Ze srdce k srdcím/České děvče
| Ze srdce k srdcím Karel Václav Rais | ||
| Rok „v Němcích“ | České děvče | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | České děvče |
| Autor: | Karel Václav Rais |
| Zdroj: | RAIS, Karel Václav. Ze srdce k srdcím. Praha: Alois Hynek, 1889 nebo 1890. s. 104–126. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
I.
editovatBylo jasné, letní nedělní odpoledne; obloha čistá, bledě modrá, po mráčku nikde ani pohádky. Vzduch byl horký, stromy a květy stály schlípeny, sem tam zacvrlikal ptáček sedmihlásek, zahvizdl strakatý špaček.
Na vížce městského kostela ozval se „pozdvihovánek“, malý to, jasně znějící zvonek, kterým dávalo se znamení, že v kostele jest požehnání. Svátečně přistrojená stařena nebo staroušek, kteří na podsíních na sluníčku vyhřívali si staré údy, se pokřižovali nejpobožněji.
Za malou chvilku bylo na dlouhém, úzkém náměstí městečka Hrádku živo, veselo; všude hovor, švitor, smích. Staří brzy se uklidili domů; usednou raději na zahrádce pod jabloní nebo hruší a zadívají se do knih — beztoho na tu chvilku celý týden se těšívají. Na náměstí zůstala mládež, procházející se kolem domů. Tamhle ten hlouček slyšeti zdaleka; jsou ještě na druhém konci náměstí, ale smích a švitor jejich rozléhá se po městečku. Jest to hlouček dívčin čtrnáctiletých až šestnáctiletých, dcerušky správcovy, kupcovy, poštmistrovy, slovem dcerušky „pánů“ malého městečka. Vše se na nich jen leskne; kdybys prohlédl poslední čísla módního listu některého, spatřil bys, čtenáři milý, že jsou dívky ty jako z obrázků těch vystřiženy; všecko na nich podle módy od kloboučku a účesu až ku botičkám na vysokánských podpatcích. Krůčky jejich, každý pohyb těl, každý úsměv a skotačivý smích hlasitý — všecko podle módy. Jdi do kterého města chceš a najdeš všude takovéto slečinkové družiny — jsou na vlas stejny! Poslechla jsi, čtenářko milá, jejich švitor? Prapodivnou řečí mluví ta drůbež, staří lidé sotva porozumí; slůvko německé, slůvko české, všecko až běda znetvořeno. Starý výminkář Zahrádka, vyhřívající se na slunci, šel raději do světnice, aby toho protivného švitoření neslyšel.
„Aby Bůh nebeský ty vaše jazyky netrestal!“ zahuboval ještě ve světnici. Stará jeho panímáma dávno již neviděla ho tak rozzlobeného.
„Co pak ti najednou připadlo, starý?“
„Jdi ta fintidla poslechnout, člověk vlastním uším nevěří! Jaká to řeč?“
„Prosím tě, tomu-li ty rozumíš? Teď je svět docela jinak, panstvo nejraději po německu hovoří, neb alespoň to proplétá: kdež pak česká řeč pro takové slečny!“ Stará Zahrádková zasmála se hlasitě.
Starý Zahrádka jen hlavou přikýval a stále se mračil.
Staruška vyšla také slečinek poslechnout; šly právě kolem. —
„Kde pak asi je Boža?“
„Ich bitt’ dich,[1] bude beztoho zas u učitelů.“
„Kdo ví, co ji tam baví!“
„Prosím tě, beztoho zas deklamuje. A ve společnosti sotva se otočiti dovede — wirklich, ’s ist zum Lachen.“[2]
„Ta důchodňová se na ní dočká pěkných věcí!“
Stařenka dívala se chvíli za nimi, úsměv kolem rtů, ale úsměv smutňoučký…
V bytu pana učitele Doubravy byli veseli; pan učitel seděl u piana a hrál, paní učitelová a patnáctiletá dceruška paní důchodní, Boženka, zpívaly. Zpívaly samé písně národní, paní učitelová druhým, Božka prvým hlasem; šlo jim to pěkně, píseň za písní třepetala se otevřeným oknem do zahrady a dále do města. Zpívaly takto každou neděli, ale nemohly a nemohly se těch písní nabažit; čím dále, tím více se jim líbily. Boženka bývala nejlepší žákyní pana učitele Doubravy, bývala mu ve třídě potěšením, pamatovala si každé slůvko.
