Zemí lidí, zvířat a bohů/Krvavé vyrovnání

Zemí lidí, zvířat a bohů Ferdynand Antoni Ossendowski
Na sopce	Krvavé vyrovnání	Dni zděšení

Údaje o textu
Titulek:	Krvavé vyrovnání
Autor:	Ferdynand Antoni Ossendowski
Zdroj:	Soubor:Ossendowski - Zemí lidí, zvířat a bohů I.djvu CBN Polona
Vydáno:	Praha: Česká grafická Unie, 1925
Licence:	PD old 70
Překlad:	Michal Hynais
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Krvavé vyrovnání.

Když jsme vyjeli na hlavní silnici, vedoucí přes Tissin-Gol do Uliasutaje, spatřili jsme skácené sloupy telegrafní, které nám byly dobrodiním, neboť jsme jich zužitkovali zásluhou důmyslného agronoma jako palivá.

Prošli jsme známou nám už roklinou s převislými skalami a vjeli jsme do údolí jezera Tissin-Golu. Nastal soumrak. Rozhodl jsem se, že zůstanu u starého Bobrova, kdežto ostatní z naší družiny se měli ubytovati na telegrafní stanici u Kanina.

Bylo již úplně tma, když jsme přišli k budovám stanice. Na temném pozadí stěny se zřetelně rýsovala silhueta vojáka s puškou stojícího na stráži. Voják nás zadržel a dal nám několik otázek. Obdržev odpověď zahvízdl. Na jeho znamení se objevil mladý důstojník, oblečený do koženého kožíšku, na němž byly našity odznaky poručíka.

Otázav se, kdo je hlavou naší družiny, přistoupil ke mně a představil se: „Jsem poručík Ivanov. Stojím zde se svými partisány.“

Vypravoval mi, že se prodral s několika lidmi ze Sibiře bolševickými oddíly, spojil se s uliasutajským velitelem, ruským plukovníkem Michajlovem a že byl ustanoven velitelem stráže na Tissin-Golu. Pozval nás do domu a vykázal nám místa na noc. Když jsem mu oznámil, že já a můj soudruh chceme použíti pohostinství Bobrovova, máchl rukou a řekl:

„Nenamáhejte se, Bobrovové jsou všichni povražděni a jejich dům je spálen do základů.“

Nemohl jsem se zdržeti výkřiku hrůzy.

„Byli povražděni Kaninem a Puzikovem, kteří vyloupili dům a zapálili ho i s mrtvolami zavražděných,“ vypravoval důstojník. „Hned vám to všechno ukáži!“

Vyšli jsme ze stanice a vkrátce jsme spatřili ponuré spáleniště. Tu i tam trčely zčernalé sloupy, mezi nimi pak ležela bezladně ohořelá prkna a klády z domu. Na zemi se povalovaly zbytky rozbitého nádobí, kusy železa a skla. Několik kroků od spáleniště, poblíže místa, kdě stával plot, ležely pod plstěnými hadry oběti zločinu.

„Poslal jsem ihned oznámení o případě do Uliasutaje,“ pravil důstojník, „a tam odtud přišlo nařízení, aby zavraždění nebyli pochováváni, poněvadž bude zavedeno právní řízení, ačkoliv jsem již takřka vše vyšetřil…“

„Jak se to stalo?“ otázal jsem se jsa vzrušen strašným obrazem.

Poručík vypravoval:

„Přijel jsem se svými lidmi v noci do Tissin-Golu. Obával jsem se, že by tu mohli být bolševičtí vojáci, a proto jsme se přikradli nepozorovaně. Nahlédl jsem do okna a spatřil jsem Kanina, Puzikova a děvče s ostříhanými vlasy; prohlíželi právě nějaké věci, dělíce je patrně mezi sebe, a pak počali vážiti kousky stříbra vášnivě se hádajíce. S počátku jsem nemohl pochopit, co se stalo, ale ona společnost se mi hned nelíbila. Rozkázal jsem tudíž vojínovi, aby přeskočil plot a otevřel vrata, načež jsme rychle vjeli do nádvoří. První vyběhla žena Kaninova a spatřivši nás, zalomila rukama a zvolavši „Věděla jsem, že přijde trest za zlý skutek,“ padla do mdlob. Z bočných dveří vyběhl nějaký muž a snažil se přeskočit plot, ale moji lidé ho zadrželi. Byl to Puzikov. Kanin mě potkal bledý a chvějící se. Nepochyboval jsem, že se v tomto domě stalo něco vážného, a proto jsem ihned oznámil, že všechny zatýkám; muže jsem dal spoutat a u dveří jsem postavil stráže. Na mé otázky nikdo neodpovídal, jenom Kaninová padla na kolena a prosila o milosrdenství pro své děti, které jsou nevinné. Ostříhané děvče se smálo drze přímo do očí a vypouštělo kotouče dýmu z cigaret. Byl jsem nucen uchýliti se k hrozbám.

