Ze života pro život/Šetrností k čistotě a ku blahobytu

Ze života pro život Josef Dědeček
Obrazy z rodinného života mravenců	Šetrností k čistotě a ku blahobytu

Údaje o textu
Titulek:	Šetrností k čistotě a ku blahobytu
Autor:	Josef Dědeček
Zdroj:	DĚDEČEK, Josef. Ze života pro život. Praha : Alois Hynek, 1899. s. 63–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prazvláštní to byl člověk ten Šimáček!

Ač jen pouhý dělník, chodil si přece vždy chudě sice ale úpravně; nikdy bys byl na něm nespatřil rozedraného šatu, a šel-li do díla, do těžké nádennické práce, nikdy na chudém šatu jeho nebylo nějaké okázalé nečistoty!

Avšak i v jiné ještě příčině ten staroch byl prazvláštní.

Jiní jeho druzi, ať šli do díla nebo z práce domů, vedli vždy jen plno řečí a ani tam ani sem nikdy neměli na spěch. — Šimáček planých slov mnoho nenadělal a tak spolu s ostatními v houfu nechodíval, raději šel o krok za nimi!

Proč nechodíval raději o krok před nimi, v tom právě vězí ta jeho zvláštnost nebo lépe řečeno ta jeho chytrost a vypočítavost. Když ti, co před ním do práce se loudali, všímali si, kde která vrána letí, náš milý Šimáček koukal jen na zemi. A proč asi? — Inu, proto, aby mu neušel ani rezavý podkovák, ani hadřík, ani papírek, ani kousek dřívka, co se tu v blátě na cestě povaloval, nic takového aby mu neušlo.

Proto jen po pěšině slídil, a kdykoliv co z toho našel, zdvihl, dle možnosti očistil, a každou věc — železo zvlášť, papír zvlášť — do bezedných svých kapes ukládal.

Když mu štěstí přálo, již hned do díla Šimáček docházel jako zrním přecpaný křeček!

A konec koncem jaký as byl výsledek té jeho šetrnosti a záliby na těch všelijakých starožitnostech? Celkem asi 400 zlatých našich peněz, které si jako prostý hospodářský dělník uhospodařil a za něž si v městě výnosný hokynářský krámek otevřel!

Toto pravdivé vylíčení života Šimáčkova dokazuje, že slova rodičů vašich a učitelů, když vám plýtvání a nehospodařeni s kteroukoliv domácí nebo školní věcí zamezují, k vašemu a bližních užitku směřují. Abych vás o tom přesvědčil důkladněji, uvádím vám tuto několik příkladů ze zkušeného světa, který s nepatrnými, často pohazovanými věcmi naučil se tak rozumně nakládati, že zamezuje nečistotu ve městech, zaměstnává zahálející lid, a nabývá ku všeobecnému dobru ohromných peněžitých kapitálů.

„Krejcar ke krejcaru jsou dva,“ říkávala naše babička. A byla to vzorná žena. Tím nám chtěla naznačiti, že kdo šetří s každým krejcarem, ušetří snadno zlatky.

A tak, jako za sto uhospodařených krejcarů, které jste jeden po druhém do pokladničky svědomitě ukládali, již leckterous větší obrázkovou knihu, skřínku pěkných barev, neb cokoliv jiného ceny trvalé koupiti si můžete (čehož byste, jednotlivé krejcary za marnivosti a tretky vyhazujíce, nikdy nedocílili), tak můžete sbíráním a ukládáním zdánlivě bezcenných věcí konečně takové množství jich si zjednati, že mají větší peněžitou cenu, jíž prospěšně užiti lze.

Co nečistoty nadělá neopatrný a nešetrný školák pohazováním okusků ovocných, kousků papíru, starých per a jiných drobotin, z nichž by mu každá ve větším množství uschovaná několik krejcarů vynesla!

A jako nemá školák, tak nemá ani řemeslník a průmyslník plýtvati odpadky, z příčin, jež si z následujících dokladů vybrati můžete.

Převelice rozsáhlý průmysl jest tkalcovství, jednak rukou, jednak ve větších továrnách, tkalcovnách provozované, zabývající se vlnou, bavlnou, lnem, hedvábím a jinými vlákny, z nichž mnohé teprv nedávno lidé zavedli, a jež v prádelnách v niti osnují.

