Zemí lidí, zvířat a bohů/Tažení přeludů
Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski | ||
Situace se mění | Tažení přeludů | V „zemi zemí“ |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Tažení přeludů |
Autor: | Ferdynand Antoni Ossendowski |
Zdroj: | Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona |
Vydáno: | Praha: Česká grafická Unie, 1925 |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Michal Hynais |
Licence překlad: | PD old 70 |
Index stran | |
Nemohu vystihnouti jiným slovem náš pochod od řeky Iro po hranice Tibetu.
Tisíc sedm set čtyřicet kilometru sněhovými pláněmi, horami a pouští Gobi jsme urazili za čtyřicet osm dní!
Šli jsme skrývajíce se před lidmi, dopřávajíce si jen zcela krátkých a naprosto nutných odpočinků v nejdivočejších krajinách, živíce se syrovým masem, abychom dýmem ohně nepřivábili k sobě domácího obyvatelstva, a při nočních odpočincích, při kterých jsme strhovali oděv s odřeného krvácejícího těla, jsme vedli úporný a bezvýsledný boj proti cizopasníkům, kteří nás ožírali. Byla to mučednická Odyssea. Když jsme potřebovali berana nebo býka pro naši „intendanturu“, posílali jsme pouze dva neozbrojené lidi, kteří se vydávali za dělníky ruských kolonistu přicházející, aby nakoupili u Mongolů dobytka. Nemohli jsme si dopřát ani honitby, ačkoliv jsme stále potkávali veliká stáda antilop a skalních beranů, aby hukot střelby neobrátil na naši družinu nežádoucí pozornost obyvatelstva. Na štěstí byly již mongolské tábory přeneseny k hlavní jižní cestě karavan, kdežto v srdci někdejších držav Džengisových a jeho potomků, císařů a chánů, jsme nepřišli téměř na žádné osady domorodců. Za Batyrem, v území lamy Issaktu chana, který dosedl v Urze na trůn předků, když byl na rozkaz „Živého Boha“ otráven jeho bratr, jsme potkali na hranici Naron-Khuhu-Gobi bohaté kočující Tatary a Kirgizy ruské, kteří uniknuvše ze Sibiře došli až sem. Uvítali nás velmi srdečně a pohostinsky, dali nám několik býků a třicet šest cihel čínského zeleného čaje, který je nejlepší „monetou“ (platidlem) mezi asijskými kočovníky. Ti Tataři nás zachránili od nepochybné zkázy, neboť nám vysvětlili, že v té roční době se nám nepodaří projeti na koni pouští Gobi. V té poušti jsme nemohli nalézti ani zbla potravy. Museli jsme vyhledat velbloudy a vyměnit je za naše znavené koně i za jiné věci. Jeden z Tatarů se uvolil provésti takové výměny a nazítří přivedl k nám bohatého Mongola-ordosa, který nám dal devatenáct velbloudů za všechny naše koně, za karabinu, revolver a kozácké sedlo. Týž Mongol nám dal přátelskou radu, abychom navštívili svatý klášter Narabauči, poslední lamaickou svatyni na cestě z Mongolska do Tibetu. Vypravoval nám, že svatý hutuhtu kláštera je „vtěleným Budhou“ a že by se cítil býti dotčen, kdybychom nevstoupili do „kure“ a nevznesli svých modliteb k starožitnému Budhovi, ukutému ze stříbra v „svatyni požehnání“. Tam se obyčejně modlí poutníci, putující do „ohniska moudrosti a blaženství“, Lhassy, hlavního města Dalai-Lamy, největšího hodnostáře budhistického. Můj lamaický Kalmuk podporoval vřele Mongola. Rozhodl jsem se jeti s Kalmukem, abych učinil zadost požadavkům kultu a právu zvykovému. Tataři mi dali několik velikých hedvábných kusů látky, „chatyků“, na dárky a oběti a osedlali pro nás čtyři nádherné jízdní koně, takže jsme měli dva koně na výměnu.
Do Narabauči-Kure bylo asi devadesát kilometrů, ale vyjeli jsme z táborů Tatarů okolo jedenácté dopoledne a před večerem jsem již vcházel do obrovské jurty svatého hutuhtu. Byl to hubený, oholený člověk prostředního věku, podobný katolickému knězi. Měl obličej zohyžděný neštovicemi, bystré černé oči a dobrácký úsměv na vyhublé asketické tváři. Byl oděn v červený hedvábný plášť, přepásaný žlutou stuhou, odznakem své duchovní hodnosti. Jmenoval se Dželib-Džamsrap-hutuhtu. Přivítal nás velmi laskavě a dal najevo, že jest velmi vzrušen poctou cizinců, kteří konají pouť po zbožném způsobu mongolském a obětují mu s náležitými obřady tradiční „chatyky“. Že jsem znal tento obřad, bylo zásluhou Kalmukovou, který mě horlivě učil, jak mám složit hedvábnou látku, jak ji mám přehodit přes natažené ruce a kterou stranou ji mám podat hutuhtovi.