Ostatní „panské“ dívky ani domácí školy nevychodily; rodiče posýlali jich do Němec na vyšší školy dívčí, nebo do německého ústavu v německém jednom městě v Podkrkonoší. Paní důchodní, vdova, nechala si Boženky doma, pan učitel slíbil, že i vyššího vzdělání jí poskytne. Knihovna páně učitelova byla opravdu bohatá; spisy všech vynikajících básníků a povídkářů byly jeho bohatstvím, jeho pýchou, radostí, osvěžením po denní lopotě. Paní důchodní byla opravdu potěšena, s jakou chutí chodila Boženka do školy, s jakou radostí jí doma předčítala.
V nedělní podvečer přicházela do školy také paní důchodní, potom sedali v zahrádce v besídce, a pan učitel předčítal jim nejzajímavější z novin; jmenovitě zprávy o tom, jak český národní život po vlasti naší vždy utěšeněji zkvétá, byly jim radostí největší. Taková chvíle byla jim nade všecky toulky, nade všecky zábavy, jakých užívaly ostatní zámožnější rodiny v městečku. Bratr paní důchodní, jenž byl v Praze professorem, psal sestře své, že takovéto vychování dceruščino lepší jest nade všecky německé ústavy.
Za to ostatní paničky a dcerušky častokrát se jim ušklíbly; jakého pak vzdělání může takové děvče z lepší rodiny dosíci v maloměstské škole; ani se nedovede ve společnosti pohybovati a němčině se nenaučí; však jaktěživa po německu úst neotevře, sejde-li se s nimi někdy, sedí jako oukropeček…
Ještě mnoho a mnoho paničky a dcerušky jejich mluvily; zaslechl-li něco pan učitel, trochu se pohněval, ale potom se tomu přece jenom usmál; za to paní důchodní výsměšky takové mrzívaly, bylať Boženka její dítě jediné, jediná její radosť a pýcha — která pak matka se nezarmoutí, slyší-li o děcku svém mluviti posměšně? —
Tak to v těch malých i větších městech našich do dneška…
II.
editovatSprávcova slečna Róza slavila svátek; slečna Róza byla dcerou nejstarší, ale proto přece mazlíčkem a chloubou matčinou. Paní matka dívala se na ni s největší zálibou, jak na obraz nejluznějšími barvami vyvedený a slečna Róza o tom věděla tuze dobře. Běda tomu, kdo alespoň zdánlivě neobdivoval se kráse Rózině, jako její matinka, kdo nechvalořečil veliké bystrosti ducha, jako její matinka, kdo nevelebil znamenitosť jejího vychování, jako její matinka… Takového člověka nenáviděla slečna Róza z celé duše, a nenávisť takové mladé hlavy, jejíž pomůckou a zbraní jest jazyk nejostřeji broušený, jest nebezpečnou náramně! —
U správců jest veselo. Veškerá městská panštější společnosť, ovšem že hlavně ženská, pozvána, aby slavila jmeniny a spolu šestnácté narozeniny slečny Rózy… Pozvány družky její nejvěrnější, pozvána také Boženka s paní důchodní, pozván také pan učitel Doubrava se svou chotí. Pan učitel jest pianistou znamenitým, alespoň po svačině panskou společnosť pobaví.
