Zcestí/Zpověď

Zcestí Jiří Orten
Zcestí	Zpověď	Tam, kde se stýká s nebesy…

Údaje o textu
Titulek:	Zpověď
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 228–230. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Posmrtná maska znepřátelí
tvář, jež se trochu zpozdila.
My víme, že smrt zašpičatí,
nevíme však, co se z nás ztratí,
když dýchati jsme zapomněli
pro slávu svou a pro díla.

A život tvoří nepřátele.
Toť jeho dílo bořící.
Cítím, že nesmím, nesmím déle
neříci:
z hvězd na zemi, co sen jim stele
nejhebčí peří na postele,
ni jedna není stálicí!

Co je to vlastně, peřina?
Že teplo? Měkkost? Spočinutí?
Zapomenul bych s velkou chutí
na to, co ve mně vzpomíná.
A nechybí mi příčina!
Jsem plný ssuti, plný ssuti,
která mi padla do klína
jak jablko, a k rozpadnutí
mě pohání a mřít mne nutí,
leč napřed jenom vzpomíná:
za oknem, (šel jsi po ulici)
za nahým oknem někdo byl,
malinká holka (špína, kštice,)
tam umývala nádobí
a slza, slza po slzičce
ji měla více, mnohem více,
než ty jsi z dívek vydobyl.

Došel jsi domů. Na Shelleyho
jsi svoji hříšnou ruku klad’
a říkal jsi mu: milá kniho,
obrať se ke mně pro překlad!
A neumněl jsi. Všednějšího
něco se muselo ti stát.

Venku se rozkřičely děti.
Zlá harmonika začla hrát.
Před samým nosem vítr chtěl ti
východy všechny zavírat.
Trošku jsi vzlykal. Pro příklad
těm, kteří chtějí osaměti.

Odtáhl máj a červen nešel,
stmívalo se a žádnou tmu
zhasínač světel nerozvěšel,
milenci vešli do domů
a z jejich vzdechů touha teše
šílenství tvému rozumu.

Na sochy hlavně vzpomínal jsi,
jak rozkvétaly po parcích,
a s kamennou a němou falší
voněla sladká milost z nich.
Zavřel jsi oči. Dláto vzal jsi —
a byla to jen jedna z knih.

Ach, kolikátá, kolikátá
za dnešní den! A za měsíc!
A ani hříšná, ani svatá,
bez písmenek ti řekne víc.
Co je v ní nepravého zlata!
Přečti si titul: „U jepic…“

Ty chodíš spáti s jepicemi
a s jepicemi vstáváš zas,
ty hlase tmy, co neoněmí,
protože zatemnila hlas,
piš svoje verše, budou čteny
jen hlavou dolů, (dolů!) těmi,
co žebrávají o výraz.

A žij a tvoř si nepřátele
a miluj věci trpící,
zhluboka miluj, neboť déle
nelze už neříci:
z hvězd na zemi, co sen jim stele
nejhebčí peří na postele,
ni jedna není stálicí!

30. V. 1941.