Ze zašlých dob (Vilímek)/Mezi lotry arcilotrem

Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek
Žák soudcem	Mezi lotry arcilotrem	Kopuletý mladík

Údaje o textu
Titulek:	Mezi lotry arcilotrem
Autor:	Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.)
Zdroj:	VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 55–61. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Když jsem k večeru dne 27. června 1864 nastoupil v novoměstské radnici své osmiměsíční „poustevnictví“, byl mně na tu noc milostivě ponechán ještě můj civilní oblek. Ale jakmile nastalo ráno, dána mi hned uniforma těžkého zločince: z režného plátna kalhoty, hustě zapínané bílými čamrdami po obou stranách nesešitých nohavic, na hruď kazajka z téhož plátna, na hlavu podobná čepice bez stříšky (zvaná „Holzmütze“) a na nohy — železná pouta, spojená řetězem, který při chůzi rachocením plašil myši a s nímž i s jeho pouty se to při dobrém svědomí též na tvrdém lůžku zcela dobře spalo, zvláště an člověk neměl při trestnické stravě pranic přetížený žaludek.

Řečená pouta čili „železa“, ve zlodějské hantýrce zvaná „naše-vaše“, bývala v kriminále i každému žháři, lupiči, podvodníku neb jinému dobrodinci lidské společnosti sundána někdy už za týden a nejdéle za měsíc, když po ten čas nerevoltoval a slušně se choval. Mně však v očích „přítele“ Jaroše slušelo to ponožní kování tak, že nechtěl mne připravit o ně a nechával mne i dál a dále vykračovat si v něm. Ano i když o prázdninách, tedy asi po dvou měsících, při novém stání jsem podle domácího řádu se musel objevit před soudem ve vlastních šatech svých a bez pout, byla mně tato sice toho dne sejmuta, ale hned po přelíčení zase naražena, patrně jen proto, aby se mi po želízkách nestýskalo a pan Jaroš aby nepostrádal spokojeného pohledu hořejším oknem na dvůr. když jsem tam odpoledne byl „na luftu“ a „preclíky“ na mých nohou zase mu líbezně chrastěly do uší.

Současně v té době končila v Rusku polská revoluce, počavší v lednu 1863. Malé už čety povstalců bývaly buď rozprášeny nebo zatlačeny až na hranice, jež po ztracených zas bitkách na živu pozůstalí přestupovali, utíkajíce nejvíce do Haliče, kde jednotlivě i hromadně byli zatýkáni a jako revolucionáři odsuzováni do žalářů. Že však pro tolik delikventů nebylo by se dostalo pout snad ani z celého Rakouska, proto asi byla vydána ve Vídni dne 9. října 1864 zvláštní Úleva, v níž politickým vězňům poskytovalo se ulehčení, že nebyly jim už dávány ani okovy, ani trestnické šaty, že směli míti své prádlo a samostatně se stravovati až do jedné zlatky denně, a že směli číst noviny, arci jen úřední, ale přece noviny.

Když jsem se toho dočetl v časopise pod rukou mi dodaném, očekával jsem klidně příchod hospodáře, aby mne zavedl k inšpektorovi na slyšení příjemného poselství o úlevě politickým vězňům. Ale hospodář nevedl mne k rapportu ani dne 9. října ani za dnů následujících a vše zůstalo i dále při starém, čehož příčina vysvětlila se mi teprve později; neboť hlásit se o ty výhody jsem nesměl, abych neprozradil své pašování novin. Českým novinářům tolik přející pan Jaroš „nerozuměl“ prý dobře té Úlevě, domnívaje se, že týká se jen polských povstalců a nikoliv politických vězňů vůbec, teda i novinářů. A senát soudu, respektující ve všem náhledy a mínění všemohoucího tehdá pana návladního, nerozuměl úlevě také a zaslal věc k vyjádření soudu vrchnímu. Tam vrchní návladní vida, že pan kollega u soudu trestního té úlevě nerozumí, nerozuměl jí také. I bylo všechno pro poučení zasláno do Vídně, toť se ví, že ne telegraficky, nýbrž hezky volnou cestou úřední. A nežli to došlo do Vídně a vyřízení pak z Vídně zpátky k soudu vrchnímu a od tohoto zase k soudu trestnímu, uplynuly hravě dobré 4 měsíce, po kterýž čas já stále byl v poutech jako arcilotr až do dne 16. února 1865, kdy tu úlevu oznámili konečně i mně. Jak při tom bylo, povím na konci kapitoly.

