Zač bylo živobytí za starodávna?

Údaje o textu
Titulek:	Zač bylo živobytí za starodávna?
Autor:	počítá Dr. Zikmund Winter
Zdroj:	ARBES, Jakub. V pražské krčmě před půl stoletím. Praha : E. Beaufort, 1888. s. 122–192. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Přítel domoviny. Časopis k zábavě a poučení. Pomocí čelnějších spisovatelů pořádá Josef M. Hovorka. Ročník IV., číslo 3.

K titulní otázce nebude lze odpověděti stručně ani přesně. Ať se pokusí někdo, aby stručně a přesně odpověděl k tomu, kolik stojí živobytí dnes. A přece vidíme si do kapes, pociťujeme sami na sobě, kdy a proč jsou mělky, víme, který krejčí nás oškrábal, vyhýbáme se krámu, kde jest draho, a jsme zamlkli, když domácí nastavuje ruku. Outrata na živobytí záleží na lecčems, obyčejně na člověku samém. Není každý stejný oekonom. A tak bývalo vždycky. I protož při každé rubrice starodávného živobytí položíme vždy několik příkladů, aby sobě čtoucí vybral. Tak stane se, že nebude přítomný popis snad slepý nebo povětrný. Za vzorek, na němž počítáme, stůj nám slušný Pražan, třebas svobodný. A doba našeho počítání budiž druhá půle 16. století. Aby sobě každý snadno spočítal starou minci v náš peníz, věz, že klademe českou kopu tehdáž za dukát nynější, a míšeňskou kopu za půl dukátu, čili dva tolary, ovšem čím dále, tím méně počítej, poněvadž se peníze zhoršovaly.

Poněvadž v přítomné stati živobytí vykládáme ve smyslu nejobšírnějším, bude dovoleno tedy nejprve všimnouti sobě věcí, jimiž hříšné tělo oblékáno a obouváno. Obyčejně se ohledává od hlavy k patě, my začneme schválně od paty k hlavě. Pojďme tedy k ševci. Řádem císaře Rudolfa, jenž vydán r. 1578. a potom zase r. 1605., „poněvadž na ševce mezi všemi řemeslníky ode všech tří stavů království českého největší naříkání bylo“, stanovilo se, aby boty „voskované kordovanské největší“ byly za dvě kopy míšeňské, tedy náš dukát; nevoskované o dvou podešvích za kopu; boty rejtharské s řemeny za kopu 30 gr.; boty telecí nad kolena za kopu. Bývaly sic druhdy za 36 gr. míš., ale koncem století přirazilo. Jeden pár takových bot asi míval Pražan každý už proto, že po ulicích byly strouhy, bláto, než sestrouhalo se na hromady, dlouho pokrývalo všecko všudy, tak že by tehdejší Pražan, kdyby jen ve střevících byl chodil, ze střevíců si byl nadělal hvízdajících muldánek anebo by je byl v blátě přes tu chvíli ztrácel. K nabíjení vysokých bot mívali dřevěné deštky, kteréž pořizovaly se několika krejcary. Ale střevíce přec musil míti člověk na obyčejnou potřebu, neboť střevíce souvisely s tehdejším krojem. Muži větším dílem nosívali všelijaké punčochy a k těm byly střevíce. Kordovanské střevíce o jednom podešvu byly po dvaceti gr. míš., „tuplované nebo dvakrátě šité“ po 26 groších; mužské střevíce mazané vysoké s řeménky o dvou podešvích, které prodávány prve po 14 groších, koncem století byly po 22 groších; střevíce s ušima, s řeménky a patami vysokými po 20 gr.

Byla-li tehdejší obuv bytelnější nežli naše, nevíme. Jen to víme, že nejednou pokřik vzešel na ševče pro nepříhodnou obuv. Konšelé v Rakovníce snesli se roku 1638: „Žádný obuv užiti nemůže, dávají kůže nepořádným řemeslníkům vydělávati, nařizuje se, aby, jako předešle bývalo, rybím sádlem byly změkčeny. Kavkovi stíženo, že neužitečnou obuv dělá.“ Bezpochybná věc, že i v Praze byli neužiteční řemeslníci, jejichž dílo brzy s nohy spadlo, přes to, že řád císařův sliboval ševcům nepořádným dvě neděle šatlavy a kopu pokuty. Za mistrovský kus ovšem ukládáno tovaryši ševcovskému, aby pořídil obuv velmi podstatnou: bylo mu zhotoviti „boty mazané s koleny, kordovanem podšité s řemenem, štepované na tři podešvy dobře ušité; pár bot dobrého vazu do vody po lovecku, dvakráte po podešve zšitých, dole s řemením atd. Slovem tovaryš míval šíti boty pevné a skoro vždy o třech podešvech; ba i střevíce mistrovského díla byly na tři podešvy.

Kdo boty prodřel, nesměl k ševci se správkou! Na to byli jiní ševcovští řemeslníci, jimž říkáno všelijak — prtáci, flekýři, vetešníci, poněvadž spravovali veteš. Přísně bylo ševcům zakazováno, aby starých podešví k nové obuvi nedávali. To příslušelo vetešníkům. Tedy náš panáček, strhal-li obuv, ať jde k vetešníkovi.

Podsítí bolavých bot stálo 12 grošů, nejvýše 18. Nebude snad veliký přepych, přidáme-li svému pro domácí pobyt „pantafle“. Kordovanské mužské pantafle byly po 26 groších; mazané z hovězí kůže byly vedle prvního nařízení císařova (1578) za 18 grošů, vedle druhého za 24.

Na snadnější porozuměnou převedeme ceny obuvní na peníze naše. Nejdražší boty za dvě kopy míšeňské učiní nejvýše 6 zlatých, nejdražší střevíce po 26 groších bude náš zlatý a dvacet čtyři krejcary. Nebude zajisté bez zajímavosti k těmto cenám přirovnati ceny ze začátku století, jako byly r. 1529 v Kouřimi: „Děvečka za podšití 7 gr., za dvoje střevíce 16 gr., ausknecht za podšití 8 gr., za boty mužské 18 gr., za škorně 24 gr., za dětinské 9 gr., kněz Oldřich opat ze Skalice za boty 1 kopu, kněz Vít za nové boty 24 gr.“

Ceny řádem Rudolfovým kázané shodují se s cenami, jako jsme je skutečně shledali v ševcovských krámech Pražských. Podíváme se k Postulovi Janovi, jenž má dům i krám proti zlatému kříži († 1614), ani ne pro ty ceny jako na poznanou všelikteraké obuvi. Měl v krámě a v dílně: „260 pantaflí kordovanských zleželých molovatých“, které pošacovány byly městskými vyslanými „jedny druhým na pomoc“ po 15 gr.; „16 párů bot mužských po půl druhé kopě, černých kordovanských střevíc 159 párů po 13 groších bílých; bílých kordov. střevíc 120 párů po 12 gr. bílých; jirchových bílých a černých 35 párů po 5 gr. bílých; 5 párů aksamitových pantoflí a dva zlatohlavové po třech ortech (ort = 15 gr. míš.); všelijakých střevíc 230 po 15 gr. míš.; 2 páry bot loveckých po půl druhé kopě; 130 pantoflí kordovanských; 130 párii střevíc bílých, dva páry německých šněrovaných botek; 123 párů střevíc mazaných“ atd.

Z této návštěvy u Postula patrno, že byli už za starodávna v Praze velicí ševci, kteří mívali na sklade sta a sta všelijaké obuvi; mimo to jest na snadu soud, měl-li bílých střevíců Postul na prodej nejvíce a bot málo, že poptávka po střevících bílých bývala nejhojnější, což s tehdejším mužským krojem a strojem se snáší.

Od střevíců k punčochám! Punčochy tehdejších dob mohou býti jako naše, ale nemusí býti takové. Už tím, že skoro do konce století je sešívali z rozličných látek a potom teprve hojněji v obchod přicházely punčochy pletené, už tím liší se od našich poněkud. Ale punčochami čili, jakž také cizinskou řečí říkáno, štrymfy, rozuměly se přečasto nohavice, spodky.

V Praze prodávány koncem 16. stol. barevné punčochy mantuanské tucen po 19 rýnských; francouzské harasové o sedm rýnských lacinější, „englické“ pár po dvou kopách, „nydrlandské“ tucen za půl sedmého rýnského zlafáka. Rýnský zlatý počítej za naše dva. K punčochám bývaly podvazky harasové, tykytové a všelijaké i a krumplováním a krajky. Náš Pražan, jehož outratu počítáme, nechať se spokojí s podvazky tykytovými za 56 krejcarů, což není právě málo. Krejcar tehdejší byl za víc nežli jsou tři jeho nynější potomci. Aniž musil míti Pražan nejdražší punčochy anglické za dvě kopy čili 5 zl. 92 kr. našich peněz, nechať přestal na nizozemských, jež bylo lze poříditi za zlatku naši.

Kolik šatů slušný Pražan míval, aby nebyl jmín za chuďasa ani rozmařilce zženštilého, k tomu odpověď není tak zhola na snadu. Švec Ondřej Vyšehradský, jemuž byl dům nad Mostkem (r. 1564), měl ve své šatnici nic více, nic méně nežli: „Kožich hřbetový liščí, harasem pošitý; dvě sukně komárové barvy, jednu z flanderského sukna, druhou z českého, dva páry poctivic, jedny kožené, druhé soukenné, a kožíšek beranní, harasem pošitý.“ Zajímavá shoda čte se v knize Kouřimské kšaftovní z r. 1508. Řezníka dosti zámožného všecken šat po smrti zanechaný uvádí se tam: „Mužská sukně hřebíčková, modrá a třetí všední, nohavice troje, kožich harasem pošitý.“ Nu tohoť trochu málo. Pohledáme svému Pražskému modelu vzor jiný. Jan Skrejšovský z Lovčic, jenž umřel v Praze r. 1603., majetník „Zlaté podkovy“ a druhého domu hned vedle ležícího i vinice „na věnečku“ nad Košíři, měl šatů choděcích míru, jakož jsme v několika stech Pražských domácnostech ohledali, slušnou. Ne mnoho, ne málo. „Pět plášťů, z nichž jeden soukenný s aksamitovými křídly krátký, jiný smutkový dlouhý; kožich voděvací s bambáskovým futrem a vejložky janatovými, čtyři kabáty řezané, z nichž jeden soukenný s damaškovými rukávy a jiný rejtharská suknička německá; čtvery galihoty (jedny z tlačeného aksamitu); patero štrymfů, a to hedbávné černé, popelaté harasové, modré hedbávné, červené polouhedbávné; klobouky tři, biryt se šmelcem aksamitový pod peřím, husárek hedbávný, husárek aksamitový vysoký a čepici soukennou s výložky janatovými.“

Kteří měštěníné Pražští přepych v šatech mívali, takže v jejich inventářích shledáš tři, čtyři koutní jarmary šaty přecpané, k těm pro vzor nepůjdeme. Čtoucí již poučen, že slušný Pražan vystačil se čtyřmi kabáty a čtyřmi poctivicemi a s tolikem i plášťův a kožichův. A vystačil s tím snad nad půl života, neboť sukno a jiné látky tehdejší mívaly poctivější jádro nežli ty látky, které nám robí naši přátelé Liberečtí a Brněnští a z kterých nám krejčí šije nevkusné pouzdrovité šaty modní. Aspoň dnes nelze tak mluviti, jako krejčí Lukeš prodávaje za 20 grošů svůj schozelý kabát řezníku Benešovi r. 1518 děl: „Mám ho asi na pět let“; anebo jak roku 1544 dala psáti kšaftem v Kouřimi Lyndiškova odkazujíc vnukovi sukni: „aby ji dcera dochovala do let vnučkovi, a kdyby dříve let umřel, tehdy mělaliby dcera má kterou dceru, aby ji jí dala.“ Toho by dnes o šatě našem se říci nesmělo!

Teď podíváme se do soukenných kotců, které stojí dosavad ua trhu sv. Havla. Na rozhraní obou věků 16. a 17. převeliký sklep v kotcích míval Kryštof Dyller z Dyllenhofu († 1608); k tomu vejdeme. Zboží není právě lacino, ale přerozmanito jest. Dyllerovi ceněno barevné englické sukno loket po půldruhém rýnském (3 zl. naše); pařížské černé po dvou kopách, barevné pařížské po dvou rýnských; šiptuchu loket po kopě, maylandského sukna loket po 2 rýnsk.; uherské kyřinky po 30 gr. míš., černého českého sukna loket po 38 gr.; celý postav sukna míšeňského, borkovského byl v 16 kopách (postav čítal 32 loket); rychnovského sukna postav byl ve 12 kop. a 30 gr.; laciný byl „komar Radkovský čtyrpečetní“ po 9 i 5 kopách; „dvoupečetního sukna broumovského“ byl postav po 4 kopách, „görlického“ po 4 kopách a 15 groších a fridlandského i po třech kopách. Bylo by tedy fridlandské sukno nejlacinější — loket za naše 23 krejcary.

Chcete-li, vejděte na ohledanou k soukeníkovi českého jména nepochybného. Zikmund Kropáč z Krumlova († 1584) aneb Anna Rudolfova mají šiptuchy černé, zelené, papouškové, červené, holubové barvy, žluté brunátné, hřebíčkové, popelavé, englické kropené loket po 55 groších míšeňských ba i po třech kopách (9 zl.!); vlaská sukna byla tu na krámě za kopu, karzye uherská jen po 15 groších. Chrudimského sukna celý postav byl za 9 kop; rokycanské koumar a sukno broumovské „lvové barvy“ nebylo dražší. Nejdražší byly lindiše, sukna velejemná cizinská, parádní, na nichž pozorujeme také někdy prazvláštní barvy. Bývají někdy „barvy rejtharské, nebeské, tělné a knížecí“! Jaká ta rejtharská a knížecí barva byla, toho se může každý domněti jak libo.

