Ze světa lesních samot/IX.

Ze světa lesních samot Karel Klostermann
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Karel Klostermann
Zdroj:	KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 167–193. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jitro červencové, plné krásy. Luzný se leskl ve vší své nádheře. Zlatá, růžově a fialově vroubená zař rozlila se po šedobílé jeho hlavě; proudy světla a purpurové stíny střídaly se, plynuly do sebe a odrážely se od sebe po svazích mohutné hory. Nade vším tím čistý blankyt, žádným mrakem nekalený; tu a tam vystupovaly z lesů a vznášely se k nebi bílé páry, které pokrouživše lehkým letem, ztrácely se v modrém étheru.

Na náspu myslivny stál revírník, panička jeho i Svijanský, prví dva v cestovním úboru; opodál držel se jakýs dřevorubec a žena jeho, nesouce oba na zádech i v rukou rozličná, různě objemná zavazadla.

Panička radostí jen zářila: „Ty jsi zlatý, dobrý mužíček! Však ti to vynahradím… Ta radost! Jak se podiví moje mamička — ani netuší, že za dva dni mne uhlídá! A k tomu ty se mnou, můj drahý! Škoda, že jen tak na krátko bude ti lze pobyti. Ale já, to ti povídám, celé čtyři neděle tam zůstanu, ani den ti neodpustím, mužíčku! Viď, že nezazlíš?… Vždyť jsem jí skoro rok neviděla, mé zlaté stařičké!“

„Měl bych se skoro hněvat, Zdeničko, že tak ráda svůj nynější krb opouštíš,“ usmál se revírník; „podle všeho matka je ti přece nad muže dražší; což se ti tu tak hrozně stýská?“

„Ach, odpusť — vždyť jdu k matičce, a ty jdeš se mnou; vždyť tě neopouštím… Bože, ty čtyři neděle rychle utekou.“

Revírník obrátil se k Svijanskému: „Že nejde Vavruch! Prosím vás, skočte se podívat za domky, zda ho neviděti. Vždyť jsem mu přece řekl, aby ráno neodcházel, a on přes to před svítáním —“

Svijanský chtěl uposlechnouti, v tom však objevil se hajný na pěšince k Plattenhausenu vedoucí.

„Kde pak vás kozel nosí?“ zvolal revírník.

Vavruch, zamračený jako noc, neodpověděl, dokud nestanul před revírníkem; pak zdlouhavě, dle svého způsobu, jal se referovati:

„Není to jinaké, pane revírníku. Zwiehofler Luizl, bestie, ze Schönbrunna,“ — ukázal prstem směrem k bavorské zemi — „hm, tátu jsem…“ — máchnul rukou a ukázal směrem k Plattenhausenu. — „Syn a táta, jedna krev, čert mu nedá. Tak tedy toho srnce, jehož předevčírem vyvrhli v lese, to on, ten dareba! Však jsem to věděl, že to nastane zas, jakmile ti chlapi se dovědí, že pan revírník nechce, abych… Šel jsem podle stopy, chlap na levou nohu drobet napadá — to se pozná v rašelině.“

„To už jste včera řekl; teď však povězte, kde jste dnes ráno chodil?“

„Stojím o půl čtvrté před hajnicí a přemýšlím. V tom přijde Schecken-Sepp z Mádru, kývne na mne a povídá: ‚Vavruchu, tiše! sem pojď a slyš; je to divná věc.‘“ — Vavruch se ohledl; když viděl Nany, zarazil a dodal tiše: „Před tou starou nic, vyžvaní všecko.“

Revírník poodešel s ním, aby nikdo neslyšel.

„Tak tedy, Schecken-Sepp povídá: ‚Vavruchu, posýlá mě sem pan Malý z Podroklaní. Mezi pastevci je revoluce: včera v noci ukradli Bavoráci v Gayerruckém lese sedm kusů skotu. My jsme si prohlédli stopy, a jednu znám! Zwiehofler Luizl, belhavý holomek!… Ale Vavruchu‘ — povídá dále — ‚co při tom divného, tuhle pojď za mnou a viz — proto ticho!‘ Potom šel se mnou, a Bůh mne netrestej, pane revírníku, co mi ukázal, a co já panu revírníkovi ukážu: kolem dřevařských domků, ba kolem naší hajnice táže stopa, docela čerstvá! Dnes v noci tu byl! Přišlo nám tedy na mysl, není-li ten dareba srozuměn a ve spolku s některým z našich lidí. Pošlete, pane revírníku, ty lidi napřed, a já vám stopu ukážu.“

Revírník tedy nosičům zavazadel rozkázal, aby se na cestu vydali, on že jich dohoní; pak šel s Vavruchem, zavolav Svijanského, aby též viděl.

Omyl nebyl možný: stopa čistě a nade vši pochybnost jasně vtlačená do vlhké půdy kol hajnice i za domky drvařů vedla pak přes bahnitý svah k blízkému lesu, kde tu a tam se ztrácela, brzy však opět se objevila.

„Tu po té stopě jsem šel, pane revírníku,“ povídal hajný, „a své myšlénky jsem měl. Ten je nebezpečný, odvážný jako jeho táta. Jde mi o kůži, chce tátu pomstít a proto na mne číhá. Má snad spadeno také na naše stádo a dělá študie. A ďábel věř! Já nevěřím nikomu; Luizl má pomahače mezi našimi lidmi; třeba dáti pozor.“

Svijanský naslouchal slovům těm, nevěda, co mysliti. Najednou, zapýřiv se do ruda, zvolal: „Pane revírníku, já jsem ho dnes v noci viděl!“ — Slovo vyskočilo z ohrady zubů, rád by je snad byl vzal nazpět. Než, revírník už se tázal: „A kde? a jak, pane Svijanský?“

„U hajnice.“ — Byla trapná situace mladíkova; měl říci, kde, jak, kdy? Jakže mohl?

