Zlatníkova milenka/7.
Zlatníkova milenka Josef Kajetán Tyl | ||
6. | 7. | 8. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | 7. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 45–48. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
„Pozdrav Pánbůh, paní matko!“ řekl na druhý den kněz Jan k vdově Košinové, když mu z kaple betlémské domů se vracejícímu ruku líbala. „Jaká pak dobrá příhoda nás dnes tak časně z rána svádí?“
„Ach, zlá příhoda, zlá, velebný panáčku!“ posteskla si vdova. „Nešťastnou, v zármutku postavenou vdovu vidíte před sebou. Náš Vojtíšek —“
„Nu, co se děje s Vojtěchem?“ zeptal se Jan uleknut, an si vdova s tváří slze stírala. „Jest nemocen? Dostala jste smutné zprávy?“
„Ach, on sám včera večer se navrátil,“ odpověděla vdova, „ale bodejž by se to bylo raději nestalo, než abych se měla ještě větší žalosti dočkati! Dovoltež ale, velebný příteli, abych k vám do příbytku vešla a tam bolestné srdce své před vámi otevřela.“
I uvedl důstojný Jan ženu hořekující v obydlí své a tam přítelkyni dávnoletou vyslechl. Povědělať mu, jak se byl Vojtěch včera navrátil, i jak se byl z domu opět odebral.
„Jakže pravíte, matko!“ podivil se Jan. „Helenka se zdržuje u paní Zuzany?“
„Ach, já jsem vám to pro hanbu ještě ani povědíti nemohla, velebný pane!“ odpověděla vdova. „Pánbůh s námi divně nakládá, a já se vždycky tou myšlénkou těšila, že jsou cesty jeho tajné, a že ví dle moudrosti své nejlépe, proč Helenku do rukou té ženy uvedl. Ale když jsem včera do půlnoci na Vojtěcha čekala a on se nevracel, tu jsem začala již také slabou býti na mysli. Ach, a co jsem žena stará měla začíti, když jsem posléze doslechla, že mi dítě mé do vězení odvedli?“
Blažej znal totiž mladého Košinu, an byl v domě otce jeho mnohých dobrodiní užíval, i poznal v lázních jinocha, kterýž jej před bezuzdnou rozpustilostí studentů zastával. Vyklouzna z lázní pospíchal rovnou cestou k matce Vojtěchově, ačkoliv na sebe sám jakožto na příčinu jinochova zajetí žalovati musel, i pověděl čekáním se trudící ženě všecko, čeho se byl očitým svědkem stal.
„Nabuďte dobré mysli, paní matko!“ potěšil nyní Jan žalostnou vdovu. „Mámť dnes u krále co vyjednávati, a vsazen-li Vojtěch na slovo jeho, bude i na slovo jeho zase propuštěn. Odsuzovati rozkaz jeho nemůžem, jelikož všech nitek a pásem té včerejší události neznáme; ale důvěřovati můžeme v srdce krále našeho, kterýž, byť i snadno vášněmi zmítán, předce vždy o štěstí lidu svého pečliv jest.“
Potěšena i s novou nadějí poroučela se vdova duchovnímu příteli, když tu Helenka do komnaty vešla. Zarazilať se dívka patrně, když tady rozhněvanou ženu spatřila, i nemohla lítosti své pozbýti, vidouc, že se matka Vojtěchova dosavad s tváří škaredou od ní odvrací.
„Ach, tedy se mě vy ujměte, otče velebný!“ zvolala konečně, s hlasitým nářkem knězi k nohoum se vrhnouc. „Srdce lidská odvracují se ode mne — opuštěna stojím na dalekém světě!“
„Člověk nestojí opuštěn,“ řekl Jan s mírnou přísností, „dokud se ctnosti nespouští. Ty-lis tak učinila, milé dítě, nežaluj na jiné, alebrž stýskej sama na sebe.“
„Nikoli, tak jsem neučinila!“ prohlásila se dívka, v úplném vědomí nevinnosti panenské se země vstávajíc. „Já se ničeho nedopustila, čeho bych se před svědomím báti, čeho bych před vámi, otče velebný, s pokojným srdcem vyjeviti nemohla. A předce, hle! uchyluje se tato nábožná žena ode mne, jakoby obcování s dívkou osiřelou k necti jí sloužilo, a syn její —“
Ubohá nemohla pro pláč dále mluviti.