Zvláštní sukno bylo přezváno „pajem“. Jihlavského paje loket byl v kotcích po 26 gr. míš.; englického prostého paje po 18 groších, broumovského paje po 12 gr. Tento byl tedy nejlacinější — za našich 48 krejcarů. Z toho patrno, že bývala přespolní sukna nemírně dražší nad česká. Ale to pověděti jest, že přes tu drahotu naši Pražané i chudší vesměs přece ten či onen kus šatu mívali ze suken cizích, drahých.

Zajímava jest zpráva z knihy Kouřimské, že v tom městě a v Kutné Hoře na počátku století (1511) byl postav sukna žlutého za 3 a půl kopy míš., modrého za 1 a půl kopy 10 gr.

V polovici století prodávali v Rakovníce černého sukna loket po 17 groších, lvového po 11 gr., hřebíčkového po 12, vlčku po 10. Tytéž ceny shledali jsme i po 17 letech (1567): Zeleného sukna tehdáž stál v Rakovníce loket 12 gr. Rozumí se při této láci, že to byla sukna česká a nikoliv lindiše cizí; spolu pozorovati, že ceny suken za celé století příliš valně se nezměnily.

Zač krejčí šívali? Máme před rukama dva řády Rudolfa císaře, první z roku 1578., druhý z r. 1605. Ceny v obou usazené od sebe téměř nic se neliší. Jenom mincí se rozlišují. Starší řád počítá na groše české a novější každou sumu zdvojnásobňuje: počítá tedy na míšeňsko.

„Od poctivic kožených aneb kalihot a kabátu barchanového prostého“ krejčí ber 20 gr. míš. (asi 1 zl. neb jen 80 kr. našich). Tolikéž bylo platiti krejčímu „od sukně nebo pláště dvojnásobného, od sukně harasové s rukávy dvojnásobné“. O čtyři groše méně za práci měli krejčí míti „od sukně nebo pláště na kožich podšitého; též tak od mužského pláště prostého“. Polovici — tedy 8 grošů platiti bylo „od poctivic kožených s řeménky, rovně tolik od poctivic soukenných“. Deset grošů usazeno bylo „od mužské sukničky krátké dvojnásobní; od sukničky, která slove horzkop, soukenné“; 24 grošů — tedy nejvíce — chtíti smíval krejčí „od sukničky mužské tykytové dvojnásobní a tolikéž od hazuky feřtatové dvojnásobní“.

Jako ševcům rovně i krejčím hrozilo se vězením „šatlavním za den“, kdyby šat zkazili nebo dílo ztratili. Mimo to náklad na šaty zkažené nahrazovati měli. Na venkově krejčí svou práci nepořizovali měštěnínům laciněji nežli Pražští kollegové.

Rakovnický krejčí Eliáš Klest píše r. 1595 urozenému Griespekovi na Kačerov, aby mu dopomohl k dluhu, a to „za 11 loket duplbarchanu po 17 groších, z kteréhož barchanu lotem hedbáví, 14 grošů drahým, byl ušil kabát a galihoty. Za to šití že chce 46 gr.“ Řád Rudolfův sice sadil na šití kalhot a kabátu po 20 groších; chtěl-li však Rakovnický krejčí o šest grošů více, zajisté shledal si důvod k tomuto ceny přivětšení nikoliv jalový ani oblý. Vždyť dotčená sazba Rudolfova byla na šití „prosté“; chtél-li tedy kdo trochu parády, krejčí mimo řád nadsadil. Tak dělo se, chtěl-li kdo od krejčíře kalhoty „vytahované, řezané, duté, vyvlačované“ anebo nějak premované. Také chtěl-li kdo cizího kroje. Na příklad „poctivice španělským dílem“, „dělané po německu“, „po vlasku“ anebo jináče po cizinsku. A to dělali naši předkové — Bůh jim dej přes to věčnou slávu — velice rádi; Veleslavín marně napomínal: „Přestávejme na slušném oděvu, neobyčejnosti, cizokrajnosti se varujme, vopicemi se nedělejme, co na cizozemcích uhlídáme, hned se také do toho neobláčejme, jakož pak pod nebem národu není, aby se v oděvu častěji potvořil, jako my Čechové.“ Tedy i přes oněch šest grošů Rakovnického mistra patrno, že ceny Pražské od venkovských daleko nejdou různo. Z hořejší Rakovnické zprávy bezděk dovídáme se, z kolika loktů pořizovány kalhoty a kabát.

Teď navštivme ještě krám krejčího Jana Stříbského „na široké ulici jdouce k fortně podle Holečkové kožešnice“. Tu zvíme, kterakou zásobu měl krejčí Pražský, a to krejčí z větších. I ceny jeho šatstva, jak je páni z radnice pošacovali, poslouží naší úloze, ač-li je drobet nad inventář přivětšíme. Připomenouti jest, že krejčí Stříbský na skladě měl šaty mužské i ženské pospolu. Ženských šatů zanecháme zatím mlčkem. Mužských zámišových nohavic měl Stříbský v krámě 28 párů velikých malých, jeden druhému na pomoc po 50 groších míšeňských (2 zl. naše): alukových poctivic 4 páry po 30 groších; tři kožené koláry po 20 gr.; barchantových mužských kabátů 18 po 32 gr.; mužských kožených kabátů 68 po 50 gr.; kabátů otáhlých soukenných 8 po 50 gr.; pludrhusnů soukenných čtvero po 20 gr.; pludrnusnů z černého plátna 20 párů po 10 gr.; pludrhusnů plátěných bílých 30 párů po 4 groších; 2 pláště z černého sukna, jeden za 3 kopy, druhý za 2. Šitých punčoch plátěných tu bylo 5 párů po 20 groších a 30 párů po 4 groších. K plátěným šatům připomínáme, že loket plátna nejlacinějšího byl za tři nebo čtyři krejcary (asi 10—12 našich kr.); o málo lepšího po 3 a 4 groších míš.

Poněkud dráže a tudíž snad správněji ceněny byly r. 1610 šaty složené u Marla žida — bezpochyby na ně jakožto na základ půjčoval.

Plášť černý šiptuchový, pajem tlustým podšitý za 7 kop; kabát z popelavé tykyty byl ceněn ve dvou kopách; „kalihoty“ damaškové černé s popelatými šňůrkami v 1 kopě 30 gr. míš.; „kalihoty“ aksamitové černé ve dvou kopách; kabát černý soukenný ve 4 kopách; kabát žlutý plátěný s mosaznými knoflíky šacován dvěma kopami; taminový kabát fialové barvy třemi kopami. Žid měl ještě jiné dražší šaty mužské, ale zdá se nám, že byly nádhernější šaty základy šlechtické, na kteréž žid pánům urozeným, jako praobyčejno bylo, půjčil peníz s lichvou. Na příklad panskými vidí se nám „červené kalihoty“ karmazinové, rozinové barvy, tkaničkami zlatými a stříbrnými premované, oceněné v sedmi kopách (téměř 17 zlatek našich). Takových nákladních a křiklavých šatů nemusí náš model — náš „slušný Pražan“ míti a proto jich na schválí pomineme mlčkem; třebatě Veleslavín žaloval do svých souvěkovců: „Zbytečná nádhernosť v šatech tak se rozmohla, že nevím, aby kdy od počátku světa tak vysoko vystoupit mohla jako nyní jest. Ještě za paměti lidské ten způsob zachovával se v oděvu, že lidé jedni ode druhých rozeznáni býti mohli, však již to všecko pomíjí se, takže skoro žádný po šatech věděti nemůže, kdo jest doktor, kdo řemeslník, kdo senátor, kdo zeman; nejednou se přihází, že měštěnín nebo řemeslník více naložiti smí na šaty než pán, z čehož častokráte mezi nimi různice povstávají.“ Ale bez čeho nelze býti slušnému měštěnínovi? Bez čuby čili kožichu čili dolamanu nebo kaftanu, spratky, prýmy vydřími, liškami anebo jinou zvěří pošitého. Pěkné kožichy shledali jsme v Praze ke konci století za sumu 8, 10 i 20 kop. Kožich „s králíky a kunou“ počítal sobě kdosi za 13 kop; kožich šmukýře Brauma králíky polskými podšitý s předky kuními pošacován r. 1568. 13 kopami, což souhlasí s cenami v krámech kožešnických, jichž bývalo v Praze druhdy veliké množství už proto, že se každý onačejší šat ovruboval kožešinou. Páni z rathouzu „šacujíce Volfovi Macpergrovi, kožešníku, chlupaté věci“ uznali „futro“ králičí na kožich za půl druhé kopy; futro hřbetové liščí za půl osmé kopy; futro liščí podbřiškové rovně tak; futra černá nožičková po půl třetí kopě; z čehož slepě viděti, vzpomeneme-li sobě cen krejčí a soukenníků, že mohl kožich liščí, jehož „futro“ bylo za půl osmé kopy, státi patnácte i dvacet kop. Mikuláši Štreytovi, měštěnínu Staropražskému, cenili r. 1590. „čubu vlčí suknem podšitou“ ve 20 kopách míšeňských. Zajímavo čísti ve zprávách, že na počátku století kožichy nebyly lacinější o mnoho. Na příklad v jedné knize archivu Pražs. stojí psáno, že roku 1524. kdosi, „kožich, za nějž dal 12 kop gr., kázal zastaviti ve třech kopách v židech nebo v křesťanech“. R. 1506. byl zastaven něčí kožich liščí hřbetový v šesti kopách a čepice kunní ve dvou! Nebyla tedy ani liščí ani kunní kožešina lacina; neboť cení-li páni u kožešníka r. 1565. kůžičku kunní v 25 groších bílých, jest cena ta v našich dvou zlatých a 30 nebo i 50 krejcařích a přece není těmito nynějšími penězi dobře položena. Tehda měly peníze cenu v sobě nepoměrně větší nežli dnes. A nač jíti daleko na zad — vždyť za našeho mláda měly peníze několikeronásobnou cenu dnešních.

Podstatný kus obleku, ale teprve v druhé půli 16. století, byl obojek. V Pražských inventářích ve starší době nenajdeš obojků. Roku 1590. prodává je kramář Kwe, a to čtyři za rýnský zlatý. Boku 1606. už jest na krámě 11 obojků za dvě míšeňské kopy. Tuž dobu míval už leckterý Pražan na hotově obojků desatero i patnáctero. Obojky rozumí se tu ona veliká okruží všelijak sbíraná, škrobená, z nichž hlava vynikala, jakobys ji byl prostrčil žernovem. Malinké oboječky ovšem shledávají se na obrázcích dávno dříve, nežli koncem století.

Tedy takový nějaký obojek kmentový sbíraný koupíme svému modelu a pod obojek, nelze jinak vyhnouti se, koupíme „štycle“, čili podpínadla, třebatě nikoliv stříbrná, jako jsme nalezli v knize komorního soudu, kdež je řeč „o vejložku s podpinkou stříbrnou“. Podpinky, nebo podpínadla, koupils na krámech Pražských po 80 kr. „s perlovou matkou“, a prostější „malovaná“ stržils po 15 kr. Také nosívali Pražané „vokruží k rukám“, jehož ceny jsme nenalezli.

Abychom svému Pražanovi, na němž tehdejší živobytí počítáme, vybrali něco na hlavy přikrytí, půjdeme ke kožešníkům; ať u nich přijdeme k dobrému trhu nebo nepřijdeme, potom přece přeběhneme krámy kloboučníkův. Kožešník Jan Dokter († 1568.) měl ve sklepě „čepice popeličí“, jež mu šacovali po 40 groších míš.; „čepice norcové“ po půl druhé kopě, z těch si tedy jednu vybéřeme. Dražší jsou čepice z lasic, kun, bobrů a vyder. Loket prymu vydřího stál čtyři kopy. V kotcích kožešnických bývaly vedle domácího díla i „nidrlandské čepice černé veliké“ a jiné cizinské; nejprostší čepice kožené byly r. 1568. po 5 groších bílých. Ale na čepici Pražan nepřestal; vždy najdeš v inventářích Pražských i venkovských vedle čepice též klobouky, a to dva i tři při skrovnosti. Ovšem že s jednou čepicí a třemi klobouky pak vystačil člověk až do smrti, neboť klobouky byly obyčejně hedvábné, též aksamitové, tykytové a sprostější harasové, dobře a pevné prošívané, odtudto bylo, že dlouhému životu se těšívaly.

