Zašlými věky/Z vyššího rozkazu/III.

Zašlými věky — Z vyššího rozkazu Josef Braun
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 191–197. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ubíhala zpět do hřbitovní chalupy, ohlížejíc se chvílemi úzkostlivě, neuzří-li nočním tím temnem spěchati za sebou vysokou postavu páně písařovu. Hrozno pomysliti, co žádal na ní hříšný tento člověk — a přece otec musí býti zachráněn! A plna úzkosti znova připomínala si slova Luksova, že na rozkaz pánů nejvyšších může býti i utracen. Otec její — a utracen! A ona, krev krve jeho, má tomu dopustiti, má dočekati se chvíle, kdy setnou drahou hlavu jeho a kdy tělo jeho pohřbí mezi ty, jichž kosti zdráhal se vyzvednouti z lůna země nesvěcené? Oh, všecko podstoupí, byť to cokoli bylo, jen aby ho vysvobodila — avšak jen to ne (rychle sama sebe opravovala), co žádal na ní pan písař! Ó, již je rozhodnuta — vykoná to sama, co páni na otci žádali! Bůh pro tu lásku dětenčí, pro otce starobného nebude jí trestati a odpustí jí, že kostem zemřelých nedala pokoje… Sebéře vše, jak byla v rozkaze slyšela, a zanese ne tomuto písaři, ne těmto pánům městským — ale do Prahy samým pánům nejvyšším, aby při tom vyprosila milost otci svému… Proč až do Prahy? Protože pan písař — tak ve své prostoduchosti se domnívala — je se všemi pány zdejšími jedna ruka, neboť pán od pána prý nikdy není, a za pomstu, že nechtěla vyplniti hanebnou jeho žádost, jistě by toho dovedl, aby otec ve vězení zůstal a snad ještě více potrestán byl za svou vzdorovitost, i kdyby dcera jeho přinesla mechu dvojnásob více, nežli bylo potřebí. Pravda, bude to obtížná cesta, říkají v Hoře, že do Prahy jest dobrý den cesty — a ona jí nezná. Však což, bude šeptati, Bůh a dobří lidé jsou všude. Vždyť se do Prahy nějak dostane — doptá se na hrad, půjde k samému zámeckému hejtmanovi, bude prosit služebníky rukama sepjatýma, aby ji k němu pustili, aby mu sama všechno mohla odevzdati a pověděti a jej uprositi… Ano, jen takto možno otce vysvoboditi proti vůli hříšného písaře — oh, dívka se znova zatřásla, když na jeho šepty vzpomněla. Dobře otec říkával, žeť lépe spravedlivě a v poctivosti zemříti, než v bezctí život tráviti!

Ale honem, honem — každý okamžik tu rozhoduje: opožděným může ztratiti, ale získaným zachovati drahou otcovu hlavu. Není možno čekati do rána, aby snad Alše vyhledala… ostatně nemohl by jí ničím pomoci — —

V takovýchto myšlénkách kvapila k domovu. Rychle do chalupy vešedši, vracela se po malé chvíli v jedné ruce majíc špičák a lopatu otcovu, ve druhé pak lucernu, jejíž malá olejová lampička kol kolem matné žlutavé světlo rozšiřovala.

Katuše kvapným, odhodlaným krokem vydala se na cestu. Světlo lucerny jen slabě svítilo. Proto často dívka o rov zakopýtala. Přešedši zdélí celý hřbitov, otevřela si malou branku ve hřbitovní zdi a vyšla na příkrý svah návrší, na jehož vrcholu rozkládá se kostel Svatobarborský.

