Za kouzelnou branou/Pták Zlatohlav

Za kouzelnou branou Ludmila Tesařová
Původ svatojanských mušek	Pták Zlatohlav	Lesní skřítkové

Údaje o textu
Titulek:	Pták Zlatohlav
Autor:	Ludmila Tesařová
Zdroj:	TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 24-32.
Licence:	PD old 70

PTÁK ZLATOHLAV.

Mezi obyvateli královského města panoval velký zármutek. A jakž jinak ― vždyť jediná dcera královská, princezna Růženka, den za dnem slábla a hynula jako vadnoucí květina. Nikdo neznal léku a pomoci proti její chorobě.

Až tu jednoho dne přišla do královského zámku podivná, poutnickým rouchem oděná stařena ― vlasy jako sníh bílé splývaly jí až k patám. Nikdo nevěděl odkud přišla a jak se do zámku dostala ― pojednou stála u lože princezny Růženky.

Sklonila se k ní a pravila: „Podivná je nemoc tvá, podivným též způsobem může býti vyléčena. Až uslyšíš zpívat ptáka Zlatohlava, který poletuje v zahradě Růžové královny, budeš zdráva! Však ten, kdo ptáka Zlatohlava ti přinese, nesmí za službu svou odměny žádati ― jen pouhé „Zaplať Pánbůh,“ ať jemu dostačí! Jinak ani zpěv ptáka Zlatohlava ti nepomůže.“ ― ―

Jak přišla ― tak zmizela záhadná ta stařena. A tu teprve král s královnou se vzpamatovali.

Král zvolal: „Díky Bohu! Dceruška naše bude zdráva. Dojista nalezne se mezi našimi přáteli člověk nám oddaný, kterýž nám službu tuto prokáže.“

Hned dal král svolati do zámku rytíře a pány i pověděl jim, co řekla stařena.

Leč žádný z rytířů a pánů neměl chuti za pouhé „Zaplať Pánbůh“ vydati se na neznámou cestu pro ptáka Zlatohlava. Jeden po druhém vytráceli se nepozorovaně odtud, až zbyl jen zcela nepatrný počet rytířů a ti ujišťovali sice krále svou oddaností, ale určitě ničeho vykonati neslíbili. Dříve prý si vše doma rozmyslí. ― Marně však čekal na ně král ― nepřišli již.

Novina ta brzy rozhlásila se po celém městě. Lidé stáli na ulicích a živě o ní rokovali. Nedaleko zámku, kde právě byl hovor nejživější, zastavil se Štěpán, venkovský hoch, který ubíral se tudy do světa na zkušenou a vyslechl vše.

„To jsou pěkní přátelé,“ pomyslil si v duchu.

V té chvíli otevřela se zámecká brána, z níž vycházel královský průvod. V nádherných nosítkách seděla královna s princeznou Růženkou. Štěpánovi sevřelo se srdce lítostí, když viděl žalem sklíčené líce královny. A což teprve, když podíval se na princeznu Růženku! Krásná, něžná jako bílý kvítek, spočívala hlavinka její ― jako bez života ― na rameni královny.

Štěpán neubránil se slzám. „Ubohá, krásná princezna, ubohá matička její,“ zvolal. Vzpomněl si v tu chvíli na svoji vzdálenou matičku, jakou žalost měla, když před léty jí zemřela jediná dceruška, jeho sestřička.

A tu pojednou rozhodl se, že se pokusí o uzdravení princezny. Vydá se na cestu k zahradě Růžové královny! Snad se mu podaří odtud přinésti ptáka Zlatohlava.

Nikomu se nezmínil o svém úmyslu a vydal se hned na cestu.

Kudy šel ― tudy šel, až přišel jednou k večeru k rozvodněnému potoku. I viděl, že voda strhla lávku, po níž právě přecházel jakýsi stařeček. Štěpán nerozmýšlel se ani minutu, skočil do vody, zachytil tonoucího stařečka a vynesl jej na břeh.

Stařeček tuze děkoval Štěpánovi a pozval ho do své chaloupky. Štěpán šel s ním rád.

Stařeček vyptával se jej odkud a kam jde.

Štěpán se mu se vším svěřil a stařeček pravil: „Nemám čím bych se ti odvděčil za velkou službu, kterou's mi prokázal, jsem rád, že ti mohu aspoň poraditi.“

„Ó, stařečku, dobrá rada jest nad zlato,“ řekl Štěpán.

