Za Karolinou Světlou (Nováková)

Údaje o textu
Titulek:	Za Karolinou Světlou
Autor:	Teréza Nováková (jako T. N.)
Zdroj:	Květy, ročník XXI. (1899), kniha XLIII, sešit říjnový. S. 501–505. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Karolina Světlá

Jest šedo a studeno v Praze z rána dne 11. září 1899; pluky mraků ženou se semo tamo po neklidné obloze, chladný vítr točí prachem po ulicích, nad řekou a kolem břehů choulí se hustá, kalná mlha s kouřem smíšená. Ve starém kostele svatoštěpánském je šero jako za blížícího se večera, profily pilířů v koutcích skoro splývají s obrysy černohnědých lavic, obrazy oltářní halí se ve tmu, a v červenavé záři svící kmitne tu tam tvář, rámě, šíj světce neb světice. A je těch světel ve všech výklencích a při všech sloupech; všude odsluhují kněží mši, zlaté monstrance se zdvihají, zvonek klinká, hoši-ministranti odříkávají své věty, shromáždění klekají, bijí se v prsa. V presbytáři vyvrženo imposantní, temné lešení, směs to černého splývavého aksamitu, vztýčených voskovic, zelených palem, velikých chomáčů růží, orchidejí, chrysanthém, dlouhých, po černé zastřené zemi se vlekoucích fáborů, zlatých a stříbrných ozdob, křížů, sloupků. Jíž na lešení neční rakev, která přede dvěma dny, ve smutně památný 9. září 1899 činila střed černé skupiny, již jen sádrový profil bohatýrské tváře Karoliny Světlé, na černém stupátku umístěný, vypráví, komu na počest koná se tato zádušní sláva, za koho odsluhovány mše při oltářích, za koho pronášeny jsou hlasité modlitby. Jednotvárné, jakoby hrobové zvuky, těžká vůně uvádajících a rozpadávajících se květin, čmoud voskových svící, vysoko planoucích, mlha, jež dere se z venčí, jakmile zotvírány jsou dvéře do síní, to vše omamuje, ponořuje do jakéhos středověkého snu, plného tesknoty, bolesti, tmy a tíže…

A náhle vše ustupuje, mizí, i šerá kobka kostelní, i lešení s kříži a anděly, oltáře, kněží — — — Zjevuje se údolí, které protéká potok, s hor se vrhající, olšemi a houštím lemovaný; na obzoru rýsují se tmavá čela pohoří ještědského, na nichž s černou zelení borů střídá se neroztavený ještě sníh a led; při potoce stojí socha sv. Jana z Nepomuka vesnickou nádherou vyzdobená a překlenutá, a davy lidu i „pánů“ ji obklopují. Jich zrak a sluch obrácen k mladému Michalu Luhovskému, k „nemodlenci“, jenž stoje na balvaně s puškou v ruce, neohroženě hlásá: „Neobracejte se k modlám a bohů litých sobě nesdělávejte, jediné jest světlo, jediný jest bůh. Ve všech srdcích přebývá, v každém z nás jiskra z něho. Kohož osvěcuje, vyučen jest, nepotřebuje již učitelů jiných.“ I mluví dále o hvězdě jitřní — poznání, o zákoně lásky, o spravedlivosti a soucitu, o bohu pravdy, jenž přivede svět k spasení, jenž od věků jest a bude, a k němuž již předkové se hlásili duší i krví svou. A konečně puškou prostřelí patent, pánům cizím neobmezenou moc nad lidem dávající, a prostřelí i sochu dřevěnou…