Klobouky mužské byly formy všelijaké; v inventářích Pražských měštěnínů a na krámech, nejobyčejněji v letech šedesátých uvozují se klobouky „praunšwejcské“ (brunšvické); ale též jinačí, všelijak pásomany (portami), šňůrami, štefty, šmuky, peřím zdobené. I protož ceny kloboučí nejsou stejny. Prostý klobouk brunšvický šacován byl v 26 groších míš.; trochu onačejší cenili v 35 a ve 40 groších; ale byly na krámech i klobouky „polobobrových vlasů přistrojených“ a jiné aksamitové po 2 kopách; nidrlandské podšité po půl třetí kopě; „štepované“ po půl druhé kopě; podšité černé české po kopě; barevné české po půl kopě; české „se štrychy“ za tolikéž; na jednom krámě nalezli jsme i bílé klobouky moravské po 20 groš. českých; ale že byly tu jen dva, nechybíme se pravdy, že moravské klobouky oblíbeny nebyly. Z těch klobouků tři nebo dva vybeřme svému Pražanovi. Na každodenní potřebu mohli bychom jemu poříditi snad i biryt za 30 nebo 40 grošů. Byritů nidrlandských bylo v krámě „u zlatých křížů“ r. 1568 ceněno 13 za sedm kop; sprostších „tusent“ za půl čtvrté kopy a 15 gr., vše na míšeňsko.

Jestliže za předepsané ceny Pražský klobouk byl holý beze zdoby, nezačneme z té nejistoty vrtocha honiti, nýbrž chutě koupíme u šmukýře „sámky“ z látek všelijakých, nejspíše asi „tracounově“, nebo stržíme nějaké peří, nebo pintu na klobouk. Za 15 grošů míš. byly nejlacinější pinty „u zlatých křížů“ v krámě r. 1614 u šmukýře Kroka ceněny byly „šmuky točené krumplované“ po 42 krejcarech, netočené po 15 kr.; „z leonského zlata a stříbra s uzlíky“ po kopě; tuplované hedvábné pinty“ po 24 krejcarech. Shledali jsme šmuků ještě drahně a všelikterakých od skleněných „peříček“ po krejcaru po nádherné příkrasy. Namátly se nám v domech Pražských „růžičky nebo kytky za klobouk ze zelené boury se zlatem na drátě stočené“; „medaje na klobouk se sv. Josefem zlatá“; „klobouk s černým pírkem a čtyřmi vlašťovčími“; „píro černé kadeřové s čapatkovými (volavčími) špici“; „klobouk brunšvický s pírkem pštrosovým, žlutým a černým“, jiný se stříbrnými přeskami za rýnský, a jiných ještě hromada. Snad předepsané zdoby postačují na poučenou i vybranou.

Pražané nosívali tehda také velmi obyčejně na hlavě „husárky“, klobouky, jichž neumíme vyložiti. Bývaly prošívané, hedbávné, aksamitové a nékdy i se „štorci“ kožešinnými, někdy jen s pintou. Nejdražší nalezli jsme za 4 kopy (r. 1575.); ale byly také jen po 14 gr. bílých (r. 1568.). Vzpomenutý kramář Pražský Kwe měl husárek s pintou za rýnský zlatý. Týž Kwe, jehož krám byl v ulici Jezovitské „u tří labutí“,měl na klobouky „fedrpuše“ po 35 krejcařích; a 400 „čapetích“ peří bílých za 3 rýnské 12 kr.; jinde bylo 130 čapatkových peří šacováno čtyřmi kopami; 100 jeřábových peří třemi i šesti kopami. Dlouhé péro pštrosí cenili v devíti groších a po ortu (15 gr. míš.); krátká a černá peří byla lacinější a některé snad nádhernější kusy byly dražší. Pěkná pštrosí kytka byla i po dvou kopách ceněna. Peří z papouška a vlaštoviček bylo lze koupiti za několik haléřův.

Z těch příkladů již pozorujeme průměrnou drahotu tehdejších věcí, jimiž hlavu kryli. Laciněji než za deset grošů míšeňských (40 kr. našich) hlavy nebylo přikryti lze — za tolik byla sprostá kožená čepice; naproti tomu nejdražší husárek ve čtyřech kopách byl ceněn, a k tomu nejdražší šmuk byl po 2 i 3 kopách. Měštěnín Mik. Štreyt měl roku 1590 „klobouk aksamitový se šňůrami a dvěma řeřáby“ ceněný ve 4 kopách, a biryt hladký aksamitový se šmukem za 3 zlaté.

Nechať tedy laskavý čtoucí, počítaje drahotu tehdejšího všeho živobytí, vybere svému živoucímu objektu klobouk nebo byrit, který libo.

Konec století, v té době počítáme, nebyl slušný Pražan bez rukavic. Tedy aspoň jedny svému vzoru koupíme.

R. 1614 ceněny byly nejlacinější rukavice „s vejklady žlutými“ po 10 groších; fialové (totiž něčím vonným nasáklé} po 12 groších — a těch kupováno v Praze nejvíce — francouzské rukavice z telecích koží byly drahé pravé tak; římské rukavice, jichž rázu vyjeviti neumíme, byly dvojnásobné ceny, tedy po 24 groších; bílé francouzské mazané a černé zimní podšité byly po 16 groších; černých rukavic hedvábím štepovaných „tucen“ byl od 2 rýnských až po 7 rýnských zl.; barevné hedbávím štepované byly nad kopu.

R. 1590. nalezli jsme u kramářů Pražských rukavice „kožené dlouhé dvojité“ tucen za 5 rýnských ceněný; rukavic telecích tucen za dvě kopy, pár tedy za 10 grošů a tudíž o 2 groše laciněji, nežli bylo po dvaceti čtyřech letech. Dobré pižmové nebo vonné v té době cenily za 1 rýnský 10 kr.; prosté po 25 kr. — Naposled navštivme rukavičníka jednoho z větších — Martina Neytynkara, jenž má dům (do r. 1599) proti „zlatému kříži“ k mostu-li jdeme. Ten dobrý člověk prodává nejvíce rukavice díla domácího, i protož ceny tu jsou mírnější. Rukavice skopové ceněny tu po 6 groších bílých, z koží telecích žlutých po 8 gr. bíl.; rukavice kozlové po 9 groších; dlouhé s bobry po 12 gr. bíl.; zimní podšité a kožichové po ortu (15 gr. míš.); letní skopové a psí, jimž říkali kujony, po desíti groších míšeňských. Z těchto předepsaných rukavic svému vzoru početnímu snad už nějaký pár vybéřeme. Má rukavičník ovšem také jiné všelikteraké rukavice — dlouhé duté šermířské, veliké pancířové a jiné — ale těch pro dnešní úkol ohledávati není třeba.

Nejlacinější rukavice tu popsané byly za 40 kr. našich; nejdražší nad dva zlaté.

Kdybychom popisovali ženskou parádu oné doby, shledali bychom nádherné rukavice, i perlami pokládané, a tudíž v nemálo kopách ceněné.

Poněvadž tehdejší slušný Pražan beze zbraně nebýval, nezbude, než našemu vzoru k živobytí tehdejšímu též nějaký tulich nebo rapír poříditi; ručničky, ze kterých se tehda po Praze ve dne v noci střílelo, že císař Rudolf nestačil nebezpečnou tuto kratochvíli zapovídati, nekoupíme svému modelu. Ať je bez ní. Aspoň nevejde v pokušení běhati po vinohradech za kuroptvemi a zajíci, na kteréžto pytlačení 50 kop pokuty bylo hrozebně usazeno.

R. 1594 cenili v Praze „tesáček s flučky“ za 15 grošů bílých; burdýř s postříbřenými jilci za kopu; šaršoun za kopu; ručnici „k míře“ i s holstry za půl druhé kopy; tulichy norimberské po 1 rýnském; za tolikéž „tulichy v pošvách aksamítových“. V polovici století šacovali v krámě „u zlatých křížů“ „nože německé za tulichy“ po groši bílém. U „jilčaře“ v Platnéřské ulici r. 1607 ceněny byly: hlaveň rapírová za 14 kr., šermířská za 15 kr., pistulesová za 12 kr., tesáková za 16 kr.. kordulářová za 15 kr. U Mikuláše Štreyta r. 1590 šacovali „mečík se stříbrem“ za 3 tolary, tesák se stříbrným nákončím za 3 zlaté, kordy po půl druhé kopě, tulichy po kopě.

Že taková zbraň nebývala bez opasů, čili jako hrozně po cizinsku říkali „khenků“, rozumí se. Tulichy, tesáky, rapíry visívaly na řemenech prostých i druhdy velice drahých. — R. 1614 cenili „khenk s pasy hedvábnými, atlasem štepovanými“ za 4 rýnské (8 zl. našich); francouzské bílé po 70 groších míš.; khenky z tlačeného aksamítu po 2 rýnských; bílé khenky s kroužky po 2 kopách a 16 groších; prostější bílé kožené po kopě. Ale bylo lze koupiti docela prostičké řemení po 20 a 25 krejcarech.

Zbraň nositi při sobě bývalo v nepokojné době leckdy zapovídáno. Takž bylo v pohnutých časech Vladislavových, tak bylo v revoluční době za Ferdinanda I. i za Rudolfa. Čteme r. 1510, že Staroměstským obtížno jest obzvláště do pánů, že s „neřádnú a neobyčejnú zbraní v městě chodí jakožto s kulemi železnými a halapartnami a se sekyrami jimi točíce a obyvatelóm domácím na protivenství chodíce“. Na sněmě tenkráte bránili se páni, že v městech také každý o zbrani chodí. Usneseno, aby zbraně nechávali na hospodách a kdo by ji přece vzal, aby ho rychtář napomenul a neposlechne-li, aby ho zavřel. Za Ferdinanda a Rudolfa obzvláště střelné ručnice zapovídány jednak pro nemocné, jednak proto, že mnohý měšťánek si ve vinohradech na zajíčka a koroptev zapytlačil a konečně i pro pohnutý čas: bujné lidi, kteří pro slovo se zabíjeli jako kočky. Ovšem že přes všecky zápovědi měšťané chodívali a rapíry, kordy a sprostší člověk s tesákem.

Tím tedy bychom odbyli zprávu o všech nákladech, jaké vedly se před třemi věky v šatech a v jiných věcech k tomu náležitých. Však pozoruji, že se čtoucí usmívá. Myslí sobě as, děláš se hrubě moudrým a zapomněls košil! Ba ne tak! Nezapomněl, alebrž naschvál zanechal v pozadí. Vždyť v polou století 16. v inventáři nenalezneš košil ani v domácnostech, kde sta loktů plátna mívali v truhlách, ani při patriciech velice bohatých.

V Pražských knihách popisů nenajdeš před rokem 1570 košil téměř nižádných; toho pak roku teprv na listě 208 shledáš u Jiřího Mellara od Hvězdů košil sumu největší a velmi do oka bijící — devět! Bohatý Žlutický a velkokupec Pražský Netter mají r. 1575 po sedmi košilích! V převeliké většině domácností Pražských o košilích se nemluví. O košilích teprve ke konci století častěji zmínka se činí a neschybujeme se s pravdou, díce, že teprve na rozhraní století 16. a 17. košil užíváno hojnější měrou. Tím dokonce nedíme, že dávno přeď tím vůbec jich nemívali. Nalezli jsme v jednom inventáři „košili starodávní bílou s černým vyšíváním“ a r. 1525, tedy z počátku století, ohledávali v Praze zloděje, jenž měl peníze za „femoraly“ nebo za „modrú košili“; a v Rakovníce cení kdos košil, mužskou r. 1577 za 8 grošů. Možná, že spodní lehký šat, jejž košilí nazýváme, zval se některak jináče. R. 1608 nalezli jsme v Pražské jedné knize „košilky čili župice“.

Ať už tak věc se má nebo jináče, to v inventářích slepě se vidí, že teprve ke konci 16. stol. slovo košile v popisech hojněji a hojněji vyskytuje se, a neméně při tom nápadno, že i počet košil celkem roste. U jakéhos Víta Groha r. 1602 spočetli jsme už 22 košile! Poněvadž náš vzor, na němž počítáme tehdejší živobytí, není dalek dotčeného rozhraní obou věků, nelze mu ovšem nekoupiti košile a protož pátrejme po jich ceně. R. 1594 cenili Ambrože Nettera košili „s vyšívaným obojkem se zlatem“ za tolar a jinou bez obojku za 20 gr. bílých.

R. 1614 cenili v krámě velikou vlněnou košili za dva a tři čtvrti rýns. zlat., tedy asi tolik, jako dnes stojí košile u onoho chytráckého doktora německého, jenž svým důkladným nosem švábským vyčichav duši lidskou, káže ji haliti ve vlnu. Bílou vlněnou košili cenili v 1 rýnském. R. 1568 vyskytují se nějaké košile „vázané“, jiné „vopleční“ tucen po 9 kopách. Neřídkokráte čteme ke konci století o košilích červených vlněných i bavlněných. Bavlněné bývaly i dražší vlněných! Celkem lze vzíti za průměrnou cenu tehdejší košile rýnský zlatý (naše 2 zl.). V Rakovníce prodávali r. 1615 košili za kopu.

Prve než koupíme svému vzoru věci, které mívali předkové naši, ale ne všichni, tedy věci ne tak pilné, nelze nám nedati jemu prstenu aspoň jednoho. Prsteny shledáš i v chudých domácnostech — vždy aspoň jeden, třeba i bez kaménku byl. Za to v bohatších domech napočítali jsme této zlaté parády i po 30 a více ještě kusech! Tedy hodinek, o nichž jsme v pramenech několikráte četli, že se nosí na prsech, ani hodinek „malých pozlacených v měšečku zeleném“, o nichž jsme četli jenom jedenkráte, těch a takových hodinek nemusí náš vzor míti. Za to nechať má doma v pokoji orloj stojací bicí třeba i s cimbálem, jejž bylo lze poříditi za dvě, tři kopy míšeňské, a je-li to peněz mnoho, ať si koupí hodinky sypací, z nichž písek dobře odměřený pršel a s ním čas prchal. Prostičké hodinky pršecí byly za několik grošů. Naproti tomu prsteny nechať má, poněvadž jich mívali naši předkové — obzvláště ženské — i po osmi na rukou. U zlatníka Víta Hyrše vedle havířů u stříbrné růže šacovali r. 1598 prsten s opálem za 3 kopy, s „jacyntem“ za 2 kopy, s čtverhranatým orientalským amatystem za 3 kopy, s českým diamantem za 2 kopy 30 gr. míš., s hladkým smarakem za 2 kopy 20 gr., s hranatým amatystem za 4 kopy 30 gr.