Po stole drahé mísy porculánové i nejvkusnější skleněné, plné cukrovinek nejvonnějších, mezi nimi láhve s ruměnným vínem, jablíčka krásně přičervenalá, broskve krásně žluté s červení jako nadechnutou, pomoranče veliké, vábivé…
Slečna Róza sedí na místě nejprvnějším, vždyť jen jí k radosti a pochvale pořádá paní správcová tuto slavnůstku. Slečna Róza jest vážna, úsměv zřídka zakmitne se jí kolem retů; za to ostatní dívky jsou plny hovoru a smíchu… Po kávě naplněny poháry perlivým vínem; paní doktorová prvá připíjí Rózince, aby v budoucnosti, která se na ni tak pěkně usmívá, byla šťastnou a blaženou. Rozumí se, že paní doktorová pronesla přípitek po německu; paní doktorová domnívá se na jisto, že nedalo by se to po česku říci tak pěkně, vznešeně, že nebylo by to tak slavnostní!
Slečna Róza děkuje opět po německu. Paní správcové oči jen září, jak pěkně dcera její dovede promluviti; přece jenom není nad výchov v ústavě ve známém městě podkrkonošském.
Boženka, sedíc mezi matinkou a paní učitelovou, sotva dýchá, jest jí tu tak nevolno, sotva pohár ku přípitku pozvedla… Ostatní slečinky, kdykoliv se na ni podívají, usmějí se pohrdlivě — k smíchu jest jim ta její stydlivosť maličko způsobná! I paní důchodní mrzí se trochu, že dceruška její jest tak zamlklá!
„A teď, Rózinko, nám něco zahrála,“ švitoří paní kupcová, „Fräulein Róza kann sehr prachtvoll spielen!“[3]
Rózinka již hraje slaďounkou skladbu „Die Klosterglocke“ — „Klášterní zvonky“.
Paničky jsou plny obdivu…
„Prachtvoll!“
„Wunderschön!“
„Taková Künstlerin[4] mohla by überall[5] koncertovati!“
„Má krásný talent pro muziku!“ přikyvuje blažená matinka.
Slečna Róza sedíc u piana dívá se snivě do prázdna, jakoby viděla před sebou pochmurné zdi klášterní, z nichž zaznívají ony zvuky čarovné. Po zvoncích klášterních následovaly „Die letzten Augenblicke des Verrückten“[6], potom „Boccaccio-Marsch“ a dále jedna cizácká skladbička za druhou…
Obdiv přítomných vzrůstá. Když slečna Róza povstala a posluchačstvu krásně podle módy se uklonila, zazněl pokojem bouřlivý tleskot. Slečna Róza ukláněla se znovu. Blažená paní správcová celý obličej Rózince zlíbala. Pan správec sedě vedle pana učitele ani nedutal, ani se neusmál. Potom slečinky zpívaly: „Wenn die Schwalben heimwärts zieh’n,“[7] „Droben stehet die Kapelle“[8] a jiné a jiné slaďounké písničky německé. Tvářily se při tom nejsladčeji, a matinky se usmívaly, dívajíce se úkosem na paní důchodní, která nemohla plesati nad krásným „vzděláním“ své Bóži. Také dcerušky rozkošně deklamovaly, pukrlátka dělajíce nejuhlazenější…
Pan učitel seděl smutně… Tohle byly také kdysi jeho žákyně, krátce sice, ale přece…
„Teď by nám pan učitel mohl trochu zahráti!“ zahovořil pan správec. Pan učitel přisedl k pianu; po několika akkordech rozvlnily se klávesy piana v rozkošné „České tance“ od Dvořáka, výňatky z čarovné „Prodané nevěsty“ od Smetany; pan učitel hrál s celým ohněm české duše.
