Ze světa lesních samot/XIII.
Ze světa lesních samot Karel Klostermann | ||
XII. | XIII. | XIV. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | XIII. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 254–274. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Co dlel revírník na dovolené, hospodařil na Pürstlinku příručí v revíru a v domě. V domě to hospodaření v pravdě nebylo velké; Nany mu uvařila oběd, snídaní a večeři; jakmile pojedl, ten tam byl, buď v revíru, buď u Vavruchů. Nany s ním sice na oko byla za dobře, nicméně však poněkud zdrženlivě, téměř upjatě nepřestávala se k němu chovati: zamítnutí jezevčího sádla s odvarem jitrocínovým nemohla mu odpustit. Pravila zajisté nejednou: „Je to veliký zázrak boží, že přes převrácené léčení náš dobrý pán zůstal na živě; ale tři měsíce to trvalo, než se postavil pořádně na nohy! Je to maličkost? Jezevčí sádlo by mu bylo vytáhlo nečistotu z krve za dvě neděle. Když jsem byla mladá, servali se na Fürstenhutu v hospodě a břicho jednomu rozpárali; namazali mu ránu jezevčím sádlem, a za tři neděle štípal dříví.“ Příručí by byl zvěděl ještě o velikém počtu jiných nad míru účinných léků, kdyby ho nebyla Nany pokládala za zatvrzelého kacíře, pročež kdykoli o nich řeč zavedla — a to se stávalo dosť často — z pravidla se přerývala, řkouc: „Ale nač mluvit — mladý pán nevěří.“
U Vavruchů mladík víc a více domácněl; jemu samému často připadalo, že na svět počínal hleděti skrze skla od těch lidí vypůjčená. Ani už skoro nepomyslil na to, že se Katy ve všem nepodobala dívkám světa, v kterém on žil, než na Pürstlink se dostal. Komu nebude Katy vhod, až bude před světem jeho, ať se ho vzdaluje. Pürstlink je svět také, a o ostatní přestal se starati. Katy je hodná, hezká, miluje ho, ó miluje, a do smrti ho bude milovati! Že nemá peněz? Nač v Pürstlinku člověk potřebuje peněz? On ze svého služného sotva desítku vydal, měl peníze doma ležet; jen takový blázen tu mohl peníze vyhazovat jako ten Bártovec; a mizerným, hloupým způsobem je vyhazoval, ničeho, praničeho z útrat svých nemaje.
Také právní názory Vavruchovy mladík ponenáhlu do sebe vsával; počínalo mu býti hádankou, jak se kdy mohl shodovati s chefem svým v příčině sebeochrany a obrany revíru před pychem a škůdci. Což pak Vavruch neměl pravdu? Což pak lze bylo jinak si tu počínati? Čeho pak, když se vše nestranně uvážilo, dopustil se Vavruch, že mu říkali „krvavý“, že zejména Nany se ho bála jako vtěleného ďábla? Hájil sebe a revír! Když Vavruch některého nepřítele svého se světa sprovodil, zdaž jednal méně poctivě nežli vojín, který ve válce totéž učinil?
A že názory jeho k takovým koncům dospívaly, nebylo divu, zvláště když se pytláci opět počínali objevovati, nejspíše proto, že strašný Vavruch stal se neškodným. Bavorské úřady sice bezprostředně před smrtí a ještě více po smrti Wurzmüllerově pořádně na lesní tu čeládku nalehly, a četníci kde koho podezřelého sebrali a odvedli; avšak brzy se ukázalo, že zlo z kořene vyvrátiti nebylo lze. Také patrně Pürstlinský revír chasu tu lákal; lesní na dovolené, mladý příručí a k tomu nový hajný, o málo starší, o němž všeobecně se povídalo, že se mu dostalo údělem mnohem méně hadí prozíravosti nežli holubičí prostoty. Kromě toho, jako by v ten rok všichni srnci široširých hvozdů Šumavských právě v Pürstlinku si byli dali dostaveníčko; ani neustálý rachot kácených v jeho lesích stromů jich nezaplašil. Svijanský ta svá stádečka všecka znal; věděl, kolik kde kusů, kudy přecházejí, kde se pasou; měl je rád, jako rolník svá telátka, povídal o nich Vavruchovi, popisoval mu je, líčil mu jejich spády a zvyky. Pěkná zvířátka pak si vedla zrovna tak, jako by i jeho znala; hrubě se ho nebála — klid mezi nimi panoval rozmilý.
