Zlatý pluh

Údaje o textu
Titulek:	Zlatý pluh
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Knížka pohádek Václava Říhy. Praha : Albatros, 1987. s. 90–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za onoho času, kdy u nás v Čechách bydlili lidé ještě ve vyhrabaných jamách, měli nože jen z pazourku a neuměli ani orat, ani sít, vládl v Číně mocný císař Fu. Měl překrásné paláce, vzácné parky, plno sluhů, oblečených v hedvábí, a plno vznešených dvořanů, kteří se mu klaněli. Císař Fu byl hodný panovník, přemýšlel dnem i nocí, jak by prospěl svému lidu. Jednou zjara, když už slunce hřálo, stromy se zelenaly a pole voněla vlhkými hroudami, vzpomněl si císař, jak těžkou práci konají jeho poddaní — musí orat, sít, vláčet, aby bylo dost rýže, aby nenastal hlad v zemi.

Když šel ten den spat, svítil mu měsíc do ložnice, vystlané koberci, na lože z čistého stříbra a na pestré, hedvábné polštáře. V sadě zpívali drozdi, oknem voněly bezy, byl líbezný večer. Císař si vzpomněl, jak zítra časně zrána vyjedou sedláci na pole orat a řekl si, že by rád zkusil, jak chutná taková práce. Kázal zavolat svého ministra rolnictví a poručil mu, aby mu připravil zlatý pluh, že chce ráno jet na pole orat, dát poddaným dobrý příklad.

Ministr se zděsil a padl na kolena, že do rána není možno vyrobiti zlatý pluh. Císař se podivil; ještě se mu nestalo, aby mu někdo odmlouval. Podíval se na ministra, a ministr vyběhl střemhlav z ložnice. Za chvíli letěli na koních poslové do města, palác se rozhemžil lidmi, výhně v kovárnách zahořely, nosiči přibíhali klusem s nosítky, z nosítek vylézali zlatníci, kováři, řezbáři, řemeslníci všeho druhu, a než vyšlo ráno slunce, stál na nádvoří paláce zlatý pluh, jen se svítil démanty, smaragdy a rubíny na klečích, kolečka z opálového dřeva byla pobita zlatými obroučky, loukotě byly ze zeleného, modrého a růžového jádu a nákolníčky z čistého křišťálu.

Císař celou noc skoro nespal, tak se těšil na tu polní práci. Sotva vyšlo slunce, snědl rychle plotici a vlaštovčí hnízdo, zapil šťávou z kysané rýže a vyšel na dvůr.

Kolem pluhu stáli dvořané podle svých hodností, v loveckých šatech jako na hon, čtyři štolbové drželi čtyři bílé koně zapražené do pluhu, vrchní obřadník podal císaři otku z růžového dřeva, se zlatým kováním a s malachitovou špicí.

Sotva císař oblékl rukavičky z daňčí kůže a vzal otku do ruky, zazněly cimbály, zahřměly trouby a zavířily bubny, veliký průvod se vydal na cestu, pluk vojska v čele a pozadu jej doprovázel na pole za branou císařského paláce.

Pole leželo pod návrším, bylo pečlivě připravené, rovně uhlazené, z nejlepší mastné černé ornice, řádně navlhčené. Slunce už stálo nad úbočím, na mezi bzučeli čmeláci, nad poli létaly vrány, daleko široko v nížině bylo vidět sedláky, jdoucí za pluhem.

Čtyři silní sluhové zdvihli pluh, zasadili jej u meze do půdy, čtyři pacholci se postavili ke koňům, vrchní obřadník poklekl, vzal císaři otku z ruky a položil mu dlaně na kleče pluhu. Koně zabrali, pluh se vnořil do země a zryl těžkou ornici. Císař kráčel za pluhem, měl velkou radost, když viděl, jak se z pod ostří vyvaluje mastná prsť a tvoří černou rýhu v šedé půdě. Tlačil silně, ale bolely ho brzy ruce, jak pluh vyskakoval, neposlouchal a stáčel se mu v dlaních.

Po obou stranách té role stáli v řadách dvořané a služebníci, jásali radostí a obdivovali císaře. Když konečně dooral první brázdu až k souvrati, přiskočil vrchní obřadník, chtěl pomocí družiny obrátit pluh do druhé brázdy. Císař však svlékl rukavice, prohlížel otlačené ruce a pravil: „Dnešní den budiž prohlášen za národní svátek.“

Dva písaři ihned rozložili své stoličky, připravili si tuš a štětce, počali psát na voňavém papíru, co císař proslovil. A císař pokračoval: „Každý rok v první jarní den vyjede císař vyorat brázdu na tomto posvátném poli na znamení, že ctí polní práci, která dává pokrm celé říši. A všichni oráči v celé říši stanou se svými pluhy, dokud císař nedoorá, a budou přemýšlet o významu toho císařova obřadu.“ — Zahřměly bubny, zacinkaly rolničky a všichni blahořečili císaři, obdivovali vyoranou brázdu.

Císař byl šťasten, rozhlížel se jaře po kraji. Jak tak hledí, spatří na úbočí chudého sedláka kráčet za dřevěným pluhem, pobízet lískovou otkou hubenou krávu. Právě dooral své políčko, otřel pot z tváře a chystal se odjet, ani se neohlédl po tom skvělém průvodu pod sebou, na císařském poli.

