Zcestí/Zápisník zmizelého

Zcestí Jiří Orten
Jízda	Zápisník zmizelého	Ospalý číšník lampy zháší…

Údaje o textu
Titulek:	Zápisník zmizelého
Autor:	Jiří Orten
Zdroj:	ORTEN, Jiří. Dílo Jiřího Ortena : Poesie. Praha : Václav Petr, 1947. s. 214–215. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Stesk stiskne větev jabloni
a ona se jen předkloní
a dá ti plod až do ošatky.
Zatím co rovnám tyto řádky,
vidím jej, jak se kulatí,
mám chuť do něho hryzati,
ale je brzo na jablka.
Ta stébla, kterými se srká
jablečný mošt, jsou bez dutin.
Neprojde jimi ani stín.

Kreslím tu tvary. Vedu do čar
svou projížďku, už jede kočár
po rovině i za záhyb,
přes řeku, plnou leklých ryb,
a po lučině zasněžené;
pádí a tryská, vpřed se žene.
Jak překrásně se chumelí,
viď, Bože, milujeme-li!

Jsou žně. Chci zráti. Kosy slyším,
ale ten nářek neutiším,
budu jej stále poslouchat,
než zmizí. Zmizí v rounech stád,
či odvede jej večer kouty,
v nichž hnije láska? Rozpadnouti
se musí v ženách? Padne stár
a zpitý Bohu pod kočár?

Najde se? — Nevím. Nesmím číst.
Jsou místa slyšitelných míst,
jež zamkl stud a vše, co rudne,
na mlčící a na osudné.

Dobrnkala a zmizela
nad časy. Co jsi slyšela,
ty s jablky, ty sestro zlého?
Ze Zápisníku zmizelého
zda dovedla jsi vytrhnout
alespoň lístek? Pozdě! Dout
uslyšíš hrůzu. Už se chystá.
Svlékne tě z těla, třes se, čistá,
naveskrze tě naruší,
dojdi si domů pro duši,
vyper ji v slzách, třeba v mých,
a oblékni se jako sníh
do svaté něhy přijímání,
do oddání (chci říci: tání)
a pokoušej se kulatit
na větvi víry, měj svůj štít
ve slupce, pěkně zčervenalé,
v hořkosti jader, v stopce malé,
a dozraj k výhni mého snu.
Teprve pak si ukousnu.

9. V. 1941.