Ze říší přírody/Stračka

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Sněženka	Stračka	Vojtěška

Údaje o textu
Titulek:	Stračka
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 61–63. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl pěkný letní den. V teplém vzduchu pěli ptáčkové a proháněli se svižní motýlové a brouci. Zelené ještěrky vybíhaly na mez, aby se vyhřívaly. Všechno tvorstvo blažilo se zahřívajícími slunečními paprsky.

Pocestného však, jenž silnicí prachem pokrytou se plížil, vedro to příliš netěšilo. Stále ohlížel se po stinném místečku, kde by si mohl odpočinouti a nových sil nabrati. Posléze uzřel rozložitou planou hruši, pod jejíž korunu nemohly sluneční paprsky proniknouti. S rozkoší natáhl se pocestný do chladné trávy a snivě zahleděl se ku blízkému poli, kde mezi pšenicí, jako zlato se lesknoucí modralo se nesčetně charpy; místy červenal se vlčí mák.

„To je dnes krásně!“ ozval se tichounký hlásek.

S údivem poznal pocestný, že tak promluvila jedna charpa.

„Ba — krásně, krásně,“ přizvukoval vlčí mák, a korunka jeho zarděla se radostí. „Mám tohle teploučko nade vše rád.“

„Ale ještě raději mám je já!“ ozvala se květina s modrou, hrotem zakončenou korunkou. „Kéž bych tak mohla hodné těch paprsků pro sebe shrnouti! Oj, jak by pak moje korunka zmohutněla! Ale takto dostává se mi jen malého podílu, když vy i vaše družky o ostatní se rozdělíte.“

„Snad nám toho nezávidíš?“ pokáral ji blízký šípek. „Styď se za takové řeči! Lakota a závisť nikomu nesluší.“

Květina pohodila pyšně hlavou.

„Nevídáno! Abych nesměla snad ani projeviti své mínění? Jsem zde tak dobře paní jako vy.“

Vlčí mák hněvem zrudnul ještě více.

„Utiš se, bratře,“ chlácholila ho charpa, „nestojí ta pošetilá ani za řeč.“

Aby pak zavedla hovor na jiný předmět, promluvila, pohlížejíc k obloze: „Jen aby to vedro netrvalo příliš dlouho! Sice není nám nyní na škodu; ale všeho mnoho škodí. Potřebujeme ku svému zdaru nejen tepla, ale i vláhy. Horko vysušuje zemi, jež pak nemůže dodati nám potřebné potravy. Jak snadno mohly bychom zahynouti!“

„Zdá se mi, že k večeru dostaneme bouři,“ zašuměla planá hruše nad hlavou poslouchajícího pocestného. „Na západě vystupují mraky.“

„Těším se opravdu na tu vlažičku!“ zvolal pěkný koukol. „Cítím již milé krůpěje, tělo mé ochlazující; zdá se mi, jakoby kořeny mé ssály již z kypré země příjemné vlhko.“

„I my těšíme se na déšť!“ volaly okolní květiny.

Ona s ostruhou nemohla déle mlčeti.

„Těšíte se, ale já se těším ještě více. A to proto, že budu míti nejvíce vláhy. Pohleďte, v jakém důlku tu stojím! Sem nahrne se vody, že žádná z vás nebude jí míti tolik.“

„Jen abys neutopila se v tom přebytku!“ ozval se teď pocestný. „Tys, milá květinko, lakomá a chtivá v pravdě jako straka!“

A polem zašumělo posměšné volání. „Stračka! Stračka!“ A to jméno květině již zůstalo.