Za kouzelnou branou/Honza u Krakonoše
| Za kouzelnou branou Ludmila Tesařová | ||
| Hrách | Honza u Krakonoše | Jak kachňátka hledala maminku |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Honza u Krakonoše |
| Autor: | Ludmila Tesařová |
| Zdroj: | TESAŘOVÁ, Ludmila. Za kouzelnou branou : původní české pohádky. Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S. 52-64. |
| Licence: |  PD old 70 |
Byl jeden sedlák a selka. Měli dva syny ― Honzu a Martina. Mladší, Martin, byl parádník ― samá kytka, pentle a žádnou muziku nevynechal, ale do práce nehnal se tuze. Starší ― Hozna ― byl silák, a rád si po práci poležel za pecí. Pro svou milou mámu byl by život dal, jak ji měl rád! Často sedával s ní v létě po lipou před chalupou a proto se mu hoši ve vsi smávali, že se drží sukně maminčiny, ale to ho netrápilo. Však matka měla ho také ráda a vždy se ho zastávala, tupil-li ho někdo a spílal-li mu hloupých Honzů.
Jednoho dne vzpomněl si Martin, že by se rád podíval do světa.
„Proč ne?“ povídá pantáta, „na škodu ti to být nemůže.“
Sebral se tedy milý Martin, vyšňořený jako panenka, do ruky vzal hůl, do druhé ranec plný buchet a jitrnic a šel do světa. Šel a šel kolik dní, až přišel k velkému lesu, za nímž vypínala se veliká skála. Byla to skála Krakonošova. Pod skalou na trávníku pásly se ovce a mezi nimi na pařezu seděl stařeček ovčák a plakal. Martin šel kolem něho a nezeptal se ani, co se mu stalo ― až ten stařeček sám se ozval.
„Slituj se, milý mládenče, nade mnou, starcem! Hle, dravý pták uchvátil mi nejlepší ovci a odnesl ji na Krakonošovu skálu! Podívej se, tam leží, dosud je živa, dravec odlétl do hnízda ― zachraň mou ovečku, než on se k ní vrátí, slituj se!“
Martin se zasmál: „A co bych tam lezl, k vůli tvé ovci? To by se mi tak chtělo polámat nohy!“
Stařeček povídá: „Však, kdybys tam na Krakonošovu skálu vylezl, mohl bys si ulomit ze zlatého keře prut, a tím bys pak mohl otevřít skálu Krakonošovu a v ní bys uviděl pokladů, jakých jinde na světě nespatříš!“
Ale Martin se jen smál ― a že o to nestojí, řekl. Najednou se však rozmyslil a povídá:
„Což o to! Ty poklady Krakonošovy bych přece rád viděl! Podíval se vzhůru na skálu a vykřikl ze vší síly:
„Hej! hej! Krakonoši, ukaž mi ty své poklady, hoď mi nějaký ten kamínek!“
Sotva domluvil, zaburácel hrom, zablesklo se, skála se zatřásla a s jejího vrcholu s rachotem sypalo se kamení na všechny strany, a jako krupobití dopadalo na zem, kolem Martina i na něj, div mu údy nezpřeráželo. Martin křičel a potlučený i rozedraný dal se na útěk. Za sebou jen slyšel neustávající rachot a výšklebný smích ― ha ― ha ― ha!
Doma zatím pantáta s panímámou vzpomínali na Martina, jak se mu asi ve světě daří, jak daleko se dostal, co dělá a kdy se asi vrátí. ― Honza, jako obyčejně, ležel na lavici ― slyšel ― neslyšel ― kdož to ví!
