Ze srdce k srdcím/Koleda

Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais
Štědrý den	Koleda	Pouť

Údaje o textu
Titulek:	Koleda
Autor:	Karel Václav Rais
Zdroj:	RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 15–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na paloučku pod lesem zelenal se trávník, v močále vykvetly první sněhobílí poslíčkové jara — bledulky. Na lipkách kolem potůčku pískaly si pěnkavy, a na vrcholku staré hrušky hvízdal sedmihlásek: „Už jsme tady, už jsme tady!“ Na starých topolech pohvizdovali si páni špačci. Mám špačky náramně rád, připadajíť mi jako tatíčkové té ptačí drobotiny. Kolem každého špačka na topoli slétá se hejno malých ptáčat: vrabci, pěnkavy, sedmihlásek, sýkorka a za chumáčem listí ukrytý střízlíček také sem pohlíží. Všickni diví se krásnému, táhlému hvizdu tatíka špačka. Ale on je to také pěkný hvizd, tak hvizdnouti nedovede ani Ladík a Ladík je přece chlapík!

Byla to radosť v boží přírodě. Sluníčko smálo se radostí na nebi, když vidělo, jak se ta travička s chutí zelená, jak mezi ní pobíhají broučkové a mravenci. Les šuměl si vesele jarní písničku! Ach, byla to krása!

Ladík stál před nízkou chalupěnkou uprostřed zeleného trávníku. Díval se kolem. Staré vrby u potoka zdály se mu býti zmladlými, potok skákal jako čiperný klučina.

„Ale podívejme se — vždyť je to vlašťovička! Tedy jsi nás opět navštívila, ty milá naše přítelkyně? I pěkně tě vítám!“

Ladík zatočil se radostí na jedné noze a zaluskl si palcem. Bylo mu do písničky, když slyšel tolik písniček těch malých zpěváčků.

Ale — proč se náhle zasmušil? Proč sklonil kučeravou hlavu? Proč vytryskly mu slzy z modrých očí? Ladík maně pohleděl polootevřeným okénkem do nízké světničky.

Ach, tam to vypadalo smutně!

Světnička se sice usmívala, bylo to v ní jako v kapličce, ale něco jiného Ladíka rozplakalo.

U bílé stěny stála vetchá postel a na ní odpočívala bledá, nemocná matička. Spala. U postele na nízké stoličce sedělo modrooké děvčátko. Byla to Ladíkova mladší sestřička.

Liduška byla holčina červených líček jako bratr její Ladík; z modrých oček dívalo se jí tolik dobroty — k nevypsání.

Ubohé děti! Neměly ve světě nikoho, nežli tu dobrou matičku, a matička stížena byla na lože těžkou nemocí. Tatíčka již neměly. Býval před lety učitelem ve vísce pod krkonošskými horami. Přílišným namáháním upadl v nemoc, z níž nepovstal. Trudně nastřádané peníze brzy rozprchly se za léky a lékařské ošetřování.

Když těžká hlína hřbitovní zasypala drahého otce, stála tu matka se svýma dvěma dítkama osiřelá, opuštěná, bez pomoci. Občané pomáhali ubohé vdově seč mohli, ale kamž to vše stačilo! Nechtíc hodným lidem býti obtíží, sebrala, co ještě zbylo a odstěhovala se do kraje, do malého městečka. Měla tam chaloupku, kterou před lety sdědila po zemřelém strýci. Na krkonošskou vesnici, na nízký rov, který ukrýval bytost nejdražší, nemohla s dětmi svými zapomenouti.

Uplynulo pět let. Matička pracovala, by dítkám opatřila výživy; šila od rána do noci. Ale jako zesnulý manžel, klesla i ona na lože následkem přílišného namáhání…

Ach, což se ty děti v koutečku naplakaly, co namodlily se, aby jim nebe milou matičku zachovalo! —

Ladík utřel si slzy, podíval se okénkem tiše do světničky a kynul Lidušce, by tichounce vyšla ven. Liduška přišla.

„Liduško, zítra je velikonoční pondělek; víš co, já si upletu pomlázku, tobě udělám pěkné „líto“ a půjdeme zítra na koledu. Až matička usne, posedí u ní stará podruhyně a my budeme po městečku koledovat. Snad hodní lidé nad námi se ustrnou. Za krejcary, které vykoledujeme, koupíme mamince něco dobrého.“

Liduška s radostí svolila.

Ladík blažen jsa myšlénkou, že matičce radosť způsobí, div se nedal do zpěvu.