Revírník pochopil, podle všeho Vavruch též. Mlčeli oba, slovem nenaléhali.

Ba právě že Svijanský viděl! Ubíraje se k dostaveníčku s Katy, slyšel, jak někdo polehoučku zaklepal na zadní dvířka senníku a dušené volal: „Katy! Katy!“ Chtěl se na volajícího vyřítiti, zdržel ho však Katin hlas: „Táhni dále, sice budu křičet! Zví-li o tobě otec, živ neodejdeš.“ Na to hlas z venku: „Vpusť mne, Katy — já tě mám rád.“ Toho Svijanský nevydržel; přiskočil jako zběsilý, uchvátil řebřík, na němž neznámý stál, a strhl ho k zemi; výška byla nepatrná, půda měkká; svržený dojista si neublížil; byl ihned zase na nohou, a příručí viděl, ač měsíc nesvítil, silnou, hranatou postavu, která se vzpřímila a pěsť hrozivě proti němu zdvihla. Čekal, že se soupeř na něho vrhne; ten však patrně si to rozmyslil a zmizel ve tmě noční.

„Kdo je to? Kdo se to opovažuje?“ tázal se Svijanský děvčete.

„Neznám ho, potkala jsem ho jednou v lese, je to Bavorák. Kdybych to řekla otci, zastřelil by ho; já však nechci, otec bez toho…“

„A přijde-li opět?“

„Nedá-li pokoje, budu nucena říci to otci. Však on nepřijde; viděl tě, ví, že by se marně namáhal.“

Jak se z toho všeho měl Svijanský vyzpovídati? Tu jeho chef, tu otec té dívky, jak mu nemělo být stydno? A přece cítil, že veliké neštěstí mohlo z mlčení vzejíti. Hajný dojista netušil, že návštěva toho člověka platila jeho dceři, a přijde-li opět, uvidí-li ho, beze vší pochyby ho zastřelí. Kdo ví, byl-li ten Bavorák skotokrad a pytlák, nebezpečný zločinec… Libila-li se mu jen Katy, jaké v tom provinění? Zda jemu samému se nelíbila?

Jako na dotvrzenou těch obav bylo mu slyšeti, jak hajný odpovídá: „Pane revírníku… není pochyby, jde o můj život! Ukáže-li se, zastřelím ho jako psa… v tom jen sebe hájím; mám ženu a děti.“

„Pomalu s tou flintou,“ vece revírník; „nikoho nezastřelíte, už jsem vám řekl. Hleďte vypátrati, co tu dělal, a byl-li na spatných cestách, oznámíme věc bavorským soudům.“

Pohrdlivý úsměv přeletěl zvětralé tahy hajného. „S dovolením, pane revírníku, kdo pak to půjde oznámit? Snad pan revírník sám? V tom případě se rozloučím s panem revírníkem, neboť jsem přesvědčen, že živ se nevrátí z té cesty. Pan revírník těch zlosynů nezná… Co mne se týče, prosil bych, aby pan revírník mne neposýlal a uvážiti ráčil, že mám ženu a děti…“

„Dosti o tom,“ vece přísně revírník; „vy budete činiti, co já nařídím a za dobré uznám; v tom ohledu nestrpím nejmenší neposlušnosti, to si pamatujte. Prozatím pozorujte naše lidi a dohlížejte pilně v revíru; přistihnete-li koho při činu a nestačíte-li, abyste sám ho zatknul, mně to oznámíte; vy pak dále zodpověděn nejste.“

„A kdyby mi někdo na život šel?“

„Máte právo se bránit; nezapomeňte však, že všecko bedlivě vyšetřím, a kdybyste překročil meze dovolené sebeobrany, milosti ode mne nečekejte. To je v té příčině poslední mé slovo. Prolitá krev volá o pomstu k nebesům.“

Slova ta zajisté velmi nemile Vavrucha se dotkla; neodpověděl, pokrčil rameny a zle se škaredil.

Vrátili se před myslivnu, kde mladá paní už s velikou netrpělivostí čekala. „Konečně!“ zvolala, „půjdeme tedy?“ Pozvedla oči k manželovi; ten byl velmi vážný, krásný obličej jako z bronzu litý, nehybný. Oko jeho smutně na ní utkvělo.

„Zdeničko, odpusť —“ hlas jeho se chvěl — „v revíru dějí se šeredné věci; nelze mi ho opustiti, povinnost káže, abych zůstal.“

Zbledla jako stěna, slovo jí v ústech vázlo, slzy jí vyskočily. „Jakže?“ zaškytla, „rozuměla jsem, s návštěvy sešlo?“

„Zdeničko drahá, srdce se mi svírá, ale já revíru naprosto opustiti nemohu. Chceš-li, vyprav se sama, hajný tě doprovodí do Kvildy, odtud pojedeš poštou do Vimberka a —“

„Bez tebe nepojedu,“ přerušila řeč jeho, „jak bych se dostala do Budějovic? Neznám spojení, bez tebe nelze…“ A vypukla v hlasitý, usedavý pláč.

Vrátila se do domu, svlékla letní plášť, hodila klobouček na stůl, padla do křesla, kde v pláči a vzlykání křečovitě se svíjela.

„Zdeničko!“ domlouval manžel.

