Zapomenutý (Hálek)

Údaje o textu
Titulek:	Zapomenutý
Podtitulek:	Všední příběh
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 157–205. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1867
Licence:	PD old 70

Pan Dlugoš měl dnes důležitou cestu. Chystal se k slečně Lence, že se jí vyzná z lásky, a bude-li vyslyšen, že požádá za její ruku. Strojil se pečlivě a dlouho. Košili vyměnil trojí, než našel pravou; šátek na krku rozvázal desetkrát, než se mu povedla obstojná mašle. Sponky do rukávu a knoflíky na prsou dvojí ležely rozbaleny v papíru na stole. Vyměnil je několikrát, než se rozhodnul pro ty pravé.

Ale více ještě a pečlivěji hleděl vystrojiti svou odvahu, sílu, své předsevzetí, svou naději, svou zmužilost. Byl ustrojen sotva na polo, když přestal dívati se do zrcadla a počal přecházet po pokoji, sám v sebe zabrán. Na této chůzi došel několikráte zase až k zrcadlu, aniž by věděl, že před zrcadlem stojí; bez zastávky opět se odvrátil, očí ani nepozvedl, aniž jich sklopil a kroky zněly dále v stejných rozměrech, držení těla nezměnilo se v ničem. V této chvíli ztrácel se pan Dlugoš v obrazech chvil nejbližších. Jako měnil košile a mašle, tak měnil v mysli rozličné spůsoby, kterak se z lásky vyzná. Byl by ovšem nejraději užil těch, jimiž byl by výsledek jistý; takový spůsob hledal. Obyčejných frásí nechtěl užíti; zdáloť se mu, že by tím lásce vzal pravdy, kdyby ji vyslovil, jak to leckdys slýchal, a Dlugoš miloval opravdu a vroucně. Bez frásí byla ale každá ta věta tak jednoduchá, kterou by pronesl, že se mu zdála býti až příliš krátkou; Dlugoš se tedy obracel opět k všeobecným výrazům, k mluvě zdánlivě nešené, obyčejné, ale dle jeho zdání přece, časem se i rozhodoval na tom, že spojí něco jednoduchosti a něco květnatosti a že pak přidrží se toho, co vetší bude míti v rozhodném okamžiku účinek.

Dlugoš dlouho chodil s hlavou sklopenou, přemítaje o pravém spůsobu i o vhodné míře svého předsevzetí. Byloť mu při každém tom nálezu, jakoby se byl rozběhl; pohlížel v duchu sám na sebe, provázel ten svůj rozběh, ale bylo mu vždy, jako by se byl minul cíle. Na to se bral nazpět, vešel opět do sebe a zkoušel nový spůsob, nový rozběh, jako prvé novou mašli. V jeho obraznosti se Lenka na jeho vyznání i usmívala přívětivě, i odvracela se od něho nepřívětivě. Když si ji představoval přívětivou, bylo mu, jako by té přívětivosti si byl zobrazil příliš mnoho; počal slevovati, do příjemných tahů mísil výrazy nepřívětivé, což prováděl tak dlouho, až zase celá tvář Lenčina vypadala hněvivě. Ale i té hněvivosti bylo mu brzy příliš; obrátil a vracel se opět od tváře hněvivé až k tváři rozkošné, výrazné, k tváři, jež byla v plné shodě s jeho vyznáním.

Proč by se Lenka na něho hněvala, až se jí z lásky vyzná? Znaliť se již hezký čas, bavili se spolu často, povídali si příjemné věci velmi zhusta, tiskli si mimochodem ruce často a vřele, hledali se ve společnostech očima též často a dosti opravdově, nejednou přáli si snad oba, aby mohli choditi někde daleko beze svědků, šeptati si sladká tajemství, aneb ani nemluviti a pohřížeti se ve svou bytost, potápěti se v něco, co bylo jako mimo ně, co bylo něčím třetím, a co přece zas bylo v nich, že jim až oči přetýkaly leskem a vlhkem. Odcházíval-li pan Dlugoš odněkud, kde byla Lenka a mimo ni ještě jiné, loučíval se s ní významněji, než s jinými; přišel-li někam, kde byla Lenka, uvítaly se jejich oči nejprve; když seděli při sobě a jemu se chvěla ruka a prsoma se proudilo jakési sladké trnutí a tváře jeho bledly, Lenka to cítila a neodvrátila se od něho.

Spočítal-li tedy Dlugoš všecky tyto jednotlivosti, vyšla z nich sumou — přívětivá tvář Lenčina; vyšla z nich nutnost, aby již zřejmě si vyslovili, co jiní snad již dávno vyslovovali tajně. Ba Dlugošovi jiného kroku již ani nezbývalo. Co podniká, jest tak přirozené, že se to samo sebou vnucuje a jiného rozumování nepřipouští. Sumou tedy — tvář přívětivá. Jako z pozadí vylézaly sice ještě také co stíny rysy tváře nepřívětivé, hněvivé — což ovšem nemožné nebylo; ale Dlugoš hejřil přece již v nastávajících příjemnostech s takou spolehlivostí, že těch stínů více nedbal a jako ruky hnutím je zaplašil. Spokojen postavil se před zrcadlo znovu, dostrojil se, vypiloval si oděv jako básník dohotovenou báseň, přeměřil se ještě jako letmo a šel k slečně Lence, vyznat se jí z lásky.

Kdo jest Dlugoš?

Předně jest mu dvacet šest rokův, a dokud člověk není přes třicet, jest vždycky něčím. Jest číslicí, mluví se o něm, berou ho do počtu.

Za druhé nebyl Dlugoš vskutku ničím, co takto nazýváme jmenem. Vlastního zaměstnání neměl. Vyslovenou náklonnost měl k hudbě a do dvacátého roku snil o slávě Beethovenů a Mozartů; po dvacátém roce sny své zmírnil nemaje odvahy aneb necítě v sobě síly či schopnosti, pustiti se na zápasiště ducha světové. Nyní byl to, co řeknem tak jedním slovem „hudebník“, nechceme-li říci něco, co by vyjádřilo více. To jest, pan Dlugoš rozuměl skladbám, měl některé zvláště zamilované, neštudoval nové, uměl hráti dobře na piano a s tím, co uměl, hospodařil a byl spokojen. Tak rozumíme názvu „hudebník“. To ovšem není mnoho, ale v mnohých kruzích a na nějakou dobu to dostačí.

Na vlastní zaměstnání Dlugoš dosud nemyslil. V dvacátém šestém roce není to ještě zločinem, ba jsou lidé, kteří ani po třicátém roce nepomyslí na ně; Dlugošovi čas tyto otázky ještě nepředkládal. Byl v té věci poněkud umělecké povahy, ačkoliv tím naprosto ještě nebyl umělcem. Měl také ještě něco málo jmění, což opravňuje člověka, aby i v třicátém roce cítil se dvacetiletým.

Ve společnostech rádi ho vídali, rádi se s ním bavili, nejraději ho slýchali hráti na piano. Zasedl-li k pianu při společnosti, hrál nejprvé tak, aby bavil, i bavil vskutku. Když pak společnost přišla do vlastního proudu, hrál, aby bavil sebe. Zapomínal se, že s ostatními souvisí; hrál skladby, jaké mu napadly, a mysle, že jimi mluví ke všem, mluvíval v ty chvíle vskutku často jen sám s sebou. Jako on v tu chvíli zapomínal na ostatní, zapomínali druzí na něho. Zvuky jeho piana jim zněly v uších, jako nám znívá cvakot hodin; spozorujeme ho, když se hodiny zastaví. A Dlugoše spozorovali zajisté vždy, když hudební své samomluvy ukončil. Tu přicházeli k němu a říkali: „Dlouho jste hrál, pane Dlugoši;“ aneb: „Rád hrajete, pane;“ aneb: „Pěkně jste hrál; zahrajete nám zase brzy?“

Řeči tyto byly jako stisknutí ruky, v něž neklademe váhu. Dlugoš se přimísil k společnosti, účastnil se hovoru, a byl-li mu podlé chuti, vypravoval sám ledacos, co bavilo. Nenašel-li ale hned nitku hovoru již rozpředeného, vzdálil se opět, zasedl k pianu a hrál, co mu na mysl přišlo.

Patrno, že Dlugoš velké úlohy v životě společenském nehrál, ale počítalo se přece všude s ním. Ať byla zvána schůzka kamkoliv, stál v seznamu hostí Dlugoš vždy mezi prvními. Buď že mu byli už příliš navykli, buď že ho potřebovali. Co do piana byl Dlugoš učiněná úslužnost; nepatrné pokynutí stačilo, aby opustil vše, a sedl ke klávesům. Při hře měl zvláštní zábavu, abych tak řekl mluvu. Všecky jemné zvuky posýlal Lence; ji s nimi jaksi stotožňoval, při nich díval se pravidelně k ní. Byl šťasten, hleděla-li ona k němu, nešťasten, nedbala-li toho. Hluboké zvuky náležely mužské části společnosti a oko jeho těkalo od jednoho k druhému, dokud zněly. Smíšené platily všechněm a tu je přebíhal po řadě jako řečník mluvě s tribuny. Na jemná místa se těšil a hrál nejraději skladby, jež jich měly větší počet.

Někdy to bylo směšné. Když, jak jsem pravil, přišla společnost do vlastního proudu a nedbala jeho hry, vybíral si Dlugoš samá piana, samé něžné melodie, chtě tím přivolati Lenčin zrak k sobě. Něžné zvuky byly mu tím, co cukrování hrdličce, když svou družku volá. Když se mladí pánové příliš zaměstnávali Lenkou, počal hráti hlubokými zvuky, jako by je pamatoval, že jsou zde také jiní, kterým jest Lenka pozornosti dlužna. Názory tyto žily ovšem pouze v něm; z těch, kdo poslouchali, neměl nikdo o nich tušení. Ale s ním srostly a zdálo se mu, když byl pianem aneb basem zahrál, že mluvil. Ano když hrál dlouho všeliká ta napomenutí i Lence i mužským i celému shromáždění a dosud nikdo toho nedbal, bylo mu, jako by se byl unavil dlouhou řečí. Když pak vstal a přimísil se mezi ostatní, nepocítil více potřebu mluviti, neboť mu bylo, jakoby se již byl namluvil dosti.

