Ze světa lesních samot/II.
Ze světa lesních samot Karel Klostermann | ||
I. | II. | III. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | II. |
Autor: | Karel Klostermann |
Zdroj: | KLOSTERMANN, Karel. Ze světa lesních samot. Praha : Jos. R. Vilímek, 1894. s. 12–22. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Tak to vypadalo, když smrt si přišla pro předchůdce Kořánova. Odvezli ho po krkolomných cestách na starý hřbitov Rehberský, a po krátkém čase Kořánem mezera se vyplnila.
Od té doby pro Vavrucha nastal jiný život; pan revírník žádal, čeho v službě nutno, sám nejen pilně dohlížel, ale kde třeba bylo, sám ruky přikládal. Kolonie čtyř dřevorubců o dva rozmnožena; v čas plavení dřev deset až dvanáct lidí přivoláno z Dlouhé Vsi, z Bučin a z Fürstenhutu. Za to, aniž kdo byl přetížen, práce šla, jen lítala. Že ani správa panská špatně nepochodila, jest patrno: tehda ještě ve dne v noci zněly píly Máderských závodů na resonanční prkénka. Tam plavily se staleté kmeny pralesa, kteréž jedině se hodí, protože vlákno dlouhověkým vzrůstem nad jiné jest husté.
Revírník Kořán byl vůbec člověk hodný, měkkého srdce. Zvěděl o minulých bojích svého hajného, kdysi rozhovořil se s ním v příčině té.
„Vy jste na ně chodil jako na čekání?“
„Bylo třeba — při prvním jsem se jen hájil.“
„Ale ostatní?“
„Šli se pomstit, musel jsem je předcházeti.“
„A kolik jest jich — —?“
Revírník jako by se bál domluviti, zatajil slovo. Vavruch nevrle hlavou potřásl, povznesl na okamžik pichlavé své oko, ale hned je zase sklopil a děl skoro šeptem:
„Což já vím! několik jich tam leží!“ Máchnul rukou směrem k Plattenhausenu. — „Vždyť mne honili jako zajíce v kotli… dvakrát mne poranili… co s nimi?“ dodal po drahné chvíli.
Revírník se zamyslil; mlčky se bral podle hajného. Čtvrt hodiny snad uběhlo, nežli opět počal mluviti.
„Člověče — máte přece hroznou vinu na svědomí, necítíte toho? Což pak jest člověk lítá šelma lesní? Nemluvte mi, že to byli pytláci, kteří vám ničili zvěř. Sto srnců nevyváží jednoho lidského života! Pokud se vám kdo protivil se zbraní v rukou, hledaje vašeho bezživotí, byl jste v právu, a já bych jinak nejednal. Stejnou jest vaší povinností hájiti majetku toho, kdož vám dává chléb. Stíhati však člověka, plaziti se za ním z úkrytu do úkrytu, úklady mu strojiti, třeba byl zločinec sám, to je vražda, sprostá, úkladná vražda! Toho jste nevěděl?“
Vavruch se mračil jako zubr lesní. „Pan revírník velel, abych očistil vzduch,“ zabroukal; „každým dnem skoro mi hrozil ztrátou služby.“
„Já pak vám všeliké takové počínání zapovídám,“ pravil nový revírník, na každé slovo důraz klada. „Slyšíte, já vám to zapovídám, a stane-li se co podobného, sám vás odevzdám soudu.“
Jaktěživ takové řeči Vavruch neslýchal. Vytřeštěným hledem patřil na představeného svého.
„Snadno se stane, co pan revírník poroučí,“ odvětil; „tím snáze, že žádný už se sem neodvažuje.“
„Ať jest tomu jakkoli, slyšel jste, co jsem vám pravil. Pokání za to, co jste učinil, vás jediného se týká, do toho mi nic není.“
Starý hněv a vzdor ovládl duši hajného. Možná, že vlastní svědomí trpce se ozvalo, tak trpce, že za hořkost myšlének na ty nevražil, od nichž mu přicházela.
„Pan revírník toho pronárodu nezná,“ bručel do vousů, „toť největší lotři na zemi, suroví divoši. Však až se dovědí, jak pan revírník smýšlí, brzy nás návštěvou poctí. Potom ať si to tedy spraví pan revírník.“
„Spravím,“ odvětil Kořán rozhodně a dal hajnému rozkaz služby se týkající; na to se rozešli.