„Nech mne, zůstav mne samotnu! Jsi ukrutný, bez srdce! Co jsem se tu nanudila! Co jsem se naplakala v té strašné samotě, bez družky, bez zábavy! A teď jsem se těšila… Jdi, aby revír ti neutekl… Jsi sobec, jako všickni mužští…“

„Zdeničko, životy lidské závisejí na mé přítomnosti. Poshov málo dní, snad všecko k lepšímu se obrátí, moje srdenko.“

Ani neposlouchala, svou dále vedla: „O životy jde? Jde také o tvůj… povinnost… k srncům jsou povinnosti… k ženě jich není… A kdyby o tvůj život šlo, kdyby tě zabili… co na tom, že jsem vdova?… Matinka čeká, souží se… je stará! O ten život neběží… ale o srnce…“

„Měj rozum, ponech mi času, vše ti vysvětlím, pochopíš —“

„Jdi mi s očí…“

Vida, že vše je marno, že jí neupokojí, pokrčil ramenoma a šel; ona pak ve křesle svém dále plakala a se svíjela.

Zavítaly nelad a hořkost do myslivny Pürstlinské; mladá paní všecka se změnila; sama ve svém pokoji trávila čas, ničeho se netkla, zůstavujíc staré Nany všecku péči o domácnost. Revírník byl klidný jako vždy: chodil po svém zaměstnání, obcházel revír pilněji než jindy, pracoval, čeho třeba. Slova zlého manželce neřekl, žádná výčitka, žádná žaloba přes jeho rty nepřešla; doufal, že časem sama nahlédne, jak mu křivdí. Omlouval ji u sebe: je slabá žena, těšila se na matku, v poslední chvíli radost se jí v niveč obrátila.

Čtrnáct dní tak uběhlo; v revíru se nic nového neudálo, žádný pytlák ani skotokrad se neukázal.

Svijanský, jehož svár v manželství jeho chefa o klidné večery připravoval, utíkal z domu, kdy jen mohl. Nebylo divu, bylo tam k nevypsání trapno, bylo bolestno dívati se na ty lidi. Chef nemluvil slova, ale trpký bol duše zrcadlil se na zakaboněném jeho čele. Zdálo se příručímu, že počet bílých nitek v jeho tmavé bradě se ztrojnásobil. Mladá paní chodila jako stín, oči uplakané, a přece vzdor na bílém čílku, vzdor tuhý, nepodajný. Kde hledati útěchy, ne-li u Katy? Ba, do Mádru šel dvakrát, aby se pobavil u tří sluk. Vrátil se s duší hnusem a ošklivostí naplněnou, ale šel opět; Bártovec a jeho družina se aspoň nemračili.

Jednoho večera vrátil se revírník z obchůzky všecek utrmácen. Zasedl za stůl, Nany postavila před něho pětkrát ohřátý oběd.

„Kde je paní?“ tázal se.

„Šla do lesa, směrem k Podroklanské myslivně; už před hodinou odešla.“

Revírník něco málo pojedl, pak se sebral a dal se naznačeným směrem. Nehledal dlouho; našel ji blíž kraje lesa sedící na šedém, měkkým mechem dopola porostlém kameni. Viděla ho z daleka, an přicházel; nevstala, nehnula sebou.

Předstoupil před ni. „Zdeničko!“ děl a hlas jeho zněl pevně a odhodlaně, tak že zrak její bezděky na rtech jeho utkvěl. „Zdeničko, třeba učiniti konec tomu životu; prosím, abys mne vyslechla. Chybil jsem a za chybu svou pykám, je to spravedlivo; poutaje tě k osudu svému, měl jsem uvážiti, že pro tuto samotu zrozena nejsi. Těžce nesu, že se nudíš, že se ti stýská; nicméně tolik klidné rozvahy jsem ti přisuzoval, abys nahlédla, že jen z příčin velevážných odložil jsem odjezd náš. Že v prvém návalu rozmrzení nad sklamanou nadějí jsi se pohněvala, nijak tobě ve zlé nevykládám, věda dobře, že ženy srdcem myslí. Trpělivě čekal jsem tedy dvě neděle, doufaje, že přece přijdeš ku poznání toho, co mi káže moje povinnost. Dvě neděle jsem čekal, a ty podnes pláčeš a vzdoruješ. Rozhodl jsem se tedy učiniti konec tomuto trapnému žití a ustanovil jsem se nezvratně na tom, že zítra odjedeš…“

Pohlédla naň, slzy vytryskly jí z modrých očí, na čele však usadil se stín neústupného vzdoru. „Vyháníš mě?… Dobře tak — daleko to došlo!…“

On řekl měkce: „Nevyháním tě. Půjdu s tebou do Kvildy, pojedeme spolu do Vimberka; já se pak vrátím, a ty pojedeš sama do Budějovic.“

„Nepotřebuji tvého průvodu,“ pravila, „půjdu sama — v revíru by se mohlo něco přihoditi, a ty bys mi dával vinu.“

„Dobře, stane se podle tvé vůle, půjdeš sama.“

Dala se do hořkého, usedavého pláče. On ji nechal, teprve po hodné chvíli řekl: „Pojď nyní domů, Zdeničko; den se chýlí a večerní chlad je u nás nebezpečný; jsi lehounce oděna. Třeba též, abys své věci do pořádku uvedla.“

„Ztracený je můj život, to tam je moje mládí,“ úpěla ona srdcelomně, „ach, matičko moje, čím jsem se provinila, že jsem tak trestána!“

Nehybný byl i nadál jeho obličej, neviděla žádného soucitu ve tvrdých jeho rysech; klid jeho právě nejvíce ji dráždil.

