Ze života lidu v Krkonoších

Údaje o textu
Titulek: Ze života lidu v Krkonoších
Autor: Anastáz Papáček
Zdroj: Zlatá Praha, roč. 24. č. 10. s. 122
Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno: 14. 12. 1906
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Nový Svět (Harrachov), Harrachov, Vysoké nad Jizerou

Přírodními krásami bohata, velice pohodlná a přece nedosti oceněna a turisty navštěvována je zemská silnice z Jilemnice podél Jizery do Nového Světa a odtud dále do Pruska vedoucí. Nejzajímavější jest část její od Roketnice k Novému Světu, domovu horského křišťálu, nedostiženého Harrachovského skla. Zevnějšek skelných hutí zdejších jest nepatrný. Přízemní budovy administrační, šindelem kryté, v nádvoří stromoví a v pozadí budova vyšší, začazená — to huť. Ve vysoké prostoře několik pecí, z jichž středu bílý žár skloviny sálá, na výstupku kolem skláři s ochrannými brejlemi na očích pracují, tu nádoby do kadlubu vyfukujíce; jiní zase na hotové tvary ouška přilepují či klíšťkami sklovinu v krajkovité ozdoby formují. Na dlouhých tyčích odnášejí hoši hotové věci do pecí chladicích. V necičkách nebo koších odnášejí si brusíři vychladlé zboží do brusíren, kde se odbrušují zbytečné částky předmětů a zároveň vyrábí známé »broušené sklo«. Výdělek sklenářů i brusičů býval druhdy velice značný, i kolik zlatých denně, leč dnes zbyla po blahobytu jen rozmařilost lidí těch a smrt hojné má žně mezi nimi, často i pití lihovin oddanými. Na Novém Světě zle je kočkám i psům zbloudilým, snědí je skláři, jako medicinu pro své choré plíce.

Brusírny skla jsou po celém Novém Světě roztroušeny. V jiné budově v huti se sklo leptá; každý zná skleničky zdobené proužkami z vlnitých, hustě propletených čárek, sklo potáhne se vrstvou vosku, postaví se na strojek, obtíží závažím a rylcem, strojkem pohybovaným, vryje se ozdoba do vosku až ke sklu a pak se vyleptá žíravou tekutinou. I malířství skla jest zde na vysokém stupni a jako u Žaponců jsou zde proslulé malířské rodiny, určitý způsob dekoru skla znající. Dělnictva jest mnoho českého, skláři skoro vesměs, a úřednictvo Harrachovské, také většinou české, stará se poctivě, aby český člověk i zde v krajině německé našel oporu duševní a neodcizil se.

Svážení dříví v Krkonoších

Polí v Novém Světě není, za to krásné, zelené louky na stráních i v údolí. Seno snáší si budař domů sám na zádech, naloží si toho tolik, že vypadá jako pohyblivá kupa sena. Krásu zdejší krajiny dovedli Němci z říše lépe nežli my oceniti — bývá jich zde o prázdninách plno. Z vynikajících našinců dlí zde vždy o prázdninách prof. dr. Čelakovský, bývá zde i K. V. Rais, a český hovor stále nyní slyšeti v hotelu u Krakonoše, i v jiných, dříve toliko Prusy okupovaných hostincích. Zima ovšem bývá v Novém Světě dlouhá; sníh napadne před Vánocemi a mizí teprve koncem dubna, i v máji. Z jara jezdí se tam »míchaně«. Z Roketnice kočárem až na půl cesty k tak zvanému »wanzenburku« (chatrč v lese), odtud saněmi dále, dle toho, jak jaro pokračuje a sníh ustupuje, pošinují se saně na pilu, pak až konečně ke »Krakonošovi« v Novém Světě, a jezdí se saněmi jen přes Harrachov do Seifenbachu k posledním, nejvyšším výběžkům údolí novosvětského, kudy vedou turistické cesty k Dvorským Boudám a k slapu Labe. Dlouhá tato zima přináší výdělek jiným zase obyvatelům horských vísek — dřevařům. V létě dříví se pokácí, srovná v metry, klády sválí se v »kužely« a v zimě sváží se po smyku se strání do údolí do dřevních skladů. Dříví svážejí po smyku, cestě ve sněhu uprvené, dřevaři sami, řídíce saně až i třemi metry dříví naložené. Brzdění se děje pod sanice podloženými řetězy a vzadu vlečenými kládami; praskne-li náhodou takový řetěz, je ztracen ubohý řidič saní, které uvolněné řítí se střemhlav dolů i přes tělo jeho. Po složení dříví musí dřevař zase saně, třeba 50 kilo vážící, nahoru donésti. Po dobu svážení vydělá dřevař denně i 8 korun, není-li dříví příliš zapadané a nevěje-li, neboť pak třeba smyk opravovati. Živí se chlebem s máslem a kávou, staří nepijí kořalky, mladší už začínají…