„Myslím, že jste se dopustili nějakého zločinu, ale nechcete se přiznat a snažíte se mlčením zakryti svou vinu. Nemám tudíž jiného výběru, než dát muže postřílet a ženy poslat do Uliasutaje před vojenský soud.“

Mluvil jsem s nimi velmi rozhodně, neboť mě pohněval jejich odpor projevovaný mlčením. K velikému mému údivu promluvilo ostříhané děvče: „Povím vše,“ řekla, „ale netrestejte jich smrtí, nýbrž pošlete nás všechny zároveň do Uliasutaje.“

Sepsal jsem protokol podle jejích výpovědí. Poslouchejte ono strašné líčení —

„Já a můj muž,“ počalo děvče své vypravování, „jsme byli vysláni jako bolševičtí komisaři, abychom sebrali zprávy o značných prý silách „bílých“ v Mongolsku, ale Bobrov, který pocházel z téhož města jako my, nás hned poznal. Chtěli jsme tudíž odtud utéci, avšak Kanin nám namluvil, že Bobrovovi jsou bohatí lidé a že on odedávna zamýšlí zavražditi je a zmocniti se celého jejich jmění a pak utéci někam na Sibiř. Chtěli jsme mu pomoci a proto jsme zůstali na místě. Kdysi jsem přilákala k nám mladého Bobrova na karty. Když se vracel domů, můj muž ho zastřelil. Potom jsme šli všichni najednou do domu jeho rodičů. Přelezla jsem plot a hodila jsem psům otrávené maso. Zdechli ihned. Pak jsme přelezli všichni plot. Na mé volání vyšla stařena. Puzikov, přikrčený na chodbě, ji udeřil polenem a roztříštil jí lebku. Když jsme vešli do světnice, starý spal; zabili jsme ho ve spaní sekerou. Vtom vběhlo do pokoje malé děvčátko, schovanka Bobrovových, která už spala, ale probudila se hlukem. Kanin ji na místě zastřelil mysliveckou puškou. Náboj drobných broků roztříštil hlavičku děvčátka tak, že mozek vystříkl a jeho kousky bylo viděti na dveřích a stropu světnice. Sebravše vše, co bylo nejcennějšího, podpálili jsme celý dům i plot, přinesli jsme zabitého syna Bobrovových a hodili jsme ho do plamenů. Oheň měl zahladit veškery stopy a proto muselo vše shořet; shořeli tedy beze stopy i koně a dobytek. Ale prokleté mrtvoly zůstaly. Právě jsme se chystali odvézti je někam daleko odtud, ale vtom jste přišli a ti pitomci se hned prozradili.“

„Strašná, děsivá událost,“ poznamenal důstojník, vraceje se se mnou do stanice. „Vlasy mi na hlavě vstávaly, když jsem slyšel klidné vypravování onoho děvčete, skoro ještě dítěte. Tu teprve jsem pochopil, jakou zpustlost, jaký hřích zaselo bolševictví v mém národě ubíjejíc svědomí, víru, strach před Bohem! Bylo mi též jasno, že všichni poctiví a mravní lidé musí bojovat proti tomuto ďábelskému výplodu, pokud živi budou a pokud jejich síly stačí.“

Umlkl a těžce se zadumal.

Jda k domu, spatřil jsem na sněhu u cesty velikou černou skvrnu, která jaksi hned upoutala můj zrak k sobě.

„Co tam leží?“ tázal jsem se ukazuje rukou na skvrnu.

„Tam leží vrah, Puzikov, kterého jsem dal zastřelit,“ odpověděl klidně poručík. „Rád bych byl zastřelil Kanina i Puzikova, ale nemohl jsem se dívati na slzy a zoufalství ženy a dětí Kaninových, a pokud se týká oné ostříhané poběhlice, to… neumím stříleti žen. Použiji příležitosti, že vaše družina ještě vonu stranu, a pošlu s vámi Kanina i ono děvče do Uliasutaje, ať se tam s nimi vypořádají. Vykonal jsem své! Odevzdají-li je do rukou mongolských soudců, ty je jistě rychle utrápí mučením a těžkým žalářem.“

To vše se stalo na Tissin-Golu, u kterého se kmitají na močálech tajemná světélka bludiček, v jehož blízkosti pak se táhne k jihu dlouhá a hluboká trhlina v zemi. Možná, že všichni ti Puzikové a Kaninové vyšli tou trhlinou z pekla a vnesli do života lidského hrůzu a vraždu, snažíce se zasíti sémě té nákazy mezi veškero lidstvo.

„Stíny podzemních zlých sil, sluhové satanovi,“ nazýval vrahy Bobrovovy bledý, stále se modlící vojín, kterého poslal poručík Ivanov jako průvodce zatčených.

Naše cesta od Tissin-Golu k Uliasutaji ve společnosti hnusných zločinců byla velmi nepříjemná. Já i agronom jsme pozbyli úplně obvyklé rovnováhy i dobré nálady. Kanin po celou cestu nad něčím úporně uvažoval a nestydaté a drzé děvče se smálo, zpívalo a kouřilo, žertujíc s vojáky i s našimi spolucestujícími.

Konečně jsme překročili nehostinný Zagastaj a po několika hodinách jsme spatřili před sebou Jamyň a potom neladnou skupinu žlutošedých domů a nezřetelné obrysy věží čínských chrámů. Byl to Uliasutaj.