Pravil jsem, že v prvním roce pobytu svého revírník samoten žil v prostranné své myslivně, maje podle sebe starou hospodyni. Přečkal dlouhou, nudnou zimu, která jako mrákoty lehá na kraje tyto, od světa odloučené. Skoro celý čas tu tráviti jest mezi čtyřmi stěnami světnice; málo kdy vysvitne slunko; tu a tam nastane pohoda, které využiti dlužno na odvlečení pokácených stromů. Ale pravidlem lehne mlha a děsné, věčné pološero. Víří větry, valí se chumelice, kterým lidská síla neodolá. Představ si, drahý čtenáři, jaký to život! A což onemocní-li kdo, kde najde lékaře? Kudy proklestí si cestu kněz, aby útěchy podal umírajícím? — Stává se, že šest, sedm neděl uteče, nežli tělo nebožtíkovo odvézti možno k věčnému odpočinku.
Sedával sám dlouhé zimní večery revírník, odbýval si kancelářské práce, psal záznamy, rozpočty, kreslil plány, studoval, pokud to šlo, i četl, pokud skromná jeho knihovna stačila; probíral se starými články novinářskými jako ti kupci ve Východní Sibiři, v Nižním Kolymsku a Verchnojansku, kamž noviny jednou za rok docházejí. Často na něj nuda padla, jako tížící můra.
Tu se stávalo, že stará hospodyně k němu přisedla, o bývalých časech rozmlouvala. Z počátku těžko rozuměl nezvyklému německému nářečí bezzubé stařeny. Znenáhla přivyknul a porozuměl. Byly to divné, příšerné povídačky o vyhubených nyní šelmách lesních, medvědech a rysech, jež ona pamatovala; o strašidlech lesních, děsících stáda na pastvách; o „divoké honbě“, kterou provádí příšerný lovec, žena se za tmavých nocí jesenních a zimních s temena Luzného přes propasti a svahy do úžlabin a širých slatin na úpatí hory té, a odtud přes věčně dřímající lesy, tu po vrcholech stromů, onde na zemi, s pahejlu na pahejl, s jednoho tlícího kmene na druhý, až na temeno Marberka, klečí porostlé. Chodí, zahalen v mraky, s hukotem vichřice; hafají podle něho dvě feny, jedna jasně, druhá temně — „hrubě“, jak říkala. — Povídala o lidech v okolí na čtyři míle — všecky je znala; věděla, kdo hodný, kdo zlý; věděla o všem, co dělali, co se jim stalo, jak osud je stíhal, čím se provinili. O všem věděla, jen o žádné nouzi o chléb, té tehdy nebylo při vší skrovnosti.
Jak vypravovala stejným, jednotvárným hlasem, jako když pramínek bublá, padla dřímota na oči revírníkovy; hlava se mu na prsa klonila. Tu přerývala povídání své a tázávala se: „Milostpánovi se chce spát, že? Není divu, je pozdě, ach, tuze pozdě, osm hodin už!“
A revírník si šel lehnout.
Touže dobou večerní jinak bývalo sto kroků dále, v prostranné síni hajnovny; tišeji bývalo i šumněji. Tišeji, když Vavruch byl sám v kruhu rodiny své. Záhy menší děti k spaní se uložily; otec přisedl za velký javorový stůl, žena přinesla slamou otočenou láhev samožitné Prachatické a postavila sklínku podle ní. Vavruch zapálil si dýmku, kotouče čpavého dýmu ho jako v šedý závoj halily. Sklínku za sklínkou klopil do sebe, mlčky, slova nemluvě. Uprostřed síně nad škopkem vody hořela buková louč; ob čas třepetná, bludná zář prodrala se skrze mraky tabákového kouře a odrážela se od očí skleněných, do prázdna zírajících.
V obrovských kamnech praskal mohutný oheň, hrozné horko z nich sálalo. Jako duchové kmitaly se síní dvě postavy ženské, zde onde šukající v slabém světle louče: žena hajného a mladá jeho dcerka.