Matka povídá: „A což, pantáto, jestli se našemu Martinovi ve světě tuze zalíbí a on se nebude chtít vrátit k nám?“
„Oho,“ podídá pantáta, „to by nešlo! Co bychom si počali s naší chalupou? Honza je na hospodářství hloupý, toho by každý ošidil, jemu bych nerad dal chalupu. Však on se Martin vrátí! Ať jen zatím užije světa; až se vrátí, přestanou mu procházky a toulky po světě!“
Matku zabolelo, že pantáta haní Honzu a povídá:
„Ale pantáto, vy všichni Honzíčkovi křivdíte, vždyť je to taková dobrá, poctivá duše a pracuje do úpadu a nikdy nenaříká. Co jen za Martina se napracuje ― ten, jak víš, do práce se nikdy nežene!“
„Jen si ho chval, mazlíčka,“ smál se pantáta, „jen se podívej, už zase leží za pecí! Což by nemohl, jako druzí hoši, trochu si zadovádět a vesele si poskočit? Ale ne, to raději za pecí se válí!“
„No,“ chlácholila matka pantátu, „však on Honzíček ví, co dělá! ― On má rád práci a když se utrmácí, nediv se, že mu pak odpočinek chutná. A je to dobrá duše! Jen se podívej, když koně vyvádí, jak s ním pěkně zachází, pohladí ho, popleská a ten ho na slovo poslouchá, ani biče do ruky nemusí vzít. A ten náš bejček, kterého ty sám se bojíš, jde za ním jako beránek!“
Pantáta se usmíval a pak povídá:
„Martin, to je chlapík! Ten na sebe dbá, vždycky je jako panenka vymydlený! To si dám líbit, a řečí má jako vody ― ten se nedá nikým ošidit!“
„Inu,“ nato matka, „to je pravda ― jenže do práce aby ho člověk strkal ― jak jen může, od ní uteče. Co se jen Honzíček za něj napracuje ― a vidíš, nikdy si nestěžuje! Je pravda, málo mluví, než by se hádal s někým, raději křivdu snáší!“
Najednou dveře se rozlítnou a Martin tady! Ale jak vypadal! Hlavu obvázanou šátkem, samá boule, samá modřina ― šaty roztrhané!
Matka spráskla rukama. „Pánbůh s námi, Martínku, co se ti stalo?“
Pantáta zůstal jako když ho do země vrazí.
„Co se ti stalo, Martine?“
A Martin povídá: „Už mám toho běhání po světě dost!“
A teď vypravoval, co se mu přihodilo.
Honza posadil se na lavici a smál se, až se chalupa třásla. To Martina rozhněvalo.
„Co se směješ?“
„No,“ povídá Honza, „tys pěkný hrdina,“ a smál se zas.
Pantáta se ptal: „A což ty poklady Krakonošovy jsi viděl?“ „Ale toto! Kde bych je viděl, vždyť jsem měl co utíkat, aby mne kamení nezabilo!“
Honza se znovu hlasitě rozesmál. Martin se na něj obořil: „A co ty se pořád směješ? Však ty bys ani tak daleko nedošel, jako já!“
„To nevíš,“ povídá Honza. „Abys věděl, já ti dokážu, že dojdu dál než ty a na ty Krakonošovy poklady se podívám!“
Vstal a hned k mámě. „Mámo,“ povídá, „půjdu do světa, prosím vás, uchystejte mi raneček na cestu.“
„Ale, Honzíčku,“ chlácholila ho matka, „snad to nemyslíš doopravdy?“
„I jen ho nech,“ povídá pantáta, „ať také něco zkusí! Vida, jak se rozkurážil! Ať jen jde, lavice za pecí mu neuteče!“
A tak se milý Honza dostal z domova. Rozloučil se a šel. Když mámu na rozloučenou líbal, slzy vyhrkly mu z očí, přitiskl matičku k sobě a povídá:
„Vy jste mne, maminko, vždycky měla ráda, Pánbůh vám to zaplať! Vy jediná mne znáte! Věřte, že vám nikdy zármutek ani hanbu neudělám!“
Tak Honza s ranečkem v ruce šel do světa. Šel a šel, až také přišel ke skále Krakonošově ― a hle, zas tam byl ten stařeček a naříkal. Honza se u něho zastavil a povídá:
„Proč naříkáte, stařečku?“
A ten si stěžoval: „Hleď, mládenečku, všecky ovce se mi rozběhly po skále a já jich nemohu sehnat, co si počnu? Jsem stár, nohy mne již těžko nesou!“
„Nu což,“ povídá Honza, „nenaříkejte, já vám je seženu!“
A hned se pustil za ovcemi na skálu. Všecky sehnal až na jednu. Stařeček je spočítal a povídá:
„Ještě jedna schází“ ― podíval se na skálu a hle, tam nejvýš na skále jeho milá ovečka stojí a žalostně bečí.