Zdají-li se komu býti tyto prsteny lacinými, poslouží Vít Hyrš drahými. Zvězte, že cenili na jeho „krámečku nosicím“ prsten „se čtyřmi rubíny a diamantem orientským“ v 8 kopách, jiný „s velikým rubínem a hranatým orientským diamantem a k tomu s pazourky“ za 12 kop (nad 30 zl. našich). Tyto ceny jsou nízky, neboť zlatníkovi nešacována práce. Páni vážili jen materiál; lot stříbra počítajíce po 30 gr. míš. (1 zl. 50 kr. našich), a to ne při všem díle stejně. Několikráte je zapsán lot stříbra jen v 13 groších bílých a jindy v půl kopě. V Rakovníce byl stříbra lot r. 1618 za 32 groše míšeňské. Zlato vážili na uherské zlaté. Kus zlata praného váží dva uherské zlaté, přijde za ně dvě kopy a 9 grošů bílých (12 zl. našich). Kameny počítali zvláště. Český diamant byl v 5 groších bílých (50 kr. našich), orientálský diamant „velký“ za 24 tolarů; „jeden polámaný“ za 6 tolarů; smarak za tři kopy; perly menší po 10 gr. bílých, vetší po 12.

Náš vzor nemůže býti bez nějakého sáčku na peníze. Sedláci vsouvali peníze do bot, do rukávů, za ňadry — toho náš vzor Pražský neučiní. Koupíme mu na peníze „šourek“ nebo váček. Jsou r. 1590 nejlacinější po 10 a 20 krejcařích. Bez hřebenu nesmíme ho zanechati. Hřeben byl na vlasy, hřeben na vousy. Ovšem nechce-li náš vzorek počítací vousů míti, musí poříditi sobě břitvu lazebnickou, jichž prodáváno r. 1609 11 za tři rýnské; k tomu aby měl nějaký kus kůže na brus. Někteří s oblibou mívali doma i kůži k břitvám — lidskou! Hřebenu předkové užívali slonových, dřevěných a kostěných. Slušný hřeben i s pouzdrem „skládacím koženým“ byl r. 1590 za rýnský a 35 kr. Lacinější hřeben i a pouzdrem byl po 60 kr.; nejlacinější bez pouzdra dřevěný po 4 krejcařích. Ale byly hřebeny i dražší. R. 1602 šacovali krumplované futraly s hřebeny po půl třetím zlatém rýnském; r. 1614 „kamfutry zlatohlavové“ po 2 rýnských, prosté po půl rýnském. K hřebenu nebyla by snad zbytečna „štětka čili koštiště“ na česání hlavy. „Tucen“ takových nějakých koštišť prodávali r. 1614 za 2 rýnské zlaté; tať byla nejprostší. Kdo chtěl koštiště na hlavu s rukovětí koží potaženou, aksamitem pobitou anebo i malovanou, platil více.

K česání aby měl náš mužský vzor též nějaké zrcadlo. R. 1577 bylo veliké zrcadlo benátské v kůži vložené ceněno za rýnský a 30 kr. Bylo tedy lacino, ač ovšem toho věrně ukázati nelze, jak veliké bylo zrcadlo předepsané. To víme ovšem s jistotou, že největší skla tehdáž bývala proti našim nepatrně maličká. Tabulové a zrcadlové sklo vynalezeno sic ve Francii v onom století, ale do našich domů měšťanských nevniklo hned. Byloť draho. Naproti tomu malá zrcadla i s „futrem“ byla r. 1590 ceněna 15 krejcary; zrcadla křišťálová po 20 kr.

K věcem svědčícím o čistotnosti našich dědů počítáme „lžičky na vytírání uší“, jež mívali naši předkové ne řídko. Nejlacinější lžičky do uší byly asi za náš krejcar. Také mívali paradla se struhadly na jazyk. R. 1589 nalezli jsme v jednom domě Pražském „zlaté paradlo, v něm rubin a perle“, což ceněno v 28 kopách.

K mytí aby bylo mýdlo. Naši otcové v oněch dobách, v nichž počítáme živobytí, mývali se mnoho a rádi. Co v Praze na to bylo mydlářů! A s hojnými zásobami! Co se dotýká cen: U mydláře Martina Krchnara r. 1595 šacován cent mýdla po devíti kopách, byla by tedy libra v našich 22 krejcařích. Ještě r. 1624 cena mýdla zůstává skoro rovně táž. Toho roku nařizuje se libra mýdla po 8 krejcařích, toť jsou naše dvacet a čtyři. Kus mýdla za 6 haléřů vážil v Horšově Týně r. 1568 sedm lotů, v Domažlicích 8 lotů beze čtvrti. V Rakovníce a v Lounech r. 1614 byla libra mýdla po 6 groších. Pražští kupci prodávali též cizí mýdla, nejobyčejněji benátská, a to „v kulkách“ („tucent“ kulek po 30 krejc.), aniž člověk se dohádá toho, jak veliké to kusy byly; pročež tato zpráva pro naše počítání slepa; ač-li by nám posvítila zpráva z Kouřimské knihy kšaftovní, kdež stojí, že kramář Kouřimský Mikuláš koupil v Hoře od kupce Hanuše r. 1530 „věrtel mýdla benátského“ za půl druhé kopy a 20 grošů míš.

Že naši dědové před třemi věky pravidelně krve se zbavovali; to poznáš v Pražských inventářích. Baněk na to nalezneš všudy hojně. I protož musíme i do našeho počítání nějakou baňku dostaviti. „Tucen“ pušťadel byl r. 1609 za zlatý rýnský prodáván. Kupme tedy některou. Tlustí páni mívali jich doma i dvanácte!

Náš vzor musí míti byt. Aby slušným byl Pražanem, k tomu ani tenkráte nebylo potřebí míti dům svůj vlastní. Velice vzácní lidé obývali tehdáž v pokojích domu cizího a sluli proto pokojníci; kdož pak u pokojníka obyt sobě najal, byl podruh. Náš vzor budiž tedy pokojníkem. — Nájemného kolik placeno, o tom neshledali jsme dosavade mnoho zkušeností, ale co víme, drobet postačuje přec na to, abychom dnešní hrozné sumy přirovnali k tehdejším. Celý dům Goliáše sladovníka v železné ulici ani veliký ani maličký r. 1611 pronajat byl v ročních 80 kopách míš.; což jest na ony doby hodně mnoho. Dům zedníka Piringera r. 1606 šel od sebe různo: poněvadž byl zedníkův, přes tu chvíli strojil se na hromadu sesouti se a v tom divném rozedraném baráku v Dlouhé třídě obýval kožišník Živnůstka v pokoji, „do něhož všudy ze všech stran když jaká prška a nechvíle jest, teklo“ — za půl šesté kopy, což také není málo, když pováží se, že byl byt děravý. Několik příkladů známe, že podruzi platili ročně po 12 kopách; z malého „pokojíčku“ placeno r. 1568 tři kopy. Ve čtvrti Mikulášské kdes nedaleko záduší sv. Kříže v domě Střelcově platil žid z pokoje do roka 24 kopy; nedaleko odtud šenkýř maje as všecek přízemek najatý, platil v Sanytrně do roka 50 kop. V „stodole“ za sv. Mikulášem, v domě to purkmistrově platila šenkéřka 24 kop; od sklepu nádobního 2 kopy, od sklepu, kde jablka chovali, 2 kopy.

Bude asi s pravdou, položí-li se ony židovy 24 kopy za činži normální z pokoje jednoho, a to většího, jako dnes neschybíme se s pravdou kladouce průměrem z pokoje sto zlatých do roka. Platil-li tehda člověk z jediného pokoje 24 kop čili nad našich 70 zlatých, postřehujeme, že obyt v Praze nebýval laciný nikdá.

Jak v hospodách bylo koncem století nevíme, ale z r. 1543 nařizuje se hostinským, aby se od světnice a komory do téhodne dávalo po 15 groších, „však aby sobě sám host drva k topení skupoval“; od jedněch ložních šatů dávati se má po 3 gr. bílých; od ložních šatů čeledních po 2 groších.

Do pokoje bude našemu Pražanovi, na němž počítáme, poříditi sobě nábytek aspoň nejpotřebnější. Tedy nejprve postel. Poněvadž v Pražských knihách popisných často v bytě i chudého řemeslníka najdeš postel pod nebesy, proč by jí neměl míti model náš?

Sprosté lože bylo v Rakovníce r. 1577 za 24 grošů. Lůžko s nebesy ceněno roku 1564. u měšťana Faltýna v Praze ve dvou kopách; snad bylo už asi drobet posešlé. Ale jinde shledali jsme cenění ještě skrovnější: „lože se stupněm“ za 1½ kopy míš.; lůžko větší s nebesy za kopu a 4 groše míš. Lůže s nebesy, vykládané, u kupce Nettra r. 1593. cenili v půl šesté kopě (půl 16 zl. naš.). Třeba se pravé ceny z toho nedohádal, přece nazbyt patrno, že lože nebyla příliš drahá. Dřeva bylo v naší vlasti skoro všude dost, a truhláři byli skromní umělci.

Kolem lože visíval „firhaněk“ ceny rozličné dle látky. A látky pohltil takový firhaněk přenárámně, neboť od konce stol. 15. už bývaly postele veliké posady. Bývaly druhdy i 7 stop dlouhé, 6 stop široké. Na počítanou nezbude nic nežli říci, že loket plátna byl průměrně po 4 groších míš.; plátna bavlněného po 20 kr.; tykyty lacinější po 14—20; pražský loket damašku po 3 rýnských. K firhaňku chcete-li „frencle“, kupte je u kupců na libry. Libru po 4 i 5 rýnských. Nad loži bývaly „koltry“, „koltryny“ všelijaké — malované, karmazínem vyšívané a jinačí velmi drahé. Ale poněvadž byla často lože bez kolter, nemusí náš vzor míti nic toho.

Stul šacovali po 40 groších, menší stolec za 30 gr. míš.; ale ovšem byly v domech Pražských stoly fladrové, „štukverky“ vysazované, okované, mramorové, kamenné, s trnoži a truhlicemi i bez nich, a cena takových stolů nádhernějších přebíhala 3, 4, 5 kop. Prostý stůl javorový ke konci století cenili za kopu. „Tišplat“ se slonovými kostmi ceněn v oněch dobách za 35 rýns. zlatých; stůl ebenový za 40 r.

Na šaty musí míti vzor náš truhlu na nohách, nebo bez nich, okovanou nebo neokovanou, malovanou nebo vykládanou. Koncem století cenili v jedné domácnosti „truhlu fládrem obkládanou“ se zámkem dobrým za 4 kopy míš. U kupce Ambrože Nettra r. 1593. ceněna truhla vykládaná za 5½ kopy a zámek k ní za 3 kopy; jiná truhla se sloupky za 8½ kopy a zámek k ní za 1½ kopy. Na paláce hradu Pražského šacovali „pozlacenou truhlu“ osmi rýnskými (16 zl. našich). Bez truhly nebylo domácnosti. Ba truhel mívali naši dědové tolik, jako my dnes židlí. Prostičké truhly na nohách, neveliké, šacovali roku 1564. u měšťana Faltyna ve 20 groších, veliké ve třech kopách. Týž muž měl v jedné komoře pět truhel! Kolik pořídíme truhel svému početnímu vzoru, to při dobré vůli každého čtoucího stůj.

Židli cenili 18 groši, misník 50 gr.; stolici pěti groši; nevelikou almaru kopou.

Rozumí se, že všecko toto dřevěné světniční nádobí bývalo druhdy i velmi nádherně a umělecky pořizováno, pěknou vlaskou renaissancí i nemotorným rázem německým, ke konci století barokovým, způsobováno, rozličnými dřevy intarsováno, kostmi a „matkou perlovou* vykládáno, ba i často nákladné malováno. Takové pak řemeslné a nádherné věci, jimž se dosavade podivujeme, že bývaly nad jednu a druhou i třetí kopu dražší, toť věc bezpochybná a svrchu některými drobnými poznámkami dokázaná.

Shledávajíce na ideálném Pražanovi oněch dob drahotu tehdejšího živobytí, vyčítáváme, jakož světle patrno, věci bud! nejpilnější, buď aspoň k tehdejšímu komfortu posluhující a obvyklé vůbec. Že bývala v kde které Pražské domácnosti hojnosť věcí jiných, přerozmanitých, o nichž tu mluviti za moudrou věc neklademe, to věřiž nám čtoucí laskavě na slovo. Takž nemluvíme o kobercích, goblinech, obrazech, figurách, římsách s majolíkami a jiných, jiných věcech, jimiž patrické domy Pražské byly plny. Však my Pražskou domácnosť vypsali jsme věrně a do malička.

