Za kouzelnou branou/Jirka a Krakonoš
| Za kouzelnou branou Ludmila Tesařová | ||
| Jirka a Krakonoš | Jak šel kohoutek na posvícení | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jirka a Krakonoš |
| Autor: | Ludmila Tesařová |
| Zdroj: | TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. s. 9–12. |
| Licence: |  PD old 70 |
Malého Jirku poslala matka do lesa sbírat jahody. Dala mu džbánek do ruky a řekla: „Hleď, Jirko, ať nasbíráš plný. Jahody prodáme a koupíme si chléb.“
Jirka si poskočil a utíkal do lesa. Znal dobře místa jahodami porostlá. Zamířil tam, ale tu shledal, že včerejší déšť mnoho jahod otloukl. Dá mu tedy hledání jahod více práce ― nanaříkal však. Přecházel s místa na místo a pilně sbíral.
Tak došel až na kopec mlázím porostlý. A jak tu rozhrnul větve, spatřil na zemi mezi stromy rozloženého velikého starce.
Byl to Krakonoš. Ležel na trávě, ale nespal. Díval se na Jirku. Jirka ho neznal, zprvu se ulekl, ale když se podíval do očí Krakonošových, které dobrotivě na něho hleděly, všechen strach ho přešel. Pozdravil, usmál se a sbíral dál.
Krakonoš zavolal na Jirku: „Co hledáš?“
„Jahody sbírám,“ odpověděl Jirka.
„A pro koho?“
„Pro maminku, ona je prodá a koupí chleba.“
Po chvilce zas se ozval Krakonoš. „A což, ty Jirko, dal bys mi pár těch jahod? Mám hlad!“
Jirka mu podal svůj džbánek. „Vezměte si odtud, nasbírám si ještě dost!“
Krakonoš si vzal džbánek, jedl, jedl ― až jahody všecky snědl! A když Jirka přinesl hrst nově nasbíraných a do džbánku je dával, poznal, že je prázdný. Zaraženě podíval se do džbánku a zas na Krakonoše. Tento řekl: „Hněváš se, že jsem ti jahody snědl? Měl jsem hlad!“
„Nehněvám se,“ řekl Jirka, „ale už vidím, že dnes nenasbírám plný džbánek. Sluníčko už hnedle zapadne.“
„I nasbíráš, synáčku, nasbíráš! Já sám ti pomohu,“ sliboval Krakonoš. „Děkuji ti, žes mi jahody dal, byly sladké, dobré. Jdi, sbírej dál, já ti přijdu pomoci!“ Jirka vzal džbánek do ruky a pilně sháněl jahody po mlází. Mezitím slunce klonilo se již k západu. Jirka měl sotva čtvrtinu džbánku naplněnu a již na jahody skoro neviděl. Těšil se však tím, že stařec také sbírá a jemu pak do džbánku přidá.
Když ale přišel k místu, kde Krakonoše prve uzřel ― seznal, že se tento ani s místa nehnul a spí. Jirka si vzdychl: „Co teď? Již dojista více jahod nenasbírám. Co tomu řekne maminka?“
Tu Krakonoš otevřel oči a zvolal: „Nu, což ― Jirko, máš-li plný džbánek?“
„Ach ne, nemám, již na to sbírání nevidím!“
„A nehněváš se na mne, že jsem ti nepomohl?“
„Nehněvám se,“ řekl Jirka, „usnul jste, jakáž pomoc. Přivstanu si ráno a snad doplním džbánek, než maminka vstane.“
Jirka měl se k odchodu. Krakonoš povstal se země, ujal ho za ruku a řekl: „Tys dobrý hoch! Nechci abys proto, žes mi jahody dal, trpěl s maminkou hlad. Pojď, budem sbírat spolu. Abychom na jahody viděli, dáme si k nim světýlka!“
Sehnul se k zemi, nabral do hrsti písku a rozhodil ho kolem a hned zazářilo kolem na sta drobounkých světýlek. A kolik jahod, tolik světýlek tam bylo ― na každé jahůdce sedělo světýlko, jako čepička na hlavičce!
„Jemináčku!“ zvolal Jirka, „kdyby to tak maminka viděla, ta by měla radost! Jaká je to krása!“
Krakonoš se mile usmál a pohladil Jirku. „Sbírej, Jirko, Sbírej,“ pobídl pak hocha a sám též pilně sbíral, tak že za chvíli měli plný džbánek. Jirka se zaradoval, pěkně za pomoc poděkoval, přikryl jahody listím a pospíchal domů.
Však už maminka stála před chalupou a plna starostí čekala na něj.
Mezitím, co potom maminka doma chystala misku, aby na ni jahody vysypala, vypravoval jí Jirka o svém setkání se starcem v lese.
Maminka ho pochválila, že dal hladovému starci jahody.
„Chudák,“ povídala, „byl asi unaven a hladov, škoda, žes neměl kousek chleba, abys mu ho podal, jistě by se byl zaradoval. Jahody hlad nezaženou, ale aspoň na chvíli občerství.“
Když pak jí podal Jirka džbánek a ona doň nahlédla, vzkřikla překvapením a zvolala: „Jirko, hochu, ten velký stařec, to byl sám Krakonoš ― jen se podívej, jak štědře tě obdaroval!“
Vysypala jahody na misku a ty zazvonily jasným zvukem ― bylyť všecky zlaté![red 1]
Jirka přiskočil k mamince, obejmul jí a pln radosti zvolal:
„Má zlatá maminko, to je všecko tvoje!“
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Oproti originálnímu textu je zde odstraněna uvozovka, je zde navíc.