Radostně uháněl k lesíku; uřízl pěkně rozloženou větvici nízkého smrčku, na vrbách u potoka nařezal tenkého žlutého proutí a uháněl k chaloupce. Na prahu se posadil a upletl si z osmi proutků pěknou pomlázku. Na konec pomlázky uvázala mu Liduška červenou stužku. Potom počal upravovati „líto“. Spojil proutky do špičky, Liduška svázala je pentličkou, na větvici navázali klůcků a pentliček, zavěsili obrázek panny Marie a na hlavní větev, která byla držadlem, navlékli výdumek ze slepičího vejce. Hlavní přípravy byly hotovy. Potom odešli na zahrádku, aby se vycvičili v písničkách. Zpívali si koledy:

„Pochválen Pán Ježíš Kristus, tetičko,
přišel jsem si k vám pro červené jablíčko.
Jablíčko je červený
a koláče jsou bílý.
Pantáto! Sáhněte si do kapsičky,
vytáhněte dva grošíčky,
dejte mi!
Pán Bůh vám zas nadělí
na zahradě, na poli
i doma,
budete mít co vyhánět ze dvora:
Z maštale hříbátka a z chlívka telátka
a z toho malého chlívka jehňátka!“

A jinou:

„Já malý koledníček
jdu si k vám pro troníček,
troníček mi dejte,
nic se mi nesmějte:
já zadarmo nejedu,
co mi dáte, to vezmu!
Dáte-li mi kus chleba,
také ho je potřeba;
dáte-li mi kus medu,
ještě lepší pojedu.“ —

Šlo jim to pěkně. Ladík byl zpěvákem, učil se ve škole zpívat a zpíval také v kostele. Těšili se již na koledu…

* * *

Přišel pondělek. Bylo pěkné jarní ráno. Obloha jako vyleštěna, sluníčko smálo se zase vesele.

Stará matička posilnila se teplou polévkou a opět klidně si sedřímla… Ladík uchopil pomlázku, Liduška do jedné ruky „líto“, do druhé kabelu a šli. Stará podruhyně přála jim štěstí.

Koledovali, zpívali a hodní lidé potěšeni pěkným zpěvem, dávali jim dárků dosti.

Věděli, že matička jejich pracovati nemůže.

Liduščina kabela se plnila. Měla tam marcipánová kolečka, koláče, buchty, malovaná vajíčka a Ladíkovi již cinkalo v kapse několik krejcarů.

Ještě se chtěli podívati do zámku, zazpívati panu správci velikonoční koledavku. Bylo jim ouzko, když spustili. Ale během písně šlo to čím dále, tím lépe. — Když ukončili, otevřely se dvéře a pan správce stál před dětmi. Zalekly se. Pan správce se usmíval.

„Nu tak přece pojďte dále, vy malí zpěváci, abychom vás viděli!“ Zavedl nesmělé děti do kuchyně.

Tam stála paní správcová a ještě nějaký pán. Měl husté bledé vousy, bledé kučeravé vlasy, a z modrých očí dívala se na děti dobrota a láska.

Usmíval se.

„Tu se, dítky, posilněte a potom nám ještě zazpíváte!“ pravila paní správcová a podala každému hrneček kávy a koláč. S chutí pustily se do jídla.

Když snědly, zazpívaly:

„Vstalť jest této chvíle
ctný Vykupitel:
Ježíš Kristus mile,
světa Spasitel a t. d.“

„Aj, vy zpíváte jako dokonalí zpěváci!“ povídal pán s bledým vousem. „Ty, klučíku, máš hlásek jako zvonek. Čí pak jste?“

„Jsme Květovy,“ odpověděl Ladík.

„Květovy?“ ptal se zvědavě pán a úsměv zmizel mu s tváře. „Co dělá tatínek?“

„My už žádného tatínka nemáme, tatínek nám umřel; máme jenom maminku a maminka nám tuze stůně,“ povídala Liduška.

„Čím byl váš tatínek?“ ptal se toužebně pán.

„Tatínek náš býval učitelem ve vesničce v Krkonoších,“ povídal Ladík.

„Jakže, opravdu?! Nuže, konečně vás mám, po tak dlouhém, dlouhém hledání!“ radostně vzkřikl bledovousý pán. Uchopil Lidušku, vyzdvihl ji do výše, přitiskl ji k prsám a líbal růžová ústka. Ladík díval se na to udiven. Ale nežli se vzpamatoval, držel ho již neznámý pán v náručí a líbal ho též.

„Honem, honem, doveďte mne k mamince!“ volal pán. Vzal hůl a klobouk, pověděl něco neznámou řečí panu a paní správcové a chvátal s dětmi k malé chaloupce. —

Paní Květová se zatím probudila a sháněla se po dětech. Stará podruhyně ji upokojila; pravila, že prohánějí se někde mezi dětmi.