„Trestáš se sama, Zdeničko,“ pravil. „Dobře víš, jak velice tě miluji a vždy milovati budu onou láskou zralého muže, která s celým jeho životem srostla, třeba nejevila se v blouznivých výbuších vášně. Jednoho však zapomenouti nesmíš: hlavou jsem já, a ty’s mi povinna poslušenstvím. Nic nezvrátí rozhodnutí mého. Ty nechceš, abych tě doprovodil; dobře, půjdeš sama. Pamatuj si však, že dříve se nevrátíš, až tě zavolám. Dopíšu v té příčině matce tvé a dopodrobna všecko vysvětlím.“

„Však já ti nepřijdu,“ namítala vzdorně. „Pamatuj si, že’s mě vyhnal.“

Pokrčil ramenoma, poobrátil se: „Pojď, Zdeničko!“

„Jdi sám, přijdu za tebou; či myslíš, že ti uteku?“

„Nemyslím; ty však pojď se mnou, poněvadž se nesluší, abychom světu roztržku svou na odiv stavěli.“

„Světu!“ prohodila trpce; „jako by tu byl svět!“

„Svět je všude, a dřevaři jsou také lidé; však jsi to sama nahlížela, když jsi ubohého Matýska v posledních jeho hodinách ošetřovala.“

Neodmlouvala déle; vstala tiše a šla podle něho. Rozkošný večer pln rajského klidu. Kolem nich stín a světlo se střídaly, vřes kvetl i tisíceré trávy s rozčeřenými, u večerním větříku houpajícími se klásky na dlouhých stoncích. Bim, bam! bim, bam! zněly zvonce na blízku i v dáli měkkými akkordy. Vůně vůkol i tajemný šelest ve větvích stromů, vzduch vlažný a svěží zároveň.

Druhého dne časně z rána odcházela Zdenička v průvodu dvou dřevorubců a jedné ženy. Nany přiskočila a plačíc líbala jí ruce. Přistoupil manžel: „Zdeničko, promluv jediné slovo, a půjdu s tebou — domluvíme se. Vždyť tě miluji, jsi mé jediné blaho… Navštívíš matičku, vrátíš se… Zdeničko, nechoď tak…“

Odvrátila se hrdě: „Proč tak mluvíš? Včera jsi mě vyháněl… S Bohem!“

„Nuže, staň se vůle tvá!“

Šla. Než zabočila za roh, ještě jednou se ohlédla. Na prahu stála stará Nany, zástěrou oči si utírajíc. Namanul se odněkud Svijanský, přistoupil k paní, chtě se rozloučiti. „Buďte tu zdráv,“ řekla, podávajíc mu ruku, „sotva se už shledáme.“

„Ba shledáme, milostivá paní; bouře se přežene.“

Díval se za ní, viděl, jak větrem vál modrý závoj, až ona i průvod její zmizel v houštině podle pěšiny vedoucí k Vogelsteinské nádržce. Vzpomněl sobě, jak on se tudy ubíral s Katy málo dní po svém příchodu do těchto končin. Jak od té doby všecko se změnilo!…

Krásné bylo jitro; tu a tam bílý kouř z lesa vystupoval, než ranní mlhy všude se trhaly, a modrý blankyt počínal se za nimi jeviti; ale země byla syrá pro přehojnou rosu. Ubohá panička! pomyslil si; jak jí zvlhnou nožky… Vzpomněl na děsný močál Vogelsteinský, kterým projíti jí bude přes slizké klacky na přič položené. Zda jednal dobře pan revírník, nechávaje ji samu odcházeti?

Že jeho obavy nebyly bez podstaty, potvrdili dřevorubci, když se večer vrátili a drastickým svým způsobem vypravovali, jak zle se vedlo mladé paní při přechodu močálu, jak přes Vltavu musili ji přenésti, jak přibyla do Kvildy všecka utrmácena. Tam prý jen se přezula, něco málo pojedla a ihned v najatém povoze do Vimberka odjela.

Revírník poslouchaje to, dlouhým, pádným krokem po světnici se procházel, slova nemluvě. Pak se zavřel do ložnice a skoro celou noc probděl. Stará Nany vypravovala, že prý psal, že slyšela, jak škrabalo péro po papíře.

Měla pravdu Nany: revírník psal obšírnou žádost přímo na knížete, aby jinam ho přeložil. Můžeme laskavým čtenářům ihned prozraditi, že žádosti té vyhověno nebylo z toho důvodu, že prý revírníci bezdětní musejí vytrvati na takových samotách, že prý Kořán přec nemůže žádati, aby místo vyměniti mohl s otcem četné rodiny.

Téhož dne měl hajný v lese podivné dobrodružství, o němž ovšem teprve mnohem později se zmínil.

Pod Malým Špicberkem rozkládá se močál menších rozměrů, jemuž říkají Stangenfilz; přechází v dosti rovnou pláň, která se táhne ustavičně podle hranic polokruhem až k úpatí Luzného. Na bavorské straně pak sklání se půda dosti příkře, a všecky svahy jsou podnes hustým vysokým lesem, z velké části míchaným, porostlé, kdežto česká strana vykazuje jen málo lesa, za to divoké houštiny, bujnou, vysokou trávu, místy černou, rašelinatou půdu, klečí porostlou. Zde bývalo druhdy mnoho srnců, kteří tu hojnou mívali pastvu; sem i mířily výlety bavorských pánů pytláků, a území kol „modrého sloupu“, označujícího hranici obou států blíž cesty do bavorské Šenavy vedoucí, bývalo nejednou jevištěm krvavých srážek. Vavruch byl by o leckteré mohl povídati, ale Vavruch o bývalých svých výpravách nerad mluvil.

