Ze zašlých dob (Vilímek)/Drobnůstky
| Ze zašlých dob Josef Richard Vilímek | ||
| Kopuletý mladík | Drobnůstky | Doslov z doby politické pokleslosti |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Drobnůstky |
| Autor: | Josef Richard Vilímek (jako Josef Richard Vilímek st.) |
| Zdroj: | VILÍMEK, Jos. R. Ze zašlých dob. Praha : J. R. Vilímek, 1908. s. 66–75. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Vylíčil jsem už, že koncem roku 1856 na pouhé jen podezření, jako bych tehdejší svrchovaně nespokojený lid přemlouval ku stěhování do Ameriky, byl jsem beze všech důkazů o nějaké vině vypovězen na rok z Prahy a odkázán na své rodiště, z něhož nesměl jsem se vzdáliti dál než na hodinu cesty a ne na déle než na den. Ale ani na tomto dalším týrání neměli všemohoucí páni ještě dosti. Tehdejší pražská policie, vidoucí v každém hned škůdce státu a bojící se snad i svého vlastního stínu, chtěla mne, jí patrně hrozného člověka, pro jistotu učinit neškodným také pro budoucnost. Proto měl jsem být stůj co stůj odveden k vojsku, jehož služba tenkráte trvala mnohem déle nežli teď. Ušel jsem tomu osudu při jarním odvodu r. 1857 jedině tím, že v mládí mně doma mlýnské kolo trochu pošramotilo dlaň mé levé ruky, pro kteroužto, mně takto pranic nevadící „chybu“ byl jsem plukovním lékařem osvobozen na vždycky. Jinak byl bych prodělal tři války: r. 1859 v Italii, r. 1864 v Holštýně a Šlesviku, a r. 1866 buď zase v Italii nebo v Čechách proti Prusům, ač nebyl-li bych už v jedné z prvních dvou došel „věčného odpočinutí“. A to všechno pro pouhé jen podezření!
V 1. sešitu 1. ročníku „Hum. Listů“, tenkrát nepolitických, vydaného počátkem roku 1858, tedy v době svrchovaného absolutismu, byly uveřejněny také tyto tři „Časové otázky“: „Jak je pozdě? — Kolikátého máme dnes? — Jak dlouho trvá letos masopust?“
Nebylo jistě ani školáčka, který by těm otázkám nebyl rozuměl. Jen policii nešly na rozum. Že byly ty otázky označeny jako „Časové“, čula v nich Hermandada „jarní větřík“ rebelantský. I byl jsem hned obeslán na řiditelství, kde si mne vrchní komisař Weber vzal do tuhé práce. Pořád a pořád chtěl vědět, co vlastně je tou „časovostí“ řečeno, i trvalo hezky dlouho, nežli jsem ho přesvědčil, že neobsahují ty „časové otázky“ nic jiného, nežli co právě obsahují.
A ku podivu: tenkráte tak těžce chápající komisar měl po letech bystrozraku a důvtipu tolik, že mohl se státi místodržitelem nejdříve v Linci a potom i v Praze! Pak, že nedějí se už zázraky!
Věčným konfiskováním časopisů hned v prvních letech éry „otce ústavy“ nahromadilo se na můj vrub v očích Schmerlingova návladního 5 „zločinů“ a 8 „přečinů“, pro něž sumárně jsem počátkem listopadu 1863 měl třídenní přelíčení, jehož výsledkem byl rozsudek: 8 měsíců těžkého žaláře, ztráta polovice kauce a čtyřměsíční zastavení dalšího vydávání „Hum. Listů“.
Odvolal jsem se sice dvakrát z rozsudku toho ke stolicím vyšším, ale jen proto, abych co možná oddaloval vykonání trestu. Že je rekurování za těch dob marné, věděl jsem dobře, a chtěl jsem jen získati čas, abych, možná-li, nějak neškodným učinil alespoň zastavení listu. A to se mi konečně jak náleží povedlo. Oznámilť jsem v posledním čísle toho roku, že vzhledem k soudnímu zastavení „Humor. Listů“ na 4 měsíce nechci teprv čekati, až rozsudek nabude moci práva a zastaví list uprostřed ročníku, z čehož by mohly povstat zbytečné zmatky u odběratelstva, nýbrž že zastavuji sám už teď další vycházení „H. L.“ A rozloučil jsem se s listem i se čtenáři.
