Za poslední Újezdskou branou

Údaje o textu
Titulek:	Za poslední Újezdskou branou
Autor:	Karel Hašler
Zdroj:	Národní listy, roč. 78. č. 126. s. 3 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	08. 05. 1938
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Jindřich Mošna, František Ferdinand Šamberk, Josef Frankovský, Pavel Švanda ze Semčic, Eliška Pešková

Těchto dnů zbourali pod Hladovou zdí na Újezdě poslední zbytky bývalé újezdské brány, toho jména již čtvrté. První stávala v malostranské hradební zdi na konci dnešní Karmelitské ul. a byla postavena r. 1257 Přemyslem Otakarem II. Za Karla IV. byla v souvislosti s Hladovou zdí postavena brána, zvaná Kartouská. Jména se jí dostalo po klášteře Kartusiánů, stávajícím na místě dnešního Smíchova. Když v srpnu r. 1419 vypukly v Praze husitské bouře, stal se kartusiánský klášter jejich obětí. Vyhořel do základů a zbylo po něm jen jméno úzké uličky za Ringhofferovou továrnou, která sluje Kartouzská. Tato brána byla za císaře Leopolda zazděna a r. 1694 byla vedle ni postavena větší brána Újezdská. Když v polovině minulého století vyrůstal na Smíchově průmysl a stará brána rozměrem nestačila, byla i tato zazděna a po vybudování nové silnice r. 1862 postavena poslední Újezdská brána, kterou vidíte na našem obrázku. Leč tato brána neměla dlouhého trvání. Za necelých třicet let, když v letech osmdesátých se probudil v Praze stavební ruch, který proměnil malá předměstí ve velkoměstské čtvrti, vykoupilo město hradby a zbořilo je i s branami. Tak došlo r. 1891 na bránu Újezdskou.

Nikdo nedbal o její uchování, protože nebyla historickou ani architektonickou památkou. Také nebyla postavena z důvodů fortifikačních, nýbrž daňových. Na noc ji zavírali těžkými dubovými vraty, aby nikdo nepřenesl ani zabitou kočku přes potravní čáru.

Před branou totiž bývala bouda a v ní páni „akcízáci“. Ti byli velmi přisní a nepropásli ani hrudku másla; každou naditou selku nebo hokyni bedlivě ohmatávali, i pod sukně jim sahali, nemají-li tam snad nějaké to kuřátko nebo koroptvičku. Ženám, nesoucím oběd mužům do Prahy, prohledávali pečlivě košíky a běda, nalezli-li v něm syrové vajíčko.

A přece na ně někdo vyzrál!

Jindřich Mošna a Ferd. Šamberk byli slavní herci komikové, kteří po desetiletí obveselovali Prahu v Aréně v Egenbergu, v divadle na Hradbách, v Prozatímním a nakonec v Národním divadle. Tito dva ferinové, v nichž nebylo žilky dobré, se jednou vsadili se třetím kuliferdou, Karlem Frankovským, že propašují újezdským akcízem prase. Sázka byla uzavřena o „štěně“ plzeňského a Mošna se Šamberkem se vydali do Vltavské ulice na smíchovskou porážku. Frankovský, aby si zajistil výhru, upozornil smíchovské akcízáky, kteří všichni Mošnu znali, že bude chtět propašovati do Prahy prase. Akcízáci dávali bacha a dočkali se.

Od Smíchova k Újezdské bráně drkotala po hrbolatém dláždění plachtou přikrytá vesnická bryčka. Na kozlíku, viržinku v ústech a opratě v rukou — Jindřich Mošna. Akcízáků jako by neviděl. Ale ti ho zadrželi a spustili zhurta, cože prý to veze?

— Prase, pane rešpicient, prase!

— A to nevíte, že je tady akcíz?

— Jak bych nevěděl!

— Tak dolů!

— Ani mi nenapadne!