Od té doby, co pytláci a skotokradové opět se byli ukázali, docházel často k modrému sloupu, zejména v hodinách ranních a večerních, kdy zvěř z houští vychází, aby se popásla. Plížíval se ven z pokraje Špicberského lesa a jsa se všech stran kryt, chodil na číhanou, užívaje vší možné lsti, aby sám překvapen nebyl. Znal místa, odkud mohl přehlédnouti velikou část planiny; bystrému oku jeho nic neušlo. Co den viděl své srnce, kteří se klidně pásli, nikým nejsouce vyrušováni, onoho dne právě tak málo jako jindy. Už se silně přitmívalo, a nikde nic, velebný klid, nekonečné ticho… bim bam! bim bam! v dáli zvony. Ale hajnému nechtělo se odejíti. Vyšel měsíc nad Luzným, rozlil se stříbrný jeho svit po všem kraji. Vavruch znal spády pytláků, on dobře věděl, že takové jasné noci nejvíce se jim zamlouvají. Počká. Za sebou měl močál, kterým vedla stezička jen jemu známá; tou se dostane do vysokého lesa na svahu Špicberka. Před ním asi na sto kroků pásly se čtyři kusy, klidně, bez nejmenšího tušení, že někdo pohyby jejich pozoruje.

Tráva po prsa vysoká, všecka porosená vlnila se lehounce a leskla se jako postříbřená; vítr vál od jihu. Kdyby odtamtud někdo přicházel, musela ho zvěř zvětřiti a zajisté by byla jevila nepokoj.

Vavruch byl trpěliv jak Indián; vydržel na číhané třeba celou noc. Jasný, čistý byl vzduch — pozdálí z Bavor dorážel k němu zvuk zvonců, rozeznal jej dobře od podobných zvuků, které přicházely od českého stáda, pasoucího se kdesi na sever od něho pod Plattenhausenem, mnohem blíže nežli bavorské, za to však jižní vítr je tlumil.

Čekal a čekal. Mohlo býti jedenáct hodin. Srnci přestali se pásti a pomalu ubírali se nedaleko jeho stanoviště směrem k Špicberku. Viděl je zcela jasně, neušel mu ani jediný pohyb. Zmizeli konečně. Půjde též; vyspí se drobet, s ranním šerem bude tu opět. Sebral se, přehodil pušku a kradl se na severní stranu, kde se černala kleč vyrůstající z močálu. Neurazil ani dvacet kroků, v tom tu právě před ním, deset kroků od něho, vysoká postava s pažbou na tvář přiloženou, mířící na něho. Byl obelstěn, žádná pochyba. Bezděky ruka jeho sáhla po ručnici.

„Ani krok! ani muk!“ zvolal protivník jeho dušeným hlasem, „hneš-li se, je po tobě.“

Vavruch stanul. Měsíc plnou září polil postavu i tvář toho člověka.

„Luizl! Co chceš? Jsem v tvé moci — střel! Bůh mě tobě vydal.“

„Nechci ti ublížit; slyš, co ti řeknu. Dej mi svou dceru — a konec nepřátelství; zabil jsi mého otce — dej mi Katy, a bude mezi námi smír na věčné časy.“

„Jsi zloděj a pytlák. Zastřelit mě můžeš, ale zlodějovi a pytlákovi dcery nedám.“

„Poslechni, hajný — byl jsem při tom, jak ukradli voly na Gayerrucku a jak střelili srnce na Plattenhausenu, ale já jsem pachatelem nebyl… Dej mi dceru, slib mi ji, a já ti pachatele povím.“

Co Luizl takto mluvil, neodložil pušky od tváře, ustavičně na hajného mířil.

Ten stál jako sloup, palčivé své hledy upíraje na nápadníka, který tak zvláštním způsobem o dceřinu ruku se ucházel. Kdo poví, jaké city vřely v jeho nitru?

„Teda mou dceru chceš?“ pravil hlasem poněkud se chvějícím — „a nedám-li ti jí?“

„Jsi jejím pánem, dělej jak chceš,“ vece Bavorák, nepouštěje ručnice; „nehrozím ti, aniž ti co udělám. Ale znám tě, kdybych jinak k tobě přistoupil, zastřelil bys mě. Nu, dáš mi dceru? Mám 25 jiter polí a osm kusů dobytka… zle se jí nepovede, na věno nehledím.“

„Spusť pušku.“

„Abys mne skolil?“

„Nechoď s puškou do revíru.“

„O to se nejedná — přišel jsem se tě ptát, pytlačit jsem nepřišel. Odpověz na mou otázku!“

„Pro mne, já nebráním. Ucházej se o přízeň u holky, domluv se s ní; chce-li tě, pro mne! Ale pochybuji, že tě bude chtít.“

„Já ti rozumím! Má jiného, však já ho znám, Myslíš, že ten si ji vezme?“

„Co je ti do toho — vezme, nevezme. Ať si Katy dělá, co chce, je to její věc.“

„Tedy nebráníš?“

„Nebráním.“

„A přijdu-li k vám?“

„Přijdeš-li bez pušky, přijď si — nestane se ti ničeho.“

„Dobře, přijdu!“

„Povídám ti však: měj se na pozoru před druhým; nevím, nezatopí-li ti.“

„Toť má starost. Teď, holenku, táhni, a buď tak laskav, hezky tak, abych tě viděl na dvě stě kroků. Dotkneš-li se pažby, nebo odchýlíš-li se s cesty, zastřelím tě, jako ty jsi zastřelil mého otce. Já ti nevěřím, jsi Čech.“

„Ty jsi dnes vyhrál. To ti povídám, dopadnu-li tě v revíru s puškou, pošlu tě za tátou; mně strachu nenaženeš.“

„Dobře, dobře.“

„Ještě slovo, kdo krade skot?“

„Dceru jsi mi neslíbil, nepovím ti vše. Ale tolik ti říkám: mějte se tu na pozoru. Až dostanu tvou dceru, povídám ti, konec bude výpravám.“

Hajný nastoupil zpáteční pochod; ustupoval jako lev, pomalu, tváře protivníku ukazuje, očí s něho nespouštěje. Ten pořád stál s namířenou puškou, až hajný byl z dostřelu. Pak skokem zmizel v houštině.