Asi druhý nebo třetí den na to oznamoval v novinách můj spolupracovník Ed. Just, že počne vydávati politicko-satirický čtrnáctidenník „Bič“, který bude vycházeti vždy první a třetí pátek v měsíci. A o nějaký den později zas jiný můj spolupracovník, Jos. R. Novotný, ohlašoval také v novinách vydávání politicko-humoristického čtrnáctidenníku „Blesk“, vycházejícího vždy druhou a čtvrtou sobotu v měsíci. A ejhle: oba ty časopisy vycházely v novém roce skutečně a — doplňovaly se vzájemně na týdenník, nota bene na týdenník bez kauce a bez kolků!!
Že hlavně tyto dvě poslední věci nemálo hnětly slavné úřady, nemohoucí v tom brániti ani Justovi ani Novotnému, ukázalo se nepokrytě, když jsem brzy na to k vůli čemus jinému přišel na policejní řiditelství do kanceláře tiskové. Sotva mne spatřili policejní rada Dederra (průvodce K. Havlíčka do Brixenu) a komisar Duffek (později ve Vídni jako „Julius Rosen“ spisovatel něm. veseloher), spěchali hned proti mně s pravítky v ruce a chtěli mne žertem „zlinýrovati“ za to, že tolik práce jsem jim způsobil tou „filutářskou“ náhradou za „Hum. Listy“. Všechny příslušné zákony rakouské prohledali prý, nedalo-li by se tomu zabránit, ale nikde prý není o čemsi takovém ani zmínky. Jen Prušáci prý už pamatovali na to, prohlásivše ve svém tiskovém zákoně, že takové doplňující se časopisy dlužno míti za týdenník atd.
Slovem: „Bič“ a „Blesk“ vycházely vesele dál, protože zákonně nemohlo se nijak na ně. Ale co medle dbal všemohoucí návladní Jaroš takových nemožností? Když koncem května 1864 listopadový rozsudek můj nabyl moci práva, připojil k němu dodatek se samovolným prohlášením, že zastavuje na 4 měsíce také „Bič“ a „Blesk“ jakožto pokračovatele „H. L.“ Punktum a dost! A že jsem té doby už bez odkladu musel nastoupiti žalář, bylo tímto mým uvězněním i po krátké slávě obou čtrnáctidenníků. Ale po té „slávě“ přece ne, že staly se „rodiči“ několika čtrnáctidenníků vážných, doplňujících se po příkladu humoristických předků také na týdenník bez kauce a bez kolků, těchto mořitelů volného tisku.
„Bič“ a „Blesk“ vycházely, jak už praveno, jenom pět měsíců. Navzdor tomu však byli přec i oba jejich redaktoři odsouzeni: Ed. Just k peněžité pokutě a Jos. R. Novotný na šest neděl do vězení. A též potom, když „Hum. Listy“ po soudním zastavení vycházely zase dál, byli také jejich pozdější nominelní redaktoři stále stíháni. Na př. Fr. Pechánek, odpovědný redaktor a vydavatel, kdežto já pak už byl uveden na „H. L.“ pouze jako „majitel listu“, což návladnímu vadilo. I vyhledal hravě v „H. L.“ závadnou věc a dal mne obeslati k výslechu. Byl jsem toho mínění, že jedná se o nějaké svědectví. Když však jsem ze zaváděného protokolu seznával, že dávají se mi otázky ne jako svědku, nýbrž jako obžalovanému, odřekl jsem ihned všechno další odpovídání, protože jako pouhý majitel listu nejsem za nic odpověden. „O to právě se jedná,“ namítal vyšetřující soudce, „čím takový majitel listu je; v tisk. zákoně není o něm ani zmínky.“ „Čím je? Tím asi, čím byl by majitel velkého statku rolnického, kdyby se nabažil života venkovského a chtěl dále žít v hlavním městě, k vůli čemuž pronajal by celý statek svůj nájemníku, odpovědnému pak úřadům za všechno, cokoliv se děje na usedlosti té v nepřítomnosti majitelově.“
Toto mé vysvětlení stačilo úplně. Víckrát nebyl jsem už volán k výslechu. Ovšem — další pokuty a ztráty z kauce nehradil ani potom odsouzený „nájemník“, nýbrž vždy zase neodpovědný „majitel statku“. Nic jinak, než jakoby měl místo kapsy bankál!
