Zborov

Údaje o textu
Titulek:	Zborov
Autor:	Rudolf Medek
Zdroj:	In: Umělecký almanach legionářský. Praha: Kruh starodružiníků, 1922. s. 99-107. (online na Google Books, pouze z USA)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

I.

České i slovenské děti,
     synové národa,
omlazeného hrdinnou krví,
vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba
     nosit české i slovenské jméno,
     vy nehynoucí i věčně žijící
     haluze oživlého stromu,
     slyšte mou píseň!
     Nezapomínejte!
     I buďte živi
na věky svatým ohněm
vroucích a hrdinských srdcí,
     jež bila i chladla
pro vás i pro vaše děti
v bezměrné lásce i oběti
     u Zborova!

II.

Od moře k moři stojí germánská vojska.
Od moře k moři hluboké podzemní valy,
     příkopy, kde sídlí smrt!
Od moře k moři potoky drátěných přehrad,
     otrocké rakouské čapky,
     prušácké helmice!
Za nimi daleko překrásná leží země!
     Země, jež oplývá mlékem i strdím.
Tam žije v okovech zmučený lid,
     zchvácený tesknotou,
zpitý snem dávným a těžkým
     o svobodě!
Tam žije děd i matka i děti,
     mladá a smavá žena,
     i bába — věštkyně,
jež kdysi nám před lety říkávala:
Já, děti, už toho nedožiji,
však vy — vy budete bojovati
     za světlý den,
jenž vzejde nad otčinou!

Od moře k moři stojí germánská vojska.
     Za nimi temnota, otroctví, smrt!
     Za nimi zakletá v dračích spárech
     spí láska nás všech,
     spí všechen náš život!
     Domovino!
Nikdy tvé jméno nebylo sladší,
     tak silné,
     tak živé
     jak v tento den!

     Těžký a ponurý hněv,
     nesmiřitelný,
     zalehl v naše duše!
     Hrozná a němá nenávist
     utkvěla v našich očích!
Ti, kteří kdysi pokorně chodili
za pluhem otrockým na rodné líše,
vděčni za skřivánčí písně,
za talíř polévky i skývu chleba,
ti, kteří mlčky na dusných fabrikách
drsné a pusté dny žili,
kdys bledí studenti, básníci, pěvci,
     umělci — veselá chasa,
i ti, jimž nikdy nic nebylo svato,
     bouřlivé pražské děti,
moravští junáci, šohaji od Tater —
     tři tisíce,
tři tisíce smělých, sokolích srdcí —
ti všichni cítili v tento den:
     Smrt není strašna!
     Krásný a svatý je boj!

Tiché kdys budou pláně u Zborova,
     mír, pokoj a klid
nad námi bude vládnout!
     Ale věčný život
dán bude národu pokořenému.

III.

     Jdou naše pluky.
     Jde rota za rotou,
     praporce vesele vlají,
     bodáky zlověstně svítí.
Jak dlouhý a zlý a nelítostný drak
     údolím ztemnělým v podvečer
     táhne vojsko
     do přední bitevní čáry!
Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem!
V něm prahnou a chvějí se srdce,
     sžehnutá milostným ohněm
     hrdinné víry.

     Jde rota za rotou:
     naši se usmívají,
z osmahlých tváří vesele planou zraky,
     veliký klid i epickou tvrdost
     prozrazují čela.
     Z nich vane mládí a svěžest,
     pružnost a síla!

Jdou na smrt rytmickým krokem,
     jdou k tanci.
     A náhle všichni,
jako by kdosi tajemný řídil jejich duše,
     zpívají jedním a mohutným hlasem:
     »Neumrem na slámě…«

     Jde rota za rotou:
     všichni se usmívají,
jako by hezká a veselá děvčata
za každý úsměv a za každý pohled
     tisíce polibků slibovala.
     Všichni se usmívají!

Na předních liniích praskají dělové střely,
     šedý i růžový šrapnel!
Veselý, vířivý, féerický hlase
     junáckých bojů,
     slávo i nebezpečí,
my vojáci slavné a staré brigády,
     tě pozdravujeme!

     Duj, východní, daleký větře,
i rci tam našim za Karpatami,
že my jdeme do boje za zpěvu písní,
     pod vlastními prapory,
s překypělou i oddanou duší!
     Nic není strašno, nic není vzdáleno,
není obav, ni pochyb, ni úzkosti.
     Všem paže ztuhly v kladiva.

IV.

     Já vidím vás, bratří,
jak tehdy, tak zřetelně, živě!
     Podmole, Strnade, Plšku,
     staří vojáci, přátelé, orli!
V předvečer útoku seděli v podzemní díře
     nad kotlíkem čaje,
šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem
     a věčným úsměvem
v zčernalých, urputných tvářích.
Tak spolu jsme chodili na »rozvědky«,
vždy smějící se, vtipkující!
     Oj, sokoli, dravá chaso,
     oj, junáci bez bázně i hany!