Dovolená páně Koránová už chýlila se ke konci, už pomalu návrat jeho očekávali, když jednou časně z rána mládenec se odebral k Vogelsteinské nádržce, kde na blízku právě dřevorubci pracovali. Bylo rozkošné jitro červnové, skoro vlažné, jakých málo do roka na těchto vysokých, věčným chladem stížených planinách. Vavruch, který skoro celý čas trávíval v temné své světničce, vida první paprsky vycházejícího slunce, any se draly skrze maličké okénko, zatoužil po volném vzduchu ranním; i vynesly ho žena a Katy sedícího v dřevěném jakéms křesle a usadily na náspu pod vyčnívající šindelovou střechou. Zadíval se ubožák na Marberk i Moorkopf i na šedý Luzný, kde zeleň lesů, žhavé, žluté pruhy světla a modré stíny se míhaly, mísily, lehké bělavé páry se vlnily, kroužily. Kdo poví, jaké myšlénky v jeho staré hlavě se rodily, v staré hlavě málo snivé?… Katy snad něco zpozorovala, ježto večer Svijanskému povídala: „Tatínek dnes ráno se díval na Luzný a na lesy a najednou plakal; viděla jsem, jak mu dvě slzy do vousů zapadly. To je divné.“
To viděla Katy, když položila mu na klín pytlík s tabákem; potom odešla do stáje podojit krávy. Sotva deset minut tam pobyla, slyšela, an ji otec volá. Přiskočila bosá, téměř po kolena vykasána, v jedné sukénce: „Co pak, otče?“
„Neslyšela’s? Padla rána… u modrého sloupu, ostrá rána. Hajný to nebyl, toho jsem před chvilkou viděl, šel směrem k Moorkopfu.“ Katy neslyšela ovšem, zvonce krav kol uší jí zněly; ale neušlo jí, že otec byl velmi rozčilen. „Bestie!“ mumlal, „proklatá banda, už jsou tu zase! To platilo srncům… Bože, že se mi tohle muselo státi!“
K večeru, když přišel Svijanský, povídal mu tu novinku; ten zlostí nemohl ani jíst a hned že půjde na číhanou. „Jen rozvážně, jen pozor!“ napomínal Vavruch; „chlapi jsou čertovinou podšití; větří jako honicí psi… myslíš, že je držíš, a ti tam jsou. A odvážní jsou také… co je jim život? — fuk!“
Svijanský sotva poslouchal naučení, která mu starý dával; ještě slunce stálo na nebi, už přehodil pušku přes rameno a ven ze světnice; starý na své lavici se mračil a pěsti zatínal.
„Karle, nechoď nikam,“ pravila Katy na náspu. „Nevídáno o srnce, kníže pán jich má dosť.“ Přitulila se k němu jako lichotivá kočka, z oka sálal jí onen plamen, který tak často již mu rozum pomátl. Přivinul ji k sobě, na kyprá ústa políbil. „Zůstaň, Karle!“ Odolal, že půjde přec, dokládal, že jinak nemůže. Měla strach, celá se zachvěla. „Nechoď, máš nepřítele,“ vyhrkla ze sebe skoro zděšena, „včera tu obcházel.“
„Ten Bavorák, Luizl?“ ptal se příručí. Přisvědčila. „Proč jsi tedy včera nemluvila?“ Slova jeho zněla skoro hněvivě.
„Nač mluvit? Nechci, aby se stalo neštěstí, nechci, abyste se potkali… zůstaň u mne.“
„Šetříš ho?“ tázal se on trpce, zarputile.
„Co mi na něm záleží — o tebe běží.“
„Já se nebojím.“
„Ale já… protože tě mám ráda.“
Šel. Bylo krásně, vlažně, i když slunce za Špicberkem zapadlo a černé stíny přes Marberk se převalily. Mladík potloukal se po jihovýchodních svazích prvé jmenované hory, v těch končinách as, kde před osmnácti měsíci ubohý Matýsek o život přišel. Nikde nic, ani nejmenšího ruchu, na bavorské straně houkal jakýs noční pták, a daleko, daleko mu odpovídal druhý. Mladík sestoupil k modrému sloupu; i tu bylo ticho; v šeru pozdního letního večera zakmitly se pohyblivé stíny: srnci se pásli. Zašelestila suchá větvička pod nohou jeho… fr! byli pryč. Tak plaší nikdy nebývali. Vrátil se na Špicberk, ježto nastala čirá noc, bezměsíčná, ale jasná, plná hvězdiček, mléčná dráha leskla se jako stříbrný oblouk. Je to marno, neuvidí ničeho, ani stopy; ale zítra si přivstane k prvnímu svítání; však přesvědčí se, ani stopy dnešní ranní jejich výpravy nebudou ještě setřeny. Aby byl časněji na místě, nepůjde domů, ví o lesní chatě z hrubých kmenů stesané v úžlabině mezi Velkým a Malým Špicberkem; tam se uchýlí, na mechovém lůžku trochu pospí. Pospí? — dá-li Pánbůh a blechy… nic nedělá, nežije tu darmo dvě léta, ledačemus přivyknul.