Co by tu bylo pohozeného vlákna, chumáčů, potrhaných nití, kdyby si továrník tak nešetrné počínal, jako obuvník s odřezky, nebo švadlena s odstřížky, které onen na smetiště, tato do plotny vyhazuje! Pouze v Anglii, která má nejvíce tkalcoven, uhospodaří se ročně přes million centů bavlněných a na 200.000 q lněných odpadků; kolik vlněných, ani nevíme.

A co z těch odpadků zhotovují? Čistí je a zase spřádají, setkávajíce je buď samy nebo s čistou vlnou a bavlnou, což proto jest důležité, že si i chudší člověk lacinější teplý šat opatřiti může. Znalci vypravují, že by byly tkaniny ještě jednou tak drahé, a že by pouze v Anglicku třetí díl továren na vlněné látky zavříti musili, kdyby s odpadky tak nehospodařili. V továrnách nesdělávají pouze domácích odpadků, ale i těch, které jim lidé z ulic a smetišť snášejí a prodávají. Jaké množství lidí vyživí se pouze sbíráním hadrů! Kolik by jich mohlo přibýti, kdyby ten, jenž zcela žádné živnosti nemá a poctivě se živiti chce, alespoň k tomuto odvětví se odhodlal, na němž jiný průmysl, totiž papírnictví, hlavně se zakládá. Než poslyšme o jiné úspoře.

Lidé, bydlící na ostrovech neb na pobřeží, nemívajíce vždy polností, hledají tudíž výživy na moři v rybaření. Také již seznali, že posud dobře nehospodařili, a proto hledí nyní využiti všeho, čím dříve pohrdali. Každá ryba k něčemu se hodí, a již mnohá, kterou dříve ze sítí vyhazovali jako příměsek, bývá na pevnině lahůdkou.

Rozsáhlé výpravy konají se mimo jiné na žraloky, kteří na mnohých místech Indického oceanu, na březích východní Afriky a nyní též u Norvéžska se loví. V Indii se jich nachytá ročně na 40.000. Dříve potřebovali pouze jejich kůže a tuku, méně masa a kostí; nyní ani ploutví jejich neodhazují, poněvadž z nich Číňané oblíbený pokrm upravují. Proto se přiváží hřbetních žralocích ploutví z indického přístavu Bombaye do Číny co rok na 4—5000 m. centů! Tyto ploutve jsou dvojí: bílé dražší a černé lacinější. Koš oněch stojí 30 zl., těchto pouze 8 zl.! Ploutve žraloci jsou první a posud jediné, které znamenitý výtěžek dávají. Když je na chycených rybách ustřihnou, suší je na slunci rozestřené na písku.

Maso žraločí v dlouhých kusech nasolené za potravu se nakládá; z jater se vyvaří olej a z pokožky se vydělává kůže nebo se na ní hladí dřevěné i slonové náčiní. Dříve žraloci ani se nechytali. Nyní poskytuje lov na ně i rybářům norvéžským skvělého výdělku.

Do loďky, která snese až 400 m. centů nákladu, usadí se šest mužů, kteří na břehu udice, mrožím tukem navnaděné, rozestaví. Chytí-li se grónský žralok, jenž 3—6 m délky mívá, vytáhne se na loď a vyjmou se mu játra, z nichž ½—2 sudy oleje se vyváří. Potom jej hodí do vody a vytahují na břeh. Tu se rozkrájí maso pro domácí zvěř neb též pro člověka, usuší se na vzduchu, nebo do jisté míry se spaluje a v pokrm nesnadno záživný se upravuje. Milejší jest rybářům, když spatřili žraloka obrovského, poněvadž dostávají z jeho jater pět i více sudů oleje. V létě lovívají žraloka psího, jehož maso jednak syrové jednak uzené nebo sušené až do Švédska prodávají. Také požívají jeho jiker, jako my slepičích vajec. Z jater dobývá se mnoho čistého oleje.

Z uvedených dokladů každý snadno seznává ohromný užitek, jehož tyto velké ryby, dříve nevalně pronásledované, nyní člověčenstvu poskytují. K tomu podotýkám, že mnohý z olejů rybích v novějším čase jest účinlivým lékem.

Prohlédněme si nyní úsporu, kterou Angličané mají při důmyslném spracování kamenouhelných odpadků. Každoroční ztráta úlomků a drobtů uhlí kamenného vynášela by pouze v Anglii 260 milionů&nbsolq, kdyby se záhy nebylo pomýšlelo na využitkování jich. Před čtyřiceti roky sestoupla se společnost pod titulem „spojené království“, která z oněch odpadků jakés kamenouhelné cihly hněte, ač ne s velkým užitkem, poněvadž k nim přidávají rozličných látek jako dehtu, smůly a j.