Teď jenom chci opraviti své tvrzení, že měl jsem pouta stále na nohou až do 16. února příštího roku.

Počátkem listopadu byl mi totiž dán do separace za soudruha Fr. Winkler, t. č. ještě ne okresní tajemník na Mělníce, nýbrž redaktor Taxisova „Boleslavana“. Byl odsouzen pro ten časopis na 4 měsíce také do žaláře, do lehkého sice, tedy bez pout a trestnických šatů, ale přece do žaláře, oprávňujícího jej k spolubytí se mnou.

Strávili jsme pospolu již čtvrt leta. Z večera před Hromnicemi pak Winkler radostí, že věznění naše schyluje se ke konci, dal se v separaci do veselého tančení polského mazuru. Já seděl na železné posteli a díval jsem se naň. A tu on, prováděje okolo mne zas jednu taneční figuru, pravil s pohledem na moje železa: „Hleď, tak ty si poskočiti nemůžeš!“ „Že ne?!“ odpovídám já, a u vědomí své síly zdvihl jsem sedě nohu na druhé koleno a sevřel rukama pozdvižené pouto z obou jeho stran. Zakroutiv rychle v opačných směrech oběma „ušima“ okovů, končil jsem siláckou produkci mocným ryc! a čepička nejtu, uzavírající obě křídla želez, ulítla jako po sfouknutí. Já pak, zvednuv levou rukou odpoutané pouto s podlahy a pravou chopiv Winklera, tančil jsem s ním mazur až pozdě do noci. O Hromnicích ráno šel jsem k rapportu, abych oznámil inšpektorovi, že dlouhým nošením želez jeden nejt se obrousil a pouto se vyvléklo. Ježto však uvolněný okov nemohu ani stále za sebou vléci ani jej pořád v ruce nositi, proto aby nařídil, by mně byl hned zase znova naražen.

Žádostí tou jsem uvedl radu do velikých rozpaků. Vzhledem k dávno už platné, ale Jarošem oddalované úlevě nevěděl v tom okamžiku, má-li mně dát pouto narazit, nebo i to druhé sundat. I vypomáhal si vytáčkou, že mi to dnes nemůže dát udělat, protože je velký svátek, o jakémž zámečník ani není doma. „I vždyť on to umí narážet i každý zdejší hospodář!“ namítal jsem já. „Už jsem řekl, že to dnes nemůže být, a při tom zůstane!“ prohlásil Jankovský velitelsky, a já odešel, spokojen s jeho rozpaky.

Druhého dne před polednem, když už se poradil inšpektor s návladním, oznamoval mi hospodář, že hnedle přijde zámečník do separace, aby mně pouto zase narazil; na dvoře že skládají Podskaláci pro soud dříví, tam teda prý se to nemůže přibíjet. „I může!“ řekl jsem určitě; „Podskaláci vědí dobře, že nejsem tady pro krádež neb cosi podobného, a jestli snad u soudu někdo se stydí za mé okovy, já se za ně stydět nemusím.“ I stalo se po mém. Dole obklopili nás Podskaláci, aby viděli, jak už po třetí narážejí se na špalku pouta takovému novinářskému arcilotru.

Nosil jsem ty „náramky“ na nohou ještě dalších 14 dní, do řečeného už 16. února, kteréhož dne hospodář kvapně otevřel dvéře separace, oznamuje mi překotně už na prahu, že přišla taková a taková úleva pro politické vězny, že budou mi sundány okovy a přinešeny mé vlastní šaty atd. atd.

Není snad zavřeného člověka, aby neměl spočítáno, jak dlouho ještě má a bude sedět. Také já toho dne věděl, že do uložených osmi měsíců schází mně pouze jedenáct dní. A že ta špetka času nestála mi už za to, abych si dopřál výhod, dříve tak dlouho mi zadržených, proto jsem odpověděl hospodáři, že je to se mnou nějaká mýlka, já že jsem o nic takového nezažádal, a proto že úleva patří zde asi někomu jinému a ne mně.