Hajný šel domů; co té doby cítil, nikomu nepověděl, o celém tom dobrodružství vůbec slovem se nezmínil. Dojista velice ho mrzelo, že ho přelstil jiný ve vlastním revíru, a k tomu Bavorák, syn nenáviděného plemene.

Druhého dne již počal zimničnou činnost. Došel si ke skotákům pasoucím lesní stáda a domlouval jim, aby pilně dávali pozor, že úklady se kují na dobytek; s revírníkem pak promluvil následovně: „Pane revírníku — je to banda zlodějská… mizerné věci strojí ta sběř, na kterou by Pánbůh síru a smolu měl seslati. Já to vím!… Na dobytek půjdou.“

„A jak že to víte?“

„Inu, vím, pane revírníku! Stopy jsou v lese… co by jiného chtěli?… Kdyby pan revírník dovolil, oč že by přestali chodit?“

„Zase mi začínáte? Člověče, nemáte svědomí? Pomyslete, lidský život!“

„Pan revírník uvidí; o jeho život jde také. Myslí pan revírník, že jeho budou šetřit?… Pan revírník jich nezná, bandy lotrovské; povídám to proto, aby jednou pan revírník neřekl, že jsem ho nevaroval.“

„Dosť o tom; již jsem vám v té příčině mínění svoje řekl; nikdy ho nezměním.“

Hajný se zamračil a slova již neřekl.

Příručího Vavruch snáze ke svým náhledům obrátil. „Mějte se na pozoru,“ řekl mu, „na vás mají spadeno jako na mne, běží vám o život. Pan revírník nechce, abychom je…“ — máchnul významně rukou — „Já vám povídám, pane Svijanský, buď my, buď oni. Seznámíte se s nimi brzy, buďte připraven. Řekněte panu revírníkovi, že nebudete chodit sám — také vám neradím. Chlapi by vás přelstili a přepadli jen což… Musíme si pomoci sami; či jste tu již viděl četníka? Viděl jsem všeho všudy, co tu jsem, dva, a ti šli po cestě. Přijdou teprve, až dobytek bude ukraden, a snad někdo zabit. Potom opět odejdou.“

Příručí, co tu byl, neslyšel tak dlouhé řeči z úst Vavruchových; tato nenadálá výmluvnost měla zajisté vážné příčiny; bylo mu jaksi nevolno a více ještě, když Vavruch dodal: „Zvláště v noci se mějte na pozoru, pane příručí, ani u samé myslivny nejste životem bezpečen — máte nepřítele.“

Jak by si byl Svijanský nevzpomněl na noční své setkání s neznámým nápadníkem Katiným? Cítil dobře, nač hajný naráží, nevidělo se mu však pouštěti se do výkladů. Prohodil pouze: „Nestarejte se, však se ubráním.“ Ale v duši mu to vřelo; byl odhodlán užiti zbraně, kdyby se měl opět setkati s tím člověkem.

Tři dni uplynuly, nic nového po širém světě. Čtvrtého dne ráno, když všecek lesnický personál už do revíru na obchůzku se odebral, když i dřevorubci odešli po své práci, pokud v lese nenocovali, šla Katy s nůší na zádech pro stelivo. Zabočila do lesa, postavila nůši a hrabala.

Tu, kde se vzal tu se vzal, stanul před ní člověk. Pěkný mladý muž, silou kypící, modrých očí, silných hnědých knírů; oděn byl v kroj bavorských zálesáků: tmavomodrý kabátec, hodně krátký, černé, kožené spodky do bot, na hlavě kulatý černý klobouk se širokou stuhou, jejíž dva konce v týle větrem vály.

Přistoupil k ní; nic zjevu statnému nevadilo, že maličko na levou nohu napadával. Ona zočivši ho ustala v práci, podepřela se o hrábě, změřila si ho. Usmál se; bílé zuby zaleskly se pod hustým knírem.

„Znáš mě přece, děvče?“

„Proč bych neznala? Jsi Zwiehofler Luizl. Co mi chceš?“

„Nepověděl ti táta?“

„Co by pověděl — o Bavorácích nemluví…“

„Tedy já ti povím. Podívej se na mne… o mne se tam trhají, holku s pěti tisíci bych dostal. Nechci jí, ani jiné, protože se mi líbíš ty.“

„Jdi k čertu a vezmi si tu s pěti tisíci.“

„Katy, mám tě upřímně rád, tak upřímně, že vyslovit nemohu. Viděl jsem tě dvakrát, ani o tom nevíš; na rukou tě budu nosit, třebas groše neměla.“

„Již jsem ti řekla, kam máš jít — já tě nechci.“

„Mám 25 jiter polí a luk, pěknou usedlost.“

„Co je mi po tvé usedlosti! Táhni, odkud jsi přišel, do své proklaté země, kterou…“

„Katy… prodám třeba, nelíbí-li se ti země, nechtěla-li bys žíti v Bavořích… ptej se, jsem zachovalý člověk a kuřeti neublížím.“