Při nastupování osmiměsíčního žaláře bylo mi povoleno vzíti si s sebou větší počet knih, abych měl čím si krátit dlouhou chvíli ve vyžádané samovazbě. Tato knihovnička prokazovala mi pak služby velmi dobré. A nejen mně, ale brzo i mému „konkáři“,[1] takto hodnému občanu z Křivoklátska, který zavřen byl už po kolikáté pro náruživé pytláctví, kteréhožto „sportu“ prý nezanechá dřív, dokud se nestane — panským hajným. A tento člověk, kdykoli u mne „poklízel“, díval se vždy takřka závistivě po mých knihách na stolku, až konečně jednou za okamžité nepřítomnosti hospodářovy vyhrkla z něho prosba, zdali bych mu někdy nějakou tu knihu nepůjčil. „To nemohu, protože nesmím, ježto vám nebyly knihy povoleny,“ odvětil jsem; „ale víte co? Na tom rohu zde bude vždy ležet kniha; tu si pokaždé v kajdě odneste, ale bez mého vědomí. A kdyby ji pak inšpektor u vás nalezl, přiznejte se mu, že jste mi o ni neřekl, nýbrž sám si ji tajně na přečtení vzal.“ A při tom zůstalo.
Jakým dobrodiním bylo pytláku čtení, vysvítá nejlépe z toho, že za krátko chtěl se mi za to odměnit. Při jednom zas uklízení šeptal rychle, že zaopatří mně 3 klíče: od mé separace, od železné mříže u točitých schodů, vedoucích na dvůr, a od vrat ze dvoru na ulici proti „Hopfenštoku“, abych prý mohl v noci uprchnouti. Poděkoval jsem mu za dobrou vůli, řka, kdybych byl chtěl utéci, že bych tak byl učinil, jako někteří jiní, dokud jsem byl ještě na svobodě. Ale nyní prchat v noci vraty na ulici a vydávat se nebezpečí, že voják, stojící tam na stráži, mne na útěku zastřelí, to že mi nenapadá ani ve snách. „Tedy zaopatřím klíč alespoň tamhle od toho!“ doložil šeptem a ukázal prstem na zamčené okno pod stropem.
Druhého dne čekal „konkář“ při zametání jen, až zase odskočí hospodář na chodbu. Jakmile tento byl venku, sáhl poklizeč rychle do kapsy kajdy své a vytrhnuv druhou rukou dřevěný hřeb z věšáku na zdi, nahradil jej hbitě přinešeným hřebem jiným, zamumlav jen: „Klíč!“
Když oba odešli, prováděl jsem hned inšpekci. Vyndal jsem z věšáku dřevěný hřeb „konkářův“ a prohlížel jej. Hlavička byla jak u ostatních, ale konec byl válcovitě osoustruhovaný a vespod uprostřed žlábkovitě proříznutý. A celé to zakulacení i se žlábkem bylo velmi pěkně a pevně plechem vyloženo, zrovna jako od řemeslníka.
Nedalo mně to, abych neudělal ihned „průbu“. Přistaviv pod okno ke zdi stolek a před něj židličku, vylezl jsem navzdor poutům s jednoho na druhé a se stolku pak vyhoupl jsem se až na polštářík zamčeného okna. Dřevěný klíč zapadl do otvůrku v rámu okna, jako když ho tam ulije! Zatočil jsem jím — a okno bylo otevřeno! Svěží vzduch ovanul mi skráně a já byl šťasten, že v parném červenci nemusím už vdechovati neprovětrané dusno stále zavřené separace, zavřené i v okně klíčem, jako u nejhorších zločinců, u nichž jedná se soudu o to, aby nemohli se dohodovat z otevřených oken.
Avšak jsou lidé, kteří závidí člověku i sebe menší štěstí. Tak i zde.
