Zemřel Vilém Mrštík
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | † Vilém Mrštík |
Autor: | František Xaver Šalda |
Zdroj: | ŠALDA, František Xaver. Kritické projevy 9. 1912–1915. Praha : Československý spisovatel, 1954. s. 92–94. Dostupné online. |
Vydáno: | 22. 3. 1912 |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Autor:Vilém Mrštík |
Dne 2. března t. r. skončil sebevraždou z příčin, které nebudou asi nikdy úplně vyjasněny, významný literát Vilém Mrštík; zemřel v slovácké vesnici Divácích u Hustopeče, kde žil od r. 1892 s otcem a bratrem Aloisem, učitelem a spisovatelem, nedovršiv 49 let. Mrštík narodil se v Jimramově na hranicích českomoravských z otce řemeslníka a vyrostl v poměrech stísněných v Brně, kde studoval gymnasium (své gymnasijní zkušenosti vetkal do „Santy Lucie“), které dokončil v Praze. Poznal jsem ho na samém konci let osmdesátých vedle jiných druhů, vesměs literárních začátečníků a zelených nespokojenců, jako byli tehdy H. G. Schauer, Antonín Sova, Jar. Borecký, Václav Hladík, na Vinohradech, kde tehdy bydlil; nebylo však pravidelných styků a schůzek, jen náhoda sváděla nás někdy po svých rozmarech. V. Mrštík hájil tehdy jediný s hrstkou přátel ve valné hromadě Akademického čtenářského spolku Času, nad nímž vynášena byla kletba národní, a psal do nedělní přílohy Hlasu národa úzkostlivě propouštěné a silně oklešťované články literární, v nichž propagoval ruský a francouzský realism a volal po obrodě krásné české literatury ve smyslu moderního života a moderní pravdy, všecko hodně chaoticky a málo jasně, mnohem silněji ve výraze než ve věci (rys, který zůstal již vlastní a podstatný vší Mrštíkově propagandě literární, výtvarně umělecké, kulturní i politické). Stejným směrem pracoval i v Ruchu, kde vedl jednu dobu referát divadelní a do něhož napsal některé články výtvarně kritické, a později v Kučerově vídeňské České revui, kde vytiskl první svou hru zcela formulkového „náladového“ naturalismu, obsahem šablonovité drama manželské nevěry, umístěné na malé město moravské, Paní Urbanovou (1889). V tu dobu překládal také Tolstého „Vojnu a mír“ pro Šimáčka. Významné jest, že v mládí cítil v sobě touhu po malování; pamatuji se, že v bytě jeho na Vinohradech visela z té doby jeho kopie Čermákova „Raněného Černohorce“ (tuším však že jen uhlem kreslená, ne malovaná olejem). Když odstěhoval se r. 1892 na venek, opustil kritiku literární a pracoval beletristicky (jen sporadicky psal v té době literárně kritické články, z větších, pokud vím, jen stať o zemřevším tehdy H. G. Schauerovi do brněnských Literárních listů). Roku 1892 uveřejňoval ve Světozoru Pohádku máje, která působila v této versi svěžeji a podmanivěji než v přepracované formě knižní (1897). R. 1893 vyšel v Matici lidu jeho studentský román moravsko-pražský Santa Lucia, který pokládám za vrchol beletrie Mrštíkovy, vrchol, jehož později již nedostoupil a pod nějž klesá značně všecka ostatní jeho tvorba beletristická. (Druhé vydání „Santy Lucie“, autorem poněkud protříbené, nákladem „Máje“ r. 1903.) Z r. 1893 jest cyklus naturalistických kreseb z venkovského života jihomoravského, Stíny (Ottová Laciná knihovna národní); jak naznačuje již název, přihlásila se zde, po prvé a naposledy snad v této určitosti u Mrštíka, jakási pesimistická, místy až mravokárná intence — není jí již v Obrázcích (1894, „Kabinetní knihovna“) čistě popisných a koloristických (doznívá jen ještě v „Tanci“). Z téhož roku je Mrštíkovo selské drama Maryša (společné s bratrem Aloisem v pěti jednáních s proměnou, nákl. Ottovým), které přes nedůvěru, jež k němu projevila tehdejší správa divadelní (hleděla na ně jako na experiment a podle toho byla premiéra 9. května odpoledne), získalo si rychle přízně obecenstva městského i venkovského a dožilo se popularity; bylo hráno ve Vídni i německy s úspěchem, který však neukázal se býti hlubším a trvalým. R. 1897 vyšly v „Laciné knihovně národní“ slovácké povídky Bavlnkovy ženy a jiné povídky (dílo obou bratří).