Rozhled jeho ducha nebyl asi přílišný, obzor, v němž se činnost jeho pohybovala, ne příliš valný. Dlugoš myslíval více zvukem a tím pozbývaly jeho názory ano i jeho vůle určitosti, ostrosti. Cit měl živý, někdy i hluboký, ale scházela mu energie, aby byl silným. Tím se vyvinul u něho jakýsi druh citlivůstkářství, jakési hraní v citech, přebírání se v nich. Na místo jednoho velkého, opravdového citu stačívalo mu několik citových tónů, někdy i jemných, někdy umělých. Na místě hlubokého lesa okouzlil ho bouquett, z nesmírného moře spokojil se blažeností u studánky; s bouří by se byl v zápas nepustil, ale při šumotu lesním snadno se ukolíbal.

S tohoto hlediště musíme měřiti také jeho lásku. Nebyla povahy vulkanické, nebořila světy; oslyšen nebyl by si Dlugoš vzal život, aniž by vyslyšen odvážil se všeho. Láska mu byla předmětem zrovna té velkosti jako všecky jeho názory, jež nebyly velikými. K lásce počítal, že se dvě bytosti příjemně na sebe tváří, že si časem něco povědí, co jiným neřeknou, že vyhledávají svou blízkost, že si dají časem vzájemné dárky a co jeden druhému řekne, že musí být pěkné. Tenť byl asi souhrn všeho při něm, co nazýval láskou. Při tom nesmíme si mysliti, že by nemohl býti nešťasten, kdyby byl v lásce oslyšen. Nemoci aneb nesměti se tvářit k druhé bytosti příjemně, nesměti jí časem povědít něco, co se jiným neřekne, nesměti dlít jí na blízku, podávati dárky a mluviti pěkné věci — jest také neštěstím. Necítí se tak ovšem jako jiné, které celou naši bytost projme! ale v té hloubce, do které až kořeny zapustiti může, vypadá to také divně. Jakého štěstí člověk jest schopen, takové neštěstí dovede nésti; jak vysoko dovedl se nésti, tak hluboce může raněn býti člověk.

Dlugoš v obojím nevyšel dosud nad normál. K velkému štěstí se dosud byl nikdy nepovznesl. Zasmál-li se nějaký ten paprsek na něho, bylo to bez jeho zásluhy; měl-li někdy nehodu, bylo to bez jeho viny. —

Připomeňme si některé ty nehody.

Co hoch náležel ve škole mezi pilné. Na konci roku byli všichni žáci pochváleni, jenž byli pilni — Dlugoše vynechali. Vedle něho byl vynechán jen jeden, a ten byl nejhorším žákem. Věc ta vzbudila podivení: všickni věděli, že náleží Dlugoš mezi pilné, ale spolužáci mimovolně i později vždy jmeno Dlugošovo uváděli ve spojení s jmenem onoho špatného žáka, a Dlugoš sám na sobě cítil povždy nějakou skvrnu touto nehodou. Zapomněli na něho, když pilné žáky chválili! Později učiněno mu zadost; leč zadostiučinění stalo se soukromně, zamlčení veřejně.

Když byl již dospělý, pozvali ho kamsi a řeklo se mu „do zahrady“. Leč společnost, která se byla sešla před ním, uzavřela, že stráví večer v domě. Když přišel Dlugoš do zahrady, byla prázna. „Počkám,“ pravil k sobě a čekal v altánku. Byl již večer, Dlugoš se nedočkal nikoho. Když se setmělo, Dlugoš uzavřel, že se vrátí domů; když ale přišel ke vratům, byly již zavřeny, a Dlugoš musil stráviti noc v zahradě. Zapomněli na něho. Druhý den vyšel ze zahrady nepozorován, mimo něho nevěděl o tomto případě nikdo; ale do dnešního dne by Dlugoš, kdyby mu ta zahrada přišla na mysl, s nemilým pocitem si připomínal, jak mu byla nepřízniva.

Asi před půl rokem byl odporučen do jednoho vznešeného domu za učitele hudby. Čekal v síni, až bude předpuštěn, což musilo se státi každým okamžikem, neboť ho sluha byl již ohlásil, a Dlugoš měl listiny odporučovací připraveny v ruce. Sám milý bůh ví, jak se to stalo, že nikdo pro něho nepřicházel. Když pak sluha se vrátil, ptal se Dlugoš: „Mohu vstoupit?“ Sluha naň hleděl vytřeštěným zrakem, jakoby ho viděl poprvé: pak dodal: „Račte odpustit, Jeho Milost odešel právě, já na vás zapomněl. Snad zejtra!“ Dlugoš se rozmrzel a nejen zejtra nepřišel, ale vůbec se zařekl, že bude kdy o nějaké vyučování se ucházet.

I v domácích zábavách časem se mu tak dálo. Hrál někdy také z ochoty, aby mohli druzí tančiti. Někdy by ho byli nechali při pianě do rána, že by tam přirostl. Jednou si volily při takové zábavě dámy tanečníky, pro Dlugoše ale nepřišla žádná. Mrzelo ho to a cítil se sníženým. Dámy to na něm spozorovaly a omlouvaly se: „Ale jak pak, když jste hrál!“ Jakoby jeho hra nutila je k nešetrnosti! Braly ho na to dost často samy ještě k tanci, ale Dlugoš na celou noc byl trpkostí načichnul.

Takovéto nehody činily ho nešťastným; dle toho můžeme si snad vyměřiti, čeho měl zapotřebí k štěstí.

Tak asi vypadal náš hrdina, jenž se právě odvážil k nejrozhodnějšímu kroku svého života. Nebyloť to rozhodnutí napříč jeho povaze; jeť snadněji, bráti si choť, než milovati a snad milovati beznadějně. První Dlugoše lákalo, druhé naprosto odsuzoval. Kromě toho byl do kroku toho s polovice dohnán. Bylať slečna Lenka v létech, kde stojí na čele psáno: „Ráda se bavím s každým; nejraději ale s tím, kdo požádá za mou ruku.“ Byloť jich mnoho, kteří mohli žádati za ruku Lenčinu; mohlo se to státi každou chvíli a možná, kdyby Dlugoš za ni nepožádal dnes, že by bylo již pozdě. Umínil si tedy rozhodným tím krokem předejíti podobným nehodám a učiniti dnes všem kombinacím konec. Bylo to tedy v jistém ohledu na povahu Dlugošovu rozhodnutí hrdinské, a Dlugoš sám se jím cítil, jakoby byl o několik pídí vzrostl. Ano něco v sobe cítil, co mu lichotilo, až se s Lenkou v ruce postaví před všecky své známé a všechněch ústa si zašeptají: „Tak tedy Dlugoš?“

Když vešel k Jarošovům, seděla Lenka sama v pokoji. Šla Dlugošovi vstříc, uvítala ho velmi vlídně, podala mu židli a jakoby mu chtěla půl cesty uspořit, oslovila ho: „Stýskalo se mi, pane Dlugoši.“

Dlugošovi bylo, jakoby jí za ta slova měl padnouti kolem krku. Pocítil více rozkoše, než se kdy nadál, blahořečil svému předsevzetí, že je neodložil, a slyšel takřka již všecky své otázky zodpověděny. Šumělo mu to kolem sluchu, jakoby seděl na pokraji háje; srdce mu skákalo, jakoby v něm bylo několik slavíků; bylo mu tak milo, jakoby seděl u potoka a díval se za bublinami, jak vyskakují, putují několik kroků a pak se rozprysknou a splynou s ostatní vodou.

„Přál bych si, slečno, aby se vám tak po mně zastesklo, že bych vám musil býti ustavičně přítomen,“ pravil Dlugoš jako na úvod toho, co říci zamýšlel.

„Své dobré známé vždy ráda vidím; vy jste již několik dní u nás nebyl a právě mi to napadlo.“

Po těch slovech nastala malá pausa. Vlastní věc zaměstnávala Dlugoše více, než aby odpovídal z pouhé zdvořilosti; obyčejná slova ustupovala tu do pozadí jako hvězdy, když se rozednívá. Vyznání naplňovalo celou jeho bytost. Lenka ho nevytrhovala; cítilať se poněkud dotknuta tím okamžikem mlčení. Neslyšela ještě slov, ale cítila již účinek jich. Jeť již tak srdce dívčino; vyznání lásky uhodne dřív, než uslyší slova. Máť srdce dívčino v tom zvláštní tykadla a ta nejsou závislá na sluchu.

„Přišel jsem vám říci opravdivé slovo, slečno,“ počal po té pause Dlugoš.

Lenka se cítila v kruhu toho, co hádala. Na smyslech bylo viděti lehké napnutí, tělem jí probíhalo jakési trnutí nikoliv odporující, oči polo sklopila a ústa, jež se chystala k nějakému slovu, zamlčela to slovo.

„Je-li jen část toho pravdiva, v co jsem u vás dosud věřil,“ pokračoval Dlugoš, „tedy mi to nevykládejte ve zlém smyslu, přiznám-li se vám, že vás miluji; přišel jsem proto k vám, abych vám to vyslovil a je-li to s vaším srdcem a s vaším zámyslem ve shodě, abych požádal za vaši ruku.“

Vyznání to nebylo ohnivé, aniž bylo doprovázeno nějakými záchvatnými pohyby těla; ale bylo upřímné, opravdivé. Nestalo se ani kleče, aniž s doloženou k srdci pravicí, aneb pozdviženými k nebi prsty; nebylo pronešeno proudem jisker, aniž bylo jakým výbuchem: ale jisto jest, že by Dlugoš na chvíli tu po celý svůj život nebyl zapomněl a že by se před celým světem byl k ní přiznal.

Zakotvil oči své na ústa Lenčina, čekaje odpovědi. Nebyl vlastně na rozpacích, jakou odpověď obdrží, neboť ze všeho dosavad viděl, že se neklamal počítaje: sumou — tvář přívětivá.

„Myslím, že vám láska má dávno přestala býti tajemstvím,“ pokračoval Dlugoš; „a kdybych měl jistotu, že vám byla tajemstvím příjemným, bylo by mou nejmilejší starostí, abych vás co nejdříve mohl nazývati svojí.“

Lenka se již byla poněkud sebrala, vzala Dlugoše za ruku, stiskla mu ji a řekla: „Jsem tomu ráda.“

Na to opět nastala pausa. To hlavní si byli vyslovili, vedlejší záležitosti mlčely ještě stranou; slunce bylo zde, hvězdičky neměly ještě práva. Bavili se spolu již mlčky; Dlugoš opětoval Lence tisknutí ruky, jen že ji tiskl také rtoma. Lenka netiskla jeho ruku rtoma, ale v jejích očích se zdálo, že celého Dlugoše tiskne k sobě.

Oba měli příčinu, že byli s tímto okamžikem spokojeni, spokojeni sami sebou. Dlugošovi bylo jako po plavbě, když vystoupil na břeh a před sebou uviděl domov. Ne snad že by to byla plavba vlnobitím a nebezpečím; byla to plavba celkem klidná, ale břeh s domovem lákal ho přece. Zdálo se mu, že pociťuje v okamžiku tom obsah všeho toho, čemu žil, ano život jeho že má pevnou půdu teprva nynějškem. Cítil jaksi váhu toho, cítil, jakoby se byl něčemu věnoval, zasvětil; brána, která se otevřela před ním s vyhlídkou lákavou, ta rozevřela i jednu bránu za ním, že bylo ohlednutí rovněž rozkošné. Ať se podíval kamkoliv, usmívalo se to všude. V okamžiku tom zapomněl naprosto i na všecky nehody, jež mu napájely paměť trpkostí. Nynější chvíle rozprostřela koberec přes všecko to, co bylo za ním; nechť si tam tedy byla místa suchá i šťavnatá, kobercem to kvetlo nyní všecko a byl spokojen.

Po té pause nastala opět rozmluva, z níž vynímáme pouze toto:

„Kdy se mohu ohlásiti u vašich rodičů?“ tázal se Dlugoš hlasem, jenž svědčil patrně o tom, že mu tepna bije živěji než kdy před tím.

„Připravím je na to a jakmile bude chvíle příhodná, povím vám to; o nějaký den se tu nejedná a myslím tudíž, že mi to můžete ponechati,“ odpovídala slečna Lenka.

„Mohu přicházeti častěji?“ tázal se na to Dlugoš, a bylo mu, jakoby se byl od tůně blaženosti odvrátil, aby se ještě jednou do ní podíval.

„Pokud vás to těšit bude,“ odpovídala Lenka; „toliko za to vás žádám, aby věc ta zůstala tajemstvím naším, dokud rodiče o tom nezpravíme; odpověď rodičů pak považujte i za odpověď moji.“

Dlugoš znova políbil ruku a bylo patrno, že byl-li prvé spokojen, jest nyní ještě jednou znova spokojen. Těšili se i tomu, že dovede si vybrat chvíli tak příznivou, aniž by kým byl vyrušen, což u Jarošů znamenalo něco; byloť tam těch dní věru poskromnu, kdy mohli Jarošovic říci: „Dnes jsme neměli ani jedinou návštěvu.“

„Dnes večer se smím těšit?“ tázal se Dlugoš Lenky.

„Přijdete? Budeme veselí,“ dodala Lenka a tiskla mu znova ruku.

Pan Dlugoš považoval tím svoji návštěvu officielně za ukončenu. Vstal, i Lenka vstala a že snad nezbývalo jim více, co by pro ten okamžik si sdělili, rozloučili se.

Duševní stav Dlugošův byl tímto krokem v skutku poněkud povznešen. Nenadálť se, že za tak málo namáhání dodělá se výsledkův tak rozhodných a znamenitých. Možná, že v témž okamžiku, kdy Dlugoš již plesal nad přízní osudu, deset jiných mladíků o tomto plesání snilo, žádajíce ho za úděl sobě; a jisto, že mohla slečna Lenka desatery kombinace udělat, aniž by mohla si vytýkati, že nejsou pravdě podobny. Dlugoš, přišed domů, radostí hvízdal. Byla to také samomluva, aniž Dlugoš o ní věděl. Usmíval se, oči mu zářily a když se podíval do zrcadla, líbila se mu mašle, obličej, hlava — všecko se mu líbilo, a byl rád, že si s tím vzal práci. Když pak sedl k pianu, hrál jen v hlubokých tónech po levé straně; vysmívalť se soudruhům.

Na večer šel Dlugoš k Jarošovům se zvláštním pocitem; byloť mu, jakoby šel do svého. Tento pocit se ho zmocnil výhradně a s takou silou, že mu připadalo, jakoby ostatním byl hostitelem. Byl velice přívětivý ke všem, úslužný a každému přání vyhověl. S Lenkou dnes večer ale málo mluvil; zachovávalť tajemství, a když se jí dvořili ostatní, myslil: „Já na vás vyzrál.“ Na pianě hrál samé klidné, něžné kousky a když se Lenka při tom více obracela k ostatním než k němu, pomyslil si: „Pachtěte se, já sedím v teple.“

Z jeho známých byl to hlavně jakýsi pan Šebek, jenž mnoho poutal slečnu Lenku. Považoval se za jakéhosi vzdáleného bratrance Lenčina a bral si z toho právo, chovati se k ní důvěrněji. Byl viděl také hezký kus světa, věděl ledacos, dovedl mnoho vypravovat a bavit. Děvčata o něm soudila, že jest nebezpečný, a v prsou jich požíval tajnou pověsť, že by asi nikterá jeho ruku nezamítla. Tolik se o něm ale vědělo, že ještě žádná nebyla jím k podobné zkoušce vyzvána; zvědavost jich tajně si předkládala tyto otázky: „Zda-li přec kdy a která?“

Tento pan Šebek dnes skutečné se dvořil slečně Lence a jestliže ostatní přítomné slečny nepojmenovaly chování jeho tímto jménem, tož následuje z toho jen, že se bály tohoto názvu. V pravdě ale neměl dnes pan Šebek ani jediného smyslu pro někoho zde, leč pro slečnu Lenku. Sedal s ní stranou, kryl svůj hovor v tichý šepot, hledal její zrak, věnoval jí všecku pozornost, hleděl ji upoutati k sobě výhradně a když se pak trochu tančilo, tančil toliko s ní. Lenka po celý večer na Dlugoše ani se nepodívala; mohl hráti jemnými zvuky nebo hlubokými — Lenku poutala jiná jemnost i hloubka. Dlugoš se těšil tím, že sedí v teple.

Když se později rozcházeli domů, doprovázela Lenka hosti až ke dveřím; Dlugoš šel za ní, ale Šebek si ji vedl za ruku. Přáli si sladké věci na noc a do spaní; Šebek jí líbal ruku, obdržel několik pohledů průvodem na cestu a Lenka by se byla již vrátila do svého pokoje. Nevím, jak se to stalo, a jistě ne z úmyslu, že Lenka se obrátila při tom tak, že Dlugoše neuviděla, kterak jí ruku podával na dobrou noc. Ruka Dlugošova zůstala napřažena, i když Lenky nebylo tu více. Zapomněla na Dlugoše, jakoby ho nebylo.

Věc ta byla podivna a Dlugoše zarazila; leč vysvětloval si ji tím, že nechtěla Lenka zrušiti formu tajemství a že bude pak tím větší překvapení všechněch, až se dozvědí čirou pravdu.

Poněkud více zarážel se Dlugoš, když v příštích dnech přicházeje k Jarošovům, nacházel tam již pravidelně pana Šebka, jenž pokračoval velmi statně v tom, co byl onoho večera zapředl. Dlugošovi bylo časem, jakoby byl v Jiříkovu vidění a nemohl se zpamatovat. Nenabýval ani příležitosti, aby se zeptal Lenky, zda-li jsou rodiče již o jejich poměru zpraveni; chvílemi se mu i dokonce více než zdálo, jakoby pan Šebek byl převzal jeho úlohu a slečna Lenka jakoby chtěla určiti den panu Šebkovi, kdy před rodiče předstoupiti možná. V ty chvíle seděl pan Dlugoš opravdu v teple, to jest bylo mu horko, až mu pot vyrážel na čele. Chtít hledati pro sebe ještě nějaké vytáčky, omluvy, bylo by více než zpozdilé, to nahlížel; považovati ale záležitost svého srdce s Lenkou za ukončenu, k tomu neměl ani náchylnosti, aby v to uvěřil, neboť slušně předpokládal, že by Lenka byla povinna, oznámiti mu slovem, co zdála se oznamovati skutkem.

Dnové ubíhali, minulo několik neděl a žádoucí den dosud nebyl určen. Šebek byl v domě pánem, Dlugoš pána stínem a když se jednou večer pan Šebek a slečna Lenka představovali všem hostem co snoubenci, podivili se sice všickni, nejvíce ale Dlugoš. Lenka se mu ani neomlouvala; jakoby ho nebylo; — zapomenuto opět na něho, zapomenuto i na omluvu.

Nad nešetrností slečny Lenky byl Dlugoš bez sebe. Nenacházel jména, jímž by chování to pojmenoval. Urážka, lehkomyslnost, podvodnost, úmyslné klamání — tyto názvy lítaly kolem pravého pojmenování jen jako vosy kolem svého hnízda. Pravý název spočíval toliko v tušení, jež slovu se vyhýbalo. Kdyby byl měl Dlugoš více energie, byl by přemýšlel o zadostiučinění, o pomstě, byl by také našel pravý název a vrhl jej v zrádnou tvář Lenčinu. Ale Dlugoš síly té neměl; obetkával věc neustále nitkami omluv, až se mu věc sama zastřela. Byl tu více diplomatem než člověkem.

Nad chováním Lenčiným byl rozhorlen, ale již v prvním návalu hněvu vynořila se radost z toho, že o tom nikdo neví, a celá věc že zůstává jeho tajemstvím. Byl potěšen z toho, že dovedl se v návalu radosti zapříti tak, že neučinil nikoho důvěrníkem svého štěstí. Bylť by nyní opět potřeboval důvěrníka ve svém neštěstí, a to cítil, že by bylo zle, anť by zároveň byl směšným. Ve svém štěstí tedy staral se již, aby neštěstí co možná bylo mírné. Umyslil si, pochovati svoje jediné námluvy v hluboké mlčení a nezmíniti se ani Lence ani komukoliv o záležitosti té.

S rozumováním tímto souviselo, že navštěvoval dům Jarošův pravidelně dále. Hrál tutouž úlohu jako před tím, nemnoho mluvil slovy, mnoho se unavoval řečmi na pianě a co do významu zvuků basových a jemných byl spleten. Šebek opanoval srdce Lenčino docela, a Dlugoš se už ani nepokusil, aby se považoval za soupeře. Možná, že toto úplné odstoupení se zápasiště uráželo Lenku a že to byla jedna z příčin, pro kterou tak rychle rozhodla se pro pana Šebka. Neboť nestála-li mu ani za to, aby z lásky k ní naproti Šebkovi hleděl se udržeti, nestála-li mu ani za pokus a nic-li ho nevyburcovalo z podivné lhostejnosti: pak věru neměla čeho litovat a mohla s dobrým vědomím zapomenout i na něho.

Avšak s tím, co se právě přihodilo, souviselo nejen také, že Dlugoš na Lenku nyní mysliti nepřestal, ale že ji nenáviděl. Dotklo-li se ho, že na něho zapomněli v zahradě, byl nyní až do duše podrážděn tím, že zapomněli na obsah jeho srdce. Citu jeho nedotklo se dosud nic v té míře jako toto zřejmé opovržení, a cit ten pobouřen ve svém dosavadním klidu počal se zmítati vlnami vysoko i hluboko. Pobouřené vody arciť se netkne nový dech malého větříku, a tak se také Dlugoše zdánlivě netýkalo, co nyní kolem něho se dálo; ale vnitro jeho počalo kvasiti čímsi, co nedovedl pojmenovati ani pojmouti. Nikdo nemohl určiti, byl-li více uražen anebo nešťasten. Ale tolik jest jisto, že se cítil nešťastným aspoň v té míře, v jaké před tím jeho štěstí vykynulo. Řekněte snad: to nebylo přílišné. Arciť že nebylo, ale do každé nádoby vejde se jenom jistá míra, a jisto jest, že dobrá polovice lidí obsahem svým není hlubší než Dlugoš.

Vůbec byl domnělý šťastný výsledek Dlugošových námluv nejsvětlejším okamžikem jeho života, jediným svátkem v dlouhé řadě všedních dnů. Co potom následovalo, bylo opět sejití do šera, bylo cestou s kopce. A přece tím stál nad mnohými. Jsou lidé, kteří neměli ani toho problesknutí světla, ani jediného svátku. Láska není z dvojčat; koho ta nepovznesla, u toho nevykoná žádná sestra, co nedovedla láska.

Jak vysoko tedy zahoroval si ve své lásce Dlugoš, tak hluboce nyní tkvěl ve chmurách zármutku; rozdíl byl jen ten, že to vzlétnutí bylo krátké, perspektiva noci ale táhla se do nekonečna, a že ji provázelo bolestně vědomí okamžiku jasného.

U Jarošů se daly rychlé přípravy k sňatku. Dlugoš na vlastní oči viděl, jak rozsáhlé práce se objednávají, jak řemeslníci se střídají, jak zásoby nevěstiny rostou vůčihledě, a při tom měl pocit, že vše to mohlo býti pro něho, nyní ale že to není pro něho. Pozvali Dlugoše i na svatbu. Ne dosti na tom, že ho vypustili z paměti co ženicha, zapomněli k němu býti i šetrnými. Tolik jemnocitu neměla Lenka, aby ho nevybízela k tomu, co ku svému žalu sám nepozorovati, necítiti nemohl. Lenka měla míti tolik jemnocitu; Dlugoš pak ve svém rozechvění neměl výrazu, aby pozvání zamítnul.

Ale poprvé to ucítil, že ho zvou snad jen proto, aby jim při svatbě zahrál a myšlénka ta po něm sáhla jako mráz. Počalo mu to v hlavě bučeti hlasitěji, až to přibíralo forem stále určitějších, slov jasnějších, že snad jediným poutem vůbec mezi nimi a jím jest piano, jímž by krátil jim chvíle. Tou myšlenkou cítil se tak sníženým, tak osamotnělým, že ho počalo piano i život mrzet a raději by se byl ocítil v poustevnické sluji. A přece neměl tolik odvahy, aby pozvání zamítnul, přece chtěl vidět, kterak na zříceninách jeho nadějí vine se břečťan, kvetou divoké růže, zapouštějí se keře, z nichž bude se těšiti jiný. A přece zas při tom všem vycházel ještě na omluvy jako lovec na hon.

Den sňatku se přiblížil. Nevěsta zářila hedbávím i úsměvem, ženich blažeností a přívětivostí. Seděli dlouho pohromadě a byla již noc, když si zpomněli na tanec. Nevěsta sama poprosila pana Dlugoše, aby zahrál — jisto tedy, že jediné piano poutalo je k němu. Bledý sedl si a hrál. Myslil jí tím prokázati poslední službu, neboť k jiné sotva už se naskytne příležitost. Ale již při prvním tanci vzdálili se noví manželé do vedlejšího pokoje a odhradili se od všeobecného veselí. Dlugoš nedohrál první kousek. Hlava mu šla kolem, ruce mu se spletly, jako opilé bloudily prsty po klávesích, takt byl tentam a tanečníci pohybovali se nepravidelně, těžce. Ani piano nepoutalo ji k němu.

Po prvním kousku Dlugoš vstal a omlouvaje se okamžitým ochuravěním, vzdálil se. Na jeho místě zasedl jiný k pianu; Dlugoše nepohřešil nikdo.

Ta špatně sehraná polka, aneb co to bylo, nešla Dlugošovi z hlavy. Bloudil ulicemi, nemyslil nic, neměl žádný cíl a v hlavě mu vířily nedohrané akkordy. Když se přiblížil svému domovu, padlo to na něho jako z nenadání, žeť celý jeho život jest taková rozervaná hra; jemu při ní není volno, jiným jest špatně do skoku. Co z ní zbude, jest několik nepravých taktů.

Doma se vrhl Dlugoš na lůžko tak jak přišel. Kdyby se ho byl někdo zeptal, chce-li spát, byl by na něho podivně vytřeštil oči a byl by jistě při tom řekl: „Což nespím?“ A kdyby se ho někdo byl ráno zeptal, co se mu zdálo, byl by jistě odpověděl: „Což pak jsem spal?“

Na posteli opět začala ta nezdařená hra. Však sám u sebe se z ní omlouval. Vždyť hrál s počátku dobře, až když se nevěsta vzdálila s ženichem, počal se plésti. Při tom vzdálení párku Dlugoš již setrval po celou noc. Provázel je v mysli do vedlejší komnaty, slyšel mnohé políbení, cítil horoucí dech, vnímal šepot, jenž byl někdy i hlasitým bez ostýchání, svírala se mu prsa při každém přivinutí a zdálo se mu, že na vše to má právo sám. A čím při tom všem jest? Sedí za pianem, hraje, druzí tančí a to, co náleží jemu, líbá jiný. Zdálo se mu opět, že vstal od piana, plížil se ke dveřím, zvolna je otevřel a náhle se objevil na prahu, aby Lenku zaleknul. Lenka se nezalekla i zaleknul se sám. Zastřel si oči; nemohl snésti tolik světla, tolik jasnosti; šel do stínu, do tmy, šel až sem na lůžko a zde leží, aby zamhouřil oči. Zamhouřil oči, ale viděl při tom více, než když zíral očima otevřenýma. Viděl tváře plát a plamen se živit obapolným dotknutím; viděl zničený zrak, zrak ten jest od něho odvrácen, a jeho oheň přece ho holí. Bolí ho, a nemá nikoho, kdo by cítil s ním.

Pak se mu zdálo, že se všichni vzdálili jako on; ale nikdo z té příčiny jako on. Před tím všichni přáli zasnoubeným štěstí, i byli šťastni. A zase mu bylo, jakoby přání ta náležela jemu; děkoval všechněm, šel za svou chotí a když ji vzal za ruku, neznala ho. Něco se mu při tom nesrovnávalo. Když za její ruku žádal, ona mu ji podávala; když ale po ní sáhnul, chvěla se již blažeností v ruce jiné. To mu pletlo mozek. Potřeboval odpočinku, aby to překročil, potřeboval oddechu, aby se zpamatoval.

Po této noci chodil Dlugoš několik dní na hlučná místa pražských ulic. Úmyslu neměl při tom žádného, v ty dni snad ani nebyl schopen úmyslu, leda že mu někdy napadlo, že by tu nedohranou polku přece měl nějak obstojně uvésti ke konci. Úmyslu tedy neměl. Když ale tak mezi lidmi chodil, bylo mu přece, jakoby někoho hledal; nevěděl ho pojmenovati, ale když ulici přešel po celé délce, bylo mu, že ji musí přejíti znovu, a zdálo se mu, že bude spokojen, až jiné lidi uvidí. Nebyla to Lenka, kterou hledal, neboť té by se byl vyhnul. Jiný to ale také nebyl, a hledal tedy přece Lenku.

Jednou šli za ním dva páni a mluvili spolu:

„Co říkáš Lence? Při té jich pohořelo.“

„Nezávidím mu ten kříž.“

„Kříž?“

„Kříž. Na tu ještě nikdo nevyzrál. Zeptej se Šebka za rok.“

Dlugoš to slyšel, ale neohlednul se. Byli to as jeho známí, kteří takto mluvili, a přirozeně očekával, že promluví také něco o něm, ač věděl, že ničeho nevědí o něm v té příčině. Žeť pak tito nemluvili dále, domluvil si Dlugoš sám, co chtěl slyšeti od nich. A řekl: „Dlugoš jest jeden z pohořelých.“

Po celý den mu zaznívalo v uších: „Bude s ní míti kříž.“ Byl tomu rád, že mu právě to zní v uších. Smál se tomu.

Nedlouho na to setkal se s jinými známými.

„Jakž bylo na svatbě?“ tázal se ho jeden.

„Na jaké svatbě?“ tázal se Dlugoš.

„Nestav se, jakobys nevěděl. Ten tlučhuba Šebek vám vytřel zrak.“

Dlugoš si mimovolně sáhnul k oku a mnul si je. „Tlučhuba Šebek,“ znělo mu opět v uších. „Bude s ní míti kříž,“ znělo hned na to, jakoby někdo odpovídal. A v hlavě mu to skákalo, jakoby tam řádila nová polka; ale tenkrát si ji dohrál.

Tomu, co slyšel o Lence, byl rád: co ale nyní slyšel o Šebkovi, z toho se netěšil. Že by měl Šebek s Lenkou kříž, to mu lahodilo! že ale Šebek, v jehož hodnotu tak málo váhy se kladlo, s Lenkou mohl míti kříž, to ho mrzelo. Cítil s bolestí, že Lenku přece tolik miloval sám, že by rád s ní měl kříž; a že ji miloval, bylo mu, jakoby s ní nikdy ani nemohl míti kříž.

V hluku ulic nenašel Lenku, nechť již ji hledal aneb nehledal. Na cesty nejeli, to věděl; tedy se drží doma. Ale právě ta myšlenka, že se Lenka drží doma, vyháněla Dlugoše z domu, i nepřicházel domů, leč aby se vyspal; avšak i to někdy zapomněl.

V hluku ulic se byl již Dlugoš unavil. Celé tělo ho bolelo; ač viděl lidí na sta, bylo mu přec, jakoby každá ta ulice byla pusta. Za jednoho pěkného odpoledne umínil si, že půjde do Kinské zahrady a připravoval se k tomu jako k vážnému úmyslu. Šel.

Ze všech částí rozkošného parku na úbočí Petřína zamiloval si tu, která se rozkládá nejvýš, tvořena jsouc pískovými skalinami. Mohl si tam sednout, mohl se uložit, anižby byl pozorován; husté křoví a stromoví krylo z části tyto skaliny, i možná snadno pozorovati skrze větve ty, kdož jdou cestou kolem, anižby tito spozorovali skrytého hlídače. Místo toto jmenoval si Dlugoš ode dávna „Divoká Šárka“.

Usadil se tam do jedné skalní rozsedliny, kryté stínem rozložitého dubu, a díval se po těch, kdo chodili kolem. Bylo jich dosti. Od několika dní navyknul si zvláštní pojmenování lidí. Viděl-li manžely, přišlo mu na mysl slovo „kříž“ a „tlučhuba“, viděl-li zamilované, nezbavil se slova „pohořelý“. Pojmenování tato nebyla zúmyslná, byla jaksi mechanická a přišla mu do úst, jako přichází slina na jazyk. Těchto kategorií viděl tu obcházet mnoho a když se to pořád točilo kolem, odvrátil se konečně a nemyslil na nic, co viděl. A tu pojednou mu bylo, jakoby ještě jednoho člověka videi jíti okolo, na něhož zvolal hlasitě: „Pohořelý!“

Ten člověk byl on sám.

Když se Dlugoš při tom zastihnul, bylo mu, jakoby dostal návštěvu; zvedl hlavu a díval se kolem sebe, kdo tu. Nevida ale nikoho, sklesl opět v sebe sám.

Dlugoš byl dle všeho povaha trpná. Jsouť povahy činné a jsou povahy trpné. Někdy se tyto dvoje vlastnosti v jediném člověku pohybují jako vlna; na čas jest činným, na čas trpným. Která z obou vlastností má převahu, dodá povaze konečný ráz. Naprosto činným, aneb naprosto trpným není ale nikdo. Jsouť lidé velmi podnikaví, energičtí u jistých věcech, naproti jiným věcem a příhodám jsou naskrze trpní.

Dlugoš tedy byl povaha trpná. Dvakrát se v něm ozvala činnost, energie. Předně před dvacátým rokem, když přemýšlel o slávě velkého hudebníka; za druhé v životě domácím, když požádal Lenku za ruku. V obojím nepochodil, v obojím byl sklamán a z toho povstal u něho názor, že všecka jeho činnost byla by marná — stala by se nehodou; tak sklesl v trpnost.

Nemysleme si ale, že povaha trpná nepřemítá a že jest vůbec mrtva. Přemítá mnoho a celý ten život, jímž by měla vystoupiti na jevo, prodělá v sobě citem, jen že na jevo nevystoupí. Podniká mnohé, ale vždy jen sama v sobě. Dále nenapřáhne ani ruku, a napřáhne-li ji, spustí ji zase. Ale uvnitř jest ustavičné stoupání a klesání, jen že bez činu vše se vyrovná. Uvnitř nevznikne nikdy myšlénka tak veliká, aby ostatní si podrobila a sebe hleděla přivésti k platnosti. Ale menších myšlének jest tam mnoho, které se myslí ženou jako voda přes jez: zašumí, udělá několik skočných vln a vyrovná se opět vše.

Tak musíme pohlížeti na Dlugoše.

V něm to právě tak stoupalo a klesalo. Myšlénka na příklad, co z něho bude, napadla mu časem, ale neopanovala ho. Cítil, že ničím není, a z toho šlo přirozeně, že ničím býti nemůže. Ale bylo mu, že by přece něčím býti mohl a tím došel již i útěchy za to, že ničím není.

Chýlilo se již k večeru. Navštěvovatelé řídli, cesta kolem Dlugoše se práznila. Hovor tu tichnul a večer sem donášel šumot pražských jezů. Slavíci přelétali se stromů na strom a kde sedli, tloukli a klokotali. Nad skalinami honily se lašťovky za muškami. Jako v ptácích zpěv, probouzela se vůně v květinách, páchly až sem. Lesní stromoví této části jakoby se druh druha ptal po zdraví aneb si přáli dobrou noc; a když si tu odpověď dýchly, utichlo na chvíli zase vše. Jednotlivé kroky zněly tak jasně, že je mohl počítat.

Připozdívalo se, a Dlugoš pomýšlel na to, že čas, vrátit se domů, a chtěl se zvednout. Ještě se ale nezvednul, když slyšel nové kroky; kroky se zastavily, muž a paní si sedli podél cesty nedaleko něho. Dlugoš poznal Šebka a jeho choť.

Nyní se nemohl zvednout, nyní nemohl odejít. Předně nesměl se státi pozorovaným, aby nerušil ty, kteří zde patrně hledají odpočinku; mimo to ale byl tak zaražen, že by se byl sotva zvednul, i kdyby byl se chtěl zvednout. Dech se mu tajil, nejen proto, aby se neprozradil, ale i proto, že byl vůbec zaražen.

Tu slyšel následující rozmluvu.

„Chtěla bych tu zůstat,“ pravila Lenka. „Líbí se mi zde.“

„Mohlas na to zpomenout doma; byl bych řekl služce, aby sem k večeru přišla, a mohlas tu zůstat do libosti,“ řekl na to Šebek.

„Se služkou vůbec mohu zůstávat do libosti,“ pravila Lenka úsečně a ve výroku tom bylo patrno, že jest povzdechem i výtkou.

Šebek se usmál. „Tvoje napomínání stává se chronickou nemocí. Musím si dát je líbit.“

„Zdá se mi, že dlouho napomínat nebudu,“ řekla na to Lenka rovněž s povzdechem a výtkou. „Marně mluvit nebývá mým obyčejem a dle toho, co znám, naleží to spíše mužům. Není tomu dávno, byla tvoje slova samý med; nyní musím ten med hledati mimo domov jako včelka, když v oule bývá jí teskno. Zdá se, že snadno domovu odvykáš, neboťs mu ještě nepřivyknul. Já alespoň těch večerů málo znám, kde bys byl zpomněl sobě, že máš také ženu, které se zasteskne, je-li sama. Nebyla jsem tomu zvyklá; nyní zdá se, že uvykati musím.“

„Řekl jsem ti to hned před sňatkem; mělas času na rozváženou.“

„Bylo by lépe, kdybych si to byla rozvážila lépe,“ odpověděla Lenka a podepřela loket o koleno a bradu o dlaň.

„Nesužujeme jeden druhého zbytečně,“ pravil pan manžel; „jest pozdě, pojď domů.“

„Arciť; zbytečno se sužovati slovy, když se netěšíme skutky,“ pravila Lenka a zavěsila se za rámě povstavšímu mezitím panu manželu a k odchodu se hotujícímu.

Odcházejíce mlčeli. Kroky chřestěly v písku, nasypaném po cestě, pak je bylo slyšet pořád méně, až zanikly. Hovor se do zvuku jich nemíchal.

A když ty kroky zanikly, tloukli slavíci hlasitěji, stromovím táhl hluboký oddech a na nebi vyskočily hvězdy. Dlugoš zůstal na svém místě.

Tak tedy Lenka není šťastna — to byla první myšlénka, jež Dlugošovi napadla.

„Není šťastna,“ opakoval znova a opět a měl-li bych pojmenovati pocit, jenž myšlénku tu provázel, musil bych říci zkrátka, že to byl pocit radostný a bolestný. Dlugoš byl rád, že Lenka není šťastna. „Má s ní kříž,“ dodal brzy na to a to bylo vlastně, čemu byl Dlugoš rád. Nebylo tedy neštěstí Lenčino vůbec příčinou jeho radosti, ale to, že s panem Šebkem není šťastna.

Když pak pomýšlel déle na osud Lenčin, jí bylo mu líto. V okamžiku tom přestal radovati se z neštěstí, ač měl příčinu, býti škodolibým. Jen jedna myšlénka ještě vyskočila výše, než obě předešlé, a ta byla: „Se mnou by Lence samotné se nezastesklo.“

Dlugoš zůstal na to k svému místu jako přikován, jakoby schvácen. Napadlo mu sice, že by měl již čas, aby se vzchopil a vrátil se domů; ale brzy dodal: „Ještě za chvíli.“ Později na tu chvíli zapomněl a zůstal na místě. I to mělo svou příčinu, že na chvíli tu zapomněl, ač o příčině Dlugoš jasně nevěděl. Lenka si přála, aby tu mohla zůstat, pan manžel ale neměl chuti setrvati s ní. Dlugoš tu zůstal za ni; jisto, že by i co manžel byl setrval.

Nad tím vším jako světýlko vyskakovalo časem pomyšlení: „Mají spolu kříž,“ čemuž vždy se Dlugoš nejprvé zaradoval, až pak přešla radost v litování, jež platilo Lence. Dlouhatá perspektiva do života obou manželů otvírala se před Dlugošem; Dlugoš se po ní rozhlížel jako po daleké stepi, jež neměla východu. Chtěl-li se ptáti po cestě, nebylo tu nikoho, kdo by odpověděl. Bloudil sám po té stepi.

Zatím se úplně setmělo. Slavíci se ozývali, jakoby jich byl celý zástup; tu jeden volal, tam druhý odpovídal, tam se jich hlásilo několik a sluch se v těch zvucích houpal jako lodička na vlnách. Kukačka zpívala jako vesnický zvonek, žluvy utkávaly své krátké věty brzo hlasem stoupajíce, brzo padajíce. Umělý vodopád na blízku objímal svým šumotem jako rámec ty hlasy a z rámce toho časem dýchlo stromoví dechem táhlým a hlubokým.

Neskonalá zábava nastala tu pro toho, kdo umí těmto věcem rozumět. I sluch má svoje mikroskopy. Bez citu ovšem jest sluch tupý a slyšíme-li z celé přírody jen vítr a bouřku, neslyšíme mnoho. Myslím ale cit opravdivý, skutečný. I nepravá sentimentálnost, i affektace dovedou poslouchat, ale cit jim slouží za líčidlo; cit má k nim jen přístupu, má-li rukavičky a paruku, jejich srdce tluče podnes z doby rokoko.

Dlugošovi bylo dnes, jakoby slyšel; tyto předměty večera dnes se pro něho narodily. Událostmi dosavadními byl cit Dlugošův jako zorán; přišlo na jevo, o čem neměl tušení, a dnešní večer půdu tuto osil. Lenka tu chtěla zůstat a nemohla. Dlugoš ji litoval a pojednou chápal, proč ji lituje; chtěla slyšet, co slyší on — Dlugoš poslouchal za ni a zamiloval si to místo; ráno šel odtud jako opilý. —

Zatím čas ubíhal; minul rok, minuly dvě léta a s Dlugošem to šlo pořádně s kopce. Pravil jsem, že měl Dlugoš ještě něco jmění; při zaměstnání bylo by mu bývalo dobrou výpomocí, bez zaměstnání z něho trávil, až je strávil. Dosavad nebyl na nic pomyslil; nyní mu zdál se život jako byt, z něhož dostal výpověď a nemá, kam by se stěhoval.

Dlugoše už před tím se zmocnila nejistota ve všem počínání. Že se mu dosavad nevedlo, co počínal, ztrácel podnikavost vůbec a sytil se nedůvěrou. Byl jako člověk, který láme franštinu a při první, druhé příležitosti dojde výsměchu; zarazí se, nechá cvičení a nemluví vůbec. Navykl již pohlížeti sám na sebe jako na jinou druhou osobu, která pohořela ve všem. Kdyby ho byla Lenka nezamítla, byl by se snad namáhal, byl by měl cíl, byl by věděl k čemu. Takto ale zdálo se mu, že sám si za to nestojí, aby se namáhal k vůli sobě. Ztrácel se do sebe.

Mezi známé již nechodil, ba neměl více známých. S počátku přestal jaksi o ně dbáti, nyní se jim vyhýbal. Nemohl se již ani tak šatit, jako jindy, scházelo mu to, scházelo mu ono; pokud nedostatek ten viděl sám, necítil jej tak; kdyby jej uviděli jiní, zastyděl by se.

Vyhýbaje se svým známým, vyhýbal se i jejich paměti. Stávalo se i někdy, že se s některým potkal a nepozdravili se. „Již mne nezná,“ pomyslil si Dlugoš, když byl známý zašel, a podruhé se nehlásil k němu z úmyslu, jakoby byl v skutku přesvědčen, že ho nezná. „Nezná mne víc,“ pomyslil si známý a podruhé se choval s vědomím k Dlugošovi jako k cizému.

Dlugoš známým se vyhýbal, známí na něho zapomněli a v tuto dobu již se o Dlugošovi v Praze nemluvilo; ze seznamu byl vymazán.

Před tím ještě se někdy někdo ozval: „Co dělá Dlugoš? Není ho vidět.“

„Není ho vidět,“ opakoval druhý. Za těchto řečí ale padal již Dlugoš do vody a tyto řeči byly ještě skromnými koly nad jeho zaniknutím. Když se kola ta nad ním vyrovnala, bylo po Dlugošovi.

Jednou četl v novinách, že jistá zámožná rodina hledá učitele na piano. Bylo mu to vhod, jakoby obdržel malé dědictví. Vědělť to jasně, že mu jiná výživa nezbývá, leč uchopiti se vyučovaní na piano, a budiž to řečeno k jeho cti, nehrozil se toho.

Když se v řečeném domě ohlásil, uvítali ho vlídně a zavedli k pianu, aby zahrál na zkoušku.

Co to hrál? Jakoby mu spadla s oblaků do prstů ta polka, kterou hrál při Lenčině sňatku. Výjev ten se mu představil na oči; Lenka odcházela do vedlejší síně, Dlugošovi začala se točiti hlava, prsty se mu pletly, bylo po taktu, bylo po polce.

Dlugoš tu vstal, jako tenkrát, jen že se neomlouval chorobou. Pokrčili rameny a nepřijali ho.

Na to odstěhoval se Dlugoš někam na venek ku vzdáleným příbuzným.

Na venkově živořil Dlugoš z nedostatku půdy a z nedostatku ponebí. Bylo to malé město, v němž Dlugoš trávil, a tu se mu nedostávalo ni pobudky, ni společnosti, ni myšlení, ničeho. Nebylť tak prázen, aby s práznými obcovati mohl, mělť tolik citu, aby nadutostí opovrhoval, mělť tolik sebevědomí, aby lichosti se vyhnul. A tak osamotněl.

V městě venkovském tenkrát i podnes za něco platil, jehož název dal se vměstnati do jedné z těchto škatulek: úřadník, důstojník, naposledy měšťan. Měšťan sám dával úřadníku i důstojníku přednost, a úřadník i důstojník všimnul si měšťana jen tenkrát, mohl-li jim tento dávat hostiny, aneb měl-li dcery. Z té příčiny vyhýbal se měšťanským domům i měšťanský synek. Do měšťanského domu měl přístup teprva, když z něho úřadník a důstojník vyšel, když o dům ten nikdo více nedbal; proto nešel vůbec do domu. Ve společnostech ženských byl osou domácí klep, ve společnostech mužských byl osou vyšší úřad. Ve společnostech mužských měl adjunkt a aktuár pravdu, dokud nepřišel pan okresní, a objevil-li se pan krajský, sklesl adjunkt, aktuár i okresní mezi ty, kdo kývali hlavou. To platilo i v hostinci, i v pivovaře i v kruzích domácích.

Dlugoš nebyl prázen; jeho úsudek byl zdravý, jeho názory byly pravé, jen mu scházela síla, jež ho pobádala k činnosti. Co ale choval v sobě, to dostačilo, aby sebe cenil výše, než cenil ostatní; aby se štítil, by se z něho nesetřelo, co scházelo jiným.

Dlugoš nejen že samotařil z vlastní vůle; samotařil také z přinucení, neboť by ho ostatní ani nebyli mezi sebe přijali. Duch společenského kastovnictví v malém městě nestrpí mezi sebou žádného bezejmence a Dlugoš jmena neměl. Při jednom koncertě v městě hrál, a hrál dle úsudku města výborně. To k němu obrátilo poněkud zřetel a zváno ho do rozličných domů. To také mu přineslo něco zaměstnání, že vyučoval v některých rodinách pianu. Ale buď že pozvání do rozličných domů neuposlechl, aneb hlavně proto, že v rodinách vyučoval — v domech přestali ho brzy pohřešovati, a zmínil-li se někdo o něm přec, činil to zajisté s dodatkem, že mají o podivína v městě víc; jinak jim nestál za řeč. Slovo „podivín“ bylo tu poněkud na místě. Ve své vyloučenosti počal Dlugoš viděti, co jindy nevídal; počal cítiti, co jindy necítil. Vida na jak lichých základech spočívá cena člověka ve společnosti, počal společností opovrhovat a netajil svoje opovržení. Co Lence jednou říci neměl odvahu, říkal nyní bez ostýchání všem. Rozdrážděnost jeho množila se každým dnem a tím také rostl jeho cit, an viděl, kterak jím opovrhují nezaslouženě. Rozdrážděnost přecházela v urážky a čím více lidi urážel, tím více se ho vzdalovali. Cenil sebe nyní více než tenkrát, když o Lenku se ucházel; tenkrát byl prázen a měl všude přístupu, nyní jest pln citu, pln pevné vůle a jest odevšad vyloučen. Počal mluviti lidem o vychování, o zvrácené domácnosti, o hanbě nynější společnosti — a dodal dokonce jednou, on že jest novým Rousseau-em, jenž společnost obnoví na základech přirozených. Kdyby vše byl spravil jeho cit, možná že by k tomu byl dostačil. V městě ale „rozumní“ lidé počali se ho stranit, a to rozhodlo, že mu bylo těžko „býti Rousseau-em“.

I zevnějšek Dlugošův během několika let utrpěl tu valné změny. Tváře jeho pozbyly plnosti, do tahů zasedla stísněnost, do výrazu nesmělost. Šat jeho byl právě šatem a držel se těla jeho tak dlouho, dokud mohl. Místy povolovaly stehy; za rukáv nesměl se příliš zhurta zachytit, aby nepovolil, ruce nesměl příliš znáhla k nebi pozvednout, aby to pod ramenem neluplo. Nejistota vestěhovala se i do celého držení těla.

Dlugoš svůj osud zkoušel i v jiných městech po venkově; ale jako města byla si na vlas podobna, tak zůstal i osud jeho nezměněn. Rozdíl byl vždy jen ten, že v každém novém městě vypadal Dlugoš sešlejším, a že čím dále chodil, tím chladněji ho přijímali všude, ano místy i nevlídně.

Na Dlugoše počala z tuha dotírati nová tvář, již dosud byl nepoznal. Čím více stranil se jejího pohledu, tím dotíravěji měla se k němu a čím řidčeji vrhal na ni pohled svůj, tím více se jí zděsil vždy, když na ni pohlednouti musil. Tvář ta byla — bída. Kostnatá, vychrtlá, nenasytná, s očima jak pochodně palčivýma. Nedostávalo se mu všeho. Za dne to jakž tak ušlo; překoukal to, přeslyšel. Zjevy kolem něho také ho částečně sytily, aneb alespoň pozornost jeho poutaly a bolest rozptylovaly. Ale večer, v noci! Ulehnouti s vědomím, že jsme nejedli z nedostatku, jest hrozné, jest hroznější než trpěti hlad. Celý svět se mu při tom měnil. Vidělť Dlugoš všech věcí jenom stín, barvy všeho vybledlé, vše ho táhlo k sobě, že by hltavě požíval všeho, ale vše ho ještě více odpuzovalo. Myšlenky jeho byly palčivé a přece matné. Svět se mu zdál jen tak veliký, co přehlednouti mohl s místa, kde se postavil. Větší ten svět nebyl — vždyť by ani neměl síly, aby snesl větší svět maje tohoto dosti. Kruhy světa ustavičně se oužily kolem něho, až se smrskly tak úzce, že celý svět — byl on sám a kromě něho nebylo pídě.

On sám si celým světem! A svět ten byl nehybný, mrtvý, neměl osy, kolem níž by se otáčel, neměl slunce, neměl tepla, neměl střídání dne s hvězdami noci — vše bylo jednotvárné, nestálo za špetku. Malý byl ten svět, že v něm sotva místa nacházel, a veliký byl, že ho s těží nesl.

On sám si celým světem! Při myšlénce té bylo mu blaze, okřál při ní, jakoby došel občerstvení. Býti tak docela sám, nesouviseti s nikým, nebýti znám nikým, býti vymknutým ze všeho úsudku — to zdálo se mu pojednou tak krásným, tak vznešeným, že by to byl jinému záviděl, kdyby sám se v tom necítil. Ni jedna duše, ni jediná neznala ho, byl cizím všechněm a myšlénka ta ho povznášela nad všecky. Smál se těm, kteří se pachtí za tou špetkou uznání, kteří obcházejí lidskou paměť jako špitálníci chudobinec, aby v něm dosáhli také místa u stolu a lůžka. On paměti té neseděl ani na prahu, ani z daleka se jí neblížil — nestál o ni. Ani kdyby něco vyvedl, co by stálo za řeč, nestál by o ni.

Nebyl to již okamžitý rozmar, nebyla to již palčivost mozku, jež ho k tomuto rozumování přiváděla. Života nehody a náhody sběhly se tu v jeden střed, jako nervy v mozku, a střed ten rozumoval: Jsem zapomenutým a chci jím býti. Z nahodilých ale vždy v jedné věci stejných nehod stávala se zásada, a zásada ta nedbala o lidskou paměť.

Nezáleží na tom, kolik let bloudil Dlugoš takto po venkově, než se vrátil zase do Prahy. Nezávisíť stav duševní ani tak na mnohosti dnův, jako spíše na mnohosti převratův. Ale jisto jest, že když se do Prahy vrátil, nepoznal téměř ani člověka, jeho pak že nepoznal ni jediný. Mladí dospěli a byli k nepoznání, dospělí byli světem se roztoulali a nebyli k nalezení.

A Dlugoše? Kdož by byl poznal Dlugoše, jenž byl sotva stínem toho, čím býval druhdy? Sešlý v tváři, ošumělý v oděvu, sešlý v celém zevnějšku. Kdyby někdo nahledl do jeho ducha, teprva by byl nepoznal bývalého Dlugoše. Cit probuzený až k jemnosti, vůle plno — to nebývalo, co nazývali Dlugošem. Kdyby s tím byl začal, s čím nyní přestával — nyní to cítil, že se mohl státi velikým. A když to cítil, nedbal již ani o své jméno více. Kdyby ho byl někdo zavolal tím jménem: Dlugoš by se byl nejprve ulekl a za druhé by se byl k jménu svému neznal.

Živil se nuzně. Hrával na piano v tanečních hodinách, hrával k tanci a hrával jako nějaký stroj. Někdy celé půl hodiny jeden kousek a když učňové chybili v kroku, začal znovu. Byl tu pouhým nevolníkem; když taneční mistr dal znamení, počal, když opět dal znamení, přestal a počal opět na znamení. Kousky, které hrával, byly se mu staly tak běžnými, že je mohl hráti a při tom dřímat. Býval tu v skutku v jakémsi polosnění, a při tom se mu zdálo, jakoby duch velkých mistrů byl kolem něho zavanul; slyšel dojemné zvuky jich skladeb, bylo mu, jakoby ho vyzývali do výše k sobě. Ale bylo mu také, že se až choulil sám do sebe vida svou opuštěnost, svou nuzotu, svůj zmařený život při té zářivé pochodni jich zjevů. Nejednou kápla mu slza na prsty, které vyluzovaly polku tančící mládeži.

Trávil tak celé večery, aniž se mohl vzdálit. I když všichni odbíhali, aby z horkého dusna se ochladili nápojem, byl on k pianu jako přikován; nápoj míval pod pianem a chladil se na místě. Tančících si takto nevšímal mnoho, leda že porovnával někdy svoji mladost s mladostí těch, kterým právě sloužil, a jako v trpkém žertu hledal z nich toho, „který by mohl být jeho nástupcem“.

Jednou večer se zarazil. Společnosti tančících střídaly se každou hodinu, málokteří zůstávali po dvě hodiny na místě. V střídání tom byl takový mechanismus, jako v Dlugošově hře; na konci hodiny vždy totéž loučení, totéž přání, nabízení průvodu; na počátku hodiny tytéž úklony, tytéž otázky — vše stejné.

Jednoho večera nastoupila společnost, na kterou se Dlugoš nepamatoval, a žeť mládež mezi sebou ještě jaksi se ostýchala, soudil, že to společnost nová. Všímal si těch, kteří vstupovali do sálu, ale všímal si jich také jen mechanicky. Tu se zarazil.

Do sálu vešla paní, jížto se nejméně nadál a na nižto již dávno netroufal si myslet. Byla v letech dospěla, ale podoba zůstala si věrna. Paní si usedla. Co Dlugoš na ni upíral zraky, jako by mu vystouply z hlavy, přiblížila se k ní ze šatnice asi patnáctiletá dívka se slovy: „Maminko, tatínek pro nás nepřijde.“

„Dobře,“ řekla paní, a děvčátko zase odešlo do šatnice.

Paní se zamyslila, něco trpkého zahrálo jí rtem; náhodou se podívala na Dlugoše.

Dlugoš při tom sklopil oči, a by nebylo to nápadným, sehnul se pod piano pro džbánek a přihnul si.

Byla to Lenka, Dlugoš ji poznal. Musil ji poznati i dle dcery, která byla matčinou věrnou podobou a nyní již skoro vypadala tak jako Lenka, když ji Dlugoš miloval. Paní ta se zamyslila trpce a Dlugoš její myšlení poznal.

Co dosud hrál Dlugoš v tanečních hodinách, nikdy nehrál tak zvláště jako dnes. Piano nabývalo řeči, Dlugoš počal opět mluvit. Společnost, jíž hrál, byla sice nová, ale v tanci již vycvičena; Dlugoš nemusil přestávat a začínat a tím také přestal býti strojem. I zcela nové kusy hrál. Taneční mistr přiblížil se k němu a poklepal mu na rameno, že prý „dnes omladnul“.

Dlugoš vskutku omladnul; na židli si několikráte poskočil, jakoby mysl jeho tančila s ostatními, rty sebou trhaly, jakoby pomáhaly pianu mluvit, a spotil se, jakoby byl z nejostřejších tanečníků. Když se hodina skončila, bylo Dlugošovi ku podivu, jak brzy byla u konce.

Když se společnost rozcházela, probíral se Dlugoš v notách obraceje listy, aby nemusil viděti ty, kdož odcházeli. Jakmile ale se rozešli, ptal se hned tanečního mistra, co to za novou společnost. Taneční mistr znal vše, co tančí i co se tančit učí. Taneční mistr znal i Lenku, znal celé poměry její. O domácím Lenčině štěstí pravil krátce, že manžel její jest tulák a že žijí v stálé nesvornosti. Taneční mistr to řekl beze všeho přízvuku, jakoby to bylo věcí tak známou, že se ani nemluví o ní. Dodal ale hned, jakoby mu něco na mysl vpadlo: že Lenka hledá učitele svým dětem na piano; chce-li si Dlugoš něco přivydělat, aby se tam ohlásil.

Dlugoš byl by hned běžel k Šebkovům, aby se nabídnul za učitele; ne ze starosti o výživu, neboť svízele toho druhu byly u něho na denním pořádku, že jim uvyknul — ale vidět domácnost jejich, vidět ženu tulákovu, vidět sváry, vůbec vidět, jak se vše má, vidět Lenku doma. Šebek tulák! Tulák, jenž má domov a nemusil by jím býti; Dlugoš tulák, jenž nemá domova a musí jím býti. Oba tuláci, a tuláky učinila z nich jediná žena: jednoho, že mu ruku podala, druhého, že ji odmítla. Chtěl ho vidět, tohoto tuláka, jenž byl v jiném spůsobě tím, čím Dlugoš sám.

Bylo by směšné tvrditi, že Dlugoše táhla k Lence láska. Dlugoše stísněného, nevšímaného, pólo odumřelého, sešlého. Zvědavost ho tam táhla a je-li láska také do jisté míry zvědavostí, tož arci možná, že do té míry láska. Chtělť viděti zblízka, co dosud z daleka tušil, o čem přemýšlel, čeho jen se dohádal, čeho ale jistotu neměl. Chtěl viděti, kterak v poměrech domácnosti Lenka se usmívá i kterak se rmoutí, chtěl viděti její štěstí, chtěl slyšeti její vzdechy, chtěl vůbec viděti ženu přes tu délku času, v kterém dospěl až tam právě, kde stál.

V několika dnech byl Dlugoš v Lenčině domě učitelem. Mimo děvče, které byl uviděl v taneční hodině, vyučoval ještě dvě mladší dítky. Jméno své Dlugoš nepověděl a když se ho Lenka po jméně ptala, aby dítky věděly, kterak mu říkat, pověděl jméno jiné.

Celkem možná říci, že byla zvědavost Dlugošova divně ukojena. Lenku neslyšel za celý čas promluvit; byla zamyšlena, kryla čelo v dlaně a někdy se mohlo zdát, že slzela. Pak šla ke skříním, jakoby něco hledala; když nenašla, zamyslila se opět a to s povzdechem. Nejednou pak se zvedla, aby se podívala do skříně jiné — vždy se ale vrátila zasmušilá.

Když se posléze zvedla, byly oči její jako roztoulány, že se jim Dlugoš až podivil. Při tom jakoby vedla samomluvu, řekla: „V Kinské zahradě.“ Slova ta pověděla tiše, skoro šeptem, ale Dlugoš je zaslechl.

Při tomto rozpoložení mysli nemusím asi Lenku dlouho omlouvati z toho, že nepoznala Dlugoše; rovněž nemusím asi bráti Dlugoše do ochrany proto, že ani nevěda proč, jako stroj hned po hodině šel do Kinské zahrady. Nebyl tam již tolik let. Když chodil zahradou, padly na něho staré upomínky, jak hejno kavek na oseté pole. I zdálo se mu, že se jich nezbaví, leč usedne-li si opět tam do těch skalnatých míst, v nichž strávil před lety krásnou noc. Hnalo ho to téměř do těch strání a byl na hoře než se nadál.

Našel svoje oblíbené místo; tráva se na něm zelenala leskem, dub u skály sesílil, i ostatní stromy zmužněly a šepot jich zněl jistěji, určitěji, vše sesílilo — jen Dlugoš zatím sešel. Podíval se na místo, kde tenkrát seděla Lenka s Šebkem — cosi tam zahlednul. Mihalo se mu to září před očima a díval se dlouho, aby se přesvědčil, zda-li v skutku vidí. Vstal a sehnul se; byl to náramek, jejž uviděl. Zvedl jej a sednul opět na svoje místo, a jal se prohlížeti svůj nález. Náramek ten zdál se mu býti velmi skvostným; neuměl sice udati si cenu jeho do podrobna, ale tolik bylo jisto, že těžce jej pohřešuje, kdo jej ztratil. Drahé kameny se třpytily v něm jako rosa, byl touto rosou jako obalen.

Dlugoš zastrčil náramek ten do zaňadří, anižby více o tom přemýšlel.

Když druhý den přišel k Šebkovům, uslyšel Šebka, o němž taneční mistr pověděl, že jest tulák. Slyšel ho z vedlejšího pokoje, an choť svou tejral příkrými slovy; slyšel zároveň, že Lenka pláče. Tato příkrost v chování rodičů zarážela děti, zarážela i jejich učitele. Při každém příkrém slově děti se lekly jako vyplašeny a když slov neslyšely, lekaly se opět, aby je nezaslechly. Dlugoš pak nevěděl, má-li setrvati aneb odejíti.

V této neodhodlané nejistotě seznal také Dlugoš, oč se jedná. Lenka neměla svůj svatební náramek a Šebek jej na ní žádal. Lenka na svou obranu nic nevěděla, než že jej ztratila, a když na to prohodil Šebek jakési podezření, pověděla mu Lenka takovou řadu událostí nade vše podezření zjištěných, že Šebek v zuřivosti vzal klobouk, bouchnul dveřmi a odešel. Při odchodu prohodil ještě: „Však já se dozvím, kdo tvé srdce nosí!“

Dlugoš tušil s jistotou, že se tu jedná o náramek, jejž měl v kapce uschovaný, a první věcí bylo, že jej — Lence vydal? Nikoliv. První věcí byla radost, že u sebe chová, co na tu dobu jest příčinou rozmíšek manželských, byla radost z toho, že podmínky manželského smíření má ve své moci. Cítil se skoro pánem osudu Lenčina, i počal váhati, má-li osudu tomu dáti obrat pro Lenku příznivý. Cítil i dobře, že neprávem by choval skvost cizí u sebe; ale věděti o tomto skvostu, že může jím Lenku trestat za hřích spáchaný na něm, bylo mu příjemné. Nejednalo se mu o skvost; ten byl by vrátil zcela lhostejně a dle povinnosti. Ale kdyby spokojenost Lenčina byla závisela na kousku papíru, jejž by také měl v kapse, byl by mu ten kousek papíru vážil právě tolik, co tento skvost. Nejednalo se mu tedy o předmět, ale o následky, jež na skvostu tomto závisely.

Viděti Lenku šťastnou s Šebkem, to nechtěl za celý svět; lahodilo mu, že „měli spolu kříž“. Ale pravda neméně, že slzy Lenčiny ho pálily jak oheň, i že u něho se přimlouvaly za ni. Slzy Lenčiny pohnuly i Dlugoše k slzám, a to mu lahodilo nejvíce. Ano plakat s Lenkou — to by chtěl až do konce svého života, když nemohl s ní již sdíleti radost. Tento stav obou tonoucích v slzách zdál se mu býti poutem mezi ním a Lenkou. Byli si na stejném stupni, byli si podobni, byli si blízcí. Kdyby byl Dlugoš vrátil skvost, byla by Lenka šťastna, on ale by zůstal nešťastným. Bylať tu mezera přílišna, jež by se rozevřela opět mezi ní a mezi ním. Skvost je ale sbližoval a Dlugoš uzavřel, nenavrátit ho.

Záležitost ta sáhala v skutku hluboce do rodinného života u Šebků. Sváry se opakovaly, a Šebek vracel se domů vždy s novými výčitkami; do tanečních hodin Lenka více nechodila, omladlý Dlugoš tam stárnul opět a stával se strojem.

Ale ještě jiná věc přičinila se k tomu, že Dlugoš skvost Lence nevydal. Brzy po tom totiž, když skvost ten v Kinské zahradě našel, četl v novinách celou tu ztrátu udanou i s vyzváním, aby poctivý nálezce u Šebků to dodal za přiměřenou odměnu. Přiměřená odměna Dlugošovi? Kdyby Šebka takhle mohl zarmoutit na vždy — za to by dal deset skvostů. Ale vzíti odměnu za to, že by navrátil Šebkovi spokojenost — a kdyby mu Šebek desaterým skvostem se odměnil, nevydal by tento jediný.

Nepatrná tato záležitost Dlugoše téměř proměnila. Počal se chovati tak, jakoby se byl tím skvostem stal pánem Šebkova domu i jeho rodiny, a na srdci svém jakoby nosil klíč, jímž může si volně otvírati a zavírati. I k dětem se počal chovati zcela jinak. Vida, že od rodičů jsou zanedbávány, počal k nim mluviti tak, jakoby jim měl co veleti, jakoby osud jich závisel na jeho vůli. V hlavě mu počala z nova strašiti myšlénka, žeť jest novým Rousseau-em, jenž v těchto dítkách počíná vraceti společnost přirozeným základům. Vyučoval je všemu, co sám věděl a — děti počaly cítit jeho váhu. Bylť jim jako vlastním otcem co do ducha, staral se o ně vší pílí a s radostí pozoroval, že děti k němu cítí náklonnost větší, než k vlastnímu otci. S náklonností dítek vzbudila se k němu i náchylnost Lenčina, až se jí Dlugoš stranil; neboť Šebek nesměl míti pravdu, že skvost Lenčin nosí ten, kdo její srdce nosí.

Avšak Dlugoš šel ve svém sebevědomí dále. Napadnuv jednou Šebka doma, přednesl mu záležitost o vychování dítek s takou důkladností a vytknul mu nedbalost jeho o dítky s takou prudkostí a to slovy tak bezohlednými, jakoby všecka dávnoletá zášť byla v něm propukla a on byl povolán souditi vinníka. Stálť Dlugoš před Šebkem, jakoby v jeho ruce spočíval meč anděla a na něm jen záviselo, má-li ho ponechati v rodině aneb vypovědíti ho z domu. Nazval ho otcem nedbalcem, jenž dítek není hoden, ba že ani není hoden, míti místa po boku ženy! Nechce-li, aby dítky jeho šly cestou záhuby, že musí učiniti počátek sám s sebou — a nyní jako nějaký prorok počal pronášeti s ohněm zásady svého vychování.

Návrh na opravy u vychování dítek měl arciť následek ten, že Šebek zapověděl Dlugošovi, vkročiti k nim přes práh a že odtrhl od něho a odstrčil dítky, jež s pláčem se loučily s učitelem.

Leč Dlugoš sám si zatarasil cestu navždy tím, že odcházeje se opovážil, vytýkati Šebkovi zrádu rodiny vůbec, a karati ho z tejrání, jakého doznává Lenka; ale pravý úžas vzbudil tento tulák dle oděvu i dle zaměstnání, když Šebka sám nazval přímo tulákem, jemuž kratochvíle leží na srdci více než opuštěnost vlastník dítek, než slzy jeho ženy.

A ještě nevydal Dlugoš Lence náramek, ač odcházel již s vědomím, že nikdy více práh ten překročiti nesmí. Byl by snad raději na místě udal se co zloděj skvostu, než aby si vykoupil jeho vydáním vědomí, že navrácen jest smír a poklid člověku, jemuž dokázal, že nedovede býti manželem a neuměl býti otcem, a jenž ho připravil o jedno i druhé, o oboje.

Od času toho nebyl Dlugoš opět ničím více než hráčem na piano v tanečních hodinách. Stal se opět strojem, jenž na pokynutí tanečního mistra na piano uhodí, a na pokynutí ve hře ustane. Osamotněl docela; nemluvil s nikým, aneb vlastně nikdo nemluvil s ním; někdy jako v samomluvě pronesl některé slovo, jež neplatilo nikomu a jež také neslyšel nikdo. Byl si opět celým světem dohasínajícím, jenž i těch několik jisker uhrabával si popelem, aby všetečně nevyšlehly, anebo aby nahodilý dech je nerozdmychoval. Tak sedával za pianem v tančírnách a na jeho tváři nebylo viděti, zda-li jaká přání kdy choval, aneb zda-li jakou nadějí se kojí. Jeho tvář byla uzavřena jako řada cifer, pod nimiž stojí suma; suma to nepatrná, ale nic více se nepřipočte k řadě. Tak i chodíval po ulici a jeho krok nic neurychlilo, jeho prsa nic neprochvělo. Málo si na světě žádal, svět mu ani toho mála nedopřál; nyní pak již se neprosil o nic.

Tak byl se vymknul ze vší dbalosti o přízeň jakoukoliv, že by si byl ani již nevážil přízně Lenčiny, kdyby nakrásně mu ji byla nabízela. Vždyť mu bylo snadno, nakloniti si aspoň jeden Lenčin úsměv; potřebovalť jen vydati náramek, pro nějž tolik se naplakala a jejž tak úzkostlivě hledala a byla by mu zajisté zavázána k díkům, bylať by v něm musila viděti dobrodince rodinného. Avšak domáhati se té přízně za něco, žádati ji v odměnu, zdálo se mu nízkým, i byl by se cítil nejbídnějším člověkem, kdyby se k tomu byl odhodlal. Raději skvost ten zahoditi do Vltavy, jen ne býti hrdinou s úmyslem, aby došel odměny jakékoliv.

I jinak mu byla Lenka zavázána díkem. Byl si jist, že by Lenka se musila chovati šetrně k muži, jehož dítky milovaly a jenž na její obranu se byl postavil naproti Šebkovi. A Dlugoš býval při pomýšlení tom vskutku naplněn takým sebevědomím, jakoby se byl stal zakladatelem nové rodiny, jakoby jí byl vytknul zákony a směr, za nímž se má bráti. Mělo-li to jaký účinek, to arci nevěděl; avšak něco v sobě při tom cítil, jakoby byl částí onoho muže, jenž snesl desky s hory Sinai, třebať je byl rozbil na samém úpatí hory. A to se mu zdálo vznešené nade vši vděčnost. Ano i možná, že Lenka za to vše nestála, co pocítil pro ni; nuž třebať ty desky rozbil — přece byl pro ně na té hoře, a ten cit ho povznášel. Ale Lenku nevyhledal více.

* * *

Jednoho večera zastavil vrátný u Kinské zahrady člověka se slovy, že do zahrady smí vpouštěti jen slušné lidi. Po několika slovech propustil vrátný člověka toho přece, ale dlouho si ještě bručel mrzutá slova.

Ten večer bylo v zahradě zvláště příjemno. Obec stromů hovořila živě a v její zeleni proskakovali si ptáci, jakoby světili nějakou památku. Byloť šeptání, prozpěvování, byloť vůně a dechu, jakoby všeho tu bylo do zásoby na léta.

Když vrátný na noc zavíral vrata, rozpomínal se, zda-li onen ošumělý člověk také již se vrátil. Nemohl se rozpomenouti jasně, ale zaklel při tom.

Několik dní na to nalezena v nejhořejší části zahrady mrtvola muže velmi sešlého. Listů při sobě neměl, nikdo nevěděl jeho jméno. Co bylo ale podivné, že našli v náprsní kapse jeho přebohatý náramek, zaobalený v papíru. Na tom papíře bylo napsáno tužkou: „Nalezeno v Kinské zahradě, náleží Lence Šebkové.“ Pak bylo udáno číslo domu. V odměnu za nález dala Lenka nebožtíkovi vystrojit pohřeb; pohřeb ale byl bezejmenný; za rakví nešla živá duše.