Zbojník za Magurou
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Zbojník za Magurou |
| Podtitulek: | Črta z Podhalí |
| Autor: | Jaroslav Hašek |
| Zdroj: | Národní listy roč. 42, č. 294. str. 1 Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 25. 10. 1902 |
| Licence: |  PD old 70 |
Přišly větry z Haliče, a když se ráno po rozptýlení mlhy podívali na salaších nad Ždiárem směrem k vysokým Tatrám, viděli i úpatí mohutných vrchů pokryta bílým třpytivým sněhem. Jen ostré vrcholky a srázy černaly se příšerně.
Podzim přišel náhle. Keře dřínků na nižších úbočích počaly černat, a mezi černým listím červenaly se krvavě jejich plody. Na lukách objevil se bledě fialový naháček. Ten květ se rozvinul za noc a objevil se všude mezi ponurou zelení podzimních trav.
„Ba, podzim jest tu,“ vzdychali na salaších, „a za nedlouho bude zima, se stády dolů,“ dodávali, halíce se do mohutných těžkých kožichů.
Všude rozhostila se podivná tesknota, ba zdálo se, že ani oheň nepraská již tak vesele a nesvítí tak jasně, jako za teplých, čistých letních nocí.
Zase si vypravovali, jak před léty Wojtkovu Kašu roztrhali v zimě medvědi, jak v noci slyšet na polské straně výt vlky a na uherské prý diváci táhle chrochtají a jeleni říjí, až strach.
Pak vypravoval mladý Borko, jak před loni pozdě v podzimu šli se stády dolů, a ta poslední noc, jak byla zlá. Už si vypravovali, co bude nářku, až je najdou zasypané ve sněhu, ztuhlé, s vyhaslou dýmkou zapekačkou v ústech. Tolik náhle napadlo sněhu a taký byl mráz. Vál k tomu ke všemu hrozný vítr z „polskej“. Koliba praskala. Patnáct ovcí zmrzlo za tu noc. Když se vítr chvílemi ztišil, slyšeti smutný řev stáda, které stálo v otevřené ohradě blízko koliby. A pomoci nemožno.
Tak a podobně vypravovalo se na salaších a všude strojili se sestoupit se stády dolů, aby je snad nepřekvapila tuhá zima.
Už se zase těšili na rodinu, kterou dlouhou dobu letní neviděli a mladí juhasové i na rodinu a na pěknou dívčí tvář.
Tak dolů!
Toto heslo způsobilo místo největší radosti, největší smutek Jaňkovi Karačovi. Stalo se to takto: Drahně času, ještě v letní době, sedával mladý Jaňko za pastvy zamyšlen, nehrál na fujaru, ale díval se často přes kopce, pokryté kosodřevinou, na polskou stranu. Tak mlčel celé hodiny a jen někdy si zapěl táhle a smutně:
Popod łas, popod łas šive volky gnała[1]
sama něvjedžala, kemu gembe[2] dała.
Dolina, dolina, mjendzi[3] dolinami,
žáden clovjek něvje, co je mjěndzi nami
Ně moja, ně moja dobra vola była
sama'š mě frejirko na to namoviła.
Jaňko Karač byl zamilován. Večer, když ovce podojili a usadili se u praskajícího ohně, smál se starý bača Gáč, že Janko zas zpíval, prý už svištů nevidět, předešle prý našel u studánky dva natažené, mrtvé, snad prý se šli napít a tak je zastihla smrt, poněvadž Jaňko tam nedaleko stádo pásl.
Chudák juhas se zarděl. Tím víc se mu smáli a mladší Čamko vypravoval, jak prý se seznámil Jaňko s Katruší.
Seděl prý kdysi v poledne na balvanu, a jak sedí a píská zbojeckou, uslyší za sebou jakés medvědí bručení. Prý se lek' a otočil, zůstal však ztrnulý, neboť místo medvěda uviděl Katruši.
Po těchto slovech ozýval se kolibou ještě hlučnější smích a Jaňko zrudl hněvem, ale tvářil se, jako kdyby se ho to nedotýkalo ani v nejmenším.
„Jářku, chlapci,“ ozval se kolibou bačův hlas, „ta Katruše by, doufám, podle toho s celým naším Jaňkem udeřila o zem, ačkoliv jest Jaňko syn zbojníka Karače. Já jsem viděl Katruši. To není džjevče, to je pět chlapů v jednom těle, silná, vysoká…“
Toto poslední již rozzlobilo Jaňka v nejvyšší míře. Vyskočil zlostně z houně, na které seděl a zahučel: Nemysli si, bačo, že já se Katruše leknu. Vypravovala mně, že sama v zimě hlídá doma stádo, dobrá, pravím, půjdu a vezmu z Katrušina chléva nejlepší ovci. Uvidíme, kdo s koho. O celou Katruši nestojím.