Obcházela hajná v tlustých vlněných punčochách které dusily zvuk kroků; mladá pak dívka, bosa. vysoko vykasána, bílýma nožkama pružně se dotýkala černé podlahy. Svit louče, rudá výheň z peci chvílemi tváře i postavy osvětlila. Bledá, nehybná byla tvář matčina, sehnutý její vzrůst — ale dcera byla nevšední, démonické krásy; sálal plamen z očí temných, nachová, polo otevřená ústa jakoby žárem dechu se byla vzňala. Stepilá postava, plná ňadra, okrouhlé, trochu osmahlé rámě, vše jevilo královnu této pouště, růži nedávno vykvetlou. Koho oblaží?
Zajisté dívka ta — na samotě vyrostlá, vykvetlá — lásky, štěstí a bolu nepoznala. Dřevorubci, kteří jedině sem docházeli a brzy opět odcházeli, byli vesměs lidé ženatí — jim šlo o jiné věci než o lásku; nebožtík pan lesní byl starý pán, vdovec bezdětný; nynější byl vážný muž, který snad sobě dívky ani nepovšiml. Mladíka od nepaměti tu nebývalo, odečteme-li neotesaného výrostka z potomstva dřevařů, který se tu a tam objevil.
Odbily osmou hrčivé hodiny Schwarzwaldské na černě očazeném trámoví; ženštiny ulehly na širokou postel proti kamnům; Vavruch posledně vyklepal dýmku, svlekl kabát a nejistým krokem beze slova odebral se na druhou postel. Zasyčel poslední kousek do vody padající louče; úplná tma se rozhostila vůkol.
Avšak byly dni, že tu bylo hlučněji. Sešli se dřevorubci, pět, šest jich přišlo, každý si přinesl láhev pálenky. Sedli kolem kulatého stolu, připíjeli si, rozpovídali se, a Vavruch s nimi. Šumně šly řeči.
„A já vám říkám,“ pravil starý člověk jednooký, „já se snad nedočkám, ale vy jste mladší, uvidíte: přijde pohroma, a jaká! Se strany západní, odkud vítr věje, odkud vichřice přicházejí, načali jsme onehdy les. Pamatujete se, že nejtlustší stromy tam stály; co za nimi, je samý krsek…“
„Jakž by jinak bylo?“ odtušil hajný; „což pak u nás strom roste jako v kraji? Pomalu roste, zima a sníh nedají, a jarní mrazy mladé větvičky pálí; za dvě stě let u nás té výše a tlouštky nedosáhne, k níž dospěje dole za padesát.“
„A k tomu ty velké malým ve vzrostu brání,“ dodal mladý jakýs člověk.
„Brání ve vzrostu,“ uchopil se zase slova jednooký stařec, „to máš pravdu, ale za to také chrání! Ty velké tu stály od nepaměti, ale věčně státi nebudou; zetlí ten onen, jeden po druhém, a padne; na jeho místo jiný postoupí a zmohutní, třebas i za dlouho. Tak se stává, že, dokud celou věc člověk lesu samému ponechává, nic lesu se nestane. Co les ztratí, zase si vynahradí. Ale pokácejte ty staré stromy s kraje, ty velké, a uvidíte! Vzepře se vítr do husté drobotiny, a povídám vám, celou rázem ji položí. To bude mela! Kdyby nás tu pak sto bylo, ty záseky neodstraníme, nespracujeme.“
Opět jiný se ozval i rozžal světlo umu svého: „Co pak vy víte! Vy jste dole nebyli! Kdo nebyl v Budějovicích, ničeho neviděl. Co pak je u nás svět? U nás je les a nikoli svět. Svět má pole a jaké! Ve světě je krásně, všechno rovno jako ten stůl.“
Přisvědčovali, a mluvčí vedl svou dále: „Povídám vám, to byste měli vidět. Vysekají celé kusy lesa, tři, čtyři jitra, také třicet“ — fantasie řečníkova patrně tou měrou rostla, jakou obsah jeho láhvičky se tratil — „jiter najednou a potom vám to vysazují drobounkými smrčky, pěkně v řadě, stromek podle stromku ve stejné vzdálenosti. To je vám krása, jako proužky na mé košili.“ Řečník vyhrnul rukáv šerkového kabátu a ukázal posluchačům košili z hrubého cvilichu, umouněnou, smolou slepenou; marně bys původní barvy se byl dohadoval, nechtěl-li’s řečníku na slovo uvěřiti, že kdysi bývala pruhovaná.