Boženka jakoby rázem oživla, oči zaleskly se jí podivnou září, tváře jí zaplály. Tato hudba vjela i do pana správce, takže hlavou přikyvoval a nohou lehce podupával. I ostatní společnosť cítila pojednou v žilách něco, co nedá se vypověděti, srdce se jim rychleji rozťukalo — ale nechválily, netleskaly. Za to tleskal nyní pan správec jak uměl nejhlučněji — až se panička jeho zamračila.
„Ale, Boženko, ona nám ještě nic nezadeklamovala ani nezazpívala!“ Paní správcová usmála se při těchto slovech škodolibě.
„Nuž, deklamuj, Boženko!“ pobízela paní důchodní.
Boženka váhala.
„Jen pojďte, pojďte!“ domlouval pan učitel.
Boženka poslechla; postavivši se k pianu, aby všickni přítomní viděli, uklonila se z lehounka. Byla bleďoučká, chvěla se…
Hlásek chvěl se jí bázní, když deklamovala čarokrasnou báseň:
od Jana Nerudy.
Jinde-li slunce je — u nás je sníh,
jinde-li vánek jen — bouře nás střásá,
zvoní-li po celém světě jen smích,
zoufalá bolesť nám srdce až drásá.
Slečinkám bylo na počátku do smíchu; paní důchodní sama chvěla se úzkostí, aby dceruška její milovaná nebyla zahanbena…
Ale ponenáhlu ruměnily se bledé tváře Boženčiny, tělo se vzpružilo, hlava vypjala, oko zajiskřilo a nevýslovně bolestným hlasem, který z úst tohoto tichého děvčete prorážel si cestu ku všem srdcím, přednášela dále:
„Bože, co’s nasil trpkosti
do této naší země!
Ztrpklý je širý ten náš kraj,
ztrpklé je všecko plémě,
trpce lid žije v palácích,
trpko se dýše v chýši,
trpká je naše ornice,
trpké je víno v číši.
Trpká je sláva po otcích,
trpké je vzpomínání,
trpká je naděj v budoucnosť,
že až se hlava sklání,
trpce zní píseň národa,
trpce vše slova naše,
trpké jsou kletby z našich úst,
trpké i otčenáše.“
V pokoji ticho hrobové… Pan správec poslouchal udiven, jaká to slova plynou z úst bledého a tichého jindy děvčete. Pan učitel usmívá se blaženě…
„Věru, nemohla snad ani jinde
povstat báj ta truchle krásná:
Kdesi v temné hloubi lesa kaplička
prý stojí jasná,
kaplička prý bílá, se křížovou lodí,
Kristus pán mši svatou denně číst
tam chodí;
zvonek sám mu zvoní,
vítr píseň duje,
když pán Kristus denně
sebe znova obětuje.
Ach, vždyť nemohla ta báje
jinde povstat skor,
nežli v kraji, kde se denně
naděj s smrtí snoubí,
v zemi trpké, jižto tvrdý
kámen hor,
jako kalichem by kol
do kola vroubí!“
Boženka bez poklony potácela se na své místo. Po jizbě bylo chvíli ticho hrobové, některé posluchačky nerozuměly zcela, ale přece cítily nevýslovnou tíži těchto slov, která jim padla na srdce. Pan správec nadšen stiskl Boženčinu ruku, slzy leskly se mu v očích. Cítil dobře, co deklamatorka pověděla, byl by zaplakal hlasitě. Teprve dnes jasně poznával, jak převráceno jest vychování jeho dětí vlastních; tušíval to častokráte, ale nedovolil si paní své odporovati…
„Jakže se jmenuje ten, jenž báseň tuto napsal?“ ozvala se prvá paní správcová.
„Jan Neruda!“ odvětil pan učitel Doubrava.
„Pěkná je, ale Schiller to není!“
„Nenapravitelná!“ zašeptal si pan učitel. Potom pravil hlasitě:
„Jan Neruda se jmenuje, básně jeho plné myšlének nejhlubších, jsou plny ryzí českosti. Jan Neruda myslí s českým lidem, proto slova jeho musí chytnouti u srdce každou duši věrnou!“
Paní správcová se ušklíbla.
