Zemí lidí, zvířat a bohů/Odvážný plán

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Nebezpečný soused	Odvážný plán	Jižní Sibiří

Údaje o textu
Titulek:	Odvážný plán
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Odvážný plán.

Můj pobyt ve vsi Sivkové netrval dlouho, než dovedl jsem jej jak nejlépe využíti. Nejprve se mi podařilo poslat věrohodného člověka do města, odkud mi známí poslali peníze, prádlo, boty, trochu nezbytných léků, šaty a co nejdůležitějšího, nepravý pas na jiné jméno, které způsobilo, že jsem byl osobně pro bolševiky mrtev; za druhé jsem byl s to v ovzduší více méně klidném, v pohostinském domě Tropovově vypracovati plán svých dalších potulek.

Do Sivkové došly zprávy, že jakmile odplují ledy, přijedou tam bolševičtí úředníci, aby rekvirovali u sedláků dobytek pro rudou armádu. Zůstati zde bylo nemožno, i očekával jsem jenom chvíle, kdy Jesenij rozláme své ledové okovy a zanese je do oceánu a kdy bude možno vydati se na cestu člunem.

Vyléčil jsem místního sedláka ze skvrnitého tyfu a ten se podjal úkolu odvézti mě devadesát kilometrů na jih do jakýchsi zlatých dolů, odedávna opuštěných.

Na různých místech Jeniseje led už popukal, ale v celku byla řeka ještě téměř celá pod mohutnou kůrou ledovou. Jednou zrána jsem uslyšel ohlušující hukot ledu a šum vody deroucí se z okovů. Vyběhl jsem na břeh Jeniseje a uzřel jsem hrozivý, avšak nádherný obraz zápasu živlů.

Tlakem ledu plynoucího již dávno od jihu vznikly na Jeniseji na několika místech obrovské hráze ledové, které zvýšily hladinu vodní v řečišti mezi skalami. Nyní voda strhovala ony hráze s hukotem a třeskem a odnášela celá pole ledová na sever k Ledovému oceánu.

Jenisej, „otec Jenisej“ jest z největších a nejdelších řek Asie, řeka velmi hluboká, ale sevřená v celé své střední části řečiště vysokými, skalnatými břehy. Obrovský tok vody unášel nyní celé míle ledových polí, tříště je o skály vystupující z vody nebo krouže s hněvivým šumem a pleskáním velkými krami okolo mysů vybíhajících daleko do řeky. Pluly černé cesty, které se táhly po zamrzlé řece, i baráky, vybudované na ledě pro cestující, jedoucí se zbožím z Minusinska do Krasnojarska. Časem se řeka zastavila a tu se hromadily spousty ker, tvoříce vály a hradby hned klesající, hned zase stoupající. Voda vystupovala stále výše a výše, splachujíc celé vrstvy půdy se stromy i s keři, vrhajíc do řeky velké úlomky skal a zůstavujíc na břehu obrovské tabule modrého ledu. Pod tlakem vody se hroutily tyto hráze s třeskem a kra se řítila, dvojnásobnou rychlostí, lámajíc a rozbíjejíc se s řinčením, jako když se sklo tříští.

Na zatáčkách řeky a okolo skal byl chaos úchvatný hrůzou. Veliké tabule a úlomky ledu vržené do vzduchu narážely na skály, strhovaly kamení i stromy, tvořily pásma ledových hor táhnoucí se na desítky kilometrů. Potrvaly až do léta, pokud neroztály sluncem.

Pozoruje ruch ledu, nedovedl jsem hleděti bez úžasu a bez hnusu na oběti, které odnášel hrozný Jenisej. Byla to těla lidí popravených minusinskou „čekou“, důstojníků, vojáků i kozáků rozprášené armády nešťastného admirála Kolčaka. Sta těch mrtvol, snad tisíce, s usekanými hlavami a rukama, se zohyzděnými tvářemi a těly, zpola spálené, s vyřezanými kusy kůže na prsou a na nohou, s vypíchanýma očima a roztříštěnými hlavami — pluly na ledových krách hledajíce si hrobu, nebo točíce se v šílených vírech mezi kusy ledu. Kry jimi zmítaly, drtily je, rozemílaly je, rvaly na kusy a vyvrhovaly na ploché ostrůvky říční a na mělčiny při březích. Jda podél Jeniseje přicházel jsem stále na hnijící lidské a koňské mrtvoly, roztrhané dravými ptáky a zdivočelými psy. Na jednom místě jsem viděl na břehu tři sta koňských zdechlin, vyvržených řekou, a dále ve vrboví jsem našel sedmdesát lidských těl nebo raději částí těl. Odporný, nasládlý puch hnijícího masa vanul s větrem a nad oním ponurým místem se vznášeli supi a havrani, kteří byvše mnou vyplašeni, pronikavě krákorali.

Konečně Jenisej strhal ledová pouta a přede mnou se valil vzdutý, ohromný proud kalné, vířivé vody, unášeje k severu do oceánu zbytky ker, vyrvané stromy a mrtvoly… mrtvoly.

Venkovan mnou najatý mě posadil za pomoci svého syna do malého člunu, vypáleného z kmene osiky, uložil tam můj skrovný majetek, načež odrážejíce se dlouhými tyčemi, pluli jsme proti proudu přidržujíce se břehu.

Byla to těžká práce! Bylo nutno veslovati kolem vystupujících skal a zápasiti se zuřivým proudem. Při samých skaliskách jsme se chytali všichni tři rukama kamenů a napínajíce síly, tlačili jsme člun kupředu. Avšak na proplutí několika metrů jsme vynakládali příliš mnoho času, neboť nám bylo zápasiti o každý centimetr proti proudu, který se na nás dravě vrhal a strhoval nás s sebou.

Tak jsme pluli tři dni, až jsme konečně dorazili k cíli naší cesty, k zlatému dolu, dávno opuštěnému. Tam jsem pobyl několik dní v hlídačově rodině, která žila o hladu a nemohla mi tudíž býti v ničem nápomocna. Karabina se stala opět mým ochráncem, opatřujíc živobytí pro mne i pro mé hostitele.

Kdysi přijel jakýs technik. Já už jsem se neskrýval, neboť život v lese mi dodal takového vzezření, že mne nemohl nikdo poznat. Snadno jsem mohl býti pokládán za obyčejného sibiřského lovce, za jakého jsem se též vydával. Avšak náš host byl člověk badavý a pronikavý. Hned prohlédl mé incognito, které jsem se ostatně nesnažil tuze zachovávati, když jsem poznal, že není bolševikem. Tak tomu též bylo. Měli jsme společné známé a pohlíželi jsme stejně na věci. Při tom se ukázalo, že je to Polák, povoláním agronom. Bydlil v jakési odlehlé vsi jako správce dolů; vyhýbal se cestě do města snaže se, aby na něho úřady zapomněly.

Hned jsem se s ním dohodl, že utečeme z Ruska.

Už dávno jsem promyslil plán útěku. Znaje polohu a zeměpis Sibiře, po které jsem mnoho cestoval, přišel jsem k přesvědčení, že máme jedinou cestu k záchraně — zemí urianchajskou, zpola závislou na Rusku a Číně, a tudíž přes prameny řeky Jeniseje do Mongolska a dále na východ k Pacifiku. Za vlády Kolčakovy jsem chystal vědeckou výpravu do Mongolska, proto jsem bedlivě prostudoval literaturu a mapy té země, ke které patří i Urianchaj.

Dohodli jsme se, že uskutečníme hned tento smělý plán a že pronikneme sovětskou Sibiří.