Ale jsou i jiná místa v Podkrkonoší, jež přírodními krásami kraje a životem lidu svého jsou svrchorané zajímava. Z nejrázovitějších a méně známých jest okolí Vysokého. Město málo výstavné. Kostelík jednoduchý s jehlancovou věží, vysoká budova radnice a škol, vše skoro kryto břidlicí, hojné stromoví a nad tím ostře ohraničená obloha s přebihajícími bílými mraky. U sochy svatojanské před samým vchodem do náměstí se ohlédneme, a pohledem do hor, nade vše pomyšlení krásným, odměněni jsme za namáhavé stoupání. V posledních letech zřízena zde byla akciová tkalcovna jako soutěž jabloneckým továrnám německým. Tkalcovství podomní pěstuje se zde všeobecně. Vejděmež do takové venkovské chaloupky. Vchod bývá uzavřen krytou předsíní dřevěnou, aby sníh do stavení nevnikal, síň bývá prostorna, z ní jde se v levo do světnice dosti veliké, v níž ale největší prostoru zaujímá tkalcovský stav, někde v koutku babka nebo dítě k jiné práci neschopné souká přízi na cívky. V přístěnku bývají postele a stůl, na němž hotové zboží se čistí, totiž uzlíčků zbavuje a vůbec upravuje. Ze síně v pravo jde se do chléva; vzadu bývá krytá komora s korytem vodním s vodou pramenitou, v němž bývají postaveny krajáče s mlékem. Nouzi v příbytcích těchto nevidět, že ale tělesný vývoj těchto lidí při namáhavé práci v uzamýkaných nízkých světnicích příznivý není, přizná každý, kdo viděl ty bledé tváře hubených tkalčíků, oděných po výtce jen košilí a modrými barchetovými kalhotami; vždyť také káva a housky, jež nejraději pojídají, mnoho síly jim nedodají. V zimě ovšem bývá tu v horách také veseleji. Tu žijí krkonošské boudy zvláštní svůj život. Z podhoří se strany pruské a z Nového Světa vycházejí turisté podle zamrzlého slapu Mumlavy do hor k údivu srnek, k uchystanému zásypu spěchajících, za sebou malé sportovní sáňky nebo tak zvané »rohačky« táhnouce. Po občerstvení v dobře vytopené boudě sjíždí se bleskurychle po sáňkách do údolí, po umrzlém sněhu, modravým leskem měsíce ozářeném. Po vysokých stráních kmitají se jako bludičky okénka horských chaloupek, nejkrásněji o době vánoční. V každé chaloupce vánoční stromek, a je-li chaioupka příliš nízká, jest ku stropu pověšen blíže okna, aby i unavený, sněhem brouzdající se poutník z té radostné nálady vánoc se potěšil; a jasně září ty stromky, chudičce, třeba jen jablky a ořechy ověšené a petrolejovými náhražky svíčiček osvícené, do jiskřivé zimní noci, vypravujíce tu pravou zimní poesii veselých vánoc.