„Ostatně uznávají ho též národové jiní, i Němci básně jeho překládají ve svůj jazyk.“
„Němci že básně jeho překládají — to bych neřekla!“ Paní správcová mluvila nejjizlivěji.
„Ano, Němci — náhodou mám sebou překlad jeho „Kosmických písní“, tu jsou libo-li nahlédnouti — „Kosmische Lieder“ von Johann Neruda. Aus dem Böhmischen übersetzt von Gustav Pavikovský.“[9]
Pan učitel tušil, že k podobnému hovoru dojde, proto vzal básně přeložené s sebou; věděl, jak dobře může taková chvilka působiti.
Paní správcová byla poražena, chvěla se zlostí.
„Ale Frau důchodní, kdybych byla na vašem místě, dala bych přece Boženku do ústavu, ta děvčata se hned jinak pohybují!“ Paní správcová vylila si zlosť na matce Boženčině.
„Již jsem na to myslila!“ odvětila tato; slova paní správcové, jakož i úšklebky, kterých prvé hojně spatřila, dojaly ji bolestně.
Paničky a slečinky rozšveholily se o německém ústavě.
„Ještě nám, pane učiteli, prokažte tu dobrotu a zazpívejte laskavě; chodívám-li kolem školy, slyším vždy, jak s paní chotí a Boženkou zpíváte,“ ozval se správec.
Pan učitel nedal se pobízeti. U piana zazněly národní písně české, moravské a slovenské, zapěné trojhlasem. Celý cyklus písní ukončili pěvci čarovnou písní slovenskou:
„Zahučaly hory, zahučaly lesy,
kam ste sa poděly, moje mladé časy?…
Mladosť, moje mladosť, kam si sa poděla,
jako by som kámen do vody hodila.
Ještě sa ten kámen ve vodě obrátí,
ale moja mladosť více se nevrátí!“
Panu správci pluly veliké slzy po tvářích.
„Do smrti na dnešní chvíli nezapomenu!“
Byl již soumrak, když společnosť rozcházela se ku domovu. Paní správcová i paní důchodní byly roztrpčeny, slečny správcovy se rozhněvaly; nic platno, bylo jim přiznati, že největší chvála patřila dnes Božence. Paní správcová na pana správce nejvíce se durdila. Největší radosť ze zábavy dnešní měl pan učitel…
Paní důchodní si pevně umínila, že Boženku do ústavu pošle; ke škodě jí to přece jenom nebude; alespoň dají pokoj —
Pan učitel nadarmo paní důchodní domlouval, Boženka marně prosila, paní důchodní odpovídala:
„Jsem vám, pane učiteli, velikým díkem za lásku a práci povinna, ale vidíte sám, že zdejší poměry jinak nedají; člověk musí housti s nimi. Alespoň pozná Boženka lidi, ku škodě jí to nebude.“
Pan učitel tvrdil, že jde jen o počátek, že poměry se změní, ale marně…
Boženka matince již neodporovala; věděla, že činí tak z čisté lásky.
Viď, čtenářko, že to tak u nás bývá?
III.
editovatNěmecký ústav v krkonošském městě H* zmáhá se znamenitě; málo tomu let, kdy učitelky z Pruska koupily tam nepatrný dům pro ústav svůj; dnes patří ústavu celá řada domů velikých, žaček a učitelek přibývá, němectví a falešné vychování, pouhý nátěr nejmizernější ceny se šíří. A přece kolem dokola Němců pramaličko, samí Češi, žačky z dobré české krve…
Ale tak to již u nás bývá: co cizí, vše nám lepší odjakživa… Změní-li se to konečně, brzo-li se poznáme, brzo-li vnikne nám opravdové národní vědomí do všech žil?