Druhého dne sotva se šeřilo, už byl na nohou. Rosa byla přehojná jako obyčejně; doplazil se, pilně se kryje, lesem, klečí a vysokou travou až k modrému sloupu. Čerstvých stop nebylo nikde viděti; dnes tu ještě nebyli. Zato našel místo, kde předešlého jitra srnec pychu v oběť padl: rozdupanou půdu, tratoliště černé, vyschlé, rosou opět rozmočené krve. Stopy dvou mužů, vedly k blízkým hranicím, kde půda v příkrých srázích padala směrem k rokli zvané Teufelsloch. Čekal, číhal, zda by snad opět přišel; nehnulo se nic. Vrátil se, obešel úpatí Luzného, pak se dal přímo k severu směrem k Marberku; tam pracovali dřevorubci; setkal se s novým hajným, který mu ohlásil, že slyšel ránu směrem k Moorkopfu, že prý se tam ihned vydal, že však ničeho nenalezl, ježto půda je skalnatá, ponejvíce hustým křovím pokrytá. Když se domů navrátil, mnoho do poledne nechybělo. Řekli mu, že Katy, když se nevracel, šla do lesa ho hledat, všecka jsouc poděšena; ani nepojedl, šel jí v ústrety a našel ji všecku uplakanou. Měla ho patrně ráda, bylo mu to s velkým uspokojením.
Od té doby Svijanský každý téměř den chodil číhat na pytláky, ale všecko jeho namáhání bylo marno. Přišel jim dosti často na stopu, ale dopadnouti jich se mu nepodařilo. Zakousal se v pravém toho slova smyslu do toho pronásledování, nic jinak sobě neveda, než jako by životním bylo jeho úkolem učiniti konec řádění nezvaných hostí. Jedna myšlénka pak u něho všecky druhé ovládala: byl přesvědčen, že Zwiehofler Luizl pytlačí také. S tím chtěl se setkati, zničiti ho. Jak ten mizera směl ucházet se o Katy? Nebylo ho přec tajno, že jest už jemu zadána. Řevnivost k nevypsání se ho zmocnila, větší ještě než proti onomu hrabátku, jež by byl málem zastřelil.
Zatím revírník vrátil se z dovolené: zvěsti o pytlácích, které mu bez odkladu byly sděleny, nemálo ho znepokojovaly. Pobytu jeho bylo tu bohdá na krátce, i doufal, že klidně tu dobu přečká. Sotva přibyl, již bylo jisto, že mu bude podnikati nové boje; mladá paní dokonce div nezoufala, když slyšela, jak se věci mají. Že pak věc byla vážná, toho doklad dal už druhý den, který návratu manželů následoval: nový hajný vrátil se onoho večera z obchůzky své ve stavu hrozně zuboženém, bez pušky, samá krev, samá rána, maje hlavu samou bouli, šat rozedraný. Setkal se pod Plattenhausenem se třemi pytláky a ti mu tak zahráli; přepadli ho z nenadání, stloukli ho, vzali mu pušku a davše mu na cestu pěkné řeči, poslali ho domů, aby prý vyřídil, zač je toho u nich loket, ať prý se pan příručí má na pozoru, jemu že se jinak nestane, dopadnou-li ho.
Ve Svijanském všecko vřelo, když to uslyšel. „Nu, já se s nimi sejíti!“ zvolal — „však uvidí ta holota! Buď oni, nebo já — mezi námi je boj na život a na smrt!“
„Pomalu, pane Svijanský,“ konejšil ho revírník — „proč na život a na smrt? Konejte svou povinnost, to je vše, co se na vás žádá. Jen žádné přenáhlení, které by mohlo míti zlé následky. Rozvažte, co pořídíte — jest jich patrně několik. Ostatně promluvíme s úřady.“
A revírník došel si do Kašperských Hor i udal tam, co se děje; počalo poznovu vyjednávání se sousedními bavorskými úřady, a i na české straně četníci dosti často obcházeli. Zdálo se, že pytláci dostali vítr — stichli, po nějakou dobu se neobjevovali.