Scéna ta, jedna z nejsilnějších v románovém díle Karoliny Světlé, scéna, jež vedle jiných, ze stejných kořenů vzniklých, vtiskuje její tvorbě vlastní ideový ráz a hlásá úlohu, předurčenou jí v našem písemnictví, mocně dere se na mysl v tomto ovzduší, tak zcela rozdílném světa, v němž žil, v němž se stápěl duch odletší… A vedle kontrastu tohoto skutečného výjevu chrámového, kterým končívá občanské bytí příslušníků státní církve, se zjevením se smělého, hloubavého „nemodlence“, z bolesti a malátnosti probouzí nás, zatřese námi ještě jiný objev: Ne, poslední měsíce, jež Světlá trávila v uzavřené pracovně své, pohled duchovní majíc v minulost záhrobí pohroužený, a jediné ranami ve tvář národa zasazenými se vzrušujíc; ne, pohřeb její, massami nespočetnými lidu českého k Olšanům doprovázený; ne, tyto truchlé, za jesenních mraků a mlh se odbývající bohoslužby, kde neustále zaznívalo „requiem aeternam…“, — ne, ty jsou posledními akty jejího velikého, horoucího života!

Nová a nová se k nim budou pojiti jednání, až půjdou pokolení příští v jejích stopách, až budou žíti a bojovati v tradicích dějinných, které znovu na světlo vynesla a oslavila v „Poslední paní Hlohovské“, v „První Češce“, ve „Zvonečkové královně“, ve „Frantině“, v „Nemodlenci“, v románu „Na úsvitě“ — až muži a ženy, pout sobectví sproštění, budou se snažiti, aby byli tak spravedliví, silní, obětaví, horoucí, jak je ona vylíčila ve „Vesnickém románu“, v „Kříži u potoka“, v „Hložinách“, ve „Skaláku“, „Krejčíkově Anežce“, „Lamači“, — až nezvratně budou dychtiti všecky děti Čechie po „jediném bohu pravdy, jenž přivede svět k spaseni!“

Všechen život Karoliny Světlé, jakmile (dříve než kdo jiný!) z mlh neuvědomělého dětství vystoupila, byl jedinou nepřetržitou poutí za hvězdou pravého poznání, za božstvím pravdy; hledala zoufale tato světla, jež zastírána jí byla cizinskou výchovou, národní mdlobou jejího ovzduší rodného, drala se k nim přes trní výsměchu, ba přes propasti, na jichž dně tančily matné bludičky šílenství; — pak, vybřednuvši z mlh, spatřila, že světel těch nelze dosíci snadno, rukou vztažením, do hlubokých chodeb že nutno k nim podnikati pouť dlouhou a posvětiti se nejdříve velikým obětováním sebe, velikým strádáním. Doputovala do tajných hlubin mysli lidské, do hlubin zákonů odvěkých, směla světel se dotknouti, byla zvolena za prostřednici mezi nimi a dobou současnou, vrstevníky českými, — a nyní započala cesta nová, neméně namáhavá a nebezpečná, k níž rovněž bylo třeba posvěcení nadšením, láskou k druhům.

Podařilo se jí, — kněžkou pravdy se stala dílem uměleckým i vším životem, jí zůstala, dokud mrákoty mysl jí nezastřely. Kněžkou pravdy — a miláčkem krásy. Ta víla líbezná oblétala již kolébku nemluvněte, vyhlédala na mladičkou dívenku z pilířů, arkýřů, věží a portálů, z obrazů, soch a lomenic staré, polozničené Prahy, z divoce půvabných houštin Jelenního příkopu a Královské obory; ona, dítě cizinstvím školy i domova zmořené, povznášela lehce na blýskavých perutích do báchorkovitých, oblačných světů a na mladou, krutým neštěstím, těžkou chorobou zkrušenou ženu tak dlouho kývala svou liliovou rukou, až tato zcela v náruč božské víle se uvrhla, hluboce do jejích očí se zadívala a již jí neopustila. Pravda a Krása, ta dávná, jako sám svět stará dvojice, věčně mladá, věčně úchvatná a půvabná, ruce si podaly nad čelem Světlé a dotekem svým ji posvětily. Pravda pochodeň v ruku vtiskla věrnému dítěti, Krása rádlo, jímž by si spanilou cestu razilo v srdce lidská, v srdce národa.