A stařeček pravil dále: „Slyšel jsem o zahradě Růžové královny. Jest k ní daleko! Za devátým vrchem, v devátém údolí, tam jest zahrada Růžové královny! Pojď, odpočiň si, abys se spánkem posilnil na dalekou cestu.“

Ulehli na slámu a spali. Druhého dne vyprovázel stařeček Štěpána až k potoku, zde uřízl vrbový prut a udělal z něho píšťalku. Podal ji Štěpánovi a řekl: „Dobře ji opatruj! Kdyby tě do zahrady Růžové královny vpustiti nechtěli, pak na píšťalku zahrej!“

Štěpán poděkoval stařečkovi a vydal se na další cestu. Dlouho ― dlouho chodil, než přešel devět vrchů. Ale konečně je přešel a dostal se do devátého údolí, odkud vanula mu vstříc líbezná, sladká vůně růží. ― A než se nadál, stál před zahradou, obehnanou zlatým plotem, porostlým planými růžemi. Větve růží pnuly se do výše a keře byly tak husté, že nebylo jediné skuliny, kudy by Štěpán do vnitř zahrady nahlédnouti mohl. Obcházel plot a přišel k zavřené zlaté bráně, již zdobily tři oblouky z růží bílých, červených a žlutých.

Štěpán zabušil na bránu a čekal, otevře-li se. Leč brána zůstala zavřena a za ní ozval se tenounký hlásek zpívající:

„Já jsem rytíř Tulipánek ― aj ― aj ― aj!

hlídám krásnou zahrádečku jako ráj.

Já jsem rytíř Tulipánek ― bim ― bam ― bim,

do zahrady nikoho já nepustím!“

Štěpán klepal poznovu ― prosil ― vše marno! Rytíř Tulipánek, který za branou měl stráž, jej nevpustil.

Tu vzpomněl si Štěpán na radu stařečkovu, vyňal píšťalku, kterou od něho dostal a jal se na ni hráti.

A kupodivu! Píšťalka hrála, jakoby na sta ptačích hlásků v ní bylo ukryto! Mezitím co hrál, ozvali se v zahradě ptáčkové a houfem slétali se přes plot k němu. Někteří posadili se až na jeho ramena. Štěpán hrál a hrál a jen se usmíval ― už věděl, jaká čarovná moc je ukryta v píšťalce.

Když byl v nejlepším, pootevřela se zlatá brána a v ní objevil se malý mužíček v podivném ustrojení. Měl na sobě odění ze stříbrných lístků, na hlavě květinovou přilbu a v ruce držel vysokou berlu, na jejímž hořejším konci byl krásný červený tulipán.

Byl to rytíř Tulipánek. Pokročil blíže k Štěpánovi a zavolal: „Co tu děláš?“

„Hraji,“ odpověděl Štěpán a hrál dál.

„Nehraj,“ řekl Tulipánek, „^{[red 1]}sice odletí všichni ptáci ze zahrady Růžové královny.“

Štěpán, přestal hrát a rytíř Tulipánek svolával ptáčky do zahrady. Ale ptáčkové od Štěpána se nehnuli. Rytíř Tulipánek vida, že marné jest jeho volání, prosil Štěpána, aby ptáčky odehnal.

Štěpán, který věděl nyní, jakou moc má jeho píšťalka, pravil: „Odháněti ptáčků nebudu, chceš-li, převedu je do zahrady, slíbíš-li mi, že bude mi dovoleno promluviti s Růžovou královnou.“

Co zbývalo rytíři Tulipánkovi, než býti Štěpánovi po vůli! Otevřel zlatou bránu dokořán. Štěpán vešel do zahrady, při tom hrál na píšťalku ― a všichni ptáčkové se zvedli a letěli za ním.

Jaká tu byla krása! Na tisíce růží pestřilo se tu. Byly zde besídky a loubí z keřů a stromů růžových. Uprostřed zahrady stála nádherná křišťálová besídka, kolem níž vinuly se úponkovité růže. Ve slunečním jasu besídka zářila všemi duhovými barvami. V besídce na zlatém trůnu seděla Růžová královna ― krásnější než všechny růže. Oděna byla rouchem stříbrem protkaným, dlouhé zlaté vlasy měla ozdobeny růžovými poupaty.

Kolem trůnu na stupních mechem pokrytých, jako kvítky spočívaly malé krásné dívenky. Šaty jejich podobaly se květům lilie, sedmikrás a aster. Ve dvou řadách kolem besídky tvořili stráž malí krásní hoši. Každý z nich držel v ruce květinu s vysokým stvolem ― buď karafiát, zvonek, vlčí mák neb kosatec.

Růžová královna pokynula rukou Štěpánovi, aby přistoupil blíže a když tak učinil, tázala se, čeho od ní žádá?