Největší radost z toho příměří měla paní Zdenička; ta vůbec, co tu opět byli, pokojné chvíle neměla. Kdykoli revírníkovi bylo opustiti domácí krb, loučívala se s ním, jako by ho naposled viděla, byla všecka rozčilena, nervosní, i ve snu mívala děsné vidiny, i neustávala opakovati: „Jen po tomhle létu aby už bylo! Jen kdybychom už byli odtud pryč!“
Když se revírník při obchůzkách o hodinu opozdil, již již čekala, že ho přinesou na marách, plakala, rukama lomila, a stará Nany pomáhala jí při tom, stokrát jí onu scénu vypisujíc, když tehdy pána přinesli, a z pravidla dodávajíc: „Ó, drahá paničko, tady je nejhůře, tady právě v Pürstlinku — jinde se s tou chasou nervou. Ale to všecko ten Vavruch zavedl — ten jim vypověděl vojnu, a od té doby vojna trvá. Mladý pán je také takový, tomu tam u Vavruchů, kde ve dne v noci se zdržuje, učarovali. Vavruch mu toho namluví, a mladý pán myslí, že to udělat musí; potom to náš dobrý milostpán odstůně! Tak se stane, milostpaní uvidí!“
Panička div rozumu nepozbyla. Jednoho dne přímo se obrátila na Svijanského, třesouc se chudinka jako osyka: „Pane příručí, prosím vás pro Boha, mějte se mnou slitování a přestaňte vystupovati proti pytlákům… už jen na krátko jsme v končinách těchto; ve dne v noci nemám klidu samým strachem, že se ještě na rozloučenou přihodí něco strašného.“
„Milostpaní, povinnost,“ namítal mladík.
„Povinnost?“ odvětila, „máte pravdu, úředně tomu říkají povinnost, ačkoli nenahlížím, pro koho těch srnců hájíte — ale dobře, připouštím, že je to povinnost… proto vám také můj muž ničeho nemůže říci… proto vás prosím já, pane příručí, smilujte se nade mnou!“
Tak něžně prosila, tak hezká byla, takové soužení zíralo z jejích velkých modrých očí, hedbávnými řasami vroubených. Mladík byl hluboce dojat. Těšil ji, ujišťoval, že je snad bez toho už konec, že snad přece kombinované zakročení úřadů v obou státech nešvaru přítrž učiní.
Jak už praveno, zdálo se, že pytlákům se znechutilo řemeslo a že dali pokoj; ani jednou už se neobjevili. Několik neděl uteklo, a na Pürstlinku panoval svatý mír, rušený leda letními bouřkami, které onoho roku strašně řádily na vysokých planinách, tak že vedle pytláků největším se staly postrachem paní Zdeničce.
Ve svém úsilí o zachování míru našla paní Zdenička spojence v osobě příručího Bártovce z Hutí Filipových. Když se jednoho večera objevil Svijanský v Máderské hospodě, kamž ostatně dosti zřídka docházel, podal si ho Bártovec následujícím způsobem: „Kollego rozmilý! Přijměte výraz hluboké mé soustrasti! Vy patrně trpíte nebezpečnou chorobou blan mozkových — už odpustíte.“
„Jak to myslíte?“ tázal se Svijanský.