Že se Karolině Světlé podařilo cestu tu nalézti, kdož by o tom nevěděl? Málo jest autorů, básníků i romanopisců našich, kteří jsou s takovou láskou čteni; tu s nadšením nad velikou úlohou českého lidu, tu s horoucím hněvem nad křivdami mu činěnými, nad hlubokým jeho pádem, tu se slzami nad těmi vzácnými, byť prostými někdy dušemi, jež nedaly mu zahynouti, spasivše a obrodivše jej svou ryzostí, silou, hloubkou a obětavostí. Málo jest spisovatelů, jichž řádky by se byly staly tak pronikavými hesly, tak vroucími pohnutkami k činům; a málo, pramálo jich, nad jejichž mrtvolami národ úctyplně sklonil čelo zarmoucené jako nad člověkem celým, jenž zároveň byl umělcem velikým, a jehož život v dokonalém byl souladu s jeho slovy, jeho esthetickými hesly.

Přívaly umění a pseudoumění, proudy vlastenecké práce a také-práce vylévaly se po vlasti od t. zv. vzkříšení našeho, vylévaly se a zase se ztrácely beze stopy; umělecké a národní dílo Světlé zůstane budoucnosti vedle díla Havlíčkova, Palackého, Šafaříkova, Kollarova, Nerudova, nebožtíků velikých ve své způsobě jako ona. A dílo to znova a znova bude se omlazovat, zas a zase bude novým, časovým, — vždyť již nyní se tak stává! Ve verších, sypaných na její hrob, básník mladší generace vyznává, že „jdouce v nové země svaté, tam kde se zdá, že nikdo nebyl dřív, s úžasem vidí její stopy zlaté“. — Byla doba, kdy její idealisující, propagační, mravně ohrožující práce byla jmína nemoderní, balvanem mohutným, který mechem znenáhla jest obrůstán, — a hle! dnes opět z balvanu toho srší jiskry živé, a opět, jako za básnického jejího rozkvétání uznáno, že Světlá byla umělcem — prorokem. Sáhnuvši svými romány k samým kořenům života českého, čerpala a na světlo vynášela jejich mízu, nejvlastnější to zdroj národní budoucnosti.

Chce-li národ žíti, žíti slavně a pokrokově, jako žili jeho předci věku XV.—XVII., v duchu, pravdě, lásce a rovnosti, tož si musí vésti jako její nemodlenec Míchal, jako Ondřej Hlohovský a Felicina, Nattererové a Frantina, Jarolím, Antoš a Jírovcová, Sylva a Eva, Anežka a Rozička, Ambrož Potockých a Šimon…

Spojovací proud v národě, jenž svádí intelligenci a lid, města i venkov, aby navzájem se osvěžovaly, doplňovaly, ohrožovaly, v Karolině Světlé skvěle, dokonale jest zosobněn. Milovala venkov, severní tu baštu ještědskou nade vše, z pokladů v ní vyvážených vzácné urobila národu dědictví, — ale Praze zůstane drahá paměť, v šerých uličkách jejího Starého města že se zrodila a v celistvou, nezdolnou bytost českou vyspěla tato veliká žena, společenský život pražský že byl jevištěm občanských jejich cností a na tržišti Novoměstském, tam, kde přepůvabný sad květinový zaujal místo slavného v českých dějinách chrámu „Božího Těla“, že vydechla v tichém spánku naposledy. A ohromné to bludiště předměstské, kde mrtvé své tak těžce nalézáme jako živé dole v ulicích a na náměstích, pojalo, co bylo na Světlé pomíjejícného — i budou jí tam hledati ve sterých cestách, křižujících se a protínajících. To veliké, rázovité a pohnuté žití od 24. února 1830 po 7. září 1899 mocně ulpělo na zdech Prahy královské, třeba že zalétalo si do hor severních, když houští růžově rozkvétalo, lesy svěžeji se zazelenaly a ručeje vyřinuly se ze hvozdů jarní silou.

Spějí vděčné vzpomínky národa ve střed vlasti, kdysi kolébku, nyní vzácné umělkyně rakev; mnoho hrobů milovaných vyvršeno na březích Vltaviných, — přibyl k nim jeden, drahý, nejen tím, co skrývá, ale i tím, co z něho vzpučí české budoucnosti.