„Proč mi to povídáš?… je to marné, já tě nechci.“

„Slyš, holka, ten zelenáč tě nechá, ty pro něj nejsi, ten potřebuje paní.“

Katy pustila hrábě, které padly na zemi a třeskly do kamene. Podepřela si ruce v boky, přeměřila mluvčího od hlavy k patě: „Abys věděl, kdyby mě stokrát nechal, je mi milejší než ty, otrapo takový. Jdi mi ke všem čertům, sice budu křičet, a uhlídáš, jak výlet tvůj skončí.“

Mladý muž zbledl: „Tak mne odbýváš?“ řekl, „to je za mou poctivou vůli! Víš-li pak, že tvůj otec zastřelil mého v lese pro ničemného srnce — a já jsem tvého měl v těchhle rukou — spustit kohoutek, a nebylo ho více…“

Katy se naň podívala a nevýslovným opovržením: „Ty že’s otce mého měl v rukou, ty? Bídný chvástale, mně jinou zpívej!“ — a následovalo celé klasobraní nejtučnějších nadávek, jakých toliko mluva našich zálesáků schopna jest; ba, hrábě pozvedla, napřáhla, zamávla. On mlčky ustoupil, v houštinách zmizel.

Katy hrabala mech a opadlé listí bukové, jako by nic se nebylo stalo. Naplnila nůši, na záda ji naložila a odešla.

C, c, ti, ti, zašveholilo ptáče ve smrčinách, zašveholilo, křidélkoma zatřepalo… fr, fr… maličké ptáče zlatohlávče. V dáli s třeskotem zarachotilo padající dřevo… bim bam, bim bam zněly zvonce.

Pětkrát ještě toho jitra se Katy vrátila s nůší svou na totéž místo.

Večer shledavši se jak obyčejně s milencem svým, vše mu vypravovala. On pak na to: „Jak se opovažuje! Sprosťák takový, běda mu, dostihnu-li ho!“ A ona: „Nech ho na pokoji, však se sama ubráním. Nechci ho, na tom je dosť; tebe jediného mám ráda, tys můj.“ Objala šíji jeho, přivinula se k němu a doložila potichu: „A já — což nejsem tvoje?“

Když potom šel domů, vířilo mu v hlavě. „Jsme svoji,“ to bylo u Katy jisté a svaté. Co počne on? Zanechá jí? Sprostý bavorský pytlák poctivě nabízel jí ruku svou, nehledě k němu. Hloupá holka, proč nebrala? Což on si ji může vzíti, i kdyby postavení jeho dovolovalo? — Vždyť je sprostá, děsně nevzdělaná! Hloupá, stokrát hloupá! Ta tam byla v té chvíli jeho řevnivost, ani nepomyslil, že by s Bavorákem se o ni rval. Co řeknou jeho rodiče? jeho přátelé tam daleko za lesy, v žirném Lounském kraji?

A co řekne pan revírník? Jak měl pravdu, dávaje mu výstrahy! Že neuposlechl! že byl takový slaboch! Když Katy měla pletky s tím hrabátkem, tehdy byl ještě čas, a on hlupák opět se k ní vrátil!

Avšak je šťasten revírník svojí volbou? Taková milá panička, tak hezounká — a konec? Polo ji vyhnal, polo mu utekla! Byly doby, kde záviděl svému chefu ženušky — teď kdo ví, zdali chef jemu nezáviděl Katy… Což pak taková bytost z jiného ovzduší se hodí do těchto končin? Škoda, že chef jeho jinak je tak rozvážný…

Celou noc nespal, v nevýslovném rozčilení po lůžku svém se povaloval; proklínal osud svůj, který ho sem zavedl… Proč zrovna on? Jako by nebylo dosť Bártovců, pro něž jsou tyto končiny jako stvořeny!

Bártovec! Čím více o něm přemýšlel, tím více poznával, že Bártovec je filosof, jenž se umí do poměrů životních vpravovati. Poradí se s ním, je sobota; uvidí ho v Mádru, kam večer zamíří. Pustota, sprostota tam, kde jen oko se zadívá — ale žije se, zapomíná se — ta samota tu je k zoufání!…

Ráno vstal jako stlučen, hlavu měl pustou, oči ho pálily. Mraky na nebi, mlha vůkol; o Luzném ani památky, i úpatí jeho bylo zahaleno v závoj. Žádný les, žádný zelený palouk — špinavé šedo, mrazný dech, ač bylo v červenci; na vysoké trávě, na křovinách rosy tolik, že stonky i větky k zemi se klonily, na sebe lehly, jakoby hnily.

Vyšel z myslivny. V dole u rohu hajnice objevil se Vavruch s puškou přes rameno; kráčel zamračený, s hlavou skloněnou jemu vstříc.

„Hle, tvůj tchán!“ chechtal se opět jizlivý rarach v duši jeho. Hajný přistoupil: „Dnes nebude nic,“ pravil, „dnes chlapi si dají pokoj — leda na stádo že by šli, a to je dnes v Podroklanském revíru; ať se stará pan Malý. Pojďme pod Marberk k ‚Velkému močálu‘, je tam bavorské stádo; ty bestie jen když mohou přehánět svůj dobytek přes hranice k nám. Včera povídali dřevaři, že se páslo na naší půdě přes čtyři sta kusů.“