„Inu, čert aby si to nemyslil. Hlasovali jsme tu onehdy o tom předmětu a jednohlasně jsme se na tom ustanovili, že vám to při příležitosti povíme. Který pak kozel vás ponouká k těm rvanicím s pohraničnou sběří? Co pak je vám do nich? Sníte vy toho srnce, jehož onino na živu ponechají? Ani vy ani kníže pán ho nesní, a věčně živa zvěř zůstat nemůže — tož jim tu pečeni přenechte, nota bene, nemáte-li sám na ni laskominy jako já, kterýž jí sobě časem popřávám — mimochodem řečeno, nynější dobou má jediná starost v revíru, má jediná práce, kterou pouze obětavá moje sympatie ke ctihodné stráži a jejímu zde přítomnému věhlasnému veliteli rozmnožuje, když o to běží, aby do jeho kuchyně přišlo trochu změny; není-li pravda, Kacafárku?“
Přítomný respicient zamlaskl jazykem po způsobu labužnickém, a Bártovec pokračoval: „Vidíte, příteli, tak já sobě vedu, a nepopřete mi, že toto pojímání věcí mému nadání ke cti slouží. Po mém soudě souhrn vší moudrosti světské leží ve větě: kdo více pracuje nežli naprosto musí, je buď blázen aneb hlupák. Při předešlém sezení našeho slavného spolku dal tuhle vážený náš pan předseda o větě té vzhledem k vám hlasovat, a sloužiž vám k vědomosti, že spolek jednohlasně se prohlásil pro první ze dvou možností, ba i tento ochrnělý ochlasta —“ Bártovec ukázal na úplně spilého dozorce Haberbichla, který maje hlavu na stole položenou, chrápal spánkem spravedlivých — „i ten hlasoval s námi, ačkoli obyčejně neví, oč se jedná.“
Svijanský, od přírody dobrák, nevěděl, má-li se smáti nebo zlobiti. Kdo Bártovce viděl, nemohl se naň hněvati; toto lehkomyslné pojímání povinností se mu však do té duše protivilo. „Příteli,“ odvětil, „co tu povídáte, je dobrý vtip, a za ten věc přijímám; nicméně myslím, že není bláznovstvím hájiti statků a zájmů toho, kdo nám chleba dává. Jsem ostatně přesvědčen, že i tu platí přísloví: pivo se pije, a řeči se povídají, a že i vy přes řeči tyto dobře rozumíte povinnostem svým; však jsem viděl, jak jste se z jara dřel u Häupelské nádržky; zkrátka, jste mnohem lepší, nežli se děláte…“
Bártovec vyskočil, máchaje plnou sklenicí: „Nejsem!“ zvolal, „při sám tento truňk, nejsem!“ A jako maně vylil část piva na hlavu spícího Haberbichla, která, porostlá jsouc krátce hustou, přistřiženou kšticí, silně se ohromnému kropáči podobala. Ten se vzpřímil, vjel si rukou do vlasů a zachroptěl: „Herr Gott, prší!“ Tato interjekce, jakož i nesmírně blbý výraz v tváři opilce, ze sladkého spánku vyrušeného, vzbudily bouřlivou veselost, ani Svijanský se jí ubrániti nemohl.
Když se smích a hluk poněkud utišily, uchopil se opět slova Bártovec řka: „Toť můj způsob, zažehnávati hněv a nelad. A teď k věci. Jedná se o vás, Svijanský. Jste jinak důvtipný mládeneček a přijímáte ponaučení s ochotou a dobrým výsledkem, důkaz toho, že názory vašeho pana chefa se vám hluboko vtiskly do duše. Ten pán dělá více, než musí, a došel za přičinění své věru královské odměny: půl lotu olova mezi žebra za to, že sedlákům vyvazoval dobytek; nebylo věru jeho vinou, že zase chodí po revíru trýznit drvaře. Nu, za to i milostivá vrchnost se jemu královsky odměnila: nechá ho na Pürstlinku, ačkoli si žádá dále, a panička samou nudou mu utekla.“
„Prosím… kníže mu slíbil, že ho přeloží jinam.“
„Láry fáry — nevěřím. Kníže míní a pan dvorní rada, pan vrchní lesmistr a jiná velká zvířata mění. Přeloží ho do Rehberka na hřbitov, až ho zastřelí pytláci, které vy, pane Svijanský, mu štvete na krk. Radíme vám přátelsky, abyste chasy té nechal na pokoji. Já, kdybych je potkal, pozval bych je na pivo.“
Ostatní přisvědčovali. „A co vy děláte s pašeráky?“ namítal Svijanský, obraceje se k strážníkům.
„Nu, my musíme,“ tvrdil respicient, „to je jiná.“
„Houby s octem,“ smál se Bártovec. „Nevěřte; ty krotké a hloupé schytají, na ty jsou přísní jako všickni čerti, ale těch nebezpečných ani nevidí!“
„Nu, nestydatá paštiko!“ bručel respicient.