Do pokoje, jejž jsme tedy svému vzoru najali a některým nábytkem opatřili, bude nám teď shledati některé drobnější věci, bez nichž slušný vzor by neobstál. Předem do postele peřiny. Šaty ložní pernaté bývaly všudy tyto: peřina spodní, svrchní, podušky, polštáře. K tomu hojně užíváno i polštářů pod hlavu kožených, „chlupatých“. Polštář kožený ceněn býval v půl kopě i v kopě. Peřiny prašné i perné po Hedvice chůvě, podruhyni, Pražští páni ocenili r. 1570. takto: Dvě podušky „se sovkami“ pernaté za půl druhé kopy a 10 gr. míš.; peřinu svrchní se sovkem za tři kopy; spodní za tolikéž. Poslamka pod peřinami oceněna pěti groši bílými.

U kupce Ambrože Nettera r. 1594. šacována peřina pěti kopami, polštář půl druhou, poduška kopou a poduštička 4 groši českými (32 kr. našich), cejcha z jedenácti loket za 40 kop gr. bílých, cejcha v půl čtvrté půli za tolar; cejcha ze šesti loket za 18 gr. bílých, cejcha na polštář za 18 gr, bíl., cejška za ort; veliké prostěradlo dlouhé z deseti loket za tolar, kmentové z půl třinácta lokte za dva tolary. Tolar z r. 1589. dle zrna platil naše 2 zl. 31 kr.

Schválně uvedli jsme ložní šaty podruhyně chudé a bohatého kupce; všecko ostatní ložní šatstvo, kolik ho v inventáři obsaženo, cenou svou toulá se mezi ložem podruhyně a kupcovým. V Rakovníce roku 1577. cenili svrchní peřinu a povlakem ve dvou i ve třech kopách. Čtoucí tedy vybéře laskavě našemu vzoru ložní šaty, za kolik uzná. Ale málo ať jich nekupuje! U pana mistra Daniele z Veleslavína měli „šatů pernatých, na kterých se nelina, 41“! Naši předkové, obzvláště paní mamičky, přehojně mívaly toho všeho. A nejen Pražanky. V knize Kouřímské stojí psáno, že již r. 1511. Marketa Stejskalka měla na postel 22 velikých prostěradel. Tu nebudiž nepřipomenuto, že kožených polštářů nekladli sobě jen Pražané pod hlavy. Táž Stejskalka v Kouřimi zanechala svým dědicům tři polštáře kožené.

Orloj na zeď svému vzoru jak svrchu slíbeno pořídíme. R. 1590. bicí hodiny šacovány za 12 zl. rýnských. Ale sypací nebo pršecí hodinky byly drahy. R. 1606. cenili šmejdíři Milderbergerovi 30 hodinek sypacích za rýnský zlatý; 8 mosazných sypacích za tolikéž, a pouzdro sypacích hodin na čtyři čtvrti po 15 kr.; pouzdro hodin po pěti kusech za 20 kr.

Do jarmárky koutní aby sobě „slušný“ Pražan, jenž nám modelem, pořídil také několik knih. Slušnému člověku přece už tenkráte byla kniha živobytím, čehož o dnešních „i o bohatých“ lidech říci nelze. A věru čím blíže ke konci století 16. obracíme listy inventárních knih, tím hojnější jsou knihovny Pražských domácností. Bibli mají ovšem nejčastěji, ale podle ní i ledakous knihu jinou užitečnou. Podle šacunku, který děl se r. 1612. u knihaře Fikara, nebyly knihy příliš drahy. Knihy in quarto cenili mu po rýnském; 42 knih in folio za 70 rýnských, in octavo po 20 kr.; malé školské knihy po 4 krejcařích, větší po osmi. Malé traktaty a knížky drobné šacovány po 10, 12 krejcařích, ačkoli ovšem nevíme vyjeviti obšírnosť těch knih šacováných. U Ambrože Nettera šacovali latinského Virgilia za 12 gr. bílých; známé rozprávky o lži za 15 gr. míš.; Erasma za tolikéž; colloquia Erasmi za půl tolaru; Gersona za 7 kr.; Nový Zákon Luterův za 5 gr. bílých; epištoly Ciceronovy za ort; Sirach kniha mravoučná za 6 grošů bílých. Práva městská Koldínova prodávala Kateřina knihařka v Kunešovic ulici, v Sirkové nynější r. 1580 po 2 kopách 10 gr. míš. Tuto zajímavou zprávu čteš v rychtářské knize Rakovnické, neboť do Rakovníka přišla sama knihařka obstavit nějakého Němce, jenž na ní svrchu psanou knihu vyklamal.

R. 1577. šacoval rychtář téhož města bibli starou „potrhanou“ v kopě. Ovšem pěkně vázané knihy bývaly po nemalu kopách; vždyť bible vázané aksamitem a pobité stříbrnými puklami stávaly ve světnici Pražských měštěnínů na odiv a podiv jako nádherné koflíky a jiné klenoty.

Na stůl koupíme svému vzoru kalamář, papír a ku zvláštním případnostem pergamen. Neučiníme svůj počítací exemplář spisovatelem, chraň Pánbůh, ale slušný člověk přece někdy něco sobě nebo jinému napíše. Kalamář mosazný i s kompasem byl r. 1590. na krámě za 48 kr. R. 1609. kalamář mosazný, šroubovaný, okrouhlý za 10 kr.; kalamář dřevěný za 11 kr. (našich 33). V Rakovníce byl r. 1577. kalamář s truhličkou za 10 gr.; rys papíru byl v Libeňské papírně u pana Pavla r. 1591. za 18 gr. bílých (našich 1 zl. 80 kr.); při této ceně nebude spad nezajímavo podotknouti, že počátkem století byl papír dražší. V Berouně r. 1509. byl rys papíru koupen za 56 grošů! Dvě knihy papíru za 6 gr., a pergamenu bylo u knihaře Fikara r. 1612. 25 velikých archů, 110 archů prostých a 90 in folio bylo za 18 rýnských zlatých 55 krejc.; tedy větší kus pergamenu menšímu na pomoc byl by v našich penězích po 17 krejcařích.

Více o kalamáři a psaní mluviti nemíníme, bojíce se, aby se neřeklo, že tenkráte „slušný“ člověk přece snad psáti nemusil, když dnes mnohý, jenž nic nečte, za slušného člověka se klade. Ale drobeček přece ještě pověděti jest. Byl-li kdo některak přinucen před třemi sty lety na venek komusi psáti, nehodil jako my psaní do příhrady v Pražské ulici, nýbrž jemu bylo jíti k ouřednímu „potnmistrovi“ (bote, posel), jenž z poručení purkmistra a konšelů řídil posly. Potnmistr (odpusťte, za to hanebné slovo nemohu) zapsal si v registra, jak daleko kam posla chce, a hned za poslovu práci předem zaplatil. Od r. 1578. platiti bylo za míli po třech kr. a ven z království po 4. Roku pak 1605. nařídil císař Rudolf, aby poslu běžícímu míli dalo se 4 gr. míšeňské, a to tak, že polovice se zavdá a polovice se potom dodá; z království ven aby dalo se poslu za míli 5 grošů. Posel musil buď odpověď, buď certifikát, když odpovědi nedáno, donésti. Z tohoto předepsaného poštovného dostával „potnmistr“ od míle malý peníz.

Ještě obtížnější věc byla s kočími. Už tehda bývali málo zdvořilí. Řád císařův dí: „Kočí, kteří koně na schvále kupují, aby nimi v potřebu každého na cestu se propůjčovali, veliké svévolnosti požívají, mnozí lidem dobrého slova nepodají, mnohdykráte v pilných potřebách raději s koňmi stojí anebo nad míru fůry nadsazují.“ V řádě r. 1578. se káže, aby na týden kočímu od 4 koní platilo se půl čtvrté kopy míš., kdyby kde „ležel“, jen dvě. Řád r. 1605. přivětšil platu: kolik koní, tolik kop — „od šesti koní do týhodne k stravě šest kop míš., než kdyby na místě tejden ležel, tehdy nad vychování kočího i s koňmi aby toliko polovice dána byla.“ Za hranice platilo se kterak smluveno.

Po této odchylce, snad zbytečné, vraťme se v byt našeho Pražského vzoru, abychom na něm počítali potřeby lidské dále. Beze světla jistě nebyl. Ve dne ovšem sloužilo slunce zadarmo — večer byla svíce a jí na pomoc křesadlo. Křesadla byla za málo haléřů. Svíčky bývaly u Pražských mydlářů r. 1595. na bílý peníz čili haléř na německý peníz, na „dvě velká“, na tři peníze. Cent loje cenili tehda v 9 kopách, cent knotů řezaných v 8 kopách. 19 svěc po penízi vážilo v Domažlicích r. 1568. právě libru, a ouřad v Horšově Týně vypočítal, že na libře má mydlář 13 denárův užitku. V době 30leté vojny (1624) byla libra svěc po 8 krejcařích (32 kr. našich); krátce před tím r. 1614. prodávali v Lounech a v Rakovníce libru svěc za 7 grošů míš. Voskové svíce na stůl prodávány po 8 kr., ale nevíme, jak obšírné byly. Také mnoho nezvíme, řekne-li se nám, že r. 1605. „sloupek“ voskový byl za 15 gr. míš. Jasnější snad je r. 1624. návrh, aby svícnikáři libru vosku za 16 grošů bílých (naš. 1 zl. 60 kr.) dávali a nedělaného vosku libru za 30 kr. kulovali (náš. 90 kr.). R. 1607. prodával kupec Pražský libru bílého vosku za 38 kr., žlutého za 20 kr. K svíčkám poříditi bylo nějaký kratiknot. Cena sprostších „lichpuců“ u Pražského „ročmída“ byla dva, tři groše. Lepší „nůžky, jak světlo utírají“ byly v Rakovníce r. 1577. za dva groše.

Lucernu aby vzor náš také měl. Vždyť dali jsme tomu, že jest mládenec, a odtudto, že musí večer do hospody. Ale bez lucerny nedostal by se domů, jednak proto, že by ho ponocní měli za stupku a člověka podezřelého, a jednak proto, že by byl v Pražských stružkách, které lemovaly ulice, nohy polámal. Někdy ovšem vysvítila šenkýřka loučí a dala pak louč pánovi na cestu. Ale louč je nespolehliva.

Lucernu pěknou sklennou pořídils r. 1610. u Jana Šmída, „dvorského“ sklenáře, za kopu 30 gr. míš.

Lucernou dostali jsme se k vyčítání jiného drobného v bytě nádobí. Tu jsou přdem konvice a konvičky cejnové, jichž v každém domě přehojná moc, tu jsou mísy a talíře cínové a všelijaká jiná drůbeř kuchyňská jídlu a pití posluhující.

Ukážeme na příklad čtoucímu domácnosť jen jedinou z r. 1566., domácnosť Jiřího Bakaláře ode tří studnic, a to proto, že těmi věcmi, o nichž jednáme, není chuda ani bohata. Cínových měl: „mísy 33, šálešních 10, talířů 20, mříži cínovou k rybám, 22 konvice, víru na stůl, „jako uhlí na něm bejvá k ohřítí“, dva svícny mosazné, rendlík mosazný, hrnec měděný k šatům, tři menší k vodě, kotel velký k šatům (rozuměj k prádlu) s dreyfusem, dva velky k rybám a dva mala, železný rendlíček, 2 pekáče, hmoždíř velký s palicí“.

Rozumí se, že náš vzor počítací, jehož jsme si zanechali svobodna, nemusí všechněch těchto věcí míti, leda by hospodařila jemu hospodyně, jakož jsme shledali v Praze u pánů, obzvláště vdovců, často. V té případnosti pak nestačil by počet věcí svrchu psaných, čím bližší by náš vzor byl konci století šestnáctého; neboť tu ve všech předepsaných věcech byla v domech hojnosť nepodobna k víře. Tu bývalo cínového nádobí na centnýře. Libru cínu šacovali r. 1566. po 7 groších míš., libru mědi, z níž mimo cín nejvíce pořizovali nádobí, po 12 denarech cent staré mědi (r. 1600) za 9 kop, libru mosazi za 12 i 20 kr.