Když došla několika hrobů pod vysokou hřbitovní zdí, stanula. Plaše rozhlédla se kolem sebe. Všude ticho a temno. Jen vlny Páchu z hluboká šuměly a z protějších Rovin zalehl sem chvílemi skučivý vítr. Na Páchovském předměstí a na Dolejším městě nikde ani světélka. A nebe plno chmur. Jen tu a tam zatřpytla hvězdička. Chvílemi bylo té prosté dívčí dušce až děsno. Tam těch hrobů nahoře se nebála; vyrůstala mezi nimi, ošetřovala na nich květinky od maličkosti. Práchnivějí tam lidé spravedliví. Ale zde, tot hroby zavrženců a lidí na poctivosti zmařených, kteří nesměli býti pohřbeni v zemi posvěcené. Každý šel tu jen nerad kolem a také hrobníkova dcerka bázlivě se tomuto místu od malička vyhýbala. Její rty zašeptaly náhle modlitbu a ta ji posílila… Počala chutě kopati. Nebyla silačka, ale motykou kus pořádné a rychlé práce také dovedla. Ne jednou takto otci vypomohla. Štěstí, že při mírné letošní zimě nebyla země na tvrdo umrzlá. Šlo to snadno.

Po drahné chvíli zakopla do měkkého. Posvítila si do hrobu. Všecka se zachvěla a pobledla. Příšerné podívání! Lebka, hnáty, kosti — samovraha…

„Ó Bože, Bože,“ zašeptala. „Netrestejž mne smrtí do roka a dne, že jich nenechám v pokoji!“

Vyndala lopatou tělesné pozůstatky. Ó, toho děsu! Rukou chvějící sebrala do ruky každou tu kosť zvlášť, aby pomocí malé žabky zelenavou, odporně páchnoucí plíseň s nich seškrábala. To byl ten „mech“, o němž z večera, písařem nebyvši postřehnuta, rozkaz z komory královské čísti uslyšela. Vše si důkladně pamatovala.

„Mech“ s každé kosti ukládala zvláště. Měla tu rozestřeno několik šátků.

Byla hotova. Na kostech nebylo ani nejmenšího chmýrku. Hodila je zpět do hrobu.

Hroznou tu práci musila opakovati ještě dvakráte. Teprve pak měla „mechu“ dosti.

Svázavši k sobě všecky naplněné pleny, chtěla otevřené hroby zasypati.

V tom počala ve velkém orloji u svatého Jakuba odbíjeti třetí hodina noční…

Táhlý, smutný ten zvuk příšerně se odrážel v nočním tichu o příkré stráně Páchovských břehů…

Katuši se najednou zdálo, jako by v otevřených těch hrobech něco zaharašilo. Hrozně se zachvěla. Dřív se přece nebála — ale teď najednou ji bázeň přepadla. Jedva že sebrala naplněné „mechem“ uzlíky, otcovy nástroje a lucernu, v šíleném chvatu pospíchala vzhůru k otevřeným dviřkám hřbitova, odkudž byla vyšla. Hu, jak ten vítr divě skučí, jako by to byly hlasy umrlců proklínajících ruku, která se vedrala v poslední jejich útulek… Katuši stydla krev v žilách, nohy počaly již již pod ní klesati, když doběhla k dvířkám otcova domku… Naposled nesměle ohlédla se za sebe, nepronásledují-li ji postavy v bílých rubáších se zrakoma žlutavě planoucíma, o nichž tolik mezi pověrečným lidem slyšela vypravovati. Vždyť nyní hodina duchů, blíží se k půlnoci!

Všecka utrmácena klesla v jizbici na židli. Usláblou rukou stírala si s bledých lící a čela krůpěje potu. Bylať zamýšlela bez dalšího meškání na cestu dalekou se vydati — ale poznávala, že síly její jsou vyčerpány, že aspoň hodinku musí sobě odpočinouti…

Shasivši světlo lucerny, nástroje a potom i uzlíky s drahocenným obsahem uschovavši, odebrala se na lože. Již pomodlila se za tatíčka, již chtěla oddati se spánku, když před zaníceným zrakem jejím v té noční tmě vynořila se mužná postava mladého Holína.

„Ach, Aleši,“ pomyslila, „tys měl býti se mnou, pak bych se nebyla bála!… A což budeš činiti, až se dovíš, že otce mi uvěznili a že mu hrozí — smrt ukrutná… Oh, však to máš viděti, že mu nedám zahynouti a kdybych měla osvobození jeho vymoci ne v Praze, ale za horami devaterými…“