Údaje o textu
Titulek: 4.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 25–29.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V ten čas byly hotovy nové lázně paní Zuzany. Stályť po pravém břehu Vltavy, nedaleko nového kamenného mostu, když se nemnoho kroků proti proudu z prostranství sešlo, na němžto se klášter křižovníků s červenou hvězdou pyšnil. I nebylo v tomto stavení novém památky po tmavých komůrkách, po chatrném nábytku, po špinavých skrýších, jimiž obyčejně lázně člověka pořádného děsily a odháněly; alebrž viděti bylo v něm velikou světlou jizbu, kdežto se hostům dobrého nápoje nalévati mělo; viděti bylo řadu úhledných dřevěných komnatek s čistými káděmi, a viděti bylo vesměs nové, lesknavé nádobí.

Nade dveřmi u domu, na omalovaném bidélku, skoro u prostřed u ulice, visel veliký věnec z peřestého kvítí, plný pentlí a fáborů, a ve velké jizbě houpaly se od stropu k oknům a po stěnách věnce z dubového listí.

Mělať se dnes poprvé lázeň hostům otevříti, při tom však také jako slavnost milostivého královského nadělení odbývati; a rovněž jako se všetečkové povstávajícímu novému stavení dosti nadívati a mluvkové o něm dosti namluviti nemohli, nežli v něm truhlář poslední prkno a zámečník poslední skobu přibil: rovněž tak opět o tomto dni již podivné rozprávky z úst do úst přebíhaly, nežli paní Zuzana věnec vyvěsiti dala na znamení, že poctivých měšťanů do počestného místa k počestné kratochvíli zve.

Usedlejší a rozumnější ovšem z této proměny stavu lazebnického nemálo se těšili, s jistotou dokládajíce, že z ní časem pro mravy obecní mnoho dobrého vyplyne; ale rozpustilá, dobrodružná čeleď a s ní také mnohý, jenžto až posud lázeňským řemeslem tučně se živil, na prohlášenou lazebnickou poctivost zanevřeli a paní Zuzaně hned o prvním dnu velkou žluč způsobiti sobě usmyslili.

Asi patnácte mladíků z rozličných národů, již tehdáž na vysokých školách Pražských učení své odbývali, bylo se k tomuto cíli umluvilo, a každý z nich vybrav si dívku veselou a povolnou k rozpustilému žertu, dal jí skvostné šaty připraviti, potom pak, sotva že se smrákati začalo, s hudbou a s pochodněmi, jen aby hodně pozornost lidskou zbudili, všickni vespolek řadou k novým lázním táhli, při čemžto za nimi ovšem velký dav diváků se hrnul.

Paní Zuzana, zděšena tímto nenadálým, ačkoliv za časů tehdejších dosti obyčejným rozpustilstvím, chtěla ovšem hostům nevítaným brániti, aby do domu jejího nevstupovali, a odvolávala se při tom na danou jí milost od královské Jasnosti, že totiž domu jejího práh žádný podezřelý překročiti nesmí, ano i městskou stráž k pomoci zavolati hrozila: ale páni studenti, na sílu svou spoléhajíce, pohrůžkami hněvivé ženy odstrašiti se nedali, a jako hejno krkavců, česky, německy, latinsky, i polsky a francouzsky na ni křičeli.

„Z cesty, matičko, z cesty! — Apage regina! — Drž hubu, paničko! — Recoulez vous — my tady chceme svých peněz nechati — co je nám do tvé nové milosti! — Hejsa, paní Zuzanko! jak to bývalo, tak to bude zas — vem si majestát i novou pečeť starý ďas!“

Takto a v takovém smyslu hlušili ubohou lazebnici, ano jeden přede všemi jako šašek podivné skoky prováděje, zpíval tenkráte známou písničku, kterouž byl k té příležitosti jen něco málo proměnil:

„Paní milá! k tvé milosti,
K utěšení i k tvé libosti,
Šenkujž zdráva a vesela,
Jakžbykoli sama chtěla,
Buďto hustě, nebo tence,
Nevyhlédajíc z okénce,
By korbélka neskácela
A pivečka nerozlila.
Račiž to ode mne přijíti,
A dej Bůh dobré léto míti!“ —

Řádní a počestní sousedé, kteří si byli buď z pouhé zvědavosti aneb za opravdivou žízní v nových lázních k plnému džbánku přisedli, a kterých paní Zuzana nyní prositi chtěla, by jí práva jejího hájiti pomohli, sotva že zástup dovádivých rozpustilou s veselými pannami se ukázal a pánovitě u všech stolů hostiti začal, jeden po druhém nevrle odešli, mumlajíce něco o zkažení světa a starém přísloví: čím prý hrneček jednou navře, tím že páchne, až se roztluče; a tudíž mladíci s družkami svými úplně místa opanovavše při hudbě rejdy provozujíce, zpívajíce a výskajíce, pekelného hluku tropili.