V Kouřimi zastavil kdos r. 1521. „velikou mísu cínovou a 9 talířů ve 20 gr. míš.“ Toť ovšem málo, ale ani koncem století cena cínového nádobí o mnoho dráže šacována nebývala. U „ročmída“ Matesa Gintera, jehož dům byl za rathouzem, cenili páni r. 1609. svícny dlouhé drátové 42 za 2 rýnské, prosté železné víry nebo ohřívadla 40 za 8 rýnských, ohřívadla vlaská pár za 1½ rýns., jiná za 1 rýns. 15 kr., „lichpuců“ železných tucen za rýnský, mosazných 35 za 7 rýnských; šály malých cínových o jedné nožičce po 18 kr., větších po 24 kr., džbánků cínových vyrývaných 5 za 4½ rýnského zlat., konvic englického cínu pozlacených 12 za 8 rýnských; u jiného „ročmída“ šacovány r. 1600 svícny o dvanácti cívkách od 3 zl. do 18 zl. rýnsk., lampy po 1 rýnském, kotlíky visuté na svěcenou vodu, bez nichž domácnosti nebylo, po 1 zlatém atd. Slanky nalezli jsme na krámech Pražských lacinější po 30 krejc. (r. 1606). R. 1577. v Rakovníce šacována mosazná mědenice za 12 gr., z čehož nedozvídáš se ovšem nic o velikosti její. Přítomný cenník Pražský i venkovský jest ovšem ze všech dosavadních nejvíce slepý, poněvadž cenila se tu věc na váhu, a my víme, že právě v těchto věcech řemeslná práce bývala velmi nákladná, cínaři a umělci jim příbuzní obkládali džbánky, konvice „šmelcem“, voskem, zlatem; emailovali zboží své rukou dovednou a rýsovali s umem a fantasií vlastní i podle „kunstbuchů“ podivuhodně. A právě tato práce spolu s materiálem cínovým, mosazným a měděným na váhu se nekladla. Co do cen na přirovnanou spokojme se, že centnýř cínu dnes má cenu asi 85 zlatých, a tehdáž byl ceněn v našich 28 zlatých, tedy že byl třikráte lacinější. Z Rakovníka víme, že rychtář s písařem v létech 70tých cenívali „cejnové talíře neveliké“ po 5 groších. I tu málo světla. Mimo cínové konvice a hubatky Pražané mívali ke konci sto-letí častěji sklenice sklenné. Tedy nějakou sklenici abychom též svému muži pořídili. Půjdeme ke sklenáři. Mikuláš Teyfl — pékné jméno — v Žatci byl touže dobou soujmenovec Čert — prodával křišťálové sklenice s přikryvadly, jež mu cenili po 24 kr., velké sklenice s hady a přikryvadly po 48 kr., sklenice s obroučky po 24 kr., rohaté sklenice za tolikéž; menší řezané sklenice po 1 rýnském 45 kr., velikou sklenici řezanou s hadem za 3 rýnské; „ordynarní“ sklenici po 24 kr., „duplovanou“ s přikryvadlem a hadem po 1 rýnském 30 kr., sklenici zvanou „prunen“ za 24 kr. a 100 prostých, českých sklenic za 28 krejcarů! Máť Teyfl ještě hromadu jiných sklenic všelijakých, ale předepsané sklenice na výběr už postačí.

K talířům aby byly lžíce. Z „pušpánu“ byly lžíce po krejcaru; „rohové červené“ lžíce byly ceněny r. 1606. po 3 kr. Jakou cenu mívaly stříbrné lžíce, toť uhodnouti na snadě tomu, jenž si přivede na paměť cenu stříbra svrchu udanou. A nepřivede-li si jí dobrý čtoucí na paměť, nic proti nám: náš vzorek ať jí pušpánem, rohem nebo lžící dřevěnou. Ať jí! Vidliček není třeba. Jídalo se bez nich. První vidličku stříbrnou nalezli jsme u bohatého Hirchmajera v Praze roku 1594.; a na hojném krámě Mandalény Donovy v Železné ulici bylo r. 1601. sečteno všeho všudy — šest železných vidliček. Ať jí tedy náš vzor prsty. Na utření byl ubrousek kmentový po 20 gr. bíl. a servit po groši. Hle, tím jsme došli tak z polehounka cen jídla a spolu i pití, jež s tím bratrsky se spojuje.

Oběd v hospodě Pražské r. 1543. nařízen byl řádem (v arch. Praž.) tak lacino, že člověk nevěří očím. „Strava na 2 groše bílé; když jich deset neb dvanácte, dá se jim polívka, maso k tomu na polívku s kořením, někdy vodvářka, někdy slepice, cožkoli s kořením, pečité, hrách, maso, naposledy seyr a za den jeden groš za pivo na jednu osobu.“

„Strava na tři groše bílé; polívka, maso k tomu s kořením na dvé, pečité, hrách, a maso, seyr naposledy, též 1 groš za den na pivo!“ „Item v rybný den na 3 groše bílé toto se jim dá; polívka, troje vaření, dvoje ryby.“ „Než jestliže by kdo žádal, aby služebníkům jeho jedno čtyři krmě a v tom dvoje maso dáváno bylo, od toho aby se po třech groších bralo a pivo aby se jim k tomu stolu dávalo: než bude-li kdo mimo to mezi obědem a večeří pivo chtíti, to buď povinen hospodáři obzvláště platiti, buď 1 groš bílý neb co by pod to méně od osoby své neb od služebníka smluvil a od ložních šatů, kdož tak u hospodáře tráviti bude, není povinen platiti.“

Nepodobno k víře! Za dva groše — a dejme tomu, že tehda platil bílý groš náš desetník — bylo tu sedm jídel! A kdo si přivedl na hospodu s sebou 10 lidí, buď společníků, buď čeledi své, takže v poledne mimo pivo dal hospodáři stržiti nejméně 20 grošů, bílých, ten „od ložních šatů nebyl povinen platiti“!

Tyto věci stanou se ještě podivnějšími, přihlédneme-li k cenám jednotlivých potravin; shledáme, že některá svědčí oné malé ceně ouhrnné, ale jiná jest tak veliká, že nelze pochopiti, aby oběd o sedmi jídlech podáván mohl býti od hospodáře s nějakým užitkem. Celkem byly ceny všeho daleko menší našich. Na přirovnanou všimneme sobě některých venkovských, některých Pražských, některých starých, jiných mladších, aniž vyčteme všecko. Poněvadž naši dědové byli poctiví masojedi, začneme od masa. V knize Kouřimské kšaftovní, jež pochází ze začátku 16. věku, čteme, že 10 ovec bylo za 2 kopy míš., dva skopce (r. 1521) za 14 gr. bil., kráva za 1½ kopy míš., volek za tolikéž; vůl za 2 kopy 20 gr. a biblická zvířátka jatrnicová po půl kopě.

Ryb, jichž pojídalo se tehda hojněji nežli dnes, měli v Kouřimi r. 1529. džber, jenž držel v sobě 64 pinet, za sto a 14 grošů; r. 1530. byl „džber ryb z Crhenických rybníků po půl druhé kopě a 18 groš. míš.“ — a tůna herynků za pět kop 10 grošů. V Berouně r. 1509. bylo tele za 40 gr., vepř za kopu, šál masa za 20 gr., zajíc za 12 gr., 30 kaprů za kopu 5 gr. V polovici století prodávali v Rakovníce libru masa po 12 i 14 denárech, a to bylo měšťaňům „nemírno“, libru kaprů za 3 gr. Ku konci století a v počátcích století následujícího prodávali v Lounech „z nejlepšího vola“ libru masa za 4 groše a 2 denáry a „podle hodnosti“ za 4 gr. nebo jen 3 gr. V Rakovníce, s nimiž Lounští se o sazbu masa hovězího dohodli, bylo také tak. Tu bylo r. 1606. „dvý telat za pět kop“. Ceny Pražské jsou nám podrobně známy z návrhu starších řezníků všech tří mést r. 1616. radám městským podaného. V tom návrhu praví řezníci, že nejlacinějšího vola kupují po 20 kopách, nejdražšího po 40. R. 1524., tedy v první polovici století 16., byl vůl za 4 kopy a 6 gr. českých; viděti, že cenám mnoho přiskočilo.

Z nejdražšího vola řezníci navrhovali r. 1616., aby „oudy zadní čtvrti“ byly takto usazeny: podšály za 2 rýnské a 20 gr. míš., šus za 1 kopu 15 gr., svrchní šál za kopu, prostřední šál za 45 gr., bok za 1 kopu 15 gr.; pečeně svíčková za 26 gr.; přední čtvrti oudy: půl hrudi za 2 kopy 45 gr. míš., půl firšlaku za kopu a 15 gr., půl šálu za 1 kopu 40 gr., pýro za 45 gr., šije za 40 gr., kuše za 4 kopy 30 kr. Tyto ceny masa z lacinějších volů byly poměrně menší. Nejlacinější svíčková byla za 18 gr. Tele nejdražší prý kupovali řezníci Pražští v oněch dobách po 8 kopách, nejlacinější po dvou. Z nejdražšího chtěli, aby hrudí bylo za 36 gr., plece za 24 gr, brzlík za 10 gr., pečeně s ledvinkou za kopu, dvě šálce za 48 gr., hlava, kůže, vosrdí za 1 kopu 20 gr. Z nejlacinějšího telete ocas aby byl za 12 grošův.

Jehňata byla po kopě. Vepře v mlejnech kupovali řezníci po 10 a 11 kopách. Ondy z nich chtěli prodávati, a to bílou pečeni po 40 gr., zadní kejtu za 45 gr., bok za 40 gr., přední plece za 20 kop, polyčí za 12 gr. Zajímavo čísti v knize staropražské (č. 1047), že r. 1525. — tedy před 91 léty od návrhu řezníků — byl vepř za 8 gr. bílých! Toť rozdíl našich 88 kr. a více než 20 zlatých!

Ovšem nesmí se zapomínati při tom, že to byla drahota pobělohorská. Bylo tak draho v tu hroznou dobu, kdy národ valem stěhoval se z nešťastné země a vojáci po turecku řádili.

Z hořejších zpráv poznal čtoucí spolu, že při cenách řeznických v 16. století řídko kdy mluví se o librách, o váze. Maso totiž prodávali řezníci na kusy čili „na šroty“ sekané, a když tím lidi nesmírně šidili a sám král Vladislav na počátku století 16. jim kázal, aby maso vážili, dali mu moudří páni řezníci tuto ještě moudřejší odpověď, že to nejde a nepůjde: nejprv pro „nezvyklosť v tom lidu obecného“; maso lepší od horšího že dělí a skrze to jiná a jiná povaha trhu že jest, tak že „co jest krmného“, to jest dražší, a „co jest hladového“, lacinější ježto by tu váha v obém jednostejnou rovnost zachovávala. Ale druhý důvod, proč nemohou řezníci vážiti mas, je příliš znamenitý, a proto ho čtoucímu neodpustíme. Prý „poněvadž dne sobotního nejsilněji v masu trh se drží (na nynějším trhu ovocném) a znamenité množství dobytka zbitého se prodává a obyčej jest z obyvatelů na celý týden maso sobě toho dne kupovati, tu kdyby váženo bylo — musil by prodavač těch, kdož by vážili, při sobě několik míti, a při síle a množství lidu nemohlo by než meškání skrze to pojíti“!

Radili tedy řezníci tehdáž královi, aby je nechal při starobylé zvyklosti, že maso na šroty sekané se prodává. Skrze váhu prý drahoty by neubylo; drahota prý pochází odjinud — z Uher! Prosí krále, „aby dobytek, kterýž nyní z koruny uherské sem jest vodín, byl zabráněn, zapověděn, a co se do země přižene od domácích, aby zase ven ze země nebylo hnáno a prodáváno“. Odtud prý jde drahota.

Tenkráte řezníci vyhráli, obecenstvo šizeno „šroty“ dále. O padesáte let později tytéž nářky na řezníky po Praze rozhlašovány. R. 1569. vydal král Maxmilian mandat, aby v Praze maso, ryby, chléb prodával se na váhu a libry. Z toho řezníkův odpor. Nechtěli krále ani tenkráte poslechnouti a vyhráli zase a to „passivní oposicí“. Vypravujeť Paprocký: „Z toho (mandatu) vznikla drahota; na bílou sobotu neměli řezníci masa dopoledne a nejeden z dvořanů byl na velikonoce bez chleba a bez masa a to trvalo dvě soboty. Třetí sobotu zase bez váhy prodávati dopuštěno a hned bylo všeho — dostatek.“

V pozdější čas a leckdy též mezi tím vynuceno bývalo na řeznících přec, že prodali na váhu. Ale ani tenkráte nebyly s nimi naše panímamky městské spokojeny. Na ně bylo všude a nejvíce v Praze naříkáno. Přemršťovali ceny. Když pak se začala zlá vojna třicetiletá, „vůbec vědomé jest, jakou těchto časů drahotu masa učinili a netoliko lehkosti předešlé, též i zvejšenosti staré mince, ale i nebezpečenstvím po cestách pro lid vojenský se vymlouvali, jakož pak někdy majíce forath od dobytka Židům za starou minci přepouštěli a tak drahotu v městě působili“. V těch slovech žalují do řezníků rada a purkmistr Malostranští r. 1624. (Arch. Pražs. č. 326. fol. 202). Tíž pak žalující praví dále: „Vidí se nám, že prodávati mohou libru masa z vola dobrého polského a uherského po 5 kr.. domácího prostého po 4 kr., telecího za 7 kr. 3 denáry, skopového za 6 kr., sádla za 8 kr., vepřového masa za 7 kr., libru klobás za 7 kr., telecí hlavu za 15 kr., skopovou hlavu za 6 kr., brzlíček za 6 kr., telecí nožičku za 1 kr. a 3 denáry, skopovou nožičku za 2 denáry, paznecht za 1 kr. 3 denáry, hovězí jazyk za 18 kr., libru drštěk za 3 kr., hovězí játra za 15kr., hovězí plíce za 10 kr., hovězí hubu za 4 kr., vosrdí skopové za 7 kr.“

Není dnes úlohou naší psáti o řeznících. Uvedli jsme cen mas všelikterakých tolik, že sobě každý soudný čtoucí snadno uvede v počet všecken náklad, který podniknouti musila staročeská kuchařka, co se dotýkalo masa.