Honza ji též zahlédl a hned se rozběhl pro ni. Stařeček naň volal: „Honzíčku, až vystoupíš na vrchol skály, rozhlédni se kolem, uvidíš tam zlatý keř ― nezapomeň ulomit si z něho prut!“
Honza vyběhl bez obtíží do kopce, popadl ovečku do náručí a ohlížel se po keři. Hle, tam stál keř plný zlatých prutů ― jen se svítil! Honza nelenil, ulomil si prut ― ale jak se keře dotkl, zahřmělo, celá skála se zatřásla a ohnivý sloup vyšlehl z ní vysoko ― vysoko!
Honza v prvé chvíli se ulekl, ale prut nepustil, pevně ho sevřel v ruce, ovečku přitiskl k sobě a rychle hnal se dolů se skály.
Přinesl ovci stařečkovi a ten mu tuze děkoval. Pak dal mu tuto radu:
„Chceš-li vidět Krakonošovy poklady, obejdi skálu, udeř zlatým prutem třikrát o skálu a zavolej: Otevři se skálo Krakonošova! Ale dej pozor, abys prut nepustil z ruky, nebo až se skála zavře za tebou, bez prutu víc se ti neotevře ― a ty bys musil zůstat navždy uvnitř, jako ve vězení ―“
Vtom uzřel Honza krásného bělouše, který pobíhal bez pána kolem skály. „Čí je to kůň?“ ptal se.
„Lidé povídají,“ řekl ovčák, „že je to kůň princezny, která na něm přijela, zlatým proutkem skálu Krakonošovu otevřela, ale proutek zahodila, vešla a teď musí ve skále tak dlouho čekat, až ji někdo odtud vysvobodí. A ten její bílý koníček pořád kolem obíhá a čeká na svou princeznu!“
„Chudák koníček, ubohá princezna,“ litoval Honza, „kdož ví, je-li ještě živa!“
Honza rozloučil se se stařečkem, poděkoval mu za dobrou radu, obešel skálu, třikrát na ni prutem udeřil a zavolal: „Otevři se, skálo Krakonošova!“
Jaký div! Skála skutečně před ním s rachotem se rozestoupila a Honza uzřel div divoucí! Před ním byla ohromná jeskyně, jejíž stěny byly pokryty drahokamy všech barev a ty třpytily se a zářily jako barevné hvězdičky. Na zemi ležely celé balvany zlata a stříbra, nohy bořily se do jemného zlatého písku.
Honza se rozhlížel a tu spatřil pod výklenky skály malé trpaslíčky ― spali na zlatém písku, opřeni hlavou o zlaté balvany. Honza chodil kolem nich, ale oni se nevzbudili. Bylo tam tichoučko. Honza se posadil na zemi ― přišla naň dřímota, opřel hlavu o skálu a usnul.
Najednou rozlehl se v jeskyni jasný zvuk, jako když na stříbrný zvon se udeří. Honza se probudil. Opodál stáli trpaslíci a zvědavě, ustrašeně dívali se na něj. Honzovy velké boty naháněli jim asi strachu ― jeden schovával se za druhého a neodvažovali se přistoupiti blíže. Honza se usmíval a povídal:
„I nebojte se mne, malí mužíčkové, já vám nic neudělám!“
„Kdo jsi? Co tu chceš?“
„Jsem Honza, přišel jsem se podívat na poklady Krakonošovy a tu jsem vás uzřel spící ― no tak jsem si sedl a přišla na mne dřímota.“
„Tys přišel jen se podívat na poklady Krakonošovy?“ nedůvěřivě ptal se ho jeden z trpaslíčků, „anebo snad chtěl's odtud zlato odnést?“
„Ani mi nenapadlo,“ odpověděl Honza, „vždyť není moje!“
„A to je jiná,“ povídá jeden z trpaslíků, „chceš-li se jen podívat, vstaň, my ti ukážeme všecky poklady Krakonošovy.“
Vodili milého Honzu od pokladu k pokladu, a Honza mohl na tom všem oči nechat.
