Zemí lidí, zvířat a bohů/Před trůnem „vládce světa“

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
„Bílá tlupa“	Před trůnem „vládce světa“	Dech smrti

Údaje o textu
Titulek:	Před trůnem „vládce světa“
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Před trůnem „vládce světa“.

Když zmizely stany tlupy Domožirovovy a Baldon-Hunovy, kteří se dali různými směry, pozval mě kníže Čultun k sobě a oznámil mi, že za krátko opustíme Narabanči-Kure. Hutuhtu Dželib vykonal pobožnost na přání knížete v „svatyni požehnání“, já pak jsem navštívil klášter, prohlížeje úzké uličky mezi ploty, jimiž byly obehnány příbytky lamů různých hierarchických stupňů: gelongův, getulův, čoidži, rabdžampe atd. — školy, kde vykládali suroví i učení „maramba“, budhističtí theologové, nebo ta-lamové, znající tibetské lékařství, bursy pro „bandi“ (kleriky), sklady, archivy, knihovny.

Když jsem se vrátil do jurty, zastal jsem v ní již hutuhtu. Daroval mi veliký žlutý „chatyk“ a žádal mne, abych s ním navštívil klášter. Tvář Dželibova byla starostlivá i porozuměl jsem, že hledá příležitost promluviti se mnou. Když jsme šli hlavním nádvořím klášterním, přidružil se k nám hlavní obchodní zástupce (starosta) ruský a mongolský důstojník. Vešli jsme do jakéhosi velikého domu stojícího za jasně žlutou ohradou. Když Dželib zpozoroval můj údiv při pohledu na nezvyklou barvu, řekl:

„V tom domě bydlel Dalaj-Lama a Bogdo-Gegeni-Chan; na památku jejich pobytu jsou ohrady budov, kde bydlili, natřeny vždy touto „svátou“ barvou. Vejděme tam na chvíli!“

Uvnitř byl dům zařízen přepychově. V přízemí byla jídelna, ve které stály těžce vyřezávané stoly ebenové, vyrobené čínskými mistry, pak skříně a kredence, přeplněné drahocenným starožitným nádobím porculánovým a bronzovým. V prvním patře byly pouze dva pokoje. V prvním z nich byla ložnice, jejíž stěny a strop byly ověšeny velmi vkusně a mistrně tlustou žlutou hedvábnou látkou. Se stropu visela na řetěze bronzová čínská lampa, nádherné umělecké dílo ze dřeva, křišťálu, malovaného porculánu a perleti.

Vlevo ode dveří stálo široké, čtvercové lůžko s hedvábnými matracemi, poduškami a přikrývkami. Lože, sloupy a baldachýn byly vyřezány z ebenu a ozdobeny obrazem nekonečně dlouhého draka čínského, požírajícího slunce. Vedle byla šatna téhož stylu s reliefy zobrazujícími rozmanité scény ze života náboženského; tam stála též čtyři hluboká a pohodlná křesla. Proti vchodu byl umístěn na dvou dost vysokých stupních nízký trůn obvyklého východního tvaru.

„Pohleďte na ten trůn!“ řekl hutuhtu. Před třicetipěti lety přijelo k nám jedné noci několik jezdců. Vešli do kláštera a žádali, aby se zde shromáždili všichni gelongové, getulové a kanpo v čele s hutuhtou a gegeni. V této komnatě jsme se všichni shromáždili. Tu vystoupil po těchto stupních člověk s obličejem zahaleným v hustý černý závoj a zasedl na trůn. Padli jsme všichni na kolena, neboť jsme cítili v hloubi duše, že máme před sebou toho, o němž mluví časem nejasně a mysticky ve svých bulách věštecký Dalaj-Lama, nejmoudřejší Taši-Lama a prorocký Bogdo-Gegeni. Pochopili jsme, že vidíme zde toho, jemuž náleží vesmír, nebe, země, voda, hlubiny, a jehož moudrý, jasný zrak objímá nezměrná tajemství neznámých světů. Před námi byl „vládce světa“. Po krátké tibetské modlitbě požehnal „vládce světa“ shromážděným, načež předpověděl vše, co se mělo státi v třech příštích desítiletích. Vše se splnilo!, vše! Za modlitby „vládce světa“ se rozsvítily samy od sebe svíce a lampy v malé svatyni umístěné ve vedlejší komnatě a suchá tráva a smola v obětních nádobách se počala rozpouštěti v modré praménky a kroužící obláčky vonného dýmu. „Vládce světa“ náhle zmizel. Zůstaly po něm jenom zde ty záhyby na pomačkaném hedvábí podušek ležících na trůně. Pružné tkanivo se ještě pohybovalo vracejíc se zvolna do původního stavu.