     Já vidím vás, bratří,
     jas klidný a plný síly plane
z vašich ohnivých, bujarých očí!
Tak jste vy spěchali z oddychu,
     z dalekých ruských plání
sem, k svojim, dny vám byly dlouhé,
     cesty nekonečné!
     Tak jste vy spěchali k svojim,
     všeho zanechavše.
Neb naši jdou v útok, naši jdou kupředu,
     naši vítězí!

Předvečer útoku. Noc teplá se blíží,
     teskně praskají řídké střely…
To naši bratří. To naše hlídky!
A zde sedí šprýmovná společnost,
     celá stará a slavná četa,
vtip srší, sta přezdívek, písničky,
vzpomínky na noční toulky a srážky,
     na zbabělé nepřátele,
na odvážné kousky, závratnou smělost
     a na padlé bratry!

Venku je ticho. Noc teplá a vlahá.
     Vlní se slibně zrající žatva,
pták tikne v křoví. A hvězdy planou
nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi…
Venku je ticho. Je ticho před bouří…

V.

     Toho dne tak svítilo slunce,
     že bys chtěl vyskočit,
výsknout a vyhodit vysoko čapku,
s někým se bláznivě zatočit, zatančit…
Ach, od jitra hřmějí naše děla,
hvízdají, syknou, zabzučí střely,
nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj
tam šumí vysoko, zdivočelý
svět víří,
a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak,
     černá a zlověstná stěna,
ohnivá znamení, tajemné hvězdy,
     rakety, plamenná vidění
     apokalyptická,
a opět veselý vír a ples,
     kvas Baltazarův,
kdy tajemná ruka v temnotách píše:
     Mene, tekel, fares…

Od moře k moři stojí germánská vojska…
Za nimi daleko překrásná leží země…

     A náhle — jak divoká vlna,
jak horská lavina v jarní vichřici,
     v šíleném letu
vše smetajíce z krvavé dráhy
letí jak jestřábi na dávnou kořist
     tři tisíce!

To nejsou ti, které jsi viděl včera,
     hodné a přítulné hochy…
     Proměněni,
     zraky hoří,
     všichni v plameni!
Každý tvrdě svírá svou ručnici,
bodáky barví se lidskou krví.
Meč ohnivý nad jejich hlavami…
A nyní již není ručnic,
ni štíhlých a lichotných štyků:
     ale jsou nože,
     jsou bomby — — —

Nad nimi vznáší se v temném kouři
duch dávného hrdiny, slepého vůdce,
     slavného bojovníka.
     Těžce dopadá jeho palcát
na staré vrahy, na staré zbabělce
     od Tachova.
     On neopustil svojich dětí…

V jich žilách dnes proudí zbojnická krev
     vzpurných a přísných dědů,
hlas dějin v jich ožívá hořící duši,
mytické věštby posvátná výzva
     nesmírnou silou plní srdce,
vše, co bylo krásné a silné a volné,
     vše nejlepší, co dalo naše plémě,
dnes ožívá v nich a mění paže
     v kladiva.

Před nimi šíří se hrůza a smrt.
     Germánská vojska
     prchají v krvi
     k Pomořanům.

Hřmí děla — nevlídná lidská země
     viděla zázrak. Boj ztichl.
Na poli, kde zlatá žatva zraje,
     ohnivé vlčí máky
     kvetou do krvava.
Boj ztichl a naši zvítězili.
Zpívají. Spí. Sní o milenkách.
     Večer se sklání. Ohně hoří,
     nad ležením prapory vlají.
Na poli zlatá žatva zraje,
tam leží padlí, rány v hlavě,
tam leží Podmol, Strnad i Píšek…
     Všichni se usmívají!

VI.

Na zborovských pláních,
na hoře nad Cecovou
jsou mohyly bratří.
Veliké lány zlatého žita
vůkol se vlní, vítr věje,
vzduch šumí hrdinskou písní,
slavnými vzpomínkami
ožívá každá pěšina, brázda.
Byť tam dnes cizí mluva zněla,
byť tudy přešly teutonské hordy,
     to pole je naše!
Tam leží s úsměvem na zvadlých rtech
     sto našich bratří!
     Za temných nocí
na jejich mohyle tryznu slaví
     staří slovanští bozi.
     Planoucím létem
zde kvetou horké, rudé máky!
Odtud zní výzva, odtud zní příkaz
všem, kteří váhají, všem, kteří hynou
     v potupném rabství!
Bratři, dnes otevřte věrná srdce!
     Nezapomínejte!
     I buďte živi
na věky svatým ohněm
vroucích a hrdinských srdcí,
     jež bila i chladla
pro vás i pro vaše děti
v bezměrné lásce i oběti
     u Zborova!