Matička nemohla se jich ani dočkati. Tu otevřely se dvéře a jimi vběhly obě dítky a za nimi neznámý pán.

„Pozdrav vás Bůh, paničko! Jen ležte klidně a nenamáhejte se,“ pravil neznámý.

Udivená paní chtěla něco pověděti, ale pán přetrhl řeč její a pravil:

„Dovolte mi, abych se posadil a vysvětlil vám, proč přicházím.“ Posadil se ku posteli. „Sám anděl strážce, ve způsobě hodných vašich dětí posýlá mne k vám. Nevypravoval vám, milá paní, nebožtík váš manžel nikdy o svém bratrovi?“

„Ó, často, tuze často naň vzpomínal, ještě na smrtelném loži stále vyslovoval jméno bratrovo. Jak rád byl by ho ještě jednou přitiskl k bratrskému srdci,“ odpověděla slabým hlasem nemocná paní.

„Nuže, vidíte, toho bratra znám.“

Udivená vdova nemohla vypraviti slova. Posadila se na loži.

„O bratru tom povídalo se, že je lehkomyslným. Byl učitelem jako váš manžel, ale neměl té síly, aby v mladá srdéčka zaséval semínka lásky k Bohu, k bližnímu, k vlasti a ku všemu krásnému. Něco pudilo jej do světa. Bratr manžela vašeho dal se ke kočujícím hercům divadelním, stal se hercem. Rodiče své zranil však činem tímto smrtelně, zármutkem brzy po sobě zemřeli. Ani na pohřeb nepřišel, ani poslední hroudy nenasypal na hrob svých roditelů…“ Pán se zamlčel a slza kanula mu po tváři. Ve světnici bylo ticho hrobové. — „Toulal se nějaký čas po Čechách a poněvadž měl krásný hlas, byl dobrým hercem a zpěvákem: dostal se až k divadlu pražskému.

Ale touha nevyslovitelná pudila jej dále. Šel do Ruska. To vše sdělil nebožtíku vašemu manželu, ale odpovědi se nedočkal. Více o něm neslyšel.

Uplynula léta. Ztracenému bratrovi přálo v Rusku štěstí, Dostal se až k dvornímu divadlu v Petrohradě a tam stal se zámožným mužem.

Ale štěstí jeho nebylo čisto, něco mu stále scházelo; stesk pudil jej nazpět do vlasti. Byla to touha po jediné drahé duši, po jediném bratrovi.

Drahého bratra po dlouhém hledání přece nenašel, ale zůstala po něm starostlivá žena, zůstaly po něm dvě hodné dítky. A tyto dobré děti, tito andílkové zavedli bratra nebožtíka manžela vašeho k loži vašemu. Já jsem váš neznámý švakr, já jsem, děti, vaším strýčkem!…“

Blažená vdova klesla v loži; slzy proudily jí po tváři. Suchou ruku podala bratrovi nebožtíka manžela.

A strýček tiskl a líbal tu ruku, líbal ty dvě dítky a v těch dítkách líbal zesnulého bratra.

Ptáte se, jaká náhoda zavedla zpěváka do malého pohorského údolí?

V době, kdy byl zpěvák Květ v Rusku, přesídlil se bratr jeho po sobě do několika vísek. Horští občané nemohli mu o něm mnoho pověděti. A tak hledaje bratra svého přišel zpěvák i do městečka toho, kdež v panu správci seznal bývalého dobrého známého spolužáka ze studií.

Netušil, že v městečku tom očekává jej kýžené shledání.

Mám vypravovati dále? Utrápená matička brzy se pozdravila. Pan Květ se do Ruska již nevrátil.

Žije v malém městečku v pěkném domě s vdovou po nebožtíku bratrovi a s dcerou její Liduškou. Toužil též po odpočinku. Ladík studoval. Touha sděděná od strýce, podporována krásným hlasem, zavedla i jej k divadlu. Jest slavným zpěvákem.

Zpívá ku slávě vlasti a ku potěše svých miláčků, časem vrací se do tichého městečka, odkudž společně zajíždějí do krkonošské vísky — k ozdobenému hrobu nebožtíka otce…

V tichém domě pokaždé vzpomínají koledy, která v pravý čas uvedla strýčka do chaloupky k loži nemocné matičky. Ladík při úsměvu matčině a strýcově vesele potom s Liduškou zazpívá:

„Já malý koledníček
jdu si k vám pro troníček“ a t. d.

Nuže, žijte blaze, vy dobré duše, po trpké cestě životem!