Ten národ nezasluhuje jména národa, kterému vlastní jeho řeč, zvyky nestačí, který svou bytosť národní zaprodává za laciný groš cizáckého nátěru! Jsi-li národem, mají-li tě i v cizině jako celek národní uznávati, musíš především býti svým, cele, čistě svým, samostatným celým životem! Nestačí-li si národ sám sebou, jest slabochem! Český národ v létech dávných v cizině obdiv budil, obyvatelstvo toho srdéčka Evropy známo bylo ve světě dalekém, proč by tak nemohlo býti dnes? — Ono tak bude, bude dojista! —
Božence bylo v ústavě smutno nevýslovně, všude samá cizota, samý led. I ty české družky měly pro ni jen úsměšky pro její tichosť, stálý smutek. Sedávala v koutku sama, zamyšlena, vzpomínajíc na krásné chvíle v domově u matičky, na vznešené zábavy ve škole, na drahé knihy.
Vzala si několik knížek z domova, ve kterých ve prázdných chvilkách nalézala útěchy a osvěžení, ale dlouho se jimi netěšila. Jen jedenkráte zahlédla je představená a knížky jí vyrvala, protože se čtení takovýchto knih pro ni nikterak nehodí. Jen smíchu si za to utržila.
A jakých řečí bylo Božence poslechnouti, zvláště večer, když dívčiny byly na lůžku, lampa shasnuta a představená ve svém pokojíku spala. Úzko bylo čisté duši dívčině.
Paní důchodní posýlala za vychování dceruščino měsíčně hezky mnoho peněz a mimo to hojných darů v potravinách; přála si, aby se děvušce dobře vedlo, aby si nestýskala, ale každé psaní Boženčino bylo plno nářku a pláče. Chvilky blaha svitly děvčeti, navštívila-li ji matinka, ale to si učitelky její zle stěžovaly, že Boža jest málo čila, zamlkla ustavičně… Ovšem že vždy dodávaly, že se to jistě brzy změní, jen trpělivosti třeba a té že mají dostatek!
Ale nezměnilo se! Boženku německé učení pramálo těšilo, zpěv cizích písní, jimiž cizí vlasť opěvána, těžce pouštěla s retů, německé básně pranic jí nerozehřály k nadšení. I práce šla jí těžko od ruky, ačkoliv při ní zapomínala alespoň na chvíli… Krásným věcem se tam učila, nejdivnějším filigránským ozdůbkám pro salóny, vyšívání, pletení a háčkování nejvkusnějšímu — parády hojnosť veliká! Učila se způsobům dle knih i ve skutečnosti, poklonkám, zdvořilůstkám, tancům… A přece ji to pramálo těšilo!
Boženka byla přes tu chvíli churava, nemohla zvyknouti prapodivné stravě, která se žákyním předkládala, kaším nejrůznějším a polévkám, jakých jaktěživa nejedla! A přece dalo se všecko to vaření dle knih, dle pravidel, které si žákyně pro budoucnosť zapisovaly. Ta strava byla jediné, co se většině ostatních dívek nelíbilo; ale nezabíraly se nad tím tak velice; veselily se neustále a mlsaly potajmu. —
O učení češtině nebylo na celém ústavu ani pohádky; učitelky té řeči neznaly — k čemu? Rodiče žaček si toho nepřáli a kdyby si toho někteří přáli, k vůli několika zbytečnosť tu zaváděti nebudou…
Jednou v hodině dějepisné vyprávěla učitelka žákyním o českém králi Václavu IV. Obsah přednášky její byl, že byl král Václav nedbalým králem, jenž liboval si jen v honu, toulkách po hospodách a v pití… Však se mu proto říká král „Lenivý“.
