Ze života neživého předmětu

Údaje o textu
Titulek:	Ze života neživého předmětu
Autor:	Petr Ginz
Původní titulek:	Ze života neživého předmětu
Zdroj:	vedem-terezin.cz
Vydáno:	?
Licence:	PD old 70

Jak jest většině z nás známo, nemůže se nikdy a za žádných okolností předmět neživý těšiti životu. Pouze ta věc, která žije ve stálém styku s lidmi, proměňuje se a je již vlastně skoro součástí jejich vlastního života, pouze ta věc se dá nazvat žijící. A jednou z takových věcí je nadávka.

„Ty vole blbej, ty kanále …“ Ještě si jasně pamatuji, jak při přijezdu Do transportu na mne zapůsobila tato první Volkova série. Bylo mi, jako by na mne na chvíli dýchala Praha se svými osvětlenými třídami, zamlklým nábřežím a lesknoucí se Vltavou. A tehdy jsem právě přišel také na to, že na té nadávce něco je. A že stejně jako v krojích, zvycích a umění se i v nich zračí prostředí jejich vzniku.

Jsou nadávky uhlazené a sprosté, jsou civilizované, a řekl bych skoro prehistorické. Pro civilizované nemusíme chodit daleko; vždyť je slyšíme na každém kroku: Idiote, kreténe, primitive!; jak je vidět, čerpá nadávka z moderních vědeckých poznatků. Zato jsem slyšel jednou černocha, jenž si ulevil takovým způsobem: vypoulil oči, rozšiřil nozdry a z úst se mu vydralo zachrčení: Bovo, vire kapsku! (Vůl tě sežer!) Neučinil jsem namátkou, že jsem vybral tyto dva příklady. Podívejme se na terezínské nadávky (není na tom nic vymyšleného, slyšel jsem je na vlastní uši): Primitive po … anej! Kreténe zvadlej! Svině materialistická, egoistická! Zde vidíme dva znaky: jeden, znak civilizace, a druhý, ne nepodobný onomu černošskému. A výklad je nasnadě. Terezín je město, kde povrchní civilizace je stále více zatlačována pudem sebezáchovy, egoismem, pěstním právem a mnoha jinými motivy, které okolnímu světu se již alespoň z větší části podařilo odstranit. Poznat svět z jeho nadávek, slyšet nadávat kuli v Šanghaji, Singapúru, rybáře na Novém Foundlandě, zemany na Ceyloně, gejši v Japonsku, lovce perlorodek v Bengálském zálivu, to by bylo mým ideálem.

A tak jednou, poznav svět a jeho obyvatelstvo z jejich nadávek, bych se vracel domů parníkem Pacific a hukot lodního šroubu by mne ukolébal ku spánku. A tak, spokojen sám sebou, bych usnul a v hlavě by mi jistě v podvědomí tepal šroub Homérova hexametru: A spal jest celou noc, snu sladkým svírán poutem.

-nz (Petr Ginz)