Hospodář odešel k inšpektorovi, aby mu oznámil, že nechci o úlevě nic vědět. Za chvilku však vrátil se ke mně s vyřízením, že mám jít k rapportu. Šel jsem tedy, a u Jankovského seznal jsem hned, jak velice změnila se situace. Kdežto jindy ani za návštěvy mé ženy nevyzval mne, abych si sedl, a rovněž nikdy mně, zločinci, neřekl „pane“, teď pojednou oslovil mne slaďounce: „Pojďte blíž k mému stolku, pane Vilímku, a sedněte si.“ „Děkuji, pane rado,“ odmítl jsem pichlavě, „já jsem zvyklý, tady stát.“ „Slyšel jsem, že nechcete si nechat sundat pouta?“ „Nechci. Zajedno jsem o nic takového nezakročil, a za druhé by mně zítra jistě zas byla naražena. A nač tu třikrát prodělanou proceduru opakovat ještě jednou?“ „I to by se už nestalo! Od císaře pána vyšla pro politické vězny zvlášní úleva!“ „To je arci něco jiného. A ježto jsou v té úlevě také snad vyjmenovány ještě jiné výhody, proto zdvořile žádám, abych směl si tu vyhlášku přečísti k nabytí vědomosti o tom, co všechno nám bylo poskytnuto a co teda smím žádat a co ne.“

Rozumí se, že nejednalo se mi o seznání toho, o čem jsem už dávno věděl z pašovaných novin, nýbrž o zjištění datum, kdy ta úleva byla ve Vídni vydána, abych se mohl zeptat, proč nedostalo se mně jí už dne 9. října lonského roku? Jankovský však patrně tušil, oč vlastně mi běží, a proto, chtě to zakřídovat, odpovídal výmluvou: „Ono je to ještě mokré v expeditu, ale já vám toho chtěl honem dopřát a proto ten spěch!“ „Nic nevadí, pane rado, že je to posud mokré,“ odvětil jsem, tím zalháváním trochu již podrážděně, „vždyť víte, ze jsem novinář, a takový umí zacházet s rukopisy: já to podržím takhle, aby nesmazalo se nic mokrého,“ a při tom zvedl jsem s radova stolu arch papíru za dva jeho protější rohy a doložil jsem určitě: „ale čísti to chci!“

A teď nastala katastrofa. Inšpektor vzpřímil se a zvolal nakvašeně: „Mně se zdá, pane Vilímku, že urputným zamítáním úlevy chcete urážet Jeho Veličenstvo nešetřením Jeho vůle!“ „Cože, já?!“ vzkřikl jsem ještě mocněji než on, neboť už překypěl hrníček mé trpělivosti, „já že chci urážet J. V. nešetřením Jeho vůle?! A kdo medle nedbal té Nejvyšší vůle už dne 9. října 1864, kdy ta úleva byla sem oznámena: také já — nebo vy zde všichni?!“ A když už jsem byl v tom, spustil jsem na celé kolo další vypočítávání příkoří a křivd, novinářům tam činěných, a to tak z plných plic, ze přiběhl od vedle i sám president soudu. Vida, jak jim čtu levity, počal mne chlácholit a konejšit řka: „I vždyť ono to s tím řetězem nebylo tak hrozné! My se na vás často dívali s hůry oknem, jak jste si na dvoře s těmi pouty takořka hrál!“ „Snad, pane presidente, ale za to mám co děkovat v první řadě Pánu Bohu, potom rodičům, a konečně i sobě, že při všem tom jsem zůstal zdráv! Zásluhou pánů zde to jisté nebylo!“ A dovršiv dlouhý rejstřík jejich hříchů, končil jsem chladně: „A nyní teda mi dejte sundat pouta, jak bylo vaší povinností už před čtyrmi měsíci.“ —

Ze žaláře vyšel jsem 27. února 1865, den po prvních „šibřinkách“ sokolských, což mne, člena jednoty od 1. dubna 1862, tedy už od jejího prvopočátku, a při tom z povolání pěstitele veselosti arci nemálo hnětlo. Ale za to potěšilo mne vždy, kdykoli jsem pak na ulici potkal Jankovského a viděl, jak on mne, krátkozrakého, pokaždé respektně pozdravuje dřív nežli já jeho. A to i potom, když stal se pro své zásluhy také „rytířem“ jako pan Jaroš „z Adlershortu“. Inu — něco za něco!