Bártovec vida, že by snad z hovoru toho nevůle povstati mohla, ihned obrátil. „A propos,“ pravil, „co dělá vaše znejmilejší? Kvete pořád? Že nám ji nepřivedete jednou? Ale vy prý ji hlídáte jako Argus. Řekněte, je to pravda, že se o ni ucházel Zwiehofler Luizl z Klingenbrunnu a vy že od té doby žárlíte jako Turek? Člověče, vy máte štěstí! Mluví se o tom po celé hranici až do Štubenbachu… Kdyby se někdo o mou Hildegardu ucházel, na kolenou bych ji prosil, aby mi dala kvinde. Je to však marné: o mou Hildegardu se nikdo neuchází.“
Svijanský nemohl jinak než se smáti. S takovým člověkem jako Bártovec nebylo lze vážně jednati. Ubíraje se pozdě v noci domů a oddávaje se myšlénkám svým, nemohl potlačiti vnitřní jakýs hlas, který nepřestával se ozývati ve prospěch toho, co Bártovec v příčině pytláků mluvil. Také paní Zdenička živě mu tanula na mysli; netajil si, že v prosbách paniččiných bylo mnoho sobectví — o něho jí neběželo, leda pokud klid její vyrušen byl, kdyby se jemu něco přihodilo; nemohl se s ní úplně smířiti od té chvíle, co vůči Katině obětavosti tak divně se zachovala. Kdo však odolá dojmu prosby, jež z krásných úst vychází?…
Den za dnem se vystřídal. V revíru pořád panoval klid a mír, i srnci byli opět méně plaší. O pytlácích ani řeči; bylo by se mohlo souditi, že jich vůbec není, a to tím spíše, když bavorští úřadové sebrali několik chlapíků nekalé pověsti. Jediný Vavruch nevěřil a k činnosti úřadů se stanoviska velmi pessimistického pohlížel. V té příčině se mu podobal jedině nový hajný, který od té doby, co se mu přihodila známá nám nehoda, pilně toho dbal, aby z rána a večer ho nebylo viděti na místech, kde se srnci zdržovali. Zřízenec tento více a více počínal viděti těžiště povolání svého ve věcech čistě lesnických; desetkrát přeměřil každý skácený strom, každou hranici polen a pilně záznamy v tom ohledu sobě dělal. Záležitosti honební jako by pro něho nebyly, leda že tu a tam zastřelil vránu nebo sovu, kteréžto oběti vítězoslavně domů přinášel, nic jinak se netváře, než jako by svět hrozných škůdců byl zbavil, a divě se nemálo, když revírník mu zapověděl další činnost tohoto druhu.
Přešlo prvních deset dní měsíce září. Pohoda skvělá, les i hory plny nevýslovné krásy — kdo viděl, nezapomene.
Jednoho takového večera vyšel Svijanský směrem „k modrému sloupu“, aby vedle nařízení chefa svého zastřelil srnce pro pana Bienerta v Mádru. Šel, jiného na mysli nemaje, obyčejnou stezkou, aniž hleděl se jakkoli krýti; vždyť pytláků nebylo. Že pak srnců bylo dosť, a on stanoviště i přecházky jejich znal, byl jist, že s kořistí se nemine, jak nastane šero. Došed pod Špicberk uchýlil se do klečin, na jejichžto protějším kraji znal výhodné místo na čekanou, odkud bylo lze valnou čásť travou a nízkým křovím porostlé pláně přehlédnouti. Po různých zacházkách, jichž rašelinatá, bahnitá půda vyžadovala, dostal se na ono místo a čekal. Vítr vál od východu a pláň otvírala se na jih, zvěř nemohla ho větřit. Stojí, stojí, ani sebou nehýbe; žlutavá tráva, hnědé brusiní, začervenalé kapradí kolem něho i před ním. Bim, bam zněly zvonce; jednou jen dorazil k jeho uchu temný praskot padajícího stromu kdesi daleko, v bavorských hvozdech. Vpravo od jeho stanoviska půda trochu stoupala, tvoříc nízký hřbet, jehož ovšem nemohl přehlédnouti; znal ostatně dobře ten terrain, byl trochu skalnatý, dosti holý; jedva tisíc kroků za hřbetem táhla se hranice zemská a za ní hvozd na příkrém svahu.
Slunce zašlo; nebe na západě rudě vzplanulo, a třepetavé paprsky jako střely míhaly se po zeleněmodré obloze. Byl čas, kdy se objevovala zvěř. Svijanský natáhl oba kohoutky své dvojky a přihotovil se; za pět minut se museli srnci ukázat, přecházeli sem zhusta z Bavor.
Nepřišli však; za to zarachotila rána docela na blízku, bezprostředně za zmíněným nízkým hřbetem, jedva dvě stě kroků od jeho stanoviště. Zarachotila, zahoukala desateronásobnou ozvěnou od strání Špicberka, Luzného i blízkých vysokých lesů.
Svijanským to trhlo. Nebylo pochybnosti, tu byli, poblíže něho, tak dlouho hledaní pytláci. Pravá horečka se ho zmocnila, až mu zuby o sebe klapaly. Tiše a přece co možná rychle plížil se ke hřbetu, po hřbetu nahoru, pušku maje k ráně přichystanou. Z počátku ho kryla kleč, pak tráva a houští; když dolezl výšiny, plaze se po zemi, šedé rulové balvany. Za tři minuty byl nahoře, mžikem vše přehledl. Padesát kroků od něho klečel podle střeleného srnce chlap pouze v kožené spodky a režnou košili oděný; puška ležela vedle něho, právě se chystal vyvrhnouti kořisť. Byl do toho tak zabrán, že ani myslivce nezpozoroval, který přiloživ zbraň ke tváři v celé výši své se vzpřímil.
