Ze života pro život/Čtyři sirotkové

Ze života pro život Josef Dědeček
	Čtyři sirotkové	Přetvářka

Údaje o textu
Titulek:	Čtyři sirotkové
Autor:	Josef Dědeček
Zdroj:	DĚDEČEK, Josef. Ze života pro život. Praha : Alois Hynek, 1899. s. 1–11. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jednoho sychravého červencového dne vázali jsme „na zámku“ ječmen. Jest to pole, kde by zámek býti mohl, poněvadž se rozkládá na výšině, jen s jedné strany přístupné. Ale zámku tam nikdy nebylo, leda snad jen dřevěný, poněvadž nezůstalo stop nějakých kamenných základů. Za to zase jest pole samo jeden kámen, rozdrobená a zvětralá silurská břidlice, neunavnou prací hospodářovou v půdu za vlhka dosti plodnou přeměněná.

Tam tedy vázali jsme ječmen. Zatím, když čeleď nahrabovala vrstvy, jichž tři, čtyři dávají snopek ječmene, bavil jsem se životem, jenž u mých nohou na zemi se hemžil, i hlasem různým se ozýval. Poprvé při této příležitosti přesvědčil jsem se, že polní cvrček samec více vrzotu a křiku natropí, než zahnědlá samička, jejíž hlásek jen slabému šustění křídel se podobá. Čas od času vyběhl z tajného příbytku svého některý hraboš polní, když ve dveřích na minutku se rozhlídnuv, přesvědčil se, že mu nebezpečenství nehrozí. Jeden z nich, ten sotva asi dosud mne viděl, snad poprvé právě opouštěl rodné své lůžko, aby podíval se trochu na ten krásný boží svět. Soudím to z toho, že usednuv u domovních vrat, z několika převislých listů kostřavy ovčí jako záslona utkaných, udiveně rozhlížel se tou osluněnou přírodou, udiveně pohlížel i na mne a beze strachu, ač jen na dosah rukou jsem vzdálen, naslouchal i, když jsem mírnými slovy byl celému tomu jeho plemenu zlořečil, ano, jako by se ho netýkalo, obrátil hlavičku v jinou stranu, kdež zalíbil se bystrému oku jeho šťavnatý lupen, jenž také mžiknutím oka ocítil se na mlýnku jeho ostrých zoubků. Jako ta čipera veveřice posadil se při tom na bobeček a obraceje předními čtyřprstými nožkami lupínek, zhryzal jej v několika vteřinách, jako by mne na blízku nebylo. Tu zakašlal jsem náhlea — šups — hlodavec mžikem pln strachu ztratil se za vraty.

Takto se pobavuje, slyším hlas dceřin: „Tati, tati, našli jsme hnízdo!“

Zpropadené děti, pomyslím si. Bylo po zábavě na mezi. Ohlédnu se, a tímže směrem u dolíku, jenž uprostřed pole, jakoby tam druhdy země se byla propadla, veškerému orání na překážku byl nastrčen, spatřím již komissi dvou svých synků, ohledávající poměry nešťastného hnízda. Jest mi dosvědčiti, že mé děti dosud ani jednoho hnízda nevybrali, ale, vědí-li o nějakém, tuť jako pán Bůh sám ví, za jak velikou novinu to rozhlašují celému známému světu. Dělají to po jiných v té naší obci. Tu dobou jarní a letní celé výpravy drobné mládeže prolézají meze, stromy a zdi, aby nalezli nějakého hnízda, a kteří nenaleznou, dovědí se o něm od starších. A tu pak jako telegrafem jde od úst k ústům: tam ve zdi má hnízdo lejsek, tam na jabloni pěnkavka, tam na mezi chocholouš, — a také hned každého k místu toho vzácného nálezu zavádějí.

Milá mládeži, v těchto věcech nedobře činíš. Byť i neublížila’s vajíčkům nebo z nich vylíhlým písklatům sama, přece však nedovedeš tak dalece se přemoci, abys hnízdečko snad — z pouhého soucitu — neurovnávala, nebo lupením nepřikrývala, nebo snad docela obsah hnízda neobracela. A potom, můžeš-li důvěřovati každému, komu hnízdo prozradíš? — Sotva! — Někteří z vás jsou tak necitelní, že tajně takové hnízdo olupují. A kdyby i toho nebylo, zůstává ještě potom dvojí nesnáz. Mnozí psi sotva vajec nebo mláďat ušetří. Rodiče ptáčátek neradi vidí, je-li úkryt hnízdečka jejich znám. A ježto dílem snad ze strachu o vlastní bezpečnost, ne-li z nějaké jiné příčiny hnízdo podobné na dobro i opouštějí, přichází pak obsah jeho na zmar.