Dali se směrem jihovýchodním. Jižní část Pürstlinského revíru tvoří cíp podobající se nepravidelnému trojúhelníku. Na základnici, od západu k východu probíhající, právě v polovici její, leží myslivna sama; vrchol trojúhelníku, od myslivny přímou čarou k jihu, tvoří Luzný, strany pak jeho, úhel při vrcholu uzavírající, jsou jedna i druhá zároveň hranicemi země, tak že kdo stojí na Luzném, vidí na jihu, západě i východě bavorskou půdu; na východě ovšem jest to jen takořka chobot as pět nebo šest kilometrů široký a o málo méně do českého území vnikající. Chobot ten vyplněn je strmými horami a hlubokými roklemi — divoká, hrozná krajina až podnes, nikým neobývaná, samý les, samá houština, skalní stráň a příšerný močál. Jednotvárné, šedé hory se tam vypínají, Steinfleck, Fleckstein, Farrenberg, Siebensteinköpfel, a dlouhý, černým lesem porostlý hřbet, řečený Kegelleite. Veliký počet potoků sbírá se z bažin a svahů, hlavní z nich jsou: Velký a Malý Černý potok, pak silný šumný proud, řečený Reschwasser — vesměs poříčí Dunajské.

Končiny tyto mají svou historii: byly od nepaměti útulkem synů lidských, kteří s řádem a zákonem se rozkmotřili. Kdo by dostihl koho v tomto labyrintu hor, lesů a roklin, hlubokých trhlin! Mnohý bavorský četník spí tu věčný sen v kyprém vlhkém mechu. Pravé štvanice se tu již odbývaly, při nichž úloha zvěře lesní připadla vzdornému synu horskému, kterému poduškou bývala mechem porostlá skála, přikrývkou nebe samo.

Tu tedy, podle hranic východních, objevili se příručí s hajným. Jak šli směrem k jihu, tu a tam, kde les poněkud se rozstupoval, obsáhlo oko lesní poušť po levé ruce. Tou měrou, jak slunce na nebi vystupovalo, trhaly se mlhy a valily se v šedobílých vlnách shora dolů, kvasící vřavou plníce úzké údoliny. Les, nic než les, kamkoli zrak se obrátil. Hrobové ticho, žádný hlas, kromě zvuku zvonců v dáli i na blízku.

Došli až k úpatí Luzného: nikde nic podezřelého. Vrátili se, odbočivše poněkud od hranic dovnitř revíru. Terrain byl děsný, měkká, bobtavá půda rašelinatá, kleč a houšť. V lese před nimi ozvaly se rány pracujících dřevorubců. Došli až k nim, derouce se houštinou.

„Nu?“ tázal se Vavruch, přeletěv okem vykonanou práci.

„Dnes tu ještě nebyli,“ odvece známý nám starý drvař; „bez pochyby že ještě přijdou.“

„Počkáme tedy.“

„A co budete dělat?“ tázal se stařec.

Vavruch se zamračil. „Co budu dělat?“ vece. „Vezmu dobytek v zástavu a odeženu jej. Je to v pořádku, že ta holota pase na knížecím? Zaplatí pokutu po dvou zlatých za kus…“

Starý drvař poškrabal se za ušima. „Jak že jim chcete odehnat dobytek? Je pět skotáků.“

„To bych se podíval!“

Příručí vmísil se do řeči: „Ano, odežene se dobytek té bandě; naši sedláci platí po třech zlatých za kus, a ta holota by pásla zadarmo?“

Dva tři jiní dřevorubci přistoupili. „Hm, hm!“ ozývalo se dokola. Po chvíli ptal se starý: „Poručil tak pan revírník?“

„Co je ti do toho, starý berane?“ zaskuhral hajný.

„Vy byste také už mohl dát pokoj, už jste se s nimi narval dosť,“ odtušil mrzutě starý dřevorubec. „Čeho ubude knížeti pánu? Tráva lesní bez toho by shnila.“

„Čeho ubude? Troupe starý, čeho ubude, se tážeš? Trávy ubude, a ta patří knížeti, a já hájím majetek jeho, rozumíš?“

„Inu, já se té bandy nezastávám,“ odmlouval starý — „kdyby je horoucí peklo všechny pohltilo i s tou jejich zlodějskou zemí, radostí zatančil bych si na stará kolena; ale o nepřátelství tu běží, které z toho pojde. Víte, hajný, na nás se to nepřátelství také sveze — my jsme tu v lese celý den sami, a toho nebezpečí je tak jako tak dosť, ještě potom s nimi na život a na smrt… Víte, hajný, děkujeme, máme rodiny…“

„Tak jest, tak jest,“ přizvukovali druzí.

Kdyby jedovatý pohled usmrcoval, ani jeden ze dřevařů nebyl by na živě zůstal, takovým okem si je hajný přeměřil. Potom děl česky ku příručímu: „Tak to vidíte! člověk má hájiti, a ti zbabělci takovou zpívají… Pan revírník zrovna tak! Jen pěkně po dobrém, aby ta slota dostala kuráž!“

Šli zase podle hranice k jihu. Pojednou bim, bam! bim, bam! na pravo. „Tu je máte,“ vzkřikl Vavruch, „už jsou v našem. Obejdeme, uvidíme.“

Hajný se neklamal. Pět minut netrvalo, a stáli uprostřed stáda — všude mezi křovím, v bujné vysoké trávě kus vedle kusu, bíle, plavě, hnědě, černě i strakatě se to pestřilo.

„Hahou! hola!“ houkl Vavruch, „čertovo plemeno!“ Třikrát, čtyřikrát zahouknul. Konečně se objevil jakýs obstárlý muž, polo v kůži, polo v šerku oděný, samá záplata, samá díra, kudy nahota prozírala; zvětralý, vráskami hluboce prorytý obličej zasedlým strništěm porostlý. Hajný ho po svém přivítal, hrozil zastřelením, přece však se neodvážil odehnati mu dobytek. Bavorák zahnal stádo zpět přes hranice.