Vyslechnuv velmi pozorně mé vypravování o našem útěku, o zločinech bolševiků a o našich dalších plánech, dal mi hutuhtu cenné pokyny, týkající se cesty do Tibetu, a odevzdal mi doporučující list k převorům a k lamům oněch klášterů, které ležely na naší cestě. Jméno Dželiba je ve velké vážnosti u všech lamaitů, neboť Dželib slyne jako veliký znalec starých knih náboženských i jako zakladatel a představený kláštera velmi přísných mravů. Jak jsem se později přesvědčil, jest jméno hutuhtu Narabauči známo a požívá úcty v „zemi bohů“, t. j. v Tibetě i v starobudhistických svatyních Číny.
Ztrávili jsme noc v pěkné jurtě převorově, vyzdobené červenými a karmínovými záclonami a draperiemi, opatřené červeným lakovaným čínským nábytkem, potaženým hedvábím a ozdobeným mythologickými malbami a stříbrem. Byl tam též oltář, na němž stála bronzová soška Budhova a množství stříbrných a zlatých mističek obětních, lampiček a svícnů.
Časně zrána jsme navštívili „svatyni požehnání“. Byla to veliká budova z modřínového dřeva čínské architektury. Vysoké sloupy byly pomalovány a červené polírovány; se stropu visely hedvábné záclony čínské a indické. Byly tam svaté obrazy s podobami bohů, bohyň a démonův, oltář s obřadným náčiním a s nádhernými zlatými svícny, veliká bronzová socha spícího Budhy; černé čínské skřínky s figurkami menších božstev; trůn, na němž při velikých náboženských obřadech sedí „gegeni“, živé božstvo kláštera, nízké lavičky pro duchovenstvo a chor. Vše to vzbuzovalo dojem čehosi velmi silného, dýšícího hlubokou vírou. V svatyni se konala právě ranní pobožnost s hudbou; hrálo se na dlouhé čínské trouby, na gongy, píšťaly, zvonky a bubny. Hrozně hučely basové trouby, vesele a povzbudivě je doprovázely tympany. Lamové zpola zpívali mohutnými tremolujícími hlasy, zpola mluvili, přednášejíce modlitby v jazyku mongolském a tibetském, a sbor hochů odpovídal často se opakující větou tibetskou: „Om! Mani padme, Hung!“ — Buď blahoslaven, velký kněže, v květu lotosu.
Když jsme vyšli ze svatyně, popřál nám hutuhtu zdaru a šťastné a snadné cesty a obdaroval mě velikým žlutým „chatykem“ a doprovázeje mě k bráně kure pravil, klada mi ruce na ramena: „Pamatuj si, synu, že tu budeš vždy drahým hostem! Život je zjev složitý, vše se může státi, a tak možná, že budeš zase někdy v dalekém Mongolsku, zde na kraji Gobi. Tu neopomiň navštívit Narabanči-Kure!“
V noci jsme byli již v táboře našich přátel a nazítří jsme se s nimi rozloučili.
Byl jsem velmi znaven rychlým pochodem do Narabanči-Kure a proto se mi líbila jízda na velbloudě, kráčejícím volně a rytmicky, neboť jsem mohl spát celý den. Překročili jsme východní odnož Altaje a Karlig-Tagu, onoho okrajního hřbetu ťanšanského, který zasahuje do Gobi, a prošli jsme od severu k jihu písčitou Naron-Khuhu-Gobi. Na štěstí byly dosti silné mrazy a zmrzlý písek nezdržoval rychlé jízdy. V oase při přechodu přes hřbet Khara jsme přišli na veliký tábor Mongolů z plemene Turgutův a nakrmili jsme své velbloudy travou, jež rostla na březích nevelikého jezera. Turguti nám vyměnili velmi ochotně velbloudy na koně, ovšem odřeli nás z kůže a smlouvali jako kramáři od Železné Brány.