Císaři bylo podivno, že ten muž nedbá, co se kolem něho děje; poslal posla, aby sedláka přivedl. Sedlák přišel, padl před císařem na zem. Byl hubený, kolem čela měl ovázanou špinavou pásku, aby mu držela dlouhé, střapaté vlasy, děravá halena byla opásána provázkem, na nahých nohách měl sandály ze syrové kůže. Císař mu přikázal vstát a pravil milostivě: „Hleď, muži, právě jsem ustanovil svátek na počest selské práce, tento pluh bude jejím symbolem a všichni moji nástupci budou povinni jím orat, vzdát čest vám sedlákům, živitelům země. Podívej se na něj dobře, jistě jsi neviděl lepšího pluhu a neuvidíš.“

Sedlák se podíval úkosem na pluh, rozhlédl se po poli a zas padl před císařem na zem, mlčel. Císař se zamrzel: „Proč nemluvíš? Řekni pravdu.“

Sedlák ani nezdvihl hlavu a řekl: „Nehněvej se na mne, můj pane, ale, mám-li říci pravdu, znám lepší pluh, než je tvůj.“ Družina se hlasitě rozesmála, a císař řekl vlídně: „Kdo by mohl mít lepší pluh než je můj, z ryzího zlata a drahokamů? Není takového panovníka na světě. Řekni, kdo je ten šťastný muž?“

„Já, můj pane. Ten můj dřevěný pluh je lepší než tvůj.“

Kat vykročil s mečem, podíval se na císaře, ale císař kynul prstem. „Proč myslíš, že je tvůj pluh lepší než můj?“ řekl a svraštil trochu čelo. Družina se zachvěla.

„Pohleď na svoji brázdu a na moje pole, panovníče všeho světa.“ Všichni mimoděk zdvihli oči k stráni. Tam mezi skalisky se táhly rovné brázdy, přímé, jedna jako druhá, všechny stejně hluboké. Pak se svezly oči všech na císařské pole, co viděli? Po hladké šedé stráni se vinula černá rýha, zkřivená jako žížala, hrbatá, tu hluboká, tu mělká, jak kde zabrali koně a jak kde přitlačil nebo povolil císař. Císař se zamyslil, ale ministr rolnictví se obrátil k sedlákovi a pravil: „Budiž prominuto tvé hlouposti, muži, že nevíš, co znamená symbol. Na tobě jest, abys konal práci, a císař ji svým pouhým dotekem posvěcuje.“ Císař přerušil ministra a poručil, aby sedláka vzali s sebou do císařského paláce. Když se vraceli se slávou domů, řekl císař ministrovi: „Ten muž má pravdu. Jeho pluh koná práci, která živí můj lid. Ale i ty máš pravdu. Ukážeme sedlákovi nádheru našeho dvora, poklady naší říše, aby pochopil, v čem spočívá síla našeho trůnu.“

Císař se odebral do svých komnat, odpočinout si po nezvyklém namáhání, sedláka zatím umyli, oblékli, a poslali sluhy zavést jeho kravku do chalupy.

Odpoledne rozkázal císař, aby otevřeli všechny sály paláce, všechny skříně, plné zlata a skvostů, všecko, co nahromadili vzácného, drahého a krásného po staletí císařovi předkové na svých výpravách. Potom sám císař vyšel v průvodu dvořanů ze svého pokoje, provázel sedláka palácem a ukazoval mu své poklady. Sedlákovi bylo v novém šatě nevolno, přejedl se v kuchyni, kde ho nakrmili, a bál se císaře. Hleděl vyjeven na hromady zlata, na pytle drahokamů, na skříně ze slonové kosti, koberce z hedvábí, nádherné zbraně, zlaté, stříbrné sochy; šel jako bez ducha za císařem, poslouchal, když císař vypravoval, kolik miliónů která věc stojí, odkud pochází, jak je vzácná, jediná na světě. Nerozuměl a nedovedl ze sebe vypravit ani slova. Než všechno prohlédli, nadešel večer. Když vyšli na dvůr, svítil jasně měsíc, na obloze nebylo ani mráčku. Císař se obrátil k sedlákovi: „Nuže, co říkáš?“ Sedlák točil nepokojně hlavou a pravil: „Bojím se, že nesprchne, můj pane.“ Císař se zamračil: „Nemluvím o počasí, chlape! Co říkáš mému bohatství? Chápeš, jaká je v něm síla? Znáš něco vzácnějšího nad moje poklady?“

„Májový déšť, můj pane, ten je nad všechny poklady světa. Hleď, kolem měsíce se tvoří kruh, do tří dnů bude pršet!“ A sedlák radostí pleskl do rukou.

Císař pohlédl na sedláka a pravil: „Jdi domů, my dva si nikdy neporozumíme.“

Sedlák vyskočil a utíkal domů, podojit kravku.

Když císaře v ložnici svlékli ke spaní, dlouho mlčel, konečně řekl vrchnímu obřadníkovi: „Je marné poučovat lid; nikdy nepochopí, co je to symbol, ideál, organizace země, stále jen myslí na práci, na pole, na déšť, není schopen vznešených myšlenek.“

„Tak jest, panovníče všeho světa,“ řekl ohradník, podal císaři pohár rýžového vína, císař se napil a usnul spokojen, že svým činem přispěl blahu říše i nevědomého lidu.