„Stůj! vzdej se!“ vzkřikl. Na to zavolání pytlák vyskočil, sahaje po pušce. „Neopovažuj se, sic je po tobě veta!“ zahřměl hlas mládencův. Pytlák pustil sice zbraň, v tom však zablesklo se v křovinách asi dvacet kroků za ním stojících, zahoukla rána a — Svijanskému zafičela kulka právě vedle ucha. V následujícím okamžiku střelil tento, míře na místo, odkud oheň vyšlehnul. Slyšel bolestný výkřik; muž pak, který vedle srnce byl klečel, dal se do skoku, i zmizel prvé, než kouř ránu doprovázející se ztratil, zůstaviv pušku i srnce. To vše sběhlo se mnohem rychleji, než tuto vypravovati možno.
Příručí slyšel praskot v křovinách i dusot utíkajících; v první chvilce chtěl za nimi vystřelit, vzpomněl si však přec, že by, vypále druhou ránu, byl bezbranný, proto spokojil se tím, že běžel k místu, odkud rána na něho vypálena. Stopy krve, které tam našel, nasvědčovaly tomu, že se nechybil. Nabil vystřelenou hlaveň a pustil se za stopou, kterou sledoval až k samým hranicím. Přišlo mu na mysl stíhati pytláky dále; už se chystal překročiti hranice, tu však chladnější rozvaha nabyla vrchu; řekl si, že by bylo šílenstvím vydávati se na cizí území, i vrátil se k místu, kde zastřelený srnec a puška ležely, vzal obé a ubíral se k domovu.
Kdyby se byl pustil do bavorského hvozdu, za pět minut byl by došel místa, kde jeden z prchajících mužů těžce dýchaje k zemi upadl. Druhý ho vzal na záda a po krkolomné stezce dále s ním táhl.
Došed do Pürstlinka zastavil se Svijanský nejprve u Vavrucha i vypravoval mu, co se mu přihodilo. Vavruch na to: „Nepovídal jsem? Úřady! Tu to máte, co úřady pořídí! Ubožáky, kteří tu a tam pár nůší chrastí z lesa odnesli, smolařili nebo dále v kraji oko na koroptev položili, ty vypátraly a odvedly; za to arcilumpové chodí volně po lese. Já od jakživa povídám: člověk si musí pomoci sám. Jen jednoho dbejte: ti páni od úřadu do těch věcí jsou vpleteni — což dříve nebývalo; zvědí-li o poranění toho lotrasa, budou potahovati vás, na to bych přísahal. Na vašem místě bych prostě zapíral. Nepomohou-li, není třeba, aby věděli.“
Katy plakala; netajila si, že vojna nyní do pravdy začatá povede se dále; otec její půl života ji vedl urputně na život a na smrt; zvítězil bezohledností svou, která nejkrajnějších skutků se nelekala. Strach z něho šel takový, že celé okolí pod dojmem hrůzy té žilo. Odhodlá se milý její k stejným krajnostem? A neodhodlá-li se, zda bude míti síly a dovednosti, zda tolik štěstí, aby všem nástrahám unikl? O mravní stránce boje toho prostá dívka, dcera divých lesů, surové přírody, ovšem nerozumovala, nepřemítala. Vedle jejího názoru úcty hoden byl ten, kdo vyhrál; ale ženské srdce se nezapřelo: měla strach o toho, k němuž láskou lnula.
Vrhla se mu na prsa, objala ho křečovitě, nejsladší slova mu dávala; on byl zasmušen, v srdci divně sklíčen; sladká slova i vášnivé celování v duši ohlasu nenacházela. Hned po činu, když mu krev ještě vášnivě kypěla, neozývaly se ještě city ty — ale nyní řečí přísnou mluvily. Krev, krev lidská, jím prolitá!… Viděl ji v rudočerných skvrnách, viděl ji na šedých kamenech náspu, na bílé košilce Katině, na sobě — všude, všude. Bránil se, vymlouval se, že ho jen poranil, že sebe hájil, že úmyslu neměl — nic na plat: hlas v nitru neumlkl. Neměl stání a přec bál se jíti domů. Měsíc vyšel, stromy vrhaly černé stíny: bylo mu, jakoby po něm sáhaly sterými rameny.
