Ze říší přírody/Bodlák

Ze říší přírody Alfons Bohumil Šťastný
Vodomil	Bodlák	Báj o břečťanu

Údaje o textu
Titulek:	Bodlák
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Ze říší přírody. Praha: M. Knapp, 1891. s. 32–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V celém městě nebylo většího boháče nad vdovu po nedávno zesnulém vysokém úředníku. Co měla peněz — ani sama nevěděla. Sice dávala ze svého přebytku chudým lidem almužnu; ale vždy ten dárek jim vyčetla a slovy nehezkými provázela. Proto chudina nerada docházela k jejím dveřím.

Jednou navštívila paní dávnou svou přítelkyni, jež za velikou loukou opodál města obývala v nádherném letohradě. Že bylo krásné počasí, konala paní cestu pěšky. Ubírajíc se opět k domovu, zahlédla na mezi shrbeného starce. Dlouhé jeho vlasy a vousy leskly se v záři sluneční jako stříbro. Když paní kráčela mimo něj, vztáhl kmet vyschlou pravici a třesavým hlasem žádal o malý dárek.

Necitelná paní zastavila se a zkoumavě starce si prohlížela. „Kolik je ti let?“ otázala se ho hlasem tvrdým.

„Teprve šedesát, vzácná paní; a už nemohu skoro ani s místa,“ žaloval kmet.

„Nedivím se ti,“ drsně zasmála se paní. „Kdo v mládí příliš užíval, nedochoval si ku stáří žádných sil. Dobře ti tak, starce; měl jsi pamatovati na budoucnosť a nejen na přítomnosť.“

Na brvách starcových zaleskly se slzy. „Mýlíš se, paní,“ pravil po chvíli. „Nikoli zábavy a rozkoše, ale práce úsilovná a starosti ochromily mé údy a zbarvily můj vlas do bělava.“

„Nuže, když jsi tolik pracoval — kde pak máš výsledek své námahy?“ posmívala se paní. „Kde máš peníze? Kam jsi je dal? Projedl, propil, či prohrál?“

„Paní, nerozbodávej mé srdce výčitkami neoprávněnými!“ zvolal stařec bolestně, a proud slz vyhrknul mu z očí. „Co jsem vydělal, sotva stačilo na výživu mé rodiny. A zbylo-li přece někdy něco, pohltila tu nemoc nebo jiná nehoda.“

„A proč nepodporují tě synové tvoji nebo dcery? Bezpochyby vychoval jsi děti své špatně, a ony se ti takto odsluhují. Ty žebřeš, a ony hodují! Nemám-li pravdu?“

„Opět se mýlíš. Děti mé byly hodné a ctily své rodiče. Však Bůh je všechny k sobě povolal. Jistě by nedopustily, abych cizí lidi o almužnu prosil.“

„Kdo ví,“ zasmála se paní. „Každý sám sobě nejbližší. Nevěřím tvým slovům; jazyk lidský dovede mluviti pravdu i lháti. Jsem přesvědčena, že jen vlastní vinou v nynějším stavu jsi se ocitl. Marnotratníkův a lenochů podporovati nechci.“

S opovržením odvrátila se necitná žena od žebráka, jenž vzdychaje, ruce spínal. Sotva však učinila několik kroků, zapadla rázem do země. Více ji nikdo neuzřel. Na tom místě, kde prve stála, zjevila se pichlavá rostlina s květy červenými.

„Bodla jsi mne až do duše,“ zvolal udivený stařeček. „Ejhle, co z tebe! Bodlák!“

A pokleknuv, modlil se za duši Bohem souzenou.