— Nedělejte hlouposti a dolů! A to prase také. Dáme je na váhu!

— Holečku, to asi nepůjde!

— Proč? — Akcízákům docházela trpělivost.

— Protože se nemůže postavit na nohy! — povídá Mošna. Přesunul viržinku do druhého koutka a odhrnul plachtu na vozíku.

!!! ??? — Akcizáci koukali jako vyjevení, nevědouce mají-li se smát nebo zlobit.

Ve vozíku na slámě ležel jako to boží podsvinče vykrmený a na mol opilý — Ferdinand Šamberk…

— Myslíte, že tohle prase dostanete na váhu? — povídá Mošna.

Akcízáci se smáli, Mošna posimral koníka bičem, zamlaskal a vozík vesele drkotal Újezdskou branou do Prahy…

U Řetězového mostu čekal Frankovský. Už z daleka se smál a — Mošna také.

— Prase zařvalo, co? — volal Frankovský.

— Kterak mohlo zařvat, když je už pařené? — smál se Mošna. Odhrnul plachtu, pod ní ležel Šamberk a vedle něho slámou přikryté krásné bílé prasátko. Jen ocásek mu vyčuhoval ze slámy.

Frankovský se přestal smát, protože věděl, že večer u Brejšků bude terčem Mošnových vtipů a nad to ještě musí zaplatit „štěně“ plzeňského…

Hned vedle Lesíčku byla tak zvaná Egenberská zahrada. Při ní byla hospoda a tam v sále hrávali ochotníci divadlo. Protože jejich představení byla navštěvována hojným obecenstvem, vznikla v dřívějším režiséru a dramaturgovi zemského divadla Pavlu Švandovi ze Semčic myšlenka, postaviti v těchto místech divadlo. Se svou chotí, spisovatelkou Eliškou Peškovou, postavil r. 1871 v Egenbergu primitivní letní divadlo.

Protože hlediště divadla bylo nekryté, mohlo se tam hráti pouze za příznivého počasí. Divadlo bylo pilně navštěvováno pražským a smíchovským obecenstvem, které přesto, že bez deštníku nemohlo do tohoto divadla jít, vyplnilo je často až do posledního místečka. Hrozná katastrofa nastala, strhl-li se liják během představení. Lidé otvírali deštníky, na které déšť dopadal s takovým lomozem, že nebylo herce vůbec slyšet. Mimo to vznikaly v hledišti hádky, mezi těmi šťastnými s deštníky a těmi, kterým s nich tekla voda za krk. Stávalo se často, že představeni nebylo dohráno, obecenstvo reptajíc odcházelo domů, mnozí se zapřísahali, že do divadla vícekráte nevkročí, ale přísahy nedodrželi. Vždyť Pavel Švanda ze Semčic soustředil kolem sebe nejtalentovanější herce a Eliška Pešková se starala o nejpestřejší repertoir!

Aréna v Egenbergu vychovala českému divadlu nejslavnější herce a herečky. Stačí uvésti jména Eduarda Vojana, slečny Hany Kubešové, později Kvapilové, Dumkové, provdané Benoniové, Ryšavé, Jakuba Seiferta, Ferd. Šamberka, Al. Sedláčka, Rady a j.

Povzbuzen velkým úspěchem Arény, postavil Pavel Švanda ze Semčic na Smíchově na dvoře domu „u Libuše“ Švandovo divadlo. Bylo otevřeno r. 1881, kdy v říjnu byly v něm slavnostně zahájeny hry operou „Tajemství“ za přítomnosti skladatele Bedřicha Smetany.

Nic netrvá na světě věčně a Aréna v Egenbergu muslla ustoupiti r. 1885 novostavbě kasáren a byla nahrazena r. 1891 Arénou u Palackého mostu, která už také čeká až udeří její hodinka… Ale na slavné divadlo za Újezdskou branou se dosud u nás vzpomíná a často s lítostí.