Posléze přivedli ho trpaslíci k menší jeskyni, ještě krásnější než byla ta velká a tam spatřil Honza překrásnou dívku. Zlaté vlásky splývaly jí až k zemi a roucho její třpytilo se stříbrem a zlatem.
V Honzovi až dech se zatajil, když ji spatřil ― myslil, že je to anděl s nebe. ― Ale nebyl to anděl, byla to princezna Věra; byla tuze smutna, až jí bylo Honzovi líto. I zeptal se jí, proč se tak smutně dívá, co jí schází?
A tu mu vyprávěla, jak se dostala sem do skály. Její otec král daroval jí krásného bílého koně, vyjela si na něm jednoho dne s jara ke skále Krakonošově, a tu vzpomněla si, že jí chůva často vypravovala o tom, že na skále roste zlatý keř a kdo si z něho ulomí prut, může jím otevřít skálu Krakonošovu a všecky poklady v ní ukryté může si prohlédnouti. I zachtělo se jí uzřít tu krásu. Vyběhla až na vrchol skály, utrhla si prut ze zlatého keře, švihla jím do skály a ta se jí otevřela. Když se nabažila krásného pohledu na poklady Krakonošovy, chtěla odtud odejít, ale skála byla zavřena! Tu přiběhli k ní trpaslíci a ptali se jí, má-li proutek, jímž se skála otevřela? Neměla ho, zahodila ho když do skály vstupovala ― a tu jí řekli, že zde musí zůstati! Trpaslíci jsou k ní hodni, starají se o ni, ale odtud pomoci jí nemohou!
A co tak princezna Honzovi líčila svůj smutný osud, zazněl stříbrný zvon, skála se otevřela a kde se vzal tu se vzal ― stál před nimi Krakonoš!
Dlouhé šedé vlasy a vousy splývaly mu až k pasu, na sobě měl plášť démanty spjatý. Trpaslíci se mu hluboce poklonili a jeden z nich šeptal Honzovi:
„To je náš pán, Krakonoš!“
Krakonošovy oči třpytili se jako hvězdy, upřel je pevně na Honzu a zvolal:
„Přistup blíže ― kdo jsi?“
„Jsem Honza,“ odpověděl tento.
„A co tu chceš?“
„Přišel jsem se podívat na tvé poklady, pane Krakonoši!“
„Jen podívat? Pověz upřímně, což nepřišel's proto, abys si zde nabral pokladů?“ „Ne, proto jsem nepřišel, neberu nikdy co mi nepatří!“
„Dobře,“ řekl Krakonoš, „a nebojíš se mne?“
„Nebojím,“ směle odpověděl Honza. „Proč bych se bál? Nic zlého jsem neudělal!“
V očích Krakonošových mile zasvitlo. Přívětivě se usmál, poklepal Honzovi na rameno a řekl:
„Věřím ti, milý hochu, že nelžeš, také vím, že máš dobré srdce. Líbíš se mi. Chci ti udělat radost. Vybeř si odtud co chceš ― to si pak smíš ssebou vzít. Pamatuj však, že jen jedno smíš si vzíti! Dobře si vše prohlédni a pak teprve vol co chceš! Trpaslíci, poraďte mu!“
Trpaslíci ochotně vodili Honzu od pokladu k pokladu. „Hle, tu hroudu zlata si vezmi, za ně koupíš celý zámek ― nebo tam ten zelený drahokam, či snad tento velký démat se ti líbí?“
„Ne, ne, to nechci,“ řekl Honza.
„Zdá se ti to málo? Vezmi si tyto kameny.“
„Ne, ne,“ vrtěl hlavou Honza, „ani ty nechci.“
„Nuže, tedy si vybeř sám co chceš,“ řekl Krakonoš.
Honza přistoupil k princezně Věře, vzal ji za ruku a přivedl ji ke Krakonošovi.