K takovému hnízdu byl jsem přivolán, když kolem něho vázali jsme ječmen. Představte si uprostřed pole dolík, který svou polohou k besedování pasáků nejlépe se hodí, a v mezi toho dolíku hnízdo, k němuž se právě se svou dcerou na výzvědy ubírám.

Domníváte-li pak se, že může tam zůstati v bezpečnosti? —

Z dolíku skutečně dívalo se na nás hnízdo. Dívalo, pravím, neboť prozrazovalo se již na několik kroků jako nějaký výklenek ve zdi. Sotva majetníci hnízdo tak na odiv postavili, již pracovala ruka lidská. Ta bezpochyby odestřela záslonu svislých listů suché traviny, která původně dílem zastírala všetečným zrakům obsah lůžka ptačího, dílem chránila ho od sychravého vzduchu severního.

Je-li pak něco v hnízdě? Přikročím zcela k němu, a tu oživila se rázem jeho zdánlivá prázdnota, a čtyři dlouhé krčky protáhly se z něho v délce neobyčejné a rovněž tolik širokých, žlutě ovroubených a uvnitř červených zobáčků hlásilo se pojednou o chudé sousto.

Ubožátka, myslím si, dnes asi zle se vám dařilo. Vždyť pro samý hluk dělníkův a sem tam jich pobíhání naprosto nemožno bylo, aby otec nebo matka k ubohé sirotě s potravou se mohl odvážiti. Že se o to několikráte pokoušeli, možno důvěřovati s jistotou v jejich mateřskou péči. Ale nemohli, aby neprozradili sebe a svých drahých.

Když ani drobtem nemohl jsem utišiti jejich hladu, schoulila se robátka opět k sobě a pod sebe, aby aspoň částečně sama se navzájem poohřála. A tepla bylo jim potřebí; vždyť ležela tam ještě úplně lysá, beze vší přikrývky, tak že, co jediné je krýti mělo, byla na nich jen ona slabounká, do modra zbarvená pokožka, a po ní jen tu a tam roztroušen velmi řiďounký a kyprý namodralý prach. Byla to holátka v pravém smyslu slova! Holá, vychladlá a k tomu hladová.

Ke všemu, že hnízdo bylo otevřeno k severní straně, odkud v ten den mrazivý dul vítr, a že po většině dne nedostalo se sirotkům potravy, byl také i den sám již na sklonku a po rodičích jejich nikde ani památky! Či opustili snad již své hladové dítky, anebo číhají v nedočkavosti v povzdálí, až odejdeme, aby aspoň večeře a teplým svým tělem úkrytu poskytnouti mohli na dlouhou, chladnou noc svým robátkům? Poodejděme — a tam s té meze budeme po nich pátrati. Jest tak daleka, že bude nám lze pozorovati příchod starých.

Čekali jsme, však marně! Za malou chvíli soumrak zastřel krajinu, ano tam z dálky valila se k nám i noc, — leč po rodičích našich čtyř sirotečků ani stopy. Opustili je. Doufajíce, že dávno již, než ječmen uzraje, vyvedou svou mládež do širého světa, pořídili pro ně tam v tom dolíku „na zámku“ teplou kolébku. Ale letošním vedrem ječmen na těch místech spíše usechl nežli uzrál o celých čtrnácte dní dříve, než snad se domnívali. Ta nepohoda zasáhla i hospodáře i rodinu opeřencův, oba k jejich veliké škodě.

Když tak upřímně litovali jsme rodičův i dítek opuštěných, pevný uzrál ve mně úmysl. „Což abychom si je vzali domů a postarali se, podaří-li se to, o jejich vychování,“ navrhuji svým dětem.

Víte, jakou jsem dostal odpověď? Právě takovou, jakou dává mi váš radostí a soucitem zářící zrak. — A netrvalo ani deset minut, když v řadě po mezi k domovu kráčejíce, stěhovali jsme pod teplou střechu aspoň na ochranu od nastávající sychravé noci celé hnízdo se čtyřmi neopeřenými sirotami.

„Hádej, maminko, jaké ti neseme nocleháře?“ voláno z naší řady již z daleka.

