemoh’ jsem. Mne okřikli pak zkrátka
mne stále hlídajíce, mysl moji
hračkami konejšíce… kterak hloupé
to připadalo mi a kterak smutné.
Já pohřeb čekal jsem. Já chtěl ji vidět,
chtěl ukázat ji. Neodbytné prosby
jen suchým odepřením vybouřili
ku dotíravým vzdorům. Otec přijel,
zmateně chodil v zlobném, němém žalu
jak stín a zavřen, návštěv nepřijímal…
A salon zamkl se. Já neviděl jsem
pohřbu ni kněží… Neviděl jsem lidi,
jen sestru plachou, posupný hled otcův,
podťaté kroky jeho. Doma zavřen,
i sestra, já, my všichni… Týden minul.

Mně bylo, jak bych musil vykřiknouti,
otřásti něčím, utéci, já vězeň!
Mne uděsily bledé líce sestry,
modlitby její, přítomnost ta těžká.
I učitel můj nedivil se skoro,
(jenž ze sousední vesnice k nám chodil),
že pro vše kles‘ můj zájem shasínavý
jak oheň v krbu, který slabě sténá…
Ven, ven! Mně počalo se stýskat příliš
po ní, jež záhadně tak zmizela mi,
(víc zvědav byl jsem, než ji nenáviděl!)
po jejím příbuzném a po klavíru,
po jeho darech, na než jsem se těšil,
po jeho láskání, jež přijímal jsem
vždy rozmazleně, toužiti jsem počal…

Tu jak by všichni zbavit se mne chtěli,
mne zavezli do vzdáleného města
po krátkém čase… Město černé bylo
s tou branou obrovskou, kde hoši hráli
s pokřikem v míč. Nápisy starodávné
na bráně budily svět zašlý ve mně,
cimbuří stará, podloubí tu v slunci
se leskla večerním a shasínala
a divný ruch tu výskal… Mladí hoši
s knihami chodili tu večer. Lampy
hořely tiše, jasně tak a dámy
se smály, velká kašna na náměstí
crčela, jakous touhou po domovu
mne mátla píseň, ze zahrad jež zněla
restaurac otevřených… Lidé zvláštní
mi připadali… a já seznamoval
se s přátely novými na chodnících,
jež ve škamnech jsem ráno viděl… V bolesť
mou jakýs paprsk velký svítit počal
nadějí nových, starostí a práce, —
— mne nikdo nehlídal zde, — netísnilo
ovzduší pláče; prsa šířila se
hrdostí; samostatným, tichým sněním
já počal duši svoji naplňovat,
své nitro tišit, — ah, to staré město,
vzdálené město miloval jsem příliš!

Leč bolesť záhy zaklepala, přišla,
a ústy cizích lidi rostla ve mne,
a bez milosti strašné noci obraz
čas obnažil mi zcela. Podrobnosti
i souvislost i podklad oné drámy
já zcela dnes již pochopil: On vlákal
ji tenkrát v noci k sobě rozvášněný,
milenec dávný, láskou rozhýčkaný
a poblouzený blízkostí, již přála
mu příbuznosť, vášnivě po ni práhna.
Byl otec chorý, nevšímavý stařec;
leč ona jako cikánka, tak svěží,
ji snadno získat bylo, když se vzala
minulosť, přísahy, žár jejich lásky,
jež hynula…