Hutuhtu vešel do kaple a pokleknuv před oltářem modlil se zakrývaje si tvář rukama nebo zdvihaje ruce.

Hleděl jsem na klidný, lhostejný obličej moudrého Budhy zhotoveného ze zlata a pozoroval jsem hru světel a stínů, které vrhala malá olejová lampa hořící na oltáři, oživujíc chvílemi podivně tvář sochy. Pak jsem obrátil zrak na trůn stojící téměř proti dveřím kaple. Jaký div! Viděl jsem zcela zřetelně mohutnou postavu starce s očima jako hvězdy zářícíma a se silně stisknutými rty prozrazujícími neobyčejnou sílu vůle. Jeho tělem a bílou řízou prosvítalo opěradlo trůnu se svátými nápisy tibetskými. Zavřel jsem oči a po chvíli jsem opět prohlédl. Na trůně nebylo nikoho, jenom záhyby na poduškách byly hlubší a hedvábná přikrývka se sotva znatelně pohybovala.

Hutuhtu obrátil ke mně náhle obličej a řekl:

„Dej mi svůj „chatyk“. Cítím, že se bojíš o osud té, kterou miluješ a kterou jsi miloval po celý život. Budu se za ni modlit. Modli se i ty. Obrať se v mysli své k „vládci světa“ a říkej: „Vyslyš, pochop, splň…“ On tě vyslyší, neboť zde je místo jím posvěcené a zde zůstal jeho stín, který padl na stěny této komnaty…

Hutuhtu zavěsil „chatyk“ na Budhovo rameno a padnuv před oltářem na tvář vášnivě a horoucně šeptal slova modliteb a zakletí. Po chvíli povstal a kývl na mne. Když jsem se přiblížil, zašeptal:

„Hleď v ono temné prostranství za sochou Budhovou. on ti ukáže ty, které nosíš v srdci!“

Mimovolně jsem naslouchal onomu horoucímu, pronikavému šeptu a zahleděl jsem se do temného výklenku za oltářem. Po určité době se objevil tenký sloup dýmu, rozdělil se v několik praménků, které se stáčely, proplétaly a konečně přijímaly lidské podoby. Spatřil jsem milovanou tvář, každý její rys bylo zřetelně viděti. Rozeznával jsem její šat a viděl jsem i několik jiných osob. Po chvíli počal přízrak více a více blednouti, rozprchávati se a konečně se změnil v oblaka průzračného dýmu, jako chvějící se vzduch nad povrchem země zahřáté paprsky slunečními. Konečně zmizelo i to. Za sochou bylo opět temno. Hutuhtu vstal a sňal s Budhova ramene chatyk.

„Štěstí bude vždy s tebou a s těmi, kteří rozjasňují tvé srdce a tvou duši,“ řekl vážně. „Láska boží tě nikdy neopustí. ‚Veliký Neznámý‘ tě vyvede z nejistot, kdykoliv se na něho obrátíš.“

Vyšli jsme z domu, kde někdy přebýval „Veliký Neznámý“, čili „Vládce světa“, kde se modlil za všechny lidi a předpovídal osudy národů i států a tedy rozklad Číny, vzrůst Japonska, úpadek Ruska, bolševictví, rozdělení britské říše a obrození idee Džengisa, vládce poloviny starého světa. Na zpáteční cestě z kláštera jsme rozmlouvali o přízraku, který se mi zjevil v kapli. Jaké bylo mé podivení, když hutuhtu, starosta i mongolský důstojník líčili velmi podrobně a přesně všechny osoby, jejich obličeje, oděv i okolí, které jsem viděl v kotoučích dýmu za zlatou sochou Budhovou.

Mongolský důstojník mi vypravoval, že kníže Čultun prosil včera Dželiba, aby mu ve chvíli tak vážné pro zemi pověděl jeho budoucnost, leč Dželib důrazně odmítl tak učiniti.

Byv mnou otázán, proč tak učinil, zachmuřil se hutuhtu a svraštil čelo. Na jeho tváři bylo patrno veliké vzrušení a znepokojení.

„Přízrak by neupokojil knížete a nepřinesl by mu štěstí,“ řekl smutně. „Jeho osudy jsou černé jako noc. Onehdy jsem věstil třikrát ze spálené beraní lopatky a stále vycházelo totéž…, totéž…“

Nedokončil a chvěje se hrůzou, zastřel si tvář rukama. Dželib věstil pravdu. Osud knížete Čultuna-Bejle byl černý jako podzimní noc.

Za hodinu po té rozmluvě jsme měli spolu s knížetem Čultunem za sebou nevysoké hory, obklopující pohostinný a tajemný Narabanči-Kure, který si zamiloval „Veliký Neznámý“ pro přísné způsoby a mravnost mnichů.