Důmyslnější způsob vynašel Dehaynin z Paříže na užití odpadků v jednom bohatém uhelném dole ve Spojených Státech severní Ameriky.

Rozmělniv odpadky uhelné strojem, zbavil je všech přímětků, přimíchal 8 dílů kamenouhelného dehtu, a vyrobil tak kusy žádoucího tvaru, libovolné velikosti i váhy. Taková smíšenina na 300 až 350° byvši zahřátá, stává se těstem, z něhož strojem válcovité i hranaté sloupce se vytlačují. Kusy ty jsou tak těžké jako uhlí a hoří snadněji, zůstavujíce málo popela. Proto, jakož i pro velikou výhřevnost a láci vytápějí jimi skoro všecky železné dráhy své kotle. Z té příčiny také stoupá výroba těchto smíšenin, dosahujíc posud ročních 3,100.000 m. centů. S tímto výrobkem souvisí zároveň větší spotřeba uhelného dehtu, jehož při dobývání svítiplynu z kamenného uhlí nabývají.

I u nás mnozí uhlíři prodávají od několika let lisované odpadky kamenouhelné i hnědouhelné v podobě malých cihel různého tvaru. Jmenují se brikety (dle franc. briquette). Nejvíce se jich vyrábí ve Francii, v Belgii, v Anglii a Vestfálsku.

Tento dehet, dříve bývaje obtížným odpadkem, došel také novější dobou rozmanitého užití. Pocházejíť z něho překrásné anilinové barvy. Také benzin, jímž možno mastné skvrny se šatů odstraniti, a v němž kaučuk se rozpouští, vyrábí se z dehtu. Odporný zápach fermeží pochází též od přimíseného benzinu, jímž i stavební dřevo, aby déle vydrželo, jako dehtem se natírá. Před několika roky nebylo ani památky o všech těchto hmotách kamenouhelných. Jaký to důkaz šetrnosti moudré, kterouž se každoročně několik millionů jen za palivo vyzíská, a jak důležitým jest průmyslníku, staviteli a lučebníku dehet (thér) a benzin, a malíři barvivo, a to vše vykvetlo z oné šetrnosti důmyslným spracováním dříve překážejících hromad drobtů kamenouhelných.

V Paříži vzpomněli si připravovati ze šišek dobré zápalky pro kuchyni, a práci tu obstarává celá společnost akciová. Šišky namáčejí se po delší dobu ve vlažné vodě, k níž něco síry přidáno; po té dobře se usuší, s 50 díly pryskyřice promíchají a ku prodeji po kusu asi po haléři se nabízejí. Jsou prý k roztápění v kamnech výborné.

Jiného druhu patentních podpalovadel vyrábí v Nuslích u Prahy p. Otworowski z úzkých hoblovaček prosáklých smolnými odpadky. Jedno asi zvící dětské pěsti stojí dvouhaléř a stačí prý beze dřeva k zatopení v kamnech na topení uhlím zařízených.

Že Paříž jest městem, odkud módní vzory do celého světa k následování se rozesílají, každé žákyni jest známo; avšak, že se tam spotřebuje ročně asi za 30 tisíc zlatých mechu v našich lesích hojného k výzdobě ženských klobouků, to málo kdo ví!

Z příčiny té, že týž mech, jménem rokyt tamariškový z Paříže až k nám do modních krámů se posílá za velikou zvláštnost, jest chudému a slabému sirotku vhodná příležitost na snadě, v smrkových, vlhkých lesích tuto jemně rozvětvenou rostlinku, — místo marného loudání se — sbírati a ji zpeněžiti. Nač kupovati věc odjinud, když jest doma na výběr a zdarma!

Znamenitý pokrok v úspoře spatřujeme v oboru mastnot. Opět jsou to Francouzové, od nichž nám jest se učiti. R. 1862 počala jakás obchodnická firma ve sv. Diviši (St. Denisu) věnovati pozornost odpadkům na jatkách a hned prvním rokem vytěžila 120.000 franků (po 47 kr.). Roku následujícího napadla téže společnosti jiná, v zdravotním ohledu velevítaná myšlenka, totiž odstraňovati nečistoty řeky Seiny, k čemuž také za mírný poplatek dovolení dostala. Jsou i ve Francii jako u nás nevědomci, kteří v čas dobytčího moru veškeré zdechliny do řek a potoků shazují (vody takto otravujíce), nebo zakopávají, nemohou-li jich odprodati.