„Tu se podívejte, velebný příteli!“ jala se vdova mluviti, jejížto dobré srdce při nářku dívčím mezi útrpností a hněvem váhalo. „Nečiní-li ta osoba, jakoby sestra pouhé ctnosti byla? Bůh ji rač napraviti! Dosavad jsem ji za svedenou a zaslepenou měla, nyní však se nám jako zatvrzelá ve svých hříších zjevuje.“
„Nuže, tedy mi povězte, co jsem spáchala, ženo bohabojná?“ zvolala dívka. „Tuto před sluhou božím, před okem samého Boha se vás táži, z čeho mě viníte? Jsem-li hodná nemilosti vaší, nenechávejte mě nevědomu státi, neboť já nevím o vině své.“
„Dcero milá!“ odpověděl na místě vdovy kněz Jan, kterýž dle neobyčejné čilosti a hrdosti panenské již poznávati začal, že osoby vesměs na škodném omylu vězí, „dcero milá, nediv se, že tě láska duší bohabojných míjí, a jsi-li v nevinnosti své tak upevněna, že o vině své nevíš, tedy pověz, proč jsi útočiště u ženy hledala, s kterou panna poctivá obcovati nemůže?“
„Já neznala i neznám nynější matku svou, nežli jak jsem ji za dnů svého s ní obcování poznala, a tu jsem ničeho na ní neshledala, co by proti naučení bylo, jakého jsem kdy z úst své nebožky matky anebo jiných nábožných osob slýchala. Nevím tedy, proč na mne nevřete, že jsem osiřelá tak milostivé dobroditelky nalezla.“
S podivením a nevěřící hleděla vdova brzo na dívku, brzo na duchovního přítele.
Pronikavým okem pohlížel tento ve tvář dívčí, a v nevinném pohledu jejím jevila se mu veškerá srdce jejího čistota.
„Mně se zdá, milá matko!“ promluvil konečně, „že jsme všickni o Helence neprávě soudili a bolestnou křivdu jí činili. Nevíť ona, v jaká tenata upadla, i doufám, že jest lásky naší dosavad hodná. Musí však o stavu svém úplné vědomosti nabýti, a potom činové její rozhodnou, máme-li nad ní jako nad ztracenou ovcí zplakati, anebo ji jak nevinného beránka v náruč přátelskou pojmouti.“
Pozornými a co možná šetrnými slovy pověděl pak dívce, čeho měla o stavu druhé matky své věděti. Bolest a stud rozrýval jí srdce panenské. Byloť ponejprv, co se taková slova sluchu jejího dotknula, a ta jí pronikala útrobu jako jizlivé plameny.
„Matko, matko! co jsi to učinila! jakým rukoum vydala jsi jedinou dceru svou!“ zvolala dívka, když byla světský úsudek o paní Zuzaně zaslechla. „Jáť se až dosavad za dítě nábožné měla, ale Bůh mi musí prominouti, zapomenu-li nyní na tebe ve svých modlitbách!“
„Neprohřešuj se, dcero má, v bolesti své!“ začal ji vlídný Jan mírně kárati. „Jako ty jsi paní Zuzanu neznala, neznala ji snad také matka tvá; a mimo to nesmíme dobroditelku tvou nemilosrdně zatracovati. Nebe samo otvírá se radostí nad vracejícím se hříšníkem, a co nyní o paní Zuzaně slyšeti, ovšem k zahlazení její bývalé pověsti přispívá. Také řemeslo i dům její milostí královskou za poctivé prohlášeny jsou, a s tím-li vědomím Helenka dosti síly v sobě cítí, setrvati u své druhé matky —“
„Nikoli, nikoli!“ zvolala dívka horlivě. „Já neumím rozhodnouti nad skutky cizími, a svoje musím říditi podle vůle těch, v jichžto lásce kořeny blaha mého se zakládají. Vy omlouváte paní Zuzanu snad oba, ale oba litujete dívku, ježto s ní obcuje. Milujte mě — a poučte mě, jak bych lásku vaši zasloužila. Opustím dům, kdežto jsem až posud jako v pravé otčině přebývati se domýšlela. Budu sloužiti, budu vám nejtěžší práce konati, matko má!“ mluvila dále, ruce před ženou pohnutou spínajíc, „buďte vy matkou mou, a naučte mě, jak bych opět přízeň vaši získala.“