Různí dobrodinci lidské společnosti v protějším křídle trestnice, vidouce mé okno otevřené, hlásili se k raportu: že prý, když já, oni také chtějí mít okno otevřené. Následek toho byl, že rada Jankovský přišel ke mně na inšpekci. Po několika všedních otázkách pohlédl, jakoby náhodou, i vzhůru k mému oknu a pravil na oko překvapeně: „Aj, vy máte otevřeno?!“ „Mám, pane rado, a to proto: Když rozsudek nabyl moci práva a polovička mé kauce propadla, žádal jsem vzhledem k tomu, že po čas svého uvěznění nebudu moci živiti svou rodinu, aby jí byla vydána zbývající druhá polovička kauce. Odřeklo se mi to, ježto prý ty peníze musí ručiti také za vykonání trestu mého i v tom případu, kdybych v žaláři povážlivě se roznemohl, aby pak bylo z čeho léky kupovat. I nabízel jsem zálohu 500 zl. na ty případné léky, jichž by z té sumy mohlo býti ne na lahvičky, nýbrž hned na džbery. Ale i to se zamítlo. Z toho jsem nabyl přesvědčení, že stonání zde bylo by pro mne tak drahé, že by mohlo ohrožovat i celý zbytek mé kauce. Abych tomu předešel, chci tady dle možnosti zůstat zdráv. A poněvadž jednou z podmínek zdraví je čerstvý vzduch, proto si okno otvírám, abych se tu nezalk’, proti čemuž sl. soud snad nic nemůže mít, jelikož mne odsoudil toliko do žaláře a ne také k smrti.“
To ťalo do živého. Inšpektor, zakejvav hlavou, mlčky odešel, a já otvíral okno stále, i v době zimní. A dělalo mi to dobře.
Pověděl jsem prve, že druhá, nepropadlá polovička mé kauce nebyla mně vydána, nýbrž zůstala složena u zemské pokladny jako další rukojmí. Když pak po uplynutí čtyrměsíčního zastavení měly „Hum. Listy“ od 1. září 1864 znova vycházet, (za redakce Em. Züngla ač do mého návratu ze žaláře koncem února 1865), tu jsem chtěl doplniti zadrženou kauci scházející jí polovičkou, ale potázal jsem se u návladního se špatnou. Ta stará kauce prý ručí za bývalé „H. L.“, kdežto nynější „H. L.“ jsou prý časopisem docela novým, pro který se musí složit také celá kauce nová!…
Kde teď vzít a nekrást? Já seděl, a žena doma tolik neměla. I šla na radu ke starému příteli Karlu Strakatému, bývalému pěvci opernímu. A ten zavedl ji k velkoobchodníku Bondymu, jenž kavalírsky půjčil celou kauci na půl léta bez úroků! Když pak jsem mu ji s díky splácel o nějaký den dřív, než bylo třeba, řekl dobromyslně: „Kdybyste jednou zas měl potřebovat, přijďte jen, ale bez takovýchto příčin, jakýchž vám už nepřeji.“ Jak povídám: kavalír, ale jinší, než „rytíř z Adlershortu“!
Končím malou vzpomínkou na soudního sluhu Bochníčka, jemuž jsme pro jeho úřední postavení říkali c. k. Bochníček. Nedoručoval nám novinářům nikdy nic jiného, než samé obsílky, žaloby, dny přelíčení, rozsudky, výměry pokut, zamítnutí rekursů, dny k nastoupení trestu a jiné příjemné výnosy. Rozumí se, že navzdor svému věčnému usmívání byl nám všem solí v očích. To však ho nezdrželo, aby jednou o Sylvestru nepřišel mi přát Nového roku s rozevřenou dlaní na zpropitné. Myslil jsem tenkrát, že hořkého miliusa vyhodím. Ale neučinil jsem tak. On totiž byl — mnohem větší a hranatější nežli já a nebyl by se dal.
- ↑ „Konkář“ je „lehký“ trestník mírné povahy, jemuž dovoluje se chodit po chodbě při obstarávání potřeb pro separace. Všichni zavření považují „konkářství“ za veliké ulehčení trestu proto, že mohou se pohybovati mimo svou celu.