Ze zašlých dob (Vilímek)/Nestvůra přírody: orel s paznehty

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Kontrasty se stýkají	Nestvůra přírody: orel s paznehty	Také já byl jednou ve „veselém kriminále“

Údaje o textu
Titulek:	Nestvůra přírody: orel s paznehty
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 24–26. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Po velké a dlouhé úradě důvěrníků z celé říše, povolaných do Vídně vládou ještě absolutní, byl dne 20. října 1860 vydán císařský diplom, mnohoslibný národům, utýraným centralisticko-byrokratickým systémem. I byl pověřen Schmerling, aby na základě toho „diplomu“ vypracoval ústavu, která pak byla prohlášena dne 26. února 1861. Jak zlopověstným bylo to dílo „otce ústavy“, (jak spokojení Němci titulovali Schmerlinga,) viděti nejlépe z toho, že Čechové sice vstoupili na „ústavní půdu“, ale jen aby se mohli domahat jejího zlepšení, kdežto Maďaři a Horvaté nechtěli o „únorovce“ ani slyšet, žádajíce neústupně obnovení staré ústavnosti své. Vládnímu a německo-centralistickému vynášení Schmerlingovy svobodomyslnosti, prý anglické, každý se jen usmál a dle možnosti brojil proti „únorovce“, z čehož přirozeně povstaly tahanice nejen o ústavu vůbec a o uherskou zvlášť, ale i o říši samu, spočívavší a dle Maďarů posud spočívající na dualismu. A když chtěl Schmerling odpor Maďarů zlomit, zvolav na ně furiantsky: „Wir können warten!“ (totiž na ně, až přece prý polezou ke kříži), postavili si Maďaři hlavu ještě víc a teprv nešli do Schmerlingovy říšské rady ve Vídni, čili do jeho „Tyátru“, jak tenkrát se říkalo.

Těmito spory uzrával v Rakousku nanovo dualismus říše, po pruské válce (r. 1866) skutečně i provedený „vyrovnáním“ z r. 1867. A ono pozvolné vzrůstání dualismu znázornily „Humory“ v letě r. 1861 obrázkem: O rakouského orla, který měl ještě na nohou řetězem spojená pouta k naznačení posud platných zbytků absolutismu, tahali se za jeho dvě hlavy vlevo Němec a vpravo Maďar, nač stranou stojící Slovan hloupě se díval; u prostřed za orlem pak stál Schmerling s podzviženou „širočinou“ tesařskou, na níž byl nápis „26. únor“ (t. j. „únorovka“), a napřahoval sekeru k rozetnutí orla s hůry dolů ve dví.

Toto proroctví účinků Schmerlingovy „ústavnosti“ bylo tehdy ještě policejně závadným a rovnalo se prý zločinu „rušení veřejného pokoje“. Proto se mnou zavedeno vyšetřování předběžné i speciální a konečně mi dodána obžaloba, v níž dopodrobna popsán byl celý obrázek. Četl jsem tu obžalobu „nábožně“, ale pojednou jsem se s udivením zastavil. Byloť v popise také: „— a paznehty orlovy spoutány jsou řetězem.“ „Cože?!“ myslím si, „paznehty orlovy?!“ a honem prohlížím obrázek v čísle, jestli snad Kolár nevykreslil orlovy spáry tak nezřetelně, aby mohly být považovány za paznehty. Ale to to! Drápy nemohly být jasnější a hezčí.

Co to do soudu vlezlo? myslím si, nemoha pochopit, kde nabral tak podivných vědomostí přírodopisných. A tu mi napadlo, že původně snad byla žaloba sepsána německy, jak tenkrát ještě bylo obyčejem, a v té že ono podivuhodné místo znělo: „und die Klauen des Adlers sind atd.“ A ejhle: záhada byla hned vysvětlena! Podřízený úředníček nebo písař, pověřený přeložením žaloby do češtiny, patrně nevěděl, jak se „Klauen“ řekne česky. I vzal na pomoc slovník, a v tom bylo u slova „Klaue“ na prvním místě „pazneht“ a teprv na druhém místě „spár, dráp“. A zvyklý, dávat v úřadě přednost všem předákům, dal i tady přednost na první místo postavenému „paznehtu“ a — nestvůra přírody: „orel s paznehty“, byla hotova a soudem uznána. —

Bude-li česká řeč stále tak vyhazována ze soudů jako teď v němčeném území, dojde snad na obžaloby německé místo českých brzo zas i ve Slovanské Praze a nějaký „orel s paznehty“ nebude potom opět žádnou zvláštností.