A což maso zdechlého hospodářského živočišstva, nemohlo by se opět na dvoře s prospěchem speněžiti? A jak užitečně! Když navštěvovali naši vesnici cikáni, nikdy neopomenuli vyptávati se, zda-li nám drůbež nebo vepřík nezdechli. Proč?

Poněvadž takové zamořené maso vykopali a na něm co nejlépe pochutnali!

Nemám v úmyslu člověka našince k takovému požitku pobádati, ať každý jí, co mu chutná, ale tolik přece každá hospodyně uzná, že na př. skoro již úplně vykrmenou husu, která se jí zadusila, právě s takovou chutí snědla by její domácí drůbež (na maso tak lačná), jako si na ní pochutná podruhyně, která si jí od ní vyprosila.

Jistý statkář z Dolních Rakous, kdykoliv jej v létě potká pád dobytka neb drůbeže, zakope vše mělce do země, aby tam mohl různý hmyz nanésti vajíčka. Když pak z vajíček vylíhnou se ponravy (červi) a dorůstají, statkář onen krmí jimi kuřata a kapouny a vyzíská na nich ve Vídni každoročně prý velmi mnoho peněz!

Společnost ve sv. Diviši vymohla si dále dovolení na dobu 6 let, aby směla veškerá smetiště v dobročinných ústavech pařížských vývržků nebo-li odpadků rostlinných zbavovati.

Z té příčiny vystavěla chlévy na chov vepřů, jichž stále několik set udržuje. Společnost chtěla totiž rostlinné odpadky na smetištích využitkovati.

K tomu cíli zřídila si parní stroje na čistění odpadků, a docílila bez velkého namáhání tak značného každoročného výtěžku, že by mohla na 3000 krmníků ročně odchovati. Podobně hledí zpeněžiti černé odpadky při čistění řepkového oleje, ano ona kupuje i spotřebovaný olej seškrábaný s náprav železničných vozů k potřebám mydlářským. Uvažme ještě některé úspory tuku!

Není nás tajno, že při lisování olejů zbývají výtlačky neboli pokrutiny jako vydatné krmivo, bohaté na nezáživnou dřevovinu i na dostatečné množství nevytlačeného oleje. Olej lisují v jižních krajinách z olivy, a tuky, jmenovitě v mydlářství potřebné, upravují též z houbovitého spojiva kostí hovězích a skopových.

Ve výtlačkách i v těchto kloubech zůstává ještě mnoho zadrženého tuku, aniž bylo dlouho možno, jej vymísiti. Prostředek k tomu našel E. Deiss, upotřebiv sirovodíku, jenž veškerým tukovým výměškům tuky odnímá. Lučebník ten zřídil tři továrny na tuk z rostlinných i zvířecích odpadků (v Paříži, Brusselu a Londýně), v nichž denně ze 165 q odpadků něco přes 13 q tuku se nabývá. Tuk tento jest tím vítanější, že obsahuje stearin, a že se tudy k výrobě mýdla zvláště hodí. I zbytku tuku zbaveného lze ještě v hospodářství užiti.

Od několika roků zřídil v Londýně výbor chudé školy (ragged school t. j. roztrhané školy) oddělení hadrníků s několika ručními vozy ku sbírání všech po městě pohazovaných látek. Že takových zajisté ohromné množství nasbírají ve městě tak průmyslovém a oživeném, místy také nečistém, jako jest Londýn, nikdo nepochybuje. A proč as onen výbor na tom se usnesl!? Aby Anglicko nemusilo na 25 % hadrů z ciziny přivážeti, když se jich doma ještě větší halda zničí bez účelu.

Po novější dobu zůstalo mnoho vláknivých rostlin nepovšimnutých, a mezi nimi také evropský kavil nejtenčí. Teprve asi před 30 roky přivezena tato tráva na trh. Když r. 1856 Alžírsko na Londýnské výstavě vlákno i papír z něho na zkoušku zhotovený vystavilo, smáli se tomu naši papírníci. Ale brzy smích zatajili, jsouce v nesnázích o hrubý materiál pro své papírny, a sáhli též ku vláknu tomuto.