Překročivše hory vstoupili jsme na území čínské provincie Kansu. Je to země lesnatá a hornatá, kde seje pracovitý čínský venkovan jenom v údolích pšenici, proso a boby. Byla to nebezpečná část naší cesty, neboť nás mohly čínské úřady zavříti. Na několika místech jsme viděli historickou čínskou zeď, v oné části „nebeské říše“ značně pobořenou. Vinula se jako obrovský, nekonečně dlouhý had mezi horami a lesy, vypínajíc se na severní odnože Ňan-Šanu, nebo sestupujíc do údolí četných řek, tekoucích do Hoang-Ho, Žluté řeky, která protíná od západu k východu celé území čínské.
Za dne jsme se skrývali v úžlabinách, horských slujích, lesích a křovinách; za noci jsme konali veliké pochody. Než jsme prošli Kansu, potřebovali jsme čtyři dni. Čínští venkované, kterým jsme se nemohli vyhnout, byli velmi laskaví a pohostiní. Zvláštní oblibě se těšil Kalmuk, jenž mluvil trochu čínsky a měl lékárničku. Nemocných bylo všude mnoho, hlavně na oči, rheumatismem a kožními nemocemi.
Když jsme se blížili k horám Ňan-Šanu, východní odnoži Altyn-Dagu, který vybíhá z Pamíru a z Karakorumu, dohonili jsme velikou karavanu čínských podloudníků, kteří jeli do Tibetu. Připojili jsme se k nim získavše si jejich náklonnosti několikerými hodinkami, odňatými bolševikům.
Podloudníci znali kratší a schůdnější cesty horské, než jaké popisují cestovatelé, kteří navštěvují onen malebný kraj hor, lesů a vodopádů, kde jednou jistě rozkvete hornický průmysl, neboť přírodní bohatství Kansu je nevyčerpatelné. Tři dni jsme jeli nekonečnými úžlabinami onoho hřbetu, namáhavě jsme lezli k vysokým průsmykům; avšak tato cesta byla daleko schůdnější, než krajiny, kterými jsme prošli v Urianchaji.
Pokud se mne týká, dojel jsem téměř v mdlobách ke skupině bažinatých jezer, napájejících tajemný Koko-Nor a celou síť velikých řek čínských, které tam mají svá zřídla. Z únavy a ze stálého nervového napětí jsem dostal záchvat nervové horečky. Chvílemi jsem cítil horkost v krvi, pak zase po mně přecházel mráz, vystupoval na mně studený pot a drkotal jsem zuby, čímž jsem polekal tak svého koně, že mě shodil několikrát se sedla. Něco jsem mluvil, křičel, komusi jsem hrozil. Někoho velmi drahého jsem vášnivě volal a vysvětloval jsem mu, jakou cestou se ke mně dostane.
Vzpomínám si jako ve snu, že mě moji soudruzi sňali s koně, posadili mě skoro v bezvědomí na houni u ohniska, dali mi horkého čaje s čínskou kořalkou a když mě konečně přivedli k vědomí, pravili:
„Číňané jdou odtud na západ a my musíme jiti k jihu…
„Na sever,“ opravil jsem drsně mluvčího.
„Nikoliv, na jih…“
„Před chvílí jsme přepluli Jenisej a Algjak leží přece na severu,“ tvrdil jsem pobouřen.
„Vždyť jsme přece v Tibetě,“ přesvědčoval mě starý plukovník Ostrovskij. „Nyní musíme zamířiti k Brahmaputře.“
Brahmaputra… Brahmaputra! vířilo v mém horečně rozechvělém mozku, něco mi hučelo v hlavě, praskalo a vylo, cosi mě ponoukalo k činu a k zápasu…
Hned jsem se na vše rozpomenul, vše pochopil. Avšak nemohl jsem nic říci, neboť jsem sotva rty pohyboval a brzo jsem upadl v neklidný, těžký spánek, plný zmatených snů a blouznění.
Nablízku byl budhistický klášter Šarkhe, kde mi vrátil lama (lékař) rychle síly, dav mi extraktu zázračného „dženšengu“, čínskotibetského „léku zdraví, mladosti a života“.
Dženšeng je tajemný kořen léčivé rostliny „Panax Ginzeng“, který vyvažují budhističtí lékaři zlatem, neboť má zázračnou moc uzdravovati a vraceti mládí.
Byv štědře obdařen za léčení, pocítil lama ke mně sympatii a poodstoupiv se mnou, aby nás ostatní neposlouchali, projevil pochybnost, podaří-li se nám projít Tibetem; avšak nechtěl mi vyzraditi, na čem spočívaly jeho pochybnosti.
Vyrozuměl jsem, že ví něco důležitého, ale zarazil se a mlčel.