Ze říší přírody/Hořkosť a sladkosť

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Zvonek	Hořkosť a sladkosť	Granáty

Údaje o textu
Titulek:	Hořkosť a sladkosť
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 70–71. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Anděl smrti a anděl života poprvé vydali se na svou pouť světem. S výšin nadoblakých snášeli se k zemi, dotud malým jen počtem lidí oživené. Na nevysokém návrší odloučili se od sebe; anděl smrti letěl k nízké chatě u lesa, andél života pak zaměřil k obydlí u řeky.

V chaloupce pod lesem bydlela matka se dvěma dítkami, jež nade vše milovala. Když matka v noci usnula, vplížil se anděl smrti do chatky, a skloniv se k pootevřeným rtíkům nevinných dětí, vyssál z nich mladé duše. S těmi pak prchal k pahorku a odtud povznesl se k nebesům.

Ráno probudila se matka a s hroznou žalostí seznala, že miláčkové její jsou bez života.

„Ach, mé dítky rozmilé, kdo připravil matce vaší tak hořkou chvíli? Kdo mi vás odnesl?“

A jako šílená hnala se ven. Tajemnou mocí puzena, ubíhala k pahorku, zoufale naříkajíc. Z očí její padaly k zemi slzy hořkosti a oživovaly neznámé dosud bylinky: hořec, hořčici, pelyněk a zeměžluč.

Doběhla žena na pahorek a zahleděla se bezděky k nebesům. U veliké výši uzřela okřídleného anděla, jenž unášel dušičky jejích dítek.

„Anděl smrti!“ zasténala, a pojata posvátnou bázní, prchala do své chaloupky…

Zatím vešel anděl života do chaloupky, stojící na břehu řeky. A když odcházel, zazněl jizbičkou pláč novorozeňátka. Šťastní rodiče líbali milé dítko a sladce se usmívali.

S tváří radostí zářící ulétal anděl života k pahorku. Kudy letěl, vykvetly meduňky, osladič a jiné bylinky, upomínající na nejsladší chvíli v žití rodičův.