Myšlenka, ze dřevoviny papír robiti, jest starší; padá totiž do roku 1826, když bratří Papucinové, papírníci v Turíně, z nouze o surovinu tenkou kůru topolů, vrb a j. stromů mísili. Později, r. 1838 začali v Anglicku hotoviti papírovou kaši i ze dřeva topolového, potom i z lipového, vrbového, březového a bezového. A teprve před 30 roky následovala Evropu severní Amerika. Tam jsou v Pensylvánii snad nejrozsáhlejší mlýny na dřevěnou papírovou moučku, tak znamenité, že denně 15.000 kg suchých látek svářejí. Při tom se spotřebuje mnoho drasla, s kterým však též šetrně nakládají, každý zbytek po varu splachujíce a překapávajíce.

Dnešní dobou zmáhá se vůbec spotřeba papíru zhotoveného ze dřeva neboli z buničiny (cellulosy). Továrny na cellulosu jsou též u nás na na př. v Praze a v Holoubkově nedaleko Rokycan.

Místo dřeva Číňané potřebují k výrobě papíru lodyh bambusových, které za tímtéž účelem i do Ameriky zasílají. Roku 1865 tištěn byl Newyorský list „Tribune“ jen na bambusovém papíru. Táž společnost Newyorská zhotovuje papír z jakéhos rákosu, jímž břehy Mississipské jsou obrostlé, jakož i z lodyh konopných. Že i z jiných rostlin dobrá papírová kaše připravovati se může, dokázal nejlépe Dr. Müller v australské provincii Viktorii. Zhotovilť 28 druhů papíru pouze z rostlinných dřev a vláken australských.

Dotkněme se jiného směru, jímž možno na pohled nepotřebných látek speněžiti!

Naše krajiny zabývají se, jak známo, cukrovarnictvím, které s pěstováním cukrovky souvisí a jež nemožno říci, kolik millionů q cukru ročně vyrábí. Při tom povstávají dvoje odpadky: řízky neb výtlačky a melassa. Řízky dostává rolník pro krmení dobytka, neboť obsahují dosti výživných látek. Melassu dávali dříve vepřům, nebo z ní upravovali rozpustné barvivo. Ale když seznána cena její, užito jí k výnosnějšímu účelu, totiž k výrobě alkoholu t. j. silného líhu. K tomu účelu se míchá se sírovou kyselinou, vodou slabě zředěnou, podrobí se kvašení, načež dává 24—30 dílů čistého líhu. Tohoto potřebují jako bramborového k přidávání do kořalky. V tekutině, při tomto překapování zůstávající, jsou tytéž soli, které v původní šťávě řepy byly rozpuštěny, zvláště pak nevyhnutelné draslo, tak že těchto zbytků jako nejvydatnějšího mrviva pro rostliny draselnaté, jmenovitě pro cukrovku, též užíti se dá.

Velmi důmyslná byla myšlenka, upotřebiti jehličí sosen neboli borovic jako vláken rostlinných.

Z jehličí upravuje se rostlinná vlna čili vata, zároveň se využitkuje i voda, ku zhotovení vlny upotřebená a etherickým olejem a pryskyřicí nadchnutá k účinlivým koupelím.

Z takových továren rozesílají se ku prodeji a do výstav zvláště tyto rozmanité předměty: vlna k vycpávání pohovek a polštářů, flanel k lékařským účelům, celé šatstvo, kazajky, spodky, punčochy, košile, pokrývky na postele, těkavé oleje k natírání těla proti rheumatismu a kožním nemocem a j. Látky tyto nesežírá prý žádný mol, nemění teplotu, chrání od vlhkosti (nejsou vláhojemné — hygroskopické) a doporučují se proti rheumatismu vůbec.

Jsou obchodníci podomní, kteří zboží z lesní vlny též místo vlněného prodávají, tak že se ho i u nás dosti spotřebuje, proto že se na první pohled ničím od zvířecí vlny nerozeznává.

Jaká spousta jehličí přichází u nás na zmar v krajinách lesnatějších na pohořích, kdež by i tento průmysl s výborným prospěchem zavésti se mohl, nejsa jako bavlnictví závislým na úrodě tohoto vlákna ve vzdálených krajinách asiatských neb amerických.

