Ze říší přírody/Jak stal se lev králem zvířat

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
	Jak stal se lev králem zvířat	Čáp a křepelka

Údaje o textu
Titulek:	Jak stal se lev králem zvířat
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 5–8. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sešla se kdysi všechna zvířata, v rozlehlém kraji obývající, k důležité poradě. Hlavním řečníkem byla stará brůna, jejíž rodina čítala mnoho a mnoho bujných ořů. Již mnohou moudrou radu pronesla. Posléze promluvila: „Nevede se nám poměrně zle. Živné potravy a chladivého nápoje máme všichni dosyta. Jedna však věc nám chybí: nemáme totiž krále. Pohledíte na lidi! Kolik králů mají, a jak se tím pyšní vůči těm nárůdkům, kteří pro neveliký počet obyvatelů na krále zmoci se nemohou. Myslím tedy, že i my měli bychom postarati se o panovníka. Tím nabudeme v očích lidí větší vážnosti.“

Hlučný souhlas zazněl kolkolem.

„Ale koho měli bychom vyvoliti?“ ozval se ze zástupu zkušený hafan.

„Zvolme slona!“ křičela zvířata plachá a mírná. „Ten má postavu, sílu i rozum.“

„Vyvolme raději lva!“ volaly zase šelmy, chtivě po zajících a laňkách pokukujíce. Že však byly na sněmu, neodvážily se porušiti práva nedotknutelnosti. „Lev jistě nebojí se nikoho.“

„Anebo tygra!“ dokládaly jiné šelmy. „Tomu ještě nikdo neušel.“

Starý kůň mávl dlouhým ohonem, a vřava utichla. „Měli bychom tedy už tři krále: slona, lva a tygra. Že však z několika vladařů každý po svém spůsobu vlásti chce, nevzešel by nám z toho pražádný užitek; ano, spíše škoda. Co by nařídil jeden, zrušil by druhý svými rozkazy; a třetí nedbal by nařízení ani prvého, ani druhého, a poroučel by po své vůli. To by bylo krásné hospodářství! Nezbývá nám, než abychom rozhodli se pro jednoho, který by měl sílu, odvahu a byl zároveň šlechetným. Zmíněná tři zvířata nevědí dosud nic o naší schůzce. Navrhuji tedy, aby někdo potají pozoroval slona, jiný lva, a jiný opět tygra. Za týden pak by nám podal zprávu o výsledku svého pátrání.“

Losováno, a vybrána k tomu účelu tato zvířata: myška, jíž přikázáno bdíti nad slonem, starý hafan, který měl stopovati lva, a čiperná lasička, jíž přisouzen tygr. Když byla brůna od přítomných přijala slib mlčení, rozpustila shromáždění. —

Za týden sněm se opět sešel.

Netrpělivě očekávali shromáždění příchod vyzvědačů. A hle, stejnou dobou blížili se vyslaní, každý však s jiné strany. A skoro současně stanuli před brůnou.

„Nuže, povídejte, co jste viděli,“ vyzval je kůň.

Za hlubokého ticha poklonila se myška a začala vyprávěti: „Zastihla jsem slona ve tmavém lese spícího. Zhrozila jsem se jeho obrovského vzrůstu. Tiše vyškrábala jsem se na jeho hřbet a pevně jsem se mu zakousla do kůže. Když pak slon se probudil, pustil se k vodě. Cestou lámal mohutné větve, jakoby to byly útlé proutky; i mnohý silný kmen vyvrátil. Když přišel k nápojišti, vše mu s úctou ustupovalo. Vtáhnuv do sebe veliké množství vody, ubíral se opět do lesa, kde začal se pásti. Co vám ten obr za hodinu shltal, stačilo by mně na kolik měsíců! Tak bloudila jsem několik dní, sedíc na jeho hřbetě; jen když velikán usnul, slezla jsem, abych se nakrmila. Za ten čas seznala jsem s dostatek jeho sílu. Však i svědkyní jeho neohrabanosti jsem byla. K velikým skokům nikdy se neodvážil; raději překážku obešel. Mnohdy také z pouhé zlovůle pohubil sady těžce pracujících lidí.“

Myška utichla. Kůň vrtěl hlavou.

Teď předstoupila lasička. „Nalezla jsem tygra v jeho brlohu. Odpočíval po vydatném lovu. Byltě právě pohltil nic netušícího posla, jenž tudy se ubíral. Pojednou ozvaly se po stezce drobné kročeje. Zjevilo se tu děcko, jež patrně zbloudilo. Hlasitě plakalo a volalo svou matku. Tygr probuzen tím hlasem, vzchopil se. Oči mu zaplály, hřbet se zježil, a hop — obrovským skokem dopadl na dítě. Hnedle pak zmizel s ním v brlohu, kdež je usmrtil.“

„Dost už, dost!“ zaznělo ve shromáždění, a citliví zajíčkové zabírali si oči předníma nožkama. „Hrozno, hrozno — vražditi jen z pouhé libůstky!“

Také kůň projevil nad činem tím svou ošklivosť.

„A co ty víš, můj hafane?“ obrátil se ku třetímu zvědovi.

„Nemnoho toho vím. I já nalezl jsem lva v jeho doupěti, kdež po snídani odpočíval. Náhodou otočilo se mohutné zvíře a zpozorovalo mne. Krev v žilách leknutím mi stydla; cítil jsem, že život můj jest u konce. Však lev jen hřivou zatřásl a spokojeně k zemi se přikrčil. Přeběhl jsem kolem něho, aniž mi uškodil. Pozoroval jsem ho z hustého křoví. I zřel jsem ženu jakousi, jež tudy spěchala. ‚Ubohá, netušíš, že cíle nedojdeš!‘ pomyslil jsem si, vida ji mířiti přímo k loži lvovu. Však jaký div! Shlédnuv ženu, zdvihl se lev se země a udiveně zahleděl se na ni. Ustrašená žena stanula jako zkamenělá a upřeně zírala na hrozné zvíře. Po chvíli lev se obrátil a zase ulehl. Žena jen se kmitla a již zmizela v hustém lese.“

„Šlechetné zvíře!“ chválili shromáždění. I kůň spokojeně hlavou pokyvoval.

„Ano, šlechetné!“ ozvala se myška. „I já vím o něm něco. Vracejíc se od slona, zabloudila jsem do sluje a vklouzla lvu přímo do pazourů. Ale považte si: ten, který dosti malým hnutím mohl mne rozdrtiti, v ničem mi neublížil! Byla jsem tak smělá, že nasytila jsem se kouskem hovězího masa, které na jednom z jeho drápů bylo uvízlo. Poděkovala jsem velikomyslnému zvířeti a vyklouzla bez úrazu ven.“

„Sláva lvovi! On budiž naším králem!“ zaznělo vzduchem.

A za kratko spěchalo několik zvířat ke sluji, aby lvovi oznámila, že stal se králem zvířat.