„Prosím vás, co pak to zase nesete,“ vyzvídala starostlivá babička. Pouze dědoušek se jen usmíval. Ten tušil, co asi to bude, vždyť on to byl, jenž mým dětem ráno před vázáním ječmene prozradil to hnízdo!

Hned byla po ruce ošatka a něco teplé vaty, a za nedlouho nocleháři umístěni i s vlastním, vatou obloženým hnízdem, vysoko na kamnech, aby v noci kočka, jež pro svá tři mláďata všude po pečínce šukala, záhy nepokazila náš pokus.

A pokus to byl. Vždyť nevěděli jsme, koho jsme si hostem učinili a jakou krmí mu vyhovíme. Podle hnízda z pouhé trávy spleteného, bylo určování nesnadno; jest mnoho ptáků, kteří na zemi hnízdí. A mláďata ta byla ještě, jak již víte, úplně lysá. Nu, pokusíme se o to.

A hned záhy z rána káži uvařiti vajíčko na tvrdo, uvařené rozsekal jsem na drobno, a ještě vlažného míním upotřebiti za snídaní svých hostí. Však mne bezpochyby ten jejich pískot tak záhy probudil. Ošatku s nimi s kamen na stůl, kde již chutné krmě připraveno, a jen krmiti, půjde-li to. Již, jakmile jsem je přenášel, vyjasnilo se mi, že to půjde, vždyť veškery ty čtyři červené jícny na dlouhých krčkách otáčely se po mně, jakoby od jakživa mne znaly. A přece zapomněl jsem říci, byly dosud, až na jedno nejstarší, slepými.

Šlo to výborně. Do každého zobáčku, jenž právě se po mně natahoval, přidržel jsem i s prstem trošek vejce a pomohl je pohybem prstu ptáčeti polknouti. (I pták, když vkládá mláděti potravu do zobáčku, neodstraní hned svůj zobák, ale klade jim potravu co nejdále na počátek jazyka mláděte až skoro k jícnu, poněvadž cit mláděte není ještě příliš vyvinut.) Když tak všecky jsem obdařil, utišili se, jako to venku dělávají, jakoby věděli, že najednou pro všecky mnoho potravy jejich rodiče sehnati nemohou.

„Tak je budeš krmiti několikrát za den,“ pravím potom dceři, „chtěla jsi je míti doma, tedy se také o ně pečlivě starej. Nezapomeň na ně!“

Zapomenouti však nebylo tak snadno. Neboť, kdykoliv zavrzaly dvéře, vedoucí do pokojíčka, kde jsme je chovali, vždy přihlásili se sami pronikavým pískotem, a to, snad málo počítám, padesátkráte denně! Při takové příležitosti každý člen naší rodiny krmil je vším, co právě bylo k jídlu, tedy rozsekaným vejcem slepičím, houskou, v mléku nebo vodě namočenou, kousky jater a podobnou potravou. Jen toho, co by jim jejich rodiče byli donášeli, tedy hmyzů nebo snad červů, nebo i mravenčích pup se jim po celý čas nedostalo. A přece očihledě měli se k světu.

Peří, které před týdnem, kdy jsme je přestěhovali, úplně scházelo, jakoby kouzlem vyvinulo se již skoro všude. Nejdříve narostly peruti na křídlech a silnější peří v ocasu. Potom přikryla se hlavička s krčkem a zároveň i záda as tak zbarveným peřím, jaké má skřivánek nebo jemu podobná linduška. Nejposledněji vyvíjí se peří pod křídly, na bříšku a stehnech, tedy všude tam, kde ho jest také naposled potřebí. Také zobáček, původně všude žlutě obrostlý, hnědne znenáhla od špičky ku kořenu. Dnes, tedy po týdnu, mají i nožičky takové síly, že celé tílko dovedou na chvilku ve výši udržeti, což zvláště při krmení, když se již, brzo-li na každého dojde, dočkati nemohou, bývá patrno: tu snaží se již nadběhnouti si, ač ještě dosti namáhavě, aby dříve uchopili sousto, které již dovedou rozeznati, a si zobáčkem z malé kávové lžičky sami pomalu sbírati.

Právě dle prstu zadního, jenž nápadně jest prodloužen a i delším drápkem opatřen, tak jako již dle peří to poněkud možno, soudím, že jsem vám tuto vylíčil část životopisu nejútlejšího mládí oblíbených pěvců: buďto lindušky nebo skřivánka, které, jak se mi zdá, z jisté záhuby přispěním svých dítek jsem vyvedl.