„Pane Krakonoši, dovol mi vzíti s sebou princeznu, nic jiného nechci!“
Krakonoš se podivil. „Jakže? Pak ale nesmíš odtud nic jiného si vzíti! Ty zlatem pohrdáš?“
„Nepohrdám zlatem,“ řekl Honza. „Tys však pravil, že jen jedno odtud smím si vzíti s sebou, tedy prosím, dovol mi odvésti princeznu Věru ― je mi jí líto. Já, dá Bůh, i bez zlata budu živ!“
Krakonoš se usmíval a bez váhání dovolil Honzovi, aby si odvedl princeznu. A když mu Honza poděkoval a měl se k odchodu, zavolal Krakonoš trpaslíky a poručil jim, aby přinesli pytel a do něho aby každý z nich dal po několika hrstích zlatého písku; pak řekl Honzovi:
„Jak jsem ustanovil, ty sám jen jedno směl jsi si vybrat ― já však mohu ti darovat co chci. Vezmi si připravený zlatý písek, abys na mne rád vzpomínal.“
Překvapený Honza pěkně poděkoval.
„Však já, pane Krakonoši, budu do smrti vzpomínat a o tvé dobrotě budu našim doma povídat!“
Zahřmělo, Krakonoš zmizel a Honza i princezna rozloučili se s trpaslíky. Tito však neradi s nimi se loučili. Jistě se jim bude stýskat! Všichni je vyprovodili. Naložili pytel zlata na malý vozík a tak stěhovali Honzovo bohatství.
Honza udeřil proutkem do skály, skála se otevřela ― a jako na zavolanou přiběhl bílý koníček, který je pak donesl ke králi a královně.
Snadno si představíte, co tu bylo pak radosti!
A co se zatím dělo doma? Pantáta si denně naříkal, jak ho od práce bolí celé tělo ― a když přišla neděle, liboval si, že si trochu odpočine. A tu máma říkala:
„Inu, pantáto, scházejí nám tu pilné ruce Honzíčkovy, viď?“ „Ba že! Sám to teď nahlížím, že jsem tomu našemu chlapci křivdil! Martin jen zábavy shání, ale o práci se nestará!“
Jedné neděle, když pantáta odpočíval, vběhl Martin do světnice. „Honem, pojďte se podívat,“ volal, „po silnici jede nějaké panstvo! Kočár celý zlatý, k němu zapřažení čtyři bělouši, kočí na kozlíku, lokaj vzadu ― samé zlato! Panečku, to jede jistě nějaký princ!“
A než se pantáta zvedl, kočár zastavil před chalupou, a než se máma V sednici otočila, dveře se otevřely a do světnice vstoupil rytíř v sametovém kabátci, zlatem vyšívaném, po boku houpal se mu zlatý meč a s kloboučku vlála dlouhá pštrosí pera.
„Pozdrav vás Pánbůh,“ povídá princ.
„Pánbůh dej,“ děkuje pantáta a máma v rozpacích utírá zástěrou židli a nabízí jí hostu:
„My, pane, to máme jen tak po sprostu u nás!“
Ale pán si nesedl, přitočil se k mámě, chytil ji kolem krku a povídá:
„Ale, maminko má zlatá, což pak mne nepoznáváte?“
No, teď ho máma poznala ― s radostí i s pláčem volala: „Vždyť je to náš Honza!“ Líbala Honzíčka a nemohla se ani nabažit pohledu na něj.
Pantáta ho také obejmul a povídá: „Hlele, hlele, kdož by se byl nadál! Je to Honza, náš Honza, ale jaký pán se z něho stal!“
Martin se schovával, Honza však povídá:
„Nu, což, Martínku, ani mne nepřivítáš?“ „No, já jsem myslil, že se na mne hněváš ― !“
„I, to by bylo,“ na to Honza, „vždyť jsme bratři!“
Políbili se, sedli ke stolu a Honza vypravoval; ale nejlepší si nechal na konec ― jak princeznu Věru ke králi přivezl, jak král i královna se radovali, jak si potom Honzu oblíbili a ustanovili, že princeznu Věru dají mu za ženu. A že má mít zítra svatbu. Proto si přijel domů pro svou milou mámu, pro pantátu i Martina. Však prý by ho to jeho velké štěstí ani netěšilo, kdyby je kolem sebe neviděl. A tak pěkně si je všecky posadil do kočáru a jeli do královského zámku, kde už na ně čekali.
Svatba byla hlučná ― inu jako v pohádce to bývá ― hudba hrála, vše se smálo, radovalo, tančilo se, jedlo, pilo ― hodovalo!