Boženka chvěla se na celém těle, oheň zbarvil jí tváře, v očích sršely jiskry. Učitelka vyprávěla dále, že jen nedbalosť Václavova byla příčinou, že zmohly se v Čechách nejhroznější boje, kdy divoké hordy husitské ničily vše, co vzdělanosť německá za dob dlouhých v Čechách zbudovala, že vojska nejdivější jen loupila, vraždila a pálila…
„To není pravda!“ Ta slova ohnivě, hlasitě vylétla se rtů Boženčiných; dívka stála tu zardělá, chvějíc se jako v nejprudší zimnici.
„Co že není pravda?“ rozkřikla se učitelka.
„To, co jste pravila, jest lež nejhroznější!“
Boženka skácela se ve mdlobách! —
Přece se to změnilo… Paní důchodní odvezla si Boženku domů; zmítala jí nejprudší horečka dlouho…
Paní správcová se smála.
„Tahle důchodní má radosť z dcerušky, ich hab’s mir immer gedacht, že to tak dopadne, taková holka není již k ničemu.“
Ostatní paničky přisvědčovaly, to jsou dcerušky jejich docela jinačí!
„Teď to má, proč ji nechala tomu učiteli poblázniť tím češstvím!“
Když Boženka ozdravěla náležitě, odstěhovala se paní důchodní k bratrovi do Prahy. Professor zle se hněval, když se o všem dověděl, vše dalo se bez jeho vědomí. Boženka vstoupila do české vyšší dívčí školy.
Jediný pan učitel byl opět spokojen. „Kéž mám takových žaček více!“ myslíval si, věda, že Boženku nic již nezmění!
„Kéž máme takových dívek tisíce,“ myslím si i já…
IV.
editovatV Praze otevřeno národní divadlo, palác vystavěný lidem, první veliký pomník omlazeného národa; jeho balvany spojovala krev mozolů i těch nejbídnějších! Takový pomník trvá věčně!
Dokud se divadlo stavělo, paní správcová jen se tomu smávala; přispěla-li ku sbírkám, učinila tak jen pro lidské řeči, aby se neřeklo…
Teď vše se změnilo; i z městečka vypravovali se poutníci v divadelních vlacích; občané vrátivše se domů, nadšeně vyprávěli o kráse divadla, o tom, co zaznělo jim z jeviště; na to nezapomenou nikdy. I obraz Brožíkův „Jan Hus“ uviděli a nemohli se od něho odtrhnouti.
Tak si Husa přece jenom nedovedli představiti; i kmotr Zahrádka, ač jest nějaký čtenář, stále o tom vypravuje. Takhle si to přece jen nemyslil.
I paní poštmistrová, doktorová, kupcová byly v Praze, jen paní správcová s dceruškami ještě se tam nevydala. Teď však nic platno, déle zůstati pozadu nemožno. Vydala se tam o dnech svatojanských, kdy Praha omladne, osvěží dechem venkova. Viděla divadlo — jest přece jenom docela jiné, nežli to německé, do kterého jindy chodívala…
Zašla také na ostrov žofínský, kde byl bazar ve způsobě českého trhu výročního ve prospěch národního divadla pro bratry z Moravěnky, v Brně. Pražské slečny ustrojené v krojích národních byly švarnými prodavačkami. Kolem samý hovor český, vše tu tak národní.
U jednoho krámu uviděla také Boženku. Byla oděna v šat dívky z krásné naší Šumavěnky — slušelo jí to rozmile. Pěkně paní správcovou a slečny její přivítala, všecko jim ukázala, švitoříc nejlibější mateřštinou. Paní správcová a slečny — mlčely… Byly zahanbeny!
Kdyby to byl viděl pan učitel a starý Zahrádka, měli by radosť oba a pan správec — s nimi, třeba že to byly jeho děti a žena!
Uznala-li paní správcová, že vychovávajíc dcery své chybovala? Nevím, ostatní paničky městečka se však rychle mění…
Tím končím obrázek svůj z malého města; ať se již jmenovalo tak, či onak, život v městečkách i městech skoro stejný. Kéž se všecko to nepěkné brzy a všude změní! —
Český duch mocně mává perutěmi…