Zemřel Karel Vávra
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zemřel Karel Vávra |
| Autor: | Jindřich Vodák |
| Zdroj: | VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 232–235. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | České slovo 12. IV 1931 |
| Licence: |  PD old 70 |
V posledních letech Karel Vávra často už musil přerušovat svou uměleckou práci, stával se na jevišti Městského divadla pomalu jen občasným hostem a s námahou zakrýval statečné sebezapření, kterého ke hře potřeboval. Stonal přímo chorobami a všecky byly hrozivě zlé, takže jeho smrt, kterou ani největší odborná péče nedovedla odvrátit, může se nazvat skoro vykoupením. Co by byl ještě musil vyzkusit a jaké krušné umělecké zápasy s podrytým zdravím byl by musil podstupovat! Naposled hrál chána Kublaje v O’Neillově „Milionovém Marku“, obtížnou roli, o které dnes nelze pochopit, že si troufal ji zdolat oslabeným tělem, a v ní tedy zapěl takřka sám sobě svou pohřební píseň, plnou smutku a tesknoty, hořké moudrosti a odříkání, tiše lkavou a prodšenou překonaným pláčem loučení. Kterak mu asi při ní bylo v duši! Neobracel se s ní vlastně ani k obecenstvu, nořil se do ní sám pro sebe nebo ji vysílal pryč vzhůru do hluchých a cizích výšek. Ale vytrval přece jen až ke krajní mezi možnosti jako kdysi Vojan a odešel teprve, když už všechna možnost další budoucnosti umělecké přestala. Když ani jeho pevná, ocelová vůle nestačila vzdorovat.
V Městském divadle vinohradském pobyl asi dvanáct let jako herec, kterého Hilar získal z Německa. Musilo se mu zprvu zvykat, odlišoval se od ostatního členstva vinohradského nejen výslovností a přednesem, nýbrž také uskrovněním pohybů a utažeností postoje. Zdál se vyrážet své věty pořád stejně v rychlém proudu, spěchal s nimi, jako by mu na nich nezáleželo, a své tělo pořád od nich odtlačoval do stálého sepětí, jako by s hrou nesmělo ani souviset; jen tvář žila a zářila vnitřním ohněm, jen slova vyšlehovala silou duševního podnětu. Ale když se postupem času Vávrovi ponenáhlu zvyklo, poznalo se brzy, jaký je v něm čilý a pronikavý duch, jaký ostrý a smělý vtip, jaké hbité pochopení pro všechny odstíny dialogu. Pro konversační salonní nebo pokojové komedie dostalo se Městskému divadlu umělce, který s elegantním, ladným vystoupením štíhlé, vláčné postavy spojoval dar břitkého vytčení, uvědomělé plynnosti a lehkosti, rychlého přebíhání s myšlenky na myšlenku, ironické přibroušenosti a všeho, čím hra se mění v napínavý sportovní útok. Jeho přední vlastností byla dokonalá soudržná ukázněnost každého výkonu, ukázněné ovládání těla, ukázněné metání a řazení vět, ukázněná účelnost posunku, kroku, polohy. V jeho vinohradských počátcích byl vojenský Konrádův „Návrat mládí“ a přišlé později ještě jiné vojenské hry, jako Šrámkův „Soud“, takže by leželo nasnadě, sblížit ukázněnost Vávrovou s vojenskou, ale Vávrova byla měkčí, méně tuhá a přísná, měla vždycky značný příměsek radostné hravosti, která kdesi uvnitř odmítá všecky těžkosti nebo se jim směje. Pokud žádáme na herci pocit duševního uvolnění, duševní svobody, Vávra ho právě ve své ukázněnosti poskytoval nejvyšší měrou, jako by se od země odtrhával a všecka její pouta střásal.
Charakteristiky se nesmělo mnoho od Karla Vávry chtít. Kdybychom probírali řadu jeho rolí, připomněli bychom si mezi nimi na př. Dlaska z Krkavců a Metternicha z obnoveného Orlíka, asesora Bracka z Heddy Gablerové a Leonta ze Zimní pohádky, Johna Tannera z Člověka a nadčlověka a Caesara z Caesara a Kleopatry, Adolfa z Věřitelů a Piláta z Kající Venuše, Jaga z Othella a Klaudia z Hamleta, Werla z Divoké kachny a Herodesa ze Salomy, kardinála Petra Alliackého z Kalicha a Sokrata ze stejnojmenné hry německé — různé a různé role. Ale charakterní rozdíly byly by spíše vnější než vnitřní a toliko by zůstávala táž energie a pohotovost slova, totéž pozorné rozdělení a hospodaření síly, týž pádný a prudký vrh na rozhodující chvíle. Vávrův Jago, Brack, Metternich, Caesar věděli, že jim jejich oběť neujde, dívali se na ni bez hněvu, chtivosti, zákeřnosti a jen věrně, neochvějně stáli ve své roli, aby ji v jedné čáře s úplným vynaložením celé bytosti sehráli až do poslední písmenky. Milenci Vávrovi neznali plamenné vášně, jeho záletníci (jako v Delfě) nevězeli v prudší neřesti, jeho macbethovští kralovrazi neděsili strašnou krvavostí, ale všichni sebejistě se nesli k svému cíli jako k vyhlédnutému určení, jehož se nemohli minout. Nejvíce pronikal v nich všech člověk probuzeného, bdělého a rozjasněného mozku, jenž miloval myšlenku a s duševní povýšeností procházel vřením a matenicí lidských bludů a pošetilostí, když jeho věty, trhavě vyhrkávajíce, bily a zajížděly, napadaly a podrývaly, doléhaly a se vysmívaly. Z hloubi pohrdal každým komediantským líčením, paděláním a trdlováním, nesnášel nejmenší komediantské mezery mezi sebou a postavou hry a raději ubíral charakteristiky, než aby slevil ve své osobní pravdivosti. Čím na jevišti byl, tím chtěl být vždycky sám v sobě a za sebe. Říkává se, že ten a ten herec je umělcem vzdělaným nebo inteligentním, o Vávrovi řeklo by se spíše, že byl umělcem vysoce kulturním v té své potřebě přímosti, čistoty a svéodpovědnosti.
Snad právě proto byl nám tak milý, čněl vždy o kus hlavy i nad herce, kteří vlastně hráli i znamenitěji než on a kolegové ho jistě musili chtíc nechtíc míti rádi, protože s nikým nesoupeřil a nezávodil. Šel vztyčeně a sebevědomě svou cestou, dopřávaje všem, aby činili rovněž tak. Zemřel v Karlu Vávrovi zdatný, vyspělý a evropský umělec, jehož umění zbavovalo tíhy a dodávalo důvěry v lidskou schopnost pravdy. Památka jeho díla půjde daleko za jeho předčasnou smrt.