Dlouho pomýšlelo a zkoumalo se, jak by odstřížky kožené, jež každý obuvník jako smetí vyhazoval, se mohly využitkovati. V mnohých městech, jako v Leicestru v Anglii, musili haldy odřízků těchto spalovati, neboť se tam nedařilo ani vyrábění třísloviny ani klihu z takových kožených drobtů. Tu vypomohla z nesnází Amerika a hned dvojím receptem. Ve Spojených obcích místem rozmělňují a namáčejí takové odřezky na kaši a z té vytlačují pevné desky, jimiž obuv uvnitř vykládají. Jinde zase slepují odřezky klihem; jmenovitě to provozují v Londýně.

Z odpadků látek, které pocházejí z říše neústrojné, největší rozsáhlost má škvára, která zůstává v haldách kolem vysokých pecí, sléváren, hamrů a pod. V mnohých francouzských městech, jako v Paříži, v Metách a j. bývají takovou škvárou dlážděny ulice; v Praze (Holešovicích) jest z ní vystavěna úhledná vysoká zeď kolem celé železárny. Jest to aspoň nějaký užitek, avšak taký, jaký by se od hodnoty její očekávati mohl, nebylo možno dlouho z ní vytěžiti. Přiznáme-li se, že taková škvára 25—30 dílů železa chová a že obtížným jsouc vyvrhelem po cestách se válí, tuť přece uznáme škodu, uznáme plýtvání tímto užitečným kovem.

A kterak to možno, že z těchto škvár železa nedobýváno? Na tuto snadnou otázku snadnější odpověď: nešlo to; látky s železem škváru skládající tak věrně k němu lnou, že, byť se i některým způsobem čásť železa ze škváry docílila, železo to vždy trochu přimíšenin chová, které způsobují, že ať se s ním v červeném žáru nebo za chladu pracuje, vždy jen křehkým a proto nevalně potřebným zůstává. Těmito nepřáteli dobrého železa jsou: síra, křemen a fosfor. Jen zbývá odstraniti je, což není věcí snadnou, jinak byly by již dávno kovy z kyzů a pod. kovových sloučenin vyráběli.

Posléze podařilo se to Francouzovi L. Fleurymu po dlouhých zkouškách. Smíchal nehašené rozmělněné vápno s velmi drobnou škvárou, polil smíšeninu vodou a nechal ji uschnouti. Suchá hmota dána pak do peci, a po nepatrné práci objevila se hojnost železa, které, poněvadž přece ještě čásť síry obsahovalo, pomocí soli úplně čisté se objevilo. Způsobem tímto zachována lidstvu třetina až polovic železa místo zapuzené škváry, a to při nepatrných výlohách! Jiným zase způsobem dobývá se cín z odpadků plechových.

V oboru stavitelském má nyní velikou úlohu asfalt, jímž dláždí se leckdes ulice i síně, z něhož celé domy ulíti se dají, z něhož se hotoví střechy (zvláště ploché), a z něhož připravují palivo, oleje i barvy. Podivno, že dlouho leželo nepovšimnuté jezero Trinidadské (ostrov u sev. břehů jižní Ameriky), z měkkého asfaltu nebo-li zemského klí se skládající a plochu 70 jiter jímající. Teprve asi před 30 lety sestoupla se anglická a americká společnost k vykořistění jeho asfaltu.

Podobných výhod očekává ještě více továrních a řemeslných odpadků, z nichž by těžiti se mohlo na sta tisíce zlatých! Při každém průmyslu, ať v dílně řemeslníka nebo továrníka, mnoho odpadků dosud leží ladem, po bystrých hlavách toužících, jež by je svým důmyslem v čestnou formu proměnily a v oběh i v peníze uvedly. Nezbývá, než jen čekati, až věda a důmysl lidský i tyto hádanky rozřeší.

Avšak i v skromné domácnosti mnohou věcí posud se pohazuje; dosud ještě leckdes v málu se nešetří, a byť to bylo i prázdnou škatulkou po sirkách. Pomněme, co vyneslo svého času, kdy ještě sběratele jakás náruživost posedla, schraňování špiček doutníkových, poštovních pokažených známek, spotřebovaných ocelových per a pod. Avšak u nás podobný zápal trvá jenom po tu dobu, pokud nedoplápolá, potom mysli chladnou, a sběratel řekne: „Proč bych to dělal, ať se přičiní zas jiní!“

Děd nynějších velkoprůmyslníků Liebigů v Liberci jinak si myslíval. Přičiňoval se sám, ať si jiní dělali, cokoliv chtěli. Ten skutečně začal s málem, s pravou škatulkou sirek — a dospěl na bohatého továrníka, že potomci jeho dosáhli titulu baronského!