V tutéž dobu spadá Mrštíkem podnícená akce na záchranu staré Prahy; Mrštík propagoval svou myšlenku, od jejíhož zdravého jádra odpuzoval mnohé nechutný leckde a bombastický obal, v pamfletu Bestia Triumphans (v Rozhledech Pelclových). S Mrštíkovou akcí, která vedla k založení klubu „Za starou Prahu“, svezlo se, žel, i nejedno reakcionářství v architektuře a výtvarném umění a Mrštík sám propůjčoval se mu později za štít; dnešní opravdu reformní, kladná a mnohostranně pracovitá perioda činnosti klubu „Za starou Prahu“ není dílem Mrštíkovým, nýbrž druhé generace mladých architektů, kteří podnět Mrštíkův vyrovnali, zkorigovali, prohloubili i domyslili v opravdu racionální uměleckou politiku velkoměstskou. V novém století projevovala se patrněji a patrněji mdloba v literární tvorbě Mrštíkově a s ní ruku v ruce šla nepříjemná demagogičnost článků a polemik Mrštíkových. Mrštík ironisuje moderní snahy umělecké, aniž jim rozumí, lacino podezírá a ještě laciněji koketuje s kdejakou lokální obmezeností; vkus a soud jeho stává se vrtošivým a laxním, výraz jeho často banálním a nevkusným; myšlenka se zvlčuje nebo rozplývá se do mlhavých všeobecností, které nic nedokazují; hlásáním tradice chce zastříti, jak často bývá, svou uměleckou stagnaci. Bojovati proti tomuto Mrštíkovi, ukázati na jeho rozpory a usvědčovati jej z nedomyšlené polovičatosti byl vedle jiných i málo příjemný úděl můj; málo příjemný: neboť Mrštík „silou“ výrazu nahrazoval často argument věcný a logický. (Moje sny [Pia Desideria], dva svazky nákl. Máje 1902.) Bylo-li komu třeba důkazu, že Mrštík není myslitel, tomu podal jej Mrštík sám ve svých článcích náboženskofilosofických (sit venia verbo), jimiž zdůvodňoval své vystoupení z církve katolické. Umělecký úpadek Mrštíkův odhalil jeho román Zumři (zase studentský román pražský, jehož první část vyšla v I. ročníku „Máje“ 1903; pokračování odmítla prý sama redakce; definitivní útvar přepracoval a zčásti připravil prý autor právě nyní ke knižnímu vydání). I v ostatních publikacích jeho z této doby jest patrna jeho umělecká bezradnost. Vilém Mrštík kolísá se mezi mazlivou titěrností a nehoráznou obhroublostí, prokresluje svých figur méně a méně, zapřádá se rád do mělkého a pohodlného idylismu. Babetta, Verunka a jiné povídky (nákl. Máje 1902), Kniha cest (1904 nákl. týmž) a Zlatá nit (1907 nákl. Ottovým) jsou důvody pro tento, žel, přísný, ale spravedlivý soud, na němž nemůže změnit nic ani okolnost, kdyby pozůstalost přinesla díla sebevětší. (Se svou ženou napsal prý V. Mrštík drama Anežka a zadal je Národnímu divadlu.) Ruku v ruce s původní produkcí šla u Mrštíka práce překladatelská; přeložil mnoho z ruštiny, z Tolstého, Dostojevského, Garšina, Michajlova, Pisemského, Potapenka, Gleba Uspenského, Gončarova. Jako v mládí svém měl kult Bělinského, tak vystavěl v mužném věku dosti pochybný oltářík Pisemskému, jehož apotheose věnoval málo přesvědčivou monografii (1907, „Světová knihovna“). Poslední pětiletí jeho života bylo, zdá se, většinou vyplněno organisací literárního života moravského, jemuž dal nynější jeho oficiální orgán Moravsko-slezskou revui.