Kterak ptáci byli do kuchyně drazí, o tom posloužíme též několika jen málo zprávami. Husařky v Horšově Týně — r. 1577. ještě pořádné Češky jsouce — krmné husy prodávaly po 8 gr. míš., mladé po 3 gr., čtvrť za 2 gr. (Z knihy pamětní města Týna.) V městečku Měříně r. 1562. dvě husy byly za 4 gr. bílé, tedy jedna za naše dva desetníky! V Berouně r. 1509. prodávali dva tetřevy za 10 gr. míš., tři husy za 18 grošů, dvé koroptve za 5 grošů. Tenkrát byl ještě zlatý čas. Ke konci století a obzvláště pak za vojny 30tileté bylo všecko okřídlené tvorstvo dražší. Roku 1620. a 1624. indiánský vykrmený kohout byl po 2 rýnských, hladový po rýnském, krmný kapoun po rýnském, hladový po 30 kr., slepice krmná po 24 kr., hladová za polovici, husa krmná za 42 kr., droby za 7 kr., kachna za 18 kr., pár holubů za 5 kr., koroptev za 18 kr., křepelka za 3 kr., kvíčala za 2, drozd, kos po 9 denárech, skřivan za tolikéž.

Kuchyni nelze obstáti bez omastku, staročeské kuchyni mimo to nebylo lze býti bez přehojného koření, k tomu mívali naši dědové na stole rádi sýr, o kterýchžto všech věcech, jak drahy byly, zprávu dáti jest. Ve staré době počítali omastek na tůny, žejdlíky. Ale nedověděl jsem se nikde pořádné, kolik v tůně bylo. Žejdlík másla byl na Tejřově r. 1586. za 3 groše. V Rakovníce byl žejdlík másla roku 1576. za tolikéž. Prodej na malé nebo veliké nádoby byl čím dále tím méně oblíbeným. Sváděl prodavače k „fortelům“ a šidbě. I protož roku 1624. žalují Malostranští, že „nejednostejnou měrou omastek do tůny kladený se nachází“; i protož radili tehda, aby se prodávalo na libry a centnéře. Libra másla tedy aby tržila se po 9 krejcarech, husího sádla žejdlík za 11 kr., vepřového za 7 kr., libra sýra českého za 4 kr. 3 denáry; ovčího a kozího libra za 24 kr., holandského za 10 kr. Matku všech poctivých sýrů na světě — smetanu — tu aby prodávali dobrou hustou po 3 kr. žejdlík, mléka žejdlík po 9 denárech, podmáslí, jehož staří Pražané co den přemnozí požívali — a my už téměř ani neznáme — toho aby žejdlík byl po krejcaru.

Tak radili r. 1624. Malostranští. Ať jejich rady poslechnuto čili nic, nám stačí k počítání tehdejšího živobytí rada bývalých sousedů za řekou přec: poněvadž valně se jejich ceny od tehdejších skutečných cen nelišily. Byly zajisté o něco menší, poněvadž návrhy své podávají Malostranští žalujíce horlivě na drahotu, ale to právě nám posluhuje. Náš vzor, na němž počítáme, žil před třicetiletou vojnou, a tu bylo všecko lacinější.^[1] Co se týče koření, toť máme zprávy z mnoha množství let. Jednali jsme o nich jinde, tu stůj na počet něco málo z konce 16. století.

Libru šafránu cenili v 9 kopách 45 groších, r. 1575. též v 9 rýnských, libru pepře asi za 4 zlaté. Libru hřebíčku po 1 kopě 30 groších, zázvoru libru za 48 gr., skořice za kopu, květu za 2 kopy 15 grošů. Centnýř cukru byl r. 1607. za 39 kop 52 grošů míš., r. 1575. centnýř za 39 rýnských počítali, kaparů (kaprlat) centnýř byl ke konci století za 11½ rýnsk. Sůl, koření to na světě nejlepší, na prostice měřili a r. 1530. v Kouřimí prodávali prostici po 44 groš. míš. R. 1570. stála v Domažlicích a celém okolí prostice soli „vyměřená na 38 mírek“ 1 kopu 15 grošův a mírku dávali po groši.

V Praze stála prostice soli r. 1524. dvacet tři groše bílé; Malostranští pak počátkem vojny třicetileté navrhovali „prostice soli od formanů k obci přivozujících do mést Pražských za pět říšských tolarů kupovati se má“ a podle „proporcí“ sousedům v solnici prodávati.

Náš vzor počítací též trávíval zboží pekařské, a tu nelze nepověděti o několika cenách moučných výrobků tehdejších. Stálosti v cenách nebývalo, poněvadž visely na úrodě té či oné krajiny a toho léta. Dí řád arciknížete Ferdinanda r. 1551: „Chléb obojí, bílý i režný, hodný, dobrý a zdárný aby (pekaři) pekli, a to k měrám od starodávna zřízeným, jak by obilí v trhu šlo. Bílého chleba menšího sedm vrhů za groš, většího za dva aby dáváno bylo; režného husce dvě za groš, též pecen aby na groš pečen byl.“ Chléb v Domažlicích r. 1568. za dva groše vážil tři libry a 13 lotů. Tehdáž žito i pšenice byly po dvou kopách. Téhož roku ve Stříbře vážil pecen chleba za 2 groše míš. čtyři libry, žemlička za dva denáry vážila 10 lotů. Roku 1571. vážil chléb v Horšově Týně za groš bílý dvě libry 8 lotův, a r. 1575. usadili páni Týnští svým pekařům, poněvadž na trhu pšenice jest po dvou kopách a žito po 50 groších, aby „chlíb za bílej groš“ vážil pět liber a pět lotův a žemlička za dva denáry 14 lotů. Kterak změnily se ceny pekařské v dotčených jihozápadních krajích českých, o tom čísti v Pamětní knize Horšova Týna v arch. Pražském chované. „R. 1624., kdy žito za tři kopy, chlíb za bílý groš aby vážil půldruhé libry, žemlička na tři denáry aby vážila 3 loty.“

V Rakovníce r. 1586. platilo žito po 55 groších a proto usadili páni, aby „pekaři za malý groš přes dvě libry chleba vystavovali“; a dvě léta potom, když platila pšenice po 1 kopě a 24 groších, vyřkli, aby preclíků za malý peníz bylo sedm a vážily dva loty a tři čtvrti; roku pak následujícího 1589. když pšenici pospadlo až na kopu, ustanoveno, aby za peníz 7 preclíků vážilo tři loty. Rok potom byla pšenice strych za dvě kopy a pekařské zboží v ceně i ve váze měnilo se zase. R. 1591 dali pověsiti páni Rakovničtí do kotců pekařských cedulku tuto: „Když platí strych žita po 2½ kopě, má býti chleba podle průby za 2 gr. míš. dvě libry a 3 loty 1 kv. Pšenice když platí strych za 2½ kopy, má býti za groš míš. žemle 25 lotů 1 kv., za dva malé peníze má být sedm lotů.“

Malostranští podali Lichtenštejnoví r. 1624. dobré zdání o cenách pekařských toto: „Bude-li strych žita za 4 říšské tolary, tedy pekař povinen bude chleba libru za 3½ kr. dáti, bude-li za 5 tolarů, tedy za 4½ kr.“ atd. „Pšenice bude-li strych za 5 tolarů, tehdy ze strychu 250 párů žemlí královských péci a pár po 2 kr. dávati povinen bude; bude-li za 6 tolarů, tehdy pár za 2 kr. 2 denáry.“

Zajímavo jest ohlédnouti se na doby ještě starší, kterak v nich platilo žito.

Když byla válka husitská v nejprudším proudě a sedlák raději cepem honil Němce než aby oral: byl žita strych za 24 grošů (2 zl. 40 kr.) a to zovou letopisy drahotou. Po bitvě bělohorské chodil strych po pěti i šesti tolarech!

Už zanecháme pekařův. Uvedli jsme sice ceny určité, ale poněvadž v poslední nejvyšší instanci závisely na nebi, jak nadělilo, nebude moci onen pilný čtoucí, jenž si naposled bude chtěti všecko živobytí Pražské v jedné sumě ouhrnkem spočítati, ceny chleba, žemlí, huscí, preclíků přes naše určité zprávy do addice položiti určitě.

Teď abychom ohledali, kolik stálo tehdáž pití. Majíce kolem Prahy mnohé vinohrady, naši dědové pívali vína mnoho a majíce v městě přehojně výtečných i nevýtečných pivovarů, pívali tolikéž hojně. To nic proti našim předkům! Vždyť největší vinu onoho velikého pití mělo koření dráždivé, jímž bývala jídla nemírně pepřena. Tedy koření vinno, ne předkové.

Našemu vzoru abychom tedy hodnou porci vína a piva k živobytí přisoudili, voda Pražská kdo ví, zdali už tehda stála za něco.

Pivo Pražské nemívalo vždy stejnou cenu. Jako chléb záviselo i ono na drahotě obilí. V návrhu Malostranských dí se: „Nákladníkům podle instrukcí císaře Rudolfa dle trhu pšenice pivo se sází každý kvartál. Když teď pšenice byla za mírné peníze, sud piva byl za 5 říšských tolarů.“ „Šenkýři pintu bílého piva (aby dávali) za 4 kr., žejdlík za 1 kr., hořkého za 8 kr., Rakovnického za 12 kr.“ Vzpomenutý řád císaře Rudolfa dí: „Sladovníkům předešle dobrý řád jest ustanoven, podle kterého se jim od osob dvou radních ze všech tří měst Pražských každého kvartálu pivo posazuje za příčinami, že obilí nevždy v jednostejném trhu se prodává.“ „Aby drážeji věrtel piva bílého přes 10 grošů českých posazován nebyl.“

V Rakovníce, kde vařívali pivo v oněch dobách té povésti jako dnes v Plzni se vaří, byl sud r. 1552. drah půl šesté kopy; „polouvozí“, jež obsahovalo dva věrtele, platilo tehda 11 kop míš. Roku 1600. vystavovali sud Rakovnického piva po 12 kopách míš. Stran vína sluší říci, že perkmistr hor viničných sázel ceny vín vždy, po čem by mělo býti prodáváno. Řád císaře Rudolfa r. 1578. dí: „Kdo by chtěl víno do Praž. Měst dáti uvésti k šenku, ten aby je v ungeltě opověděl a perkmistru a konšelům jeho koštovati dáti byl povinen, když by potom je chtěl načíti téhož vína jemu žejdlík přinésti a on perkmistr aby je sadil, po čem by vydáváno mělo býti; avšak aby česká vína bílá nad šest velkých peněz a červená nad sedm peněz, moravská pak a rakouská také na 7 bílých, uherská a rýnská nad 8 bílých šacována nebyla.“ To usazení bývalo provoláno veřejně a též na tabuli, kde kdo šenkoval, napsáno.

Při tom, ač to sem nenáleží, nemůžeme zamlčeti, že už tenkráte „plundrovali vína sírou, cukrem, medy, mlékem, hořčicí“. V Berouně, kde mívali drahně vinic, byla r. 1509. pinta vína po 12 denárech a žejdlík po pěti. O sto let později v Lounech byl sud červeného vína prodán za 20 kop; touž dobou bylo v Praze vědro červeného vína za 9 kop a bílého za 8. Vědro Svídnické drželo r. 1574. 32 pinet, odkudžto snadno spočítati, zač byla pinta vina. V návrzích Malostranských r. 1624. dí se: „Vína dobrého domácího i přespolního žejdlík za 7 kr. dávati se může a vinného octa za polovici.“

Byla-li tedy začátkem století pinta vína v Berouně asi za náš desetník, a sto let potom — snad pro zlou vojnu — za 84 našich kr., toulají se vína za 16. století v těchto obou hranicích, jsouce čím dále větší. Na konec nelze nevzpomenouti potraviny tekuté, která v oněch dobách byla denním zvykem při mnohých lidech. Jídalo se, jakož vůbec povědomo, čtyřikráte za den: na snídaní, oběd, svačinu a večeři. Oběd a večeři čtoucí přítel už poznal z našich zpráv jak tak. Na snídani a svačinu, ku kterým důležitým funkcím béřeme my čaj nebo kávu, požívali naši předkovo chudší oukrop nebo jiných lehčích polévek, a lidé možnější vedle slov kněze Zámrského „do vole cpali“ ráno lektvařů a večer konfektů. Cen některých lektvařů a konfektů z konce 16. století bude nám tedy pohledati.

Vejdeme na ten konec do některých apatyk. Stanislav apatykář († 1571) měl na prodej 15 lektvařů. Lektváře kasiové 24 lotův ocenili mu za kopu; dryáku „electae“ půl druhé libry za půl druhé kopy; obyčejného libru za gr. Konfektů měl v apatyce asi desatero: „Cimini, foeniculi, paenidy amygdalarium, cinnamomum, koliandri“ atd. Takových všelijakých koření, ovoce, semínek, moršulí a syrečků cukrem všecko přetažených prodávána byla u Stanislava libra po dvou kopách 12 groších, jen anýzu libra byla ve 12 groších a koliandru tři libry za kopu a 3 groše. Desatero lektvařů shledali jsme též v apatyce Mikuláše Rejčka r. 1597., kteráž apatyka byla v nynějším Karolinum. V samo rozhraní století 16. a 17. měl apatykář Růžha lektvařů dvacatero, soused jeho Šmejsar sedmnáctero. Lot prodávali po 4 kr., některého lektvaře jen po 3 kr. Konfektů Šmejsar měl desatero, jiný apatykář souvěkovec jen patero. Lot byl po krejcaru, půl libry po 35 kr; lot many po 3 kr., saccari melis libra za 30 krejc.

V apatykářské taxe z r. 1659. čteme, že byly lektvaře „pro plíce a prsy“ „purgirující a posilňující“. Tyto posléz jmenované přistrojovány bývaly „s pižmem, s ambrou, z hyacintů, z bobků a vavřínu, z prustvorce, ze švestek, ze vstavače, z planého česneku, z růží, z tamarynd, z gdoulí, z hrozinek“ a jiných všelijakých bylin nebo plodů. Lot lektvaře pro plíce a prsy prodáván byl po 4 kr. a po šesti; jiné lektvaře byly drahé. Ku př. „jed vyhánějící“ lektvař byla za 30 kr. Zlatá alexandrynská lektvař po 18 kr., lektvař s pižmem a ambrou za 1 zl. 30 kr.; ostatní lektvaře většinou byly lot po 12 kr. Nejlacinější všech byla lektvař ze švestek, jejíž lot byl po 2 kr.

Konfekty byly podle taxy daleko lacinější lektvařů. Lot „přetažených mandlů“ byl za krejcar a 2 denáry, anýzu a kmínu za tolikéž, hřebíčku za dva krejcary, též tak i bílé hořčice a vománkového i čekankového kořene, za tolikéž byl i kořen bedrníkový, máčkovy, vlaský kopr, koriandr; jen syrečky (celtle) proti „zření“ a cicvárové seménko přetažené cukrem bylo po 6 krejcařích. Nejdražší syrečky byly po 12 kr.

Nechtěl-li kdo koupiti konfekty v apatyce, šel k cukráři nebo i ke kramářům. Cukráři Zelenderovi r. 1613. ocenili libru krájené skořice za 2 kopy, potaženého koliandru libru za 20 gr. bílých, libru potaženého pepře za kopu, zázvoru za půl, kmínu pocukrovaného libru po 20 groších, pižmového cukru za 5 ortů atd.

Ale než rozloučíme se se svým Pražanem, na němž živobytí tehdejší počítáme, nemůžeme mlčkem pominouti cen tehdejšího paliva. Sem se to hodí. Odbyli jsme právě palivo, jímž vytápí se lidské tělo vnitřně — jídlo totiž a nápoje — nuže tedy k dřevu, jímž ohřívá se člověk vně. Ačkoliv o některých krajích českých z pramenů archivních bezpečně víme, že byly už tehdáž lesy chudy, nicméně s pravdou bude, že naše vlasť celkem dříví mívala dosti. A proto nebývalo draho. Vácslav Vostrovský v Platnéřské ulici r. 1584. prodal pramen dříví, obnášející 24 vorů, za 93 kop 10 gr. bílých, hrubé hraničky dříví prodával po 7 gr. míš., a r. 1624. dali Malostranští dobré zdání, aby lid sedlský, do Prahy dříví vozící, prodával „vůz trhovec, obyčejem řečený tuplovaný“, po 56 krejcařích a „trhovec sprostý“ po 35 kr. Uhlí pytlík za 2 krejcary.

Nesnadná jest odpověď k otázce, kterak asi tehda měly se k těmto všem a všelijakým cenám předepsaným příjmy konsumentů. Vynasnažíme se zajisté, abychom i tu, až více poznáme, odpověděli věrně. Zatím jen vyjevme se o tom, proč odpověď jest vůbec nesnadna. Osoby úřední mívaly sic služné stálé a určité, ale mimo ně mívaly zákonitě přiznáno, aby braly „alafance“, „koláče“ čili pomazánky, a kromě tohoto důchodu bývaly jim též příjmy vedlejší hojné v taxách anebo v jinačích věcech. Tu jest tedy velice nesnadno podívati se ouředníku tehdejšímu do měšce. Tím méně pak spočítáš důchod lidí neúředních. Ještě nejsnáze zvíš důchody lidu nádenního a služebného, poněvadž bývaly druhdy i sněmem stanoveny; ale zhola nemožno počítati důchod lidí, kteří měli své domy, vinice, pole, obchody a kupectva. Veliký pán — purkrabě nejvyšší na Hradě Pražském — měl za panování císaře Ferdinanda roční gáže 500 kop českých. Jenže nejvyšším úředníkům králové pravidelně zůstávali těch peněz dlužni. Písař městský čili kancléř staroměstský míval 50 kop grošů do roka a při tom taxy z listů kšaftovních, listů posélacích a z ostelů. Lesník Petr Volej v Litoměřicích zjednán na dlužbu lesní a dohled k lukám i k zvěři za roční čtyři kopy (r. 1516).

Počítejme na př. gáži úředníka mostského. Od r. 1532. dostával za práci svou: „vůz sena aneb 1½ kopy české, měsíčně 6 grošů, z lázně kopu ročně, kapouny o štědrý den, strych mouky, strych krup a na sv. Martina 20 grošů na husy.“

Písař — notarius — Rakovnický míval od r. 1550. platu „60 kop míšeňských ročně, k tomu 5 strychů žita, 2 strychy pšenice, strych hrachu, strych ječmena, jeden nebo dva vary piva ječného, dříví z lesů královských a taxy.“ O Pražském kancléři a předním písaři radním dí samo snesení purkmistra a rady roku 1599., „že skrovný plat mají a případností nemnoho jim schází, načež se žádný z nich v tato léta drahá vychovati nemůže.“ Tenkráte učiněno všem ouředníkům městským nadlepšení. „Panu kancléři, poněvadž se jemu toliko kopa z úřadu šestipanského vydává, vejše z úřadu mostského tolikéž kop každého téhodne odvozovati se bude.“ První písař radní totéž služné obdržel; druhý písař kopu na týden. Vedlejší „případnosti“ vyčísti nelze. Ovšem toť světle jasno, že tito nejpřednější úředníci se čtyřmi i osmi kopami na měsíc a s hojnými „přípádnostmi“ se živobytím tehdejším nemívali asi těžký boj, ale kdo ví, jak bylo ouředníkům „dolejší kanceláře“, kterým se platilo v témdni po 30 nebo 40 groších míš. — toť jsou naše čtyři nebo šest zlatých a několik krejcarů! Tiť asi nepřecpávali se konfekty! A což teprve lid ubohý dělný! Na sněmech obecných r. 1547. a 1549. snesli se stavové o řád čelední, a tu čteme, že ke stravě platiti se má na př. „sekáčům s kosami na těžkém díle“ po třech groších na den; na ovse po půl třetím, těm, kteří v létě s vidlami na lukách sena, votavy kopí aneb skládají, po 1 gr. bílém, a to v krajích západních. V severních země končinách „řezáčům do roka půl páté kopy“ aby se platilo; zedníkům a tesařům od sv. Jiří do sv. Václava po 2 groších denně, mistrům po třech; přidavačům po půl druhém — a ti lidé „aby na díla svá přicházeli a dělati začínali nejposléze při východu slunce a z díla do západu nescházeli než v sobotu hodinu před večerem, aby svatvečer mívali, poněvadž neděle svatá jest.“ V kraji Prachenském, Bechyňském, Vltavském má se platiti ke stravě sládkovi do roka 6 kop.

Čtoucí již porozumívá, že tenkráte bylo dosti lidí, kteří s tehdejšími cenami, s tehdejším živobytím pořáde byli na štíru, a ještě více že bylo chudáků, kteří převalné většiny věcí a požitků, námi v této zprávě popsaných, jakživi nepoznali, jsouce, jako dí Zámrský o lidech robotných, přerádi, jestliže „nakrmili se suchým chlebem a syrovátkou“.

Kdybychom počítali živobyt člověka ženatého před třemi věky, to by přimnožilo se outrat znamenitě. Ženy bývaly parádnice. Rokycana kazatel a český arcibiskup neuznaný, nadává jim „model“: „Krásně chodí jako modly! A bude drchta stará, ona vytahuje čelo, vrásky aby nebyly na tváři! Nastojte, kdoby to vypravil, co jest té pejchy vymyšlené tato léta!“ A to bylo v patnáctém století, aniž za sto let potom bývalo nářku na ženskou pýchu méně.

Kněz Rvačovský v století 16. touží na ženské, že „nejspíše a nejšperkovanější býti chtějí ty, které jsou nižšího řádu a kteréž na zbyt zlata nemají“. Opravdu nelze tehdejší parádnictví jináče vysvětliti, nežli že opičil se stav po stavu,

„Co sedlák uhlídá na pánu,
by měl prodati půl lánu:
chce takové šaty míti,
byť jej měl čert do pekla vzíti.“

Tak zpívá týž svrchu psaný Rvačovský. A Veleslavín právě sto let po Rokycanovi praví: „Nacházejí se tak zlobivé, nestydaté a všetečné ženy, že majíce někdy na svatbu neb jinou dobrou vůli jíti, smějí k faráři svému poslati a potupně se tázati, v jaké šaty se přistrojiti a jaké prsteny a řetězy vzíti.“ A jinde dí: „Jsme samá pýcha a nádhernosť v oděvu; není-li to věc městům záhubna, že za samé to sklo, jemuž vůbec smělec říkají (a tím se tehdáž obé pohlaví na kloboucích a šatech z míry zdobívalo), z měst Pražských tak veliká suma peněz do Benátek vychází — mlčím o jiných věcech z hedbáví, stříbra, zlata setkaných, kteréž nám z dalekých zemí přicházejí a my je za drahé peníze kupujeme.“ Konečně stačí v rychlosti připomenouti toho, že sám sněm generální r. 1615 vybral komisi proti nádheře a zbytečnosti v šatstvu, poněvadž se to na oko spatřuje, kterak v království tomto „nádhernosť vysoce vzešla, že bez rozdílu jedenkaždý po takové nádhernosti dychtí“.

Ale aby čtoucí nepřipadl na tu nešťastnou myšlénku haniti naše pramateře pro některakou tu ženskou parádu, tož věziž, drahý příteli, že nevěříme tehdejším mravokárcům doslova a pak nemínili mravokárci sami o všech paních a panách českých, že by rozmařily bývaly v šatech vesměs. Bylo šetrných žen dost a dosti, byly matky, které svých šatů šetřívaly za léta a dcerám svým po bábě šaty přešiti dávaly. Pravda je, že v Pražských domácnostech ženy šatů mívaly ode druhé polovice století šestnáctého z míry mnoho, ale kdož poví, co zbylo po bábě, co po mateři a který kus koupen v nově; šaty bývaly bytelnější nežli dnešní drahé hadry naše, a proto, co nosívala bába, tím ještě mohly se pochloubati vnučky.

Náš vzor mužský, na němž doposud jsem počítal, byl z dob císaře Rudolfových. Oženil-li se, tu nelze jináče, než sháněti jeho ženě parádu z doby téže dotčené. A tu nejprve na radu utecme se k mravokárcům a kazatelům zase. Oni vyčítajíce ženám rozmařilosť, mimoděk popisují a vyličují šaty jejich. Jiřík Streyc († 1588) v sumě katechysmusu dí: „Nemiluj šatů nádherných, cizích krojů neobecných; co tvá vlasť, tvůj stav přináší, to tobě nejlépe sluší. Oděvu příliš krátkého, krojem, barvu potvorného mívati nesluší, leč snad opicím. O nemírném okruží, ano se co plot zhůru ježí, u všech moudrých to se slyší, ze to víc bláznům přísluší.“

Poněvadž tedy zbožný Streyc jest nepřítel bláznovského okruží, to nelze, než naší paničce nějaké takové hodně škrobené okruží u varhánky nabírané a krajky vyšívanými hojně lemované poříditi. Co do ostatního šatu dí zlobivý pan pater Štelcar Želetavský „v knize duchovní“ (r. 1588.), že panny a paní ďábel do pekla svádí, neboť: „vymyslil jim mantlíčky a čubky krátké, že sotva ramena kryjí, ježto předkové jejich takového oděvu neměli, ale poctivý měli oděv s rukávy, že by z jednoho takového dva mantlíčky byly; milujíce stud nedávali oděvu tak premovati, jako nyní dávají; širokými prýmy okolo hrdla s předu a se zadu, s přišívanými šmelci, neb zlatými štefty s perlami i s drahým kamením trumplovati dávají, při sukni živůtek s rukávy zbodené a divně zžahené po španělsku aneb po francouzsku s otevřenými rukávy jako netopejři, při nich majíce stuhy s velikými ženklemi zlatými nebo stříbrnými, že to zvoní jako zvonci na kukle bláznově.“

Z další ličby Štelcarovy je patrno, že nespokojila se snad ani jedna onačejší panna, natož paní se sukněmi neb mantlíky málokterými. „Mnohé panny a paní,“ dí kněz dotčený, „časem na sebe naberou hedbávných sukní a mantlíků, že se sotva v tom obrátiti mohou.“

Zajímavá věc, že právě tehdáž tuze naříkáno také na „krinolinu“, kterouž vůbec zvali „partikalem“. Měl způsob ten, že byl jako zvon, a na ten drátěný zvon navěšovaly měštky houf sukní, libujíce sobě v tom množstvu jako dosavad zachovalo se u selek našich.

Tof se rozumí, že náš sličný vzorek ženský, na němž hodláme počíti outraty živobytné, měl také partikál a houf sukní, ať se v nich už dobře obraci čili nic. Dále líčí Štelcar ženské fěrtochy. Prý jsou „s barvami červenými, zelenými, modrými, žlutými a jinými; na dvě neb na tři dlaně vyšité; jiné opět divnými mřežemi vytkávané s vosly, ptáky, zvířaty“.

I facality čili šátečky (k nosu) mívaly paní vyšívané. Také Štelcar zlobí se na „okruží“. Praví: „Co dím o vokružích, jaké nyní nesou muži, ženy, panny a mládenci z paučníku (tyll?), z tykyty, z vlaského plátna a z kmentu a to ať jest ze dvou neb z půl třetího lokte, dvojnásobní, s špici vytaženými a naškrobené, jiné okrouhlé; též okrouhlé, ležící na ramