Zašlými věky/O švédském vpádu/I.

Zašlými věky — O švédském vpádu Josef Braun
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Zašlými věky. Praha : J. Otto, 1890. s. 215–230. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zamřížovanými přízemními okny nevelikého domku na nejzazším konci předměstí Čechovského zazářilo rudé světlo slabým a dlouhým pruhem ven do stínu večerního. Na stole, postaveném v průčelí jizby pod dřevěným, začernalým krucifixem hořel olejový kahanec vrhaje matné světlo v ustaranou, vrásčitou líc obstarožné ženy mlčky se klonící u stolu nad starým šatem, který záplatovala. Dále paprsky kahance jen málo stačily marně zápasíce s temnem večera, jež stíny své po dřevěném stropě i po všech koutech té jizby, dosti prostorné, rozkládalo. Ostatně nebylo tu ani lze mnoho viděti: stará dubová skříň, dubová police u krbu, dvě postele nuzně vystrojené, stojící po obou stranách dveří do vedlejší jizby vedoucích, a několik dubových židlí rozviklaných, s lenochy rozlámanými.

Všechno to svědčilo o veliké bídě zdejších domácích a tvář obstarožné ženy u stolu pilně šitím se zaměstnávající jevila stopy velikého utrpení. Však také sousedka Tomsová by spočítala blažené chvíle života svého na prstech!

Abychom to pověděli: nejblaženější její byla, když nebožtíku muži svému — dejž mu Bůh tam v cizí, nehostinné půdě daleké ciziny, kdež jako vyhnanec zemřel, lehkého odpočinku! — za svobodna slib lásky učinila a přes všecka protivenství světa věrnou býti mu přislíbila. A těžká protivenství nedala vskutku na sebe čekati. Konvář Tomsa byl vyznání „evangelického“ a jeho znejmilejší byla dcerkou rodičů katolických. Bránili s obojí strany, těžce na ně nastupovali, ale mladí jinak nedali a nedali, jednosvorně tvrdíce, že nestejnost vyznání, jakož nemá býti příčinou vzájemné mezi lidmi nenávisti, tak také nemůže odděliti dvé lidí spořádaných, kteří druh druha sobě oblíbivše, vší myslí svou a srdcem se milují.

Vzali si do hlavy k velikému pohoršení příbuzných, že prý Pánbůh pro evangelíky jeden a týž, božská přikázání Kristova pro všecky lidi také že jsou jen jedna a táž — proč by je nemohli spolu ve stavu manželském plniti a při tom jako praví křesťané v lásce se snášeti i při té různosti otcovské víry? Nebudou v těchto časech první ani poslední, kteří různého vyznáni jsouce, za sebe šli. Tak vždycky Tomsa rozumovával — a Evička v každém slově s ním byla za jedno.

Ne bez pravdy ukazovali rodičům svým na příklad na pana Viléma z Vřesovic, nejvyššího mincmistra království Českého, jenž sám jsa vyznání katolického, za manželku měl paní Ludmilu rozenou Voděradskou z Hrušova, která byla pod obojí.

Pevnou vůlí dosáhli Michal i Evička vyplnění nejžádoucnější touhy své — leč ani nyní neštěstí nepřestalo je pronásledovati.

Dcerušce, kterou mladá žena Tomsová povila, nebyl ani rok, když musil muž její všeho zboží svého, jak stálo a leželo, zanechati a z Hor Kuten prchnouti. Chtělť zniknouti těžkých pokut za to, že zbouřeným stavům na Bílé Hoře dobojovavším dal se v tom odboji za vojáka potřebovati a pak při násilném zavádění nového pořádku novou vrchností světskou na Horách Kutných této zřejmě se protivil. Mladá žena z veliké lásky své následovala jej dobrovolně do vyhnanství. Netušila, že dlouhá léta cizinou bude blouditi. Cizina ovšem hořký kořen, ale jim byla dvojnásob: nikde nevydrželi dlouho, nikde se jim nemohlo tak zalíbiti jako druhdy ve vlasti a v rodném městě, na něž často vzpomínali se slzami v očích.

Tu se stalo, že Pánbůh zavolal konváře Tomsu na svůj soud. S bolestí nesmírnou pohřbila jej nešťastná, avšak v utrpení pevná a trpělivá žena jeho a se svou dceruškou jedinou — neboť nebyli již na dětech více požehnáni — ubírala se zpět do vlasti a do rodného svého města.

Veliká, neslýchaná to byla přeměna, kterou nyní uznamenala na Horách Kutných. Málokterá z rodin starohorských zůstala v držení svého majetku; veliká jich většina sběhla neb vyšla ze země, do žalostného vyhnanství pro víru svou, druhdy dobrovolně, potom, jak přišly z Vídně ty kruté patenty, z přinucení. Lidé domácí dávno se tu stali cizími a cizinci byli tu domácími.

Usedlost muže jejího jakožto rebella již před lety právu Jeho Milosti Císařské byla propadla, marny byly by o ni soudy, protože císařského rychtáře zeť ji osadil, rodiče její dávno jsou na pravdě boží, jediný bratr její také práchniví, a děti jeho — jakož do dnes podobně bývá — necítily ani tolik lásky příbuzenské k tetě své, aby ji laskavě přivítaly a mezi sebe aspoň pro první čas přijaly. A ostatně, vždyť byla tak dlouho mezi emigranty a vyhnanci, jaké pak společenství s takovou osobou, třeba byla z rodu?! Jistě dobrého nic mezi nimi nepochytila!

Však také vdova Tomsova přízně jejich nikterak se nedoprošovala — a tím ovšem jen oleje do ohně nalila. Vida, jak je hrdá a hlavatá jako všickni ti tvrdošijníci, kteří, nežli aby milostivé vůli Jeho Milosti Císařské se podrobili a — třeba jen na oko — přesvědčení své změnili, raději statky své, přátely a vlast opustili a do ciziny vzdorovitě vyšli! Však teď teprve má u nich navždy rozlito.

A ovdovělé ženě bylo opravdu zle — kam se měla ubožka poděti? Vlastní jí nepřijali, cizí, ti teprve okem kosým na ni pohledali, nemohouce jí zapomenouti, že s mužem „kacířem“ ve vyhnanství léta trávila — nic nedbali toho, že sama víry své se nezřekla a dítě své, plavovlasou Lidku, s vroucí zbožností po katolicku vychovávala. S povolením primasovým a konšelů i císařského rychtáře osadila se konečně na předměstí Čechovském v jednom z domků, jichž tu několik bylo opuštěných, zpustlých a prázdných. Hospodáři jejich byli ušli ze země a v ty časy lidu bylo tak málo, že žádný na jich místě se neusazoval. A zde již na několikátý rok žila s dcerou svou, pracně obstarávajíc skrovné živobytíčko ze zahrady a z kouska polí k domku náležejících.

Z počátku krušno bylo Katuši Tomsové, která pocházela z bohaté starohorské rodiny, chopiti se rýče a vzdělávati zanedbanou zemi — ale mužná mysl její všecko přemohla, sílíc ji ku práci a nedávajíc mysli její poklesnouti v žalostných vzpomínkách na nešťastné příběhy života jejího! Pracně měla se co oháněti od božího rána až do večera, nejeden mozol do roka krví se jí podlil při hrubé polní práci — ale jen když skýva božího dárku byla, a jen když přátel svých ani cizích lidí o nic doprošovati se nepotřebovala! Nikdy nereptala vdova Tomsová na svůj život v slzách strávený, děkujíc Bobu spravedlivému, že aspoň na dceři její vše jí nahrazuje.

Bylať vskutku panna Lidka děvče tak sličné a švarné, že sami synové předních měšťanů horokutenských, když tu ondy v neděli k bohoslužbám do kostela Svatobarborského zašla, nestyděli se toužebné pohlédnouti pod její čistý, panenský pentlík, kdež kmitalo dvé roztomilých očí tak modrých, jako bývá nebe jasného dne májového, a rdělo se dvé tvářiček tak vábných, jako bývají pěkně zralá jablíčka míšeňská. — Však panna Lidka, zdálo se, že nikdy neznamenala těch pohledů toužných a zálibných, kterými panicové předních měšťanů ji obletovali. Mysl její neznala v kostele ničeho kromě Boha a, doma vedle Boha ničeho kromě starosti o drahou rodičku, kterou nade vše jako věrná, zvedená dceř milovala.

Nikdy, když matka o zámožnosti rodičů svých i mužových vypravovávala, nenapadlo panně zastesknouti nad tím, že ona, Lidka, jen nejtěžší prací rukou svých a nejpernějším přičiněním matku a sebe nuzně vyživuje. Vždyť všecko s ní máti věrně snáší, ba pracuje dvojnásob, ač Lidka, zdravá a silná, často na to touží, že ji zastane, že se má více šetřiti — a ostatně teď, myslívala u sebe dívčina, za těch časů bouřlivých, kdy vojna řádí a nouze po všem světě panuje, ani pánům hrubě se nedaří.

A několikeronásobný vpád chásky vojenské, jež stejně byla pustá a zlotřilá ve vojště švédském jako ve vojště císařském, poučil je, že neštěstí na ně nezapomnělo, a že, je-li zle, může vždy býti ještě hůře. Zdlouhavo a neuvěřitelno bylo by povídati, co všechno obyvatelé městští tou vojnou zakusili a s nimi i vdova Tomsova. Vojenské „durchcuky“ čili průchody jeden za druhým — jedni přišli, druzí odešli, rejtaři, pěchota či „artolarie“, ale všickni dali na sebe odvozovati vysoké, neslýchané platy od zuboženého, vyssátého sousedstva, beř, kde beř, a zabit, ztýrat, zmučit, vypálit souseda neposlušného nepřišlo jim nikdy za obtíž, zejména když nebylo nikoho, kdož by zvůli jejich potrestal. Nebylo divu, že lidé nejen ze vsí, ale i z měst všeho ostavivše zoufale utíkali ze živností svých, jen aby znikli těžkostí soldateskou způsobených.

A šlo to tak rok od roku, vojna nepřestávala, a sousedka Tomsova, když teď nějaký čásek bylo opravdu s vojnou ticho, děkovala Bohu vstávajíc lehajíc, že za časů nedávno pominulých, ač mnohdy o pořádné sousto chleba celé týdny nezavadila, přece s dcerkou svou v té předměstské samotě se zachovala, aniž jim lotrasi vojanští krov nad hlavou zapálili. Ovšem nejednou domek jejich vyrabovali, všecko rozházeli a, což nejvíce ubohé vdovy se dotklo, i jedinou krávu z chléva vyvedli. Tuto loupež chasa zlotřilá tolikráte opakovala, že ubohá vdova, která vždycky místo krávy uloupené jinou sobě s těžkosti zakoupila, nemohla konečně na ni sehnati — a byla ještě ráda, že místo kravičky aspoň vyhublá koza mečela na dvorku ve chlévě.

Ale k nepřirovnání více trpkosti, bolu a starosti způsobila matce i dceři loupež jiného druhu a jiného způsobu — ta, když mladý, švarný synek městského písaře či, jak mu nyní říkají, „senátora“ Fatigata, uloupil Lidce srdce…

A s tím to bylo tak: Někdy po Třech králích přišel do Tomsovic domku obstarožný služebník, jenž se za člověka od pana „senátora“ Fatigata poslaného prohlásil. Pán prý vzkazuje — vyřizoval trochu ostře a s vysoka — aby prý vdova na svoji dcerku lepší pozor dala, že se synem páně tajně se za městem schází, jakož jsou je lidé několikráte viděli, to že pán trpěti nemíní, neboť jeho synek nevěstu má již vyhlédnutou z rodu takového, který je mu roven.

Do sousedky Tomsové jako by blesk byl uhodil — ale brzo se vzpamatovala. Vzkázala na odvěť panu Fatigatovi, že se o to postará, aby dcera jeho synovi nadále hlavu nepletla a on jí. Nevěděla prý o ničem, sama by první byla tomu přítrž učinila, nečekala by ani na vzkázání pana Fatigata — ale při tom ať si pan Fatigat nemyslí, že je onačejšího rodu; její dítě je tak sousedské jako jeho, a rod Tomsovic že má na Horách Kutnách starožitnější zachování nežli Fatigatovský. Chudoba že cti tratí jen před lidmi hamižnými a nešlechetnými. A pronesla to vše takovým tonem, že poslovi nějak hřebínek poklesnul a s pozdravem ku podivu uctivým vytratil se ze světnice jako pára.

Sousedka Tomsová nikdy mnoho řečí nenadělala — a ani teď, kdy posel odešel a ona stanula tváří v tvář své dceři, bledé a chvějící se, nezačala vyslýchati, nehartusila a nelomozila, jako by mnohá jiná máť na jejím místě byla učinila. Jen řekla Lidušce: „Já děkuju každou hodinu Bohu, že při té vší těžkosti nikomu nejsme v ničem podloženi a za obtíž — a zatím ty za mými zády necháš si nadcházet zpanštělým chlapcem a připravíš mi tak hořkou chvíli, že musím vyslechnouti jeho otce surové vzkázání. Té pohany, pro mne i pro tebe! Ale,“ dodala s důrazem, „aby zůstalo aspoň při té jedné hořkosti, ty ho zanecháš, a povíš mu jen tolik, že z vůle mateře své nesmíš s ním nikdy více promluviti. Kam by to vedlo! Slyšelas o té nevěstě, slyšelas, jak otec jeho o tom smýšlí! Chci jen tvoje dobré, jsem matka — víš, jak jsi otci svému, když byl v tom saském městě Pirně na smrtelné posteli, svatosvatě přislíbila, že mne budeš poslouchati. — Nikdy jsem ti toho nemusila připomínati, ale dnes musím —“

A mladé děvče místo odpovědi vrhlo se mateři na šíji křečovitě vzlykajíc.

„Teprve teď vidím, že nedobře jsem činila, když jsem to tajila,“ vyplakavši se panna vyznávala. „Už jsem několikráte chtěla, ale nikdy mi to nechtělo na jazyk a vždycky jsem to odložila, že ti jindy povím. Však není toho mnoho a zlého mezi tím nic. Fatigatův Vojtěch jednou mne z nedělní mše od svaté Barbory vyprovodil sem na předměstí — a od té doby chodíval kolem naší zahrady za večera procházkou a postál se mnou, kdykoli jsem trávu žala nebo kozu popásala. Nestyděl se za mne, není pyšný, ač je tuze učený a otci v úřadě na rathouze pomáhá. Má tak dobré srdce! Vyptával se tolik na exulanty, na cizinu, kde všude jsem byla mezi těmi lidmi nešťastnými — o jiném jsme nikdy ani nemluvili. Exulanti posílají sem tajně do vlasti knihy a listy obšírné o podporu k tajným souvěrcům. Mnohý posel byl chycen a knihy i listy mu pobrány a odevzdány právu do ‚tajné komory‘. Vojtěch se mi přiznal, že bez vědomí otcova dostal se k těmto listům exulantským tajně v radnici schovávaným — bylo jich k nepřečtení. Přehlédl některé nejprv ze zvědavosti, ale pak prý probděl nad nimi celé noci ve své jizbičce — slýchal od malička, že exulanti jsou lidé kacířští, ohavní rebellové, tvrdošijní zarputilci, kteří Boha se nebáli a Jeho Milosti Císařské poddati se nechtěli a proto z vlasti vyjíti musili. A zatím v jejich listech co prý důvěry v Boha našel, co utrpení nadlidského a co křesťanského odevzdání se do vůle boží! Musila jsem mu vypravovati o svém otci, o všech Češích, které jsem v cizině znala, a jak se radoval, když mohl říci: ‚Psaní toho i toho jsem četl, bylo v něm to a to — —‘ Tak bylo mezi námi vždycky o čem povídati, a nebylo na všem ani stébla zlého. Lidé ovšem nás viděli tu i ondy spolu státi, ale kdež bych si byla pomyslila, že to jeho otci donesou, jak on to bude vykládati a co z toho způsobí — ah, máti milá, odpusť, nemohla jsem za to —“

„Odpustím,“ řekla vážně vdova Tomsova, líbajíc dceru po zaslzené tváři; „ale pamatuj, jak nás obě jeho otec zahanbil, pamatuj, sejdeš-li se s ním ještě jednou, aby to bylo naposled —“

Dívčina místo určité odpovědi jen mlčky hlavu pochýlila a od té doby o senátorova syna ani máti, ani dceř ni jediným slůvkem nezavadily. Lidka bývala zamyšlenější než kdy jindy — ale uplynulo přece jen aspoň čtrnácte dnů, když jednoho večera přivedši kozu z pastvy, podojivši a uzamknuvši chlév, vešla do světnice plouhavým, neobvyklým krokem, usedla ku stolu a těžce vzdychajíc, řekla: „Již jsem s ním mluvila —“

Matka, jež právě oheň na ohništi rozdělávala, odhodivši křesadlo a troud pokročila k dceři. Její kalné oko neobvykle se zalesklo, když rychle a dychtivě se otázala:

„A řekla jsi mu, že to je naposled, že s ním na dále mluviti nesmíš a také nechceš? Pověděla jsi, žes sobě ani ve snách nepomyslila, že bys jeho nevěstě v cestě státi mohla? Řeklas, že je tvůj rod jako jeho poctivý, ale starožitnější? Mělas na mysli tu ránu bolestnou, kterou ten pyšný písař tvé matce způsobil?“

„Ano,“ přisvědčila dívka a její tvář se oživila pevným odhodláním. „Řekla jsem, že vícekráte s ním mluviti nechci, nemohu a nebudu, protože otec jeho si myslí, že mu nadcházím, abych ruky jeho dosáhla, kdežto má již nevěstu vyhlédnutou — —

A na to on: že té nevěsty vyhlédnuté nechce a chtíti nebude, děj se co děj, ale za nevěstu že chce mne opravdu před Bohem, a když mu v tom otec svoliti nechce, že to dokáže i proti jeho vůli — Tomu jsem zase já rozhodně odepřela: ráda bych před Bohem i před lidmi manželkou Vojtěchovou se stala, ale nikdy proti vůli otce jeho, který tak matku mou i ume byl potupil — a když potupil, nyní jen tehdy bych mohla snachou jeho se státi, když by mateř mou či mne prosil za ruku mou pro syna svého, aby lidé neřekli, že jsem se vetřela do jeho rodiny —

‚Ó, toho otec nikdy neučiní!‘ vzkřikl Vojtěch tak prudce, že jsem se až ulekla, a nikdy bych nebyla také prudkosti do něho se nadála. ‚To ho neznáš! On se nikdy tak nepokoří! On by se snad na konec s tím smířil, že jen tebe a žádnou jinou za manželku nechci, svolil by někdy — ale aby prosil, toho se na něm nedočekáš! Nechtěj to, nesmíš to chtít —‘

Já to musím chtít — řekla jsem pevně, k vůli matce své, k vůli tobě i k vůli sobě — neměli bychom jinak v manželství pokoje — stále by nám to vyčítali —

‚Ty to nesmíš chtít!‘ zakřikl se vášnivě. ‚Sice se opravdu rozejdeme!‘ To si tak náhle postavil hlavu. Ale mne to tak v duši bodlo, že jsem si ji postavila také.

Rozejdeme, jak jsi řekl, odpověděla jsem. Moje matka i tvůj otec beztoho to chtějí —

‚Tedy navždy!‘ vykřikl on tak, že až kozička naše poplašeně odskočila. A již pádil pryč, jako by mu hlavu zapálil. Hle, pomyslila jsem si, prvně mi lásku svou vyjevil a já jemu — a ještě v té chvíli na věky máme být rozděleni! A přišlo mi to tak líto a trpko, že palčivé slzy mi vyhrkly.“

„A nezavolala jsi na něho, neběžela jsi za ním?“ vskočila chvatně do řeči vdova Tomsova s jakousi úzkostnou dychtivostí.

„Ach Bože, trhalo to mnou,“ odvětila dívčina upřímně, „ale on se ani neohlédnul, tedy já také ne, nezavolala jsem a neběžela —“

„Tedy vidím, že jsi moje krev a že jsi se nezvrhla,“ objala vdova svou dceru a její zachmuřená tvář náhle se rozjasnila. „Víš, že tě k pýše nikdy nevedu a sama pyšná že také nejsem — ale nežli být někomu, kdo není více než já, za ošlapka a k pohrdě, toť raději všeho se odřeknout — Však on, když se tak rozkřiknul, je prudké krve a tací lidé nebývají stálí. Jejich láska jako jarní bouřka — silná, ale dlouho netrvá. Uvidíš, že sejdeš mu s očí, sejdeš s mysli, a že toho brzo dočekáme a Fatigatův synek s tou vyhlédnutou půjde k oltáři — Dobře jsi dělala, Liduško — —“

A pak už po celé týdny o Fatigatovi nepromluvila ani matka, ani dceř. Netušila vdova Tomsova, že dcerka její nejednu noc od té doby probděla a za těch tichých, nočních hodin ne jednou chudý, tenký polštář pod svojí hlavou horkými slzami promočila…