Štěpán prostě vyprávěl proč přišel, pak sepjal ruce a prosil: „Slituj se, královno, pošli princezně ptáka Zlatohlava, aby ji uzdravil svým zpěvem.“

Královna usmála se mile a tázala se: „Pověz, kdo tě sem poslal?“

„Nikdo mne neposlal,“ odpověděl, „z vlastní vůle na cestu jsem se vydal.“

„A jaké odměny se ti dostane za to?“

„Nežádám odměny,“ řekl Štěpán skromně, „je mi líto princezny i jejích rodičů, rád bych je potěšil.“

„Tys dobrý hoch,“ pravila královna laskavě, „mileráda bych vyplnila tvou prosbu ― ale není to úplně v mé moci. Pták Zlatohlav má volnost ― přilétá do mé zahrady ráno, když první paprsek slunce růže ozáří. Tu zazní jeho čarovný zpěv na chvíli ― pak zase Zlatohlav odlétne. Podaří-li se ti chytit jej, daruji ti jej. Však věz, déle než tři dny zde pobýt nesmíš.“

Štěpán vroucně poděkoval královně. Nepochyboval ani dost málo o tom, že pták již zítra ráno bude v jeho moci.

Jaké však bylo jeho leknutí, když ráno probudil se v růžovém loubí, kde malí hošíci jemu lůžko upravili! Slunce svítilo plným jasem do zahrady ― po ptáku Zlatohlavu nebylo již památky.

Hošíci potutelně se usmívali a volali: „Zaspal jsi, zaspal! Přes hory, přes doly odletěl pták Zlatohlav.“

Ani druhého jitra nedařilo se mu lépe. Umiňoval si, že neusne, bděl dlouho, ale znenadání přišla na něj dřímota ― usnul a nevzbudil se dřív, až slunce stálo vysoko na nebi. Již zbývá mu jen jediný den!

Poslední večer neulehl Štěpán pod růžové loubí. Procházel se nedaleko zlaté brány a tu přišel k růžovému keři, na jehož větvích velký pavouk rozestřel svoji síť. Uprostřed pavučiny chvěla se chycená včelka a marně se namáhala vyprostit se z ní.

Štěpán včelku osvobodil. Procházel se pak v růžovém loubí, aby se ubránil spánku, leč sladká vůně růží jej omámila ― usedl a usnul! ― Dojista byl by zase zaspal, ale tu přiletěla včelka, kterou s večera z pavučiny vyprostil a bzučíc probudila jej. ― A právě, když první paprsek slunce růže ozářil, do zahrady přiletěl pták Zlatohlav a zpíval. Zpěv jeho byl líbezný, Štěpán podobného nikdy neslyšel.

Byl by jásal a zpíval s ním. A tu připomenul si, že úlohou jeho jest ptáka chytit. I jal se hrát na píšťalku ― a hle, sotva ozvaly se první zvuky jeho kouzelné píšťalky, slétl k němu pták Zlatohlav a posadil se na jeho rameno.

Štěpán se zaradoval. Uchopil ptáka, ten nijak se mu neprotivil, přitulil se k Štěpánovi a zpíval ― zpíval.

Štěpán pospíšil s ním k Růžové královně a ona mu ptáka Zlatohlava darovala.

S veselým srdcem opouštěl Štěpán zahradu Růžové královny. Byl by si přál míti křídla, aby již raději byl v královském zámku.

Krátce se to povídá, ale dlouho to trvá, než se daleká cesta vykoná!

Ale i tu Štěpán šťastně vykonal a přišel do královského zámku právě včas!

Tam princezna Růženka loučila se už navždy s otcem a matkou ― ― ― a tu zazněl náhle ze zahrady líbezný zpěv ptáka Zlatohlava.

Princezna se usmála a zvolala radostně: „Slyšte! Pták Zlatohlav zpívá!“ Všichni pohlédli k otevřenému oknu, před nímž na větvi lípy seděl pták Zlatohlav a zpíval.

Čím déle zpíval, tím více oživovaly se tvářinky princezny Růženky. Jako kouzlem zmizela nemoc její a ona byla zdráva! Vyšla na balkon, kde usadil se pták Zlatohlav a jásavě zpíval. V zahradě pod stromem stál Štěpán se srdcem plným radosti a štěstí a poslouchal radostné volání, které rozléhalo se ve chvilce po celém zámku. „Princezna Růženka je zdráva! Zaplať Pánbůh tomu, kdo přinesl ptáka Zlatohlava!“

Potom Štěpán spatřil u okna královnu, jak radostně vine k sobě a líbá dcerušku svoji a byl tolik rád, že k té radosti jejich nejvíce přispěl.

Když pak za chvíli sháněli se po tom, kdo přinesl ptáka Zlatohlava ― byl Štěpán již na cestě ke své matičce, o níž věděl, že ho má zrovna tak ráda, jako královna svou princeznu Růženku. On ví, jak bude ráda, až uvidí, že se k ní zdráv a vesel vrací.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Přidána chybějící uvozovka.