Ze zašlých dob (Vilímek)/Jan Evangelista Purkyně
| Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek | ||
| P. Václav Štulc | Jan Evangelista Purkyně | Ferd. B. Mikovec, V. Č. Bendl a Václav Filípek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jan Evangelista Purkyně |
| Autor: | Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.) |
| Zdroj: | VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 83–85. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:Jan Evangelista Purkyně |
 Související články ve Wikipedii:Jan Evangelista Purkyně, František Ferdinand Šamberk |
|
Jan Ev. Purkyně byl učencem tak věhlasným, že jednou jej správně došlo psaní z Ameriky, adresované pouze: „Jan Ev. Purkyně v Evropě“. Jeho světově uznaná učenost nepřekážela mu však, aby nebyl svrchovaně lidumilným. S každým rád porozprávěl a pro každého měl vhodné slovo — často arci také sarkastické. Když na př. dovršil svou 70 (nebo už 75), dostavila se k němu s gratulací také velká deputace českých mediků. Všichni v slavnostním oděvu, s rukavičkami plesovými. Purkyně, vyslechnuv s úsměvem jejich přání, ptal se, jakoby pochyboval: „Vy jste všichni medikové?“ „Jsme, pane profesore! Což nás neznáte z přednášek?“ „Já jen proto, když jste medikové, že mi povíte, která kůže je hezčí: lidská, nebo kozí?“ „Rozhodně lidská!“ „Tak proč tu hezčí zakrejváte tou ošklivější?“ tázal se Purkyně dál a ukázal na jejich hlazené rukavičky z kozí kůže.
Za příčinou stavby Národního divadla byla Drem Riegrem svolána velká schůze na staroměstskou radnici. Očekávajíce zahájení, seděli jsme už všichni, jen Purkyně obcházel po svém zvyku od židle k židli a pohovořil s každým několik slov. Přistoupil také k Šamberkovi, jemuž již tenkrát v týle notně řídly vlasy, a chválil jeho včerejší sehrání Julia Césara. „Něco vám však přece musím vytknout: v době, kdy ten kus hraje, neměl Julius César ještě žádnou pleš.“ A postoupiv s usmáním od Šamberka k vedle sedícímu herci jinému, zapředl rozprávku opět s ním. Ale ten po takové špičce, dané Šamberkovi, bál se takřka starého pána a neodpovídal mu ani, aby neutržil také něco pichlavého. Purkyně, zavrtěv hlavou nad hercovou zamlklostí, prohodil na odchodu: „Což vy mluvíte jen to, co vám suflér napoví?“
V mladších letech byl jsem zvyklý nosit hůl, kteréžto zbytečnosti odnaučil mne mžikem Purkyně. Potkav ho jednou na Spálené ulici, byl jsem jím zastaven otázkou: „Která pak nožička vás bolí?“ „Mne, pane profesore? Žádná!“ „Tak proč nosíte tuhle to? Když bych vám tu hůl teď vzal, nevěděl byste, co s osiřelou rukou máte dělat.“ „Boží pravda, pane profesore! Ode dneška hole nenosím!“ A s povděkem jsem dostál slovu, odloživ zbytečnost zdravého člověka.
Veřejné přednášky ve spolcích, teď obvyklé, zavedla dle mého návrhu teprv Umělecká Beseda, v níž je zahájil její místopředseda prof. Purkyně. Jako fysiolog zvolil a hlavně přítomným členům divadla vykládal, že máme cvičiti a své vůli podřizovati také všechny svaly hlavy své. abychom libovolně mohli ovládati vlasy, uši, nos a vůbec celý obličej, v čemž prý nás zahanbuje i mnohé zvíře. Kůň na př. pohybuje, když chce, svou hřívou na hlavě do předu i do zadu — koukejte, takhle: (a teď posunoval Purkyně své vlasy do čela i do týla.) Jsa krátkozrakým, seděl jsem v první řadě židlí a vyzdvihl jsem ruku do výšky jako žáček ve škole. „Co pak chcete?“ tázal se vlídně Purkyně. „Pane profesore, to já také umím!“ „Ukažte!“ I dělal jsem vše po něm. „Zcela dobře! A umíte také stříhat ušima?“ „Umím!“ „Ukažte!“ Ukázal jsem. „Hm, hm! A což nozdry nosu: máte je také v moci?“ „Mám!“ „Ukažte!“ A já hned rozvíral a opět schlipoval nozdry. „Poslouchejte, kde pak jste se tomu všemu učil dřív než já?“ „Už jako hoch doma ve škole.“ „Dobře. A tomu též, aby půl obličeje plakalo a půl se smálo?“ „Ne, tak daleko jsme to tenkrát nepřivedli.“ „Tak přece umím o něco víc než vy,“ liboval si ironicky starý pán, a změniv ve chvilce jednu svou líci v masku tragedie a druhou současné v masku veselohry, jal se pak zase dále přednášeti o výcviku zanedbávaných svalů.