I hřmělo to uvnitř v lázních, a hřmělo venku nad lázněmi. Nebe se bylo do černá potáhlo, rozvírajíc lůno jen, když chomáč klikatých blesků vychrliti mělo.

Vítr skučel ulicemi, kotouče prachu k tmavým oblakům vynášeje, a velké kapky padaly chvilkami z těžkých mračen, zvěstujíce brzký lijavec.

Kolem kláštera na Slovanech, po velikém, za oněch časů ještě nehrubě výstavném návrší, spěchali tmavým večerem dolů k Starému městu dva mužové, až po zuby v široké pláště zahalení. Klobouky, s okrajem na píď širokým, měli hluboko do tváří vtlačeny. V patách za nimi běžel veliký pes.

„Dnešní noc bude na nás až do kuropění ohnivé zuby šklebiti,“ promluvil z nich jeden, an se obloha právě před nimi jako plamenné moře rozstoupila, „a to milé nebe nás kalnými slzami uleje, půjdeme-li domů před jitrem.“

„Nuž tedy zůstaneme v lázních, až nás dennice zavolá, i třeba déle!“ odpověděl druhý, „Při sám Bůh! dnes mi nebylo lze na Vyšehradě zůstati, a kdyby mi paní Žofie ke snídani Norimberských pochoutek a francouzského vína uchystala a já to všecko zmeškal. Musím zvěděti, nenalíkne-li Zuzanka tu holku jako volavku, navzdor své nové počestnosti.“

„O tom bych skoro pochyboval, pane kmotře!“ dí nato soudruh jeho, muž náramně veliký a silný. „Paní Zuzaně chtělo se tuším upřímně té vaší královské milosti; a dle toho, co jste mi o panně Helence již pověděl, jeť se nadíti, že ji skutečně k něčemu lepšímu odchovati hodlá, nežli k obsluhování hostů plným korbelem a sladkou milostí.“

„To také doufám — ačkoli, při sám Bůh! nevím, uzrají-li z toho pro mne jaké jahody, čili nic. Ta holčice mě přepodivně dojmula. Není to nic takového, čím se nám při podívání na jiné dívky vnitřnosti bouří, až nás krev jako žáha pálí: je to něco nábožného, ježto mě pokouší, že bych tomu drobku brzo s velikým smíchem okolo krku padl, brzo jej opět jako věc dotýkanou s kajícím pláčem líbal.“

Tak byl odpověděl král Václav, jeden oněch mužů, a hlas jeho zněl nad obyčej srdečně. Po krátkém pomlčení, jež průvodčí jeho z uctivosti a z útrpnosti překaziti se ostýchal, doložil ještě: „Nemohu sice říci, že by k vůli té dívce přízeň moje k Zuzance uleviti měla: musím ale do jádra zvěděti, co mě to k ní vlastně táhne; protož hodlám jazyk před ní dnes rozvázat, a doufám to bez přítomnosti Zuzančiny dokázati. Staň se, co staň; ty vejdeš dolů do jizby k Zuzance — beztoho jste se dlouho neviděli — a dobře se ohlídneš. Spatříš-li, kdo by se popsání mému o Helence podobal, vyjdeš opět ven; jinak ale se Zuzankou rozprávku začneš a pozdržíš ji. Já se zatím po domě podívám.“

„Nu, já se o to pokusím, pane kmotře, a překročím práh počestného domu,“ odpověděl soudruh jeho s hořkým úšklebkem; „neboť jakožto královský vyzvědač musím i života se odvážiti, neřku-li ruky — aneb co by mně na místě počestném utnuli podle starodávných svobod a privilegií.“

Mezitím přiblížili se až k lázním. Hudba a lomoz ozývaly se z nich daleko po ztichlé ulici.

„Paní Zuzaně se daří!“ prohodil opět muž veliký, jenž Václava kmotrem nazýval. „Rád se podívám, jak se bláhová při tom očistěném řemesle tvářiti bude, jehož by vedle libosti pána svého věru nechati mohla, kdyby ženskou hlavu neměla.“

„Já se přesvědčil, že hlava její také moudrá jest,“ odpověděl král, „a ženské vrtochy mi neškodí. Bodejž by mi pánové šedivějších vlasů nenadělali — aby je pes! Nemluvme teď o tom!“

Na to vešli do lázní. Soudruh králův, zavolav na psa, vkročil i s ním do plné jizby; král ale, nečekaje ani, s jakou se druhý navrátí, chodbou již povědomou nahoru po schodech k obzvláštním komnatám se ubíral, kdež paní Zuzana soukromé obydlí měla.