                   To dosud vyčtu z listu,
jejž našla sestra tehdy, dala mi jej
do půle roztržený, jako vztekem
zmačkaný. Pozděj pochopil jsem.
On s rafinovaností, drzým čelem
psal vášnivý list naší druhé matce, —
zel z listu fin de siècle. Nervosita
a podrážděnosť, prospěchářské cíle
zvláštního milovníka této ženy,
jež i jej milovala. Dávno v městě
jej milovati musila… On žvatlal
v něm sladkými a nedbalými slovy
a zapřísáhal ji minulou láskou,
jež nezná mezí, obětí ni bázně,
ohledů jakých. „Milovali jsme se,
viď, drahá, v prvním jaru svého mládí?
Do smrti milujem se! Jak to možno
zapřít, má duše? Ne, jen upamatuj
se na tu zimu loňskou! Muž tvůj „dobrý“
až příliš! kterak sedal podrážděný,
zemdlený v loži divadla a mluvil
impertinence. Nemohu ho vidět,
odpusť mi, drahá! Ale tehdy přece,
když předstírala’s nemoc, když jsi tehdy
zůstala v Praze sama u své tety,
my byli jednou sami. Pamatuješ?
Ty ležela jsi celá bílá v krajkách,
v poduškách, černé rozházené vlasy;
já na pelesti postýlky jsem sedal
a hladil tě. A tys tak bledá byla,
tak byla’s krásná, když jsi churavěla,
a léky, jež jsem podával ti, trpké,
s úsměvem brala’s, hlavu pozdvihujíc…
A potom víš, — když tenkrát za večera
my toulali se, jak jsi uprositi
se dala, mou pak celá, celá byla,
tvá duše i tvé tělo! Tehdy plaše
jak letěla jsi po širokých schodech
hôtelu předměstského, obávajíc
se stínů. Pro Bůh, nezapomeň, drahá,
na tuto noc. Ty jsi tak slibovala,
ty jsi tak přísahala, a já věřím,
tys dosud moje! Nech těch tvorů hloupých,
hlupáčků zanech! Nech onoho starce,
tvá bída hůře skončí. V nepohodlí,
v rodinné zmatky kráčíš. Poslyš, vzpomeň
mých polibků a objetí, mé lásky,
zas celá moje buď. Vždyť kruté časy
dolehly na mne, drahá! Pochopíš to,
nebudeš klnout mi? Nebudeš vinit
mne z ničemností, svévolnosti, drahá,
když svěřím se ti? Jenom tenkrát ještě
ti psáti musím. Rozerván jsem, bídný,
mne tíží hříchy jak balvanů trosky
a ony rostou a já — stojím, stojím!
Má láska k tobě neznala však míry!
Já jmění nedbal jsem. Nedbal jsem dneška,
ni zítřka, nedbal světa, jenom tebe
když moh’ jsem milovati! Lichvářští psi
kus po kuse mne roztrhali, — budiž,
mám pocit klidu. Vím, že ukrotím je,
kus masa shnilého až před čenichy
jim hodím, — svoje tělo. Není moci,
jež mrtvolu mou vykoupit by mohla,
ni peněz již, o než bys oloupila
hlupácká svého v prospěch mojí věci
jak jindy před tím. Nechci! Trápí život,
mne mrzí život! Nemá pro mne ceny…
Nač tedy dále jíti, drahá duše,
když není vykoupení? Byl jsem dobrý,
kdys v mládí. Teď již není ideálů.
Teď boha není! Ničeho jíž není,
má schopnosť, energie, ta se zvrhla,
kdes v hospodách změkčile zdržela se,
plačtivě upíjí se… Konec! konec!
Než chceš-li rozloučit se, přijď dnes večer,
přijď jistě ke mně…“

                             Tenkrát přišla tedy;
Co dál se dělo, záhadným je dosud…
U skříně kredenční, v zad nakloněna
o hranu její ostrou, na koberci
ležela hlavou k zemi. Na rtech jejích
křik zkamenělý odhrnul jí zuby,
že vyvstaly… Ty ruce křečovitě
jak by se vztahovaly k němu, v hnědé
kaluži krve žloutly její vlasy
a hlava zsinala špinavou křídou.
On se židle, jež u klavíru stála,
se skácel blíže ní. Hluboká rána
mu v spánku pravém zela… Ruka krví
se zaschlou svítila, slepené vousy
po straně pravé ježily se ztuhlé
a víčko zapadlo. Tam otvor prázdný
po oku uzavřelo… Pod hlavou mu
ležela černá hlaveň revolveru…
Jakási polka: „Steeple chase“ obstárlá
tu na klavíru byla rozestřena,
a obě svíčky hořely prý ještě
ve svícnech klavírových…