Zahradníkův rok/Svátek

Zahradníkův rok Karel Čapek
Zahradníkův duben	Svátek	Zahradníkův máj

Údaje o textu
Titulek:	Zahradníkův rok
Podtitulek:	Svátek
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Zahradníkův rok; Měl jsem psa a kočku; Kalendář Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1929
Licence:	PD old 70

… Ale já naschvál nebudu opěvat svátek práce, nýbrž svátek soukromého vlastnictví; a nebude-li zrovna pršet, tu jej jistě budu oslavovat sedě na bobku a říkaje: „Počkej, já ti přisypu drobet rašeliny, a tuhle ten výhonek ti uříznu; a ty bys chtěla hlouběji do země, viď?“ A tařička řekne, že by chtěla, a já ji zasadím hlouběji do země. Neboť toto je má půda, skropená potem a krví, a to doslovně; neboť když člověk uřezává větvičku nebo výhonek, musí se skoro vždycky říznout do prstu, jenž je také jenom větvička nebo výhonek. Člověk, který má zahrádku, se neodvolatelně stává soukromým vlastníkem; pak mu na ní neroste růžička, nýbrž jeho růžička; pak nevidí a nekonstatuje, že už kvetou třešně, nýbrž, že kvetou jeho třešně. Člověk, který je vlastníkem, nabývá jisté vzájemnosti s bližními, na příklad, co se týče počasí; tu říká, že „už by nám nemělo pršet“, nebo že „nám pěkně zamoklo“. Kromě toho nabývá jakési neméně silné výlučnosti; shledává, že sousedovy stromky jsou roští a košťata na rozdíl od jeho vlastních stromků; nebo vidí, že tahle kdoule by se dělala lépe na jeho zahradě než na zahradě sousedově, a tak dále. Je tedy pravda, že soukromé vlastnictví vyvolává jisté třídní a kolektivní zájmy, na příklad co se týče počasí; ale je stejně pravda, že probouzí strašně silné pudy sobecké, soukromopodnikatelské a majitelské. Není pochyby, že by člověk šel do boje za svou pravdu, ale ještě ochotněji a divočeji by šel do boje za svou zahrádku. Člověk, který je majitelem několika sáhů půdy a něco na nich pěstuje, se opravdu stává tvorem jaksi konservativním, neboť je závislý na tisíciletých pří-rodních zákonech; dělej co dělej, žádná revoluce mu neurychlí dobu klíčení a nedá kvést šeříku před květnem; tu tedy se člověk umoudří a podřídí se zákonům a zvyklostem.

Tobě pak, zvonečku alpský, vyhloubím hlubší lůžko. Práce! i tomuto piplání v prsti můžeš říkat práce, neboť, povídám, namůžeš si při tom hřbet i kolena. Avšak nezáleží na práci, nýbrž na zvonečku; neděláš práci proto, že práce je krásná, nebo že šlechtí, nebo že je zdravá, nýbrž děláš ji proto, aby zvoneček kvetl a lomikámen se rozrůstal v polštář. Kdybys chtěl něco slavit, nemohl bys oslavovat tuto svou práci, nýbrž zvoneček nebo lomikámen, pro které to děláš. A kdybys místo psaní článků a knížek stál u stavu nebo u soustruhu, nedělal bys tu práci proto, že je to práce, nýbrž proto, že budeš za to mít uzené s hrachem, nebo proto, že máš hromadu dětí a že chceš být živ. A proto měl bys dnes oslavovat uzené s hrachem, děti a život, všecko to, co za svou práci kupuješ a za co svou prací platíš. Nebo bys měl oslavovat to, co svou prací uděláš. Cestáři by neměli oslavovat jenom svou práci, nýbrž silnice, které z ní vyrostly; a textiláci by měli v den svátku práce oslavovat hlavně kilometry cvilinku a kanafasu, které vysoukali z mašin. Říká se tomu svátek práce a nikoli svátek výkonu; a přece člověk by měl být spíše pyšný na to, co vykonal, než na to, že vůbec pracoval.

Ptal jsem se kohosi, kdo navštívit nebožtíka Tolstého, jaké byly boty, které si Tolstoj sám ušil. Prý byly ukrutně špatné. Dělá-li člověk práci, má ji dělat buď proto, že ho to baví, nebo proto, že to dovede, nebo konečně proto, aby se uživil; ale šít si boty ze zásady, pracovat ze zásady a ze ctnosti, znamená dělat práci, která za mnoho nestojí. Čekal bych, že svátek práce bude vrcholit velebením té lidské šikovnosti a všech fortelů, kterými vládnou, kdo dovedou vzít práci za pravý konec. Kdybychom dnes oslavovali čímany a chlapíky všech zemí, dopadl by tento den zvláště vesele; byl by to skutečný svátek, poutní den života, svátek všech správných hochů —

Dobrá, avšak tento svátek práce je den vážný a přísný. Nic si z toho nedělej, maličký kvítku jarního floxu, a rozevři svůj první růžový kalich.