Konečně se vypravil a pádil do vrchu k myslivně, že se mu dech tratil. V myslivně všecko spalo; on sám ulehl, ale spaní nepřišlo; slyšel v dáli hafání jakéhosi psa, které vítr noční z chat dřevorubců až sem donášel. Proklínal to zvíře, dávaje mu za vinu, že beze snu na lůžku svém se povaloval.
Ráno ohlásil všecko revírníkovi; ten se velice ulekl. „Pěkné nadělení,“ pravil; „zde zbývá jen jedna věc: dojdete ještě dnes do Kašperských Hor a vše soudu oznámíte; na tom stojím.“
„Bude potahování…“
„Pane Svijanský, žijeme pod zákonem! Jinak nelze. Bývalé doby přešly; co se dělo za mého předchůdce, nesmí se opakovati… krve teklo dosť.“ —
Svijanský svěsil hlavu; jak strašné jest vědomí, že lpí na rukách lidská krev, cítil předobře; neodmlouval, byl by se šel udat, i kdyby o život bylo šlo; provinil se, pevně o tom byl přesvědčen, třeba jen svého vlastního života hájil. Tragická byla vina, ale vinou byla přece.
Rozmluva obou mužů vedla se v služebném pokojíku, nalevo v chodbě, v řadě s čeledníkem a kuchyní. Zdenička přítomna nebyla, aniž o celé události věděla.
Revírník procházel se mlčky po pokoji, co Svijanský u dveří stál. „Půjdu tedy, pane revírníku,“ pravil.
„Dobře; udejte všecko dle pravdy. Překročil-li jste meze dovolené sebeobrany, ponesete následky. Já nejsem vaším soudcem.“ Revírník mluvil měkkým, soucitným hlasem. Stanul před příručím, do očí se mu díval.
„Bůh mi svědkem,“ vece tento, „že jsem nehledal bezživotí toho člověka, ale strašné je to přece…“
Revírník podal mu ruku. „Ubohý hochu,“ pravil, „věřím vám — ale sám nahlížíte, že poměry ty musí přestati; svépomoc vede k děsným koncům.“
Příručí měl se k odchodu. „Ještě slovo, pane Svijanský. Vraťte se co možná brzo — dnes ovšem už nebude lze, ale zítra vás čekám. Musíme se uradit, jak se zachovati. Netajím se vám, že se obávám odvety. Také to mám na srdci, že lépe bude, nezví-li o události té manželka má… strachuje se příliš… nezmiňujte se…“
„A ostatní? a Nany?“ odvěce příručí. „Jsem přesvědčen, že Nany už ví…“
„Promluvím s ní a zapovím jim všem…“ pravil revírník.
Svijanský šel. Nebylo již tak krásně jako dne předešlého; po nebi honily se šedé mraky, a podzimní vítr v listech štíhlých buků hudl svou píseň. Dlouhá byla cesta, bez konce zdála se mladíkovi v té naprosté samotě, kterou se ubíral.
Byly čtyři hodiny s poledne, když vcházel do radnice Kašperskohorské. Předstoupil před sudího a pověděl, co se bylo stalo. Sepsán protokol důkladný, velice věcný. Ale když byl hotov, a Svijanský ho podepsal, zmizela všecka úřední odměřenost s obličeje pana sudího. Poklepal příručímu na rameno a pravil tónem naprosto netragickým: „Z toho mračna nebude déšť, panáčku. Skolil jste prostě otrapu, který vám šel na život; byla by jen škoda, kdyby s životem vyvázl. Co se nás v poslední době ti chlapi už nazlobili! Vraťte se pěkně domů, slibte mi, že bez vědomí soudu z Pürstlinka neodejdete; vyšetřování ovšem se zavede a na několik výslechů se můžete připraviti. Nepochybuji ovšem ani dosť málo, že nevina vaše brzo i věcně se prokáže, jako já osobně o ní jsem přesvědčen.“
Slova ta sice byla léčivým balšámem na chorou duši mladíkovu, nicméně však odpověděl: „Ach, pane sudí, proč se tak muselo státi? Já toho člověka z paměti neztratím, třeba jsem tváře jeho neviděl. Kdyby Bůh dal, aby zůstal na živu!“
„Aj, měl jste se snad nechat zastřeliti?“
„Pane sudí, lidská krev!… Kdo nezkusil, neví!“
Soudce se zamyslil, potřásl hlavou a podal Svijanskému ruku řka: „Máte pravdu… nu doufejme, že se chlap z toho vylízá.“