„Ty plácale,“ vyhrkl naň Vavruch — „ty toho víš! Ty mluvíš o kulturách, jako bys je byl viděl! Kde pak jsi je viděl, prosím tě?“
„Nu, povídám vám, u Budějovic — a v Písku taky…“
„Aha, to tenkrát, když tě tam zavřeli. To’s je bez pochyby viděl na dvoře v kriminále, kde jsi zametal.“
Tato přímá narážka patrně chvalořečníka kultur netěšila; ostatní se řehtali radostí, kdežto on napiv se hlavu sklonil. Možná, že mu projela duší upomínka na nešťastný příběh z jeho života. Káceli kdysi v lese mohutný javor, i padl kmen na vlastní dvě jeho dítky, jedno zabil, druhé těžce poranil. Vmísily se do toho soudy, svědci pověděli, že nešťastník byl opilý. Poslali ho do Písku a odsoudili na šest měsíců pro přečin proti bezpečnosti života.
Bylo divno, že hajný mu čin ten vyčetl, týž hajný, který liškám lesním a pytlačícím lidem stejnou měrou měřil.
Zamlčeli se všichni; pět, deset minut nemluvili. Potom opět počal starý: „Na východě slunce vychází, světlo a požehnání přináší; od západu chodí noc a všeliké zlo. Od západu přicházejí větry a bouřky; se západní strany přišli Francouzi, víte, tenkrát, když Napoleon dorážel na našeho monarku.“
„A kutí se tam opět něco,“ prohodil jiný.
„Ba kutí, kdy pak se tam něco nekutí? Bude zle, bude vojna, že takové nebylo.“
Hajný vstal. Velká politika, tať mu byla životem. V úkrytu Pürstlinských lesů kombinoval smělé theorie, které mapu Evropy rub na rub přeměňovaly. Dřevěnou dýmkou tloukl o stůl a křičel, že by ho bylo bývalo i venku slyšet: „To všecko ten Sardin, ničema! Ten chlap nedá pokoje! Ale já být císařem pánem, jeho mizernou zem na kopytech koňů husarských a kyrysarských bych dal roznésti. To on ten poťouchlý halama pořád Francouzovi leží v uších a ks! ks! A proti komu? Proti nám! A Rus a Prus, co by mu měli představit, že tohle je zpupnost, a k ničemu to nevede, oni mlčí!“
„Rus se bojí Švejdy,“ prohodil jednooký dřevorubec. Hádali se o to.
„A on by Francouz také nebyl takový,“ ozval se jiný, „kdyby nevěděl, že tenhle Bavorák půjde s ním. A on půjde, to uvidíte.“
Teď byli ve svém. Shodovali se, že to byla radost, ač jeden druhého překřikoval. Jednohlasně přijata resoluce, třeba bez parlamentárních forem, že Bavoráci jsou nejhorší pronárod na světě, a že by je slušelo vyhladiti jako hříšný lid Sodomský. Ba i Bohu vytýkáno, že nevzbudil jim nepřítele, který by je potřel a rozprášil, že nedal je v ruce jeho, jako kdysi plemeno Amalek v ruce Saula krále.
Nebyla to debata, nehádali se již. Ryčně samým sobě přizvukovali.
Vstoupila jakás žena, popošla ke stolu, dotknula se rukou ramene jednoho ze dřevařů: „Pojď domů, co tak řveš?“
„Nech mne být, o potentátech mluvíme — což ženy takovým věcem rozumějí?“
Uvedl jsem hovor, jak jsem jej kdys na své uši slyšel. Takové a podobné sněmy dvakrát, třikrát v témdni na hajnovně se odbývaly. Po osmé všecko se vytratilo, a Vavruch zůstal sám. Zadíval se chvíli ještě do prázdna, jako když sám tu sedával; kmitavý paprsek hořící louče skrze dým a páru našel si cestu k očím, které zas jakoby ve sklo se byly proměnily.
Ulehl; vyhaslo světlo. Často prý se na lůžku dlouhou dobu povaloval; snad báječné horko, čpavý dým a zápach z pochybné kořalky usnouti mu nedaly.