„Dobrá, když tu ovci vezmeš, jsi chlap,“ pravil bača úsečně, a více se o této záležitosti nemluvilo. Jaňko byl však, čím více se blížila zima, smutnější.
Nastala zima. Horalé sehnali stáda s hor do ždiárských dřevěných chlévů a při svitu lojových svíček vyřezávali večer ze dřeva dřeváky, hole, různé formy k výrobě sýra a jen v neděli se scházívali v krčmu. Horalé vzpomínali tam různých událostí, které se udály, když byli se stády v létě vysoko v horách.
Při jedné takové schůzce vytkl starý bača Gáč Janíkovi, že dosud se ještě nepokusil uzmout Katruši z Podlechnic ovci.
V ten den se hojně pilo i slíbil Janík, že příští neděli se vypraví, hned, jak se vrátí z kostela, do Podlechnic.
Goržolečka[4] se pila v neděli a Janík mluvil, ale v pondělí zadumal se a vzdychal.
Vzpomínal si na slunný, letní den, kdy Katruši hleděl do modrých oči a sliboval, že v zimě budou „opovjedži“[5]
A včera slíbil, že půjde ke své nastávající krást ovci. Všichni lidé ve vesnici to slyšeli, když to dopoledne křičel na návsi.
Co by o něm se řeklo, kdyby nešel? Každá baba by ho zastavila. A pak by zpívali, jak se lek' ženy. Půjde s pomocí boží. Ach, Katrušo, Katruško!
Pomalu minul pro Janíka týden a nastala neděle. Hned, jakmile vyšel z kostela, šel se posilnit do krčmy k nastávající výpravě.
Přišli sousedé, pilo se a po několika skleničkách počal se Janík chlubit, že on je zbojník, jakého na celém Podhalí, ba ani za Magurou nebylo, ani nebude. Zpívali zbojnické písně.
Až na náves bylo slyšet, jak se od zpěvu třesou špinavá okna krčmy, když zaznělo:
Byli chlopci, byli
po zboji chodžili
na zboj třžeba kerpce
i vesole serdce,
valaske do ruky,
přžeskakovač buky,
javorové klode,
ožeň sě Janičku,
zakjeta ješ mlode.
Janík naslouchal. Rázná melodie vlévala do jeho duše odvahu a Janík kromě toho vléval do svého žaludku gořžalenku tak mocně, že viděl místo svých sousedů, samé ovce Katruše, které žene domů.
Což teprve, když zazpívali:
Hejže chlopci, hejže v zboj,
spadně listek, to sě boj,
spadně listek z javora,
hejže chlopci do dvora.
Hejže do Podlechnic! Janík povstal a již potácel se zasněženou cestou. Na stráni sníh, na borovicích sníh, nu chalupách sníh, všude samý sníh, rozumoval Janík, to se v Podlechnicích ještě napřed stavím na nějaké sklínce, cesta s ovcí nazpět bude těžká.
A také tak učinil. Posilnil se v Podlechnicích a pak, když měsíc svítil na bílé pláně, ocitl se před Katrušiným hospodářstvím.
Těžký skok přes chatrný plot a Janík stále ještě rozohněn, ocitl se u stáje.
Pak jen jeden krok, otevření dveří a již ne zcela střízlivého juhase oválo teplo stáje.
A nyní nastala katastrofa.
Z Janíkova hrdla ozvalo se náhle jásavě:
Hasa, chlopci, hasa,
spadla na nás rosa,
rosička to byla,
šněžek po kolena…
Pěkné, bílé ovečky propukly v bečení, ozval se šramot a nešťastný Janík byl náhle uchopen svalnatou rukou, polo vyvlečen, polo vynesen ven ze stáje, a nyní nebohý zbojník byl nelítostně bit.
„Paň Jesu, to já, Janík, křičel, ale stále pod železnou rukou modrooké Katruše dostával nový podíl ran a Katruše křičela: „Ej, zbojačina, zbojačina!“
A měsíc svítil na třpytivý sníh.
Ráno byla celá vesnice Ždiáry pobouřena.
Janík se ale vrátil s opuchlou tváři, kulhal a držel si nos.
Když se ho ptali, kde má ovci, neodpověděl, ale šel přímo na faru. Pak z vesnice zmizel…
Jaké však bylo překvapení všech horalů, když příští neděli pan farář mezi ohláškami četl: „Janík Karača a Katruša Povaca, majó opovědži pirší roz.“[6]
Večer v krčmě podal bača Gáč k rozluštění následující filosofickou otázku: „Ukrad Janík ovci, či Katruša?“
Oj, Katrušo, Katruško!