Zalkej vlasti! Zastři sobě tvář Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!

Údaje o textu
Titulek:	Zalkej vlasti! Zastři sobě tvář Čechie! Veliké Národní divadlo shořelo!
Autor:	neuveden
Zdroj:	Národní listy 13. 8. 1881. s. 1. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Související:	Požár v Národním divadle (Světozor), Velké národní neštěstí! (České noviny)
Související články ve Wikipedii: Národní divadlo

Se slzami v očích, s chvějícím srdcem zvěstujeme krajanům svým tuto neočekávanou, strašnou zprávu! Národní naše velké divadlo, tato chlouba a časem jediná potěcha těžce zkoušeného národa našeho, tato práce a starost celých dvou pokolení, tento velkolepý pomník našeho národního znovuzrození — o zalkejte, kdož máte srdce české! — ono není více, ono je zříceninou!

Včera ještě pnul se velebný ten chrám umění českého pyšně do výše; včera ještě starci stavili chod před ním šeptajíce: „oko moje vidělo spasení“; včera ještě kde kdo byl v české naší Praze s pýchou a nadšením pohlížel k spanilé, nádherné té stavbě, kterou byl zbudoval „národ Sobě“ — ten ubohý, ušlapaný národ, jehož paměť v dějinách měla na vždy vymizeti a jenž dal svým přátelům i nepřátelům tak dojímavý důkaz, že žije!

A dnes! Jaká žalostná proměna! Tam kde stála krásná ta naše Pallas Athéna, jakby vynořená z moře vlasteneckého nadšení celého národa, tam dnes spousta druhu nejhroznějšího, jež i vedle stojící prozatímné divadlo zasáhla. Co toto píšeme, šlehají ještě divoké plameny z obou těchto národu tak drahých budov a všechno mamahání lidské zachrániti aspoň část tohoto národního majetku ukazuje se býti marné. V postranních ulicích stojí tisícové a opět tisícové věrného českého lidu a není jediného oka, v kterém by se neleskly bohaté slzy. Starci, mužové, ženy i děti, my všichni pláčeme usedavě — — — —

Jest v těchto slovech něco nevýslovně tragického. Třicet let sbírali jsme takřka po krejcaru na toto dílo; přes půl druhého millionu zlatých sebrali jsme mezi sebou s obětovností a přičinlivostí, o jakéž není příkladu v jiných národech; čtvrt století těšili jsme se jako děti na den, kdy bude nám konečné možno vstoupiti do řady vzdělaných národův — a nyní, několik dní před samou slavností otevření Národního divadla, nyní, kdy jsme chtěli radostně zvolati „dokonáno jest!“, potkává nás nové národní neštěstí, zastupuje nám cestu osud, aby nám pověděl, že není ještě konce našemu utrpení, našim bolestem, našemu pastorkování mezi jinými národy.

Nuže, drazí rodáci, vypijme ten kalich utrpení do dna; vypijme jej s mužnou myslí, jako se sluší lidem, kteří uvykli nevinně trpěti a strádati. Rozpomeňme se v této hodině bolesti na své předky, kteří měli více příčiny býti na pokraji zoufalství a nezoufali nikdy. Snad je souzeno národu našemu projíti touto školou utrpení, aby v něm vědomí národní a šlechetenství tím hlubší kořeny zapouštěly. V národech nešťastných za všech věkův vznikaly povahy, a věru když jsme stopovali a pocítili ten hluboký dojem, jaký veliké to neštěstí činilo na lid pražský, když jsme viděli, kterak prostí dělníci utírajíce si slzy ihned pořádali sbírky na Národní divadlo — tu našli jsme úlevu v této hluboké bolesti, tu nabyli jsme nezvratné přesvědčení, že takový národ a kdyby sebe větší útrapy jej potkávaly, zahynouti nemůže a nezahyne.

Co máme více pověděti?

Děsná zpráva o zničení naší nejkrásnější naděje rozlétne se po celém národě a vzbudí všude v českých srdcích zármutek hluboký, trvalý.

Avšak z toho zármutku všeobecného nechať vyšlehne plamen nadšení po celém národě v obnovené síle a z toho rumu a spáleniště novým přičiněním, novými obětmi, vlastními silami našimi i bohdá pomocí země a státu nechať povstane nové důstojné národní divadlo.

Nezoufejme! Naopak, právě nyní mějme se zmužile k dílu a dokažme celému světu neumořitelnost našeho vlastenectví, naší oddanosti k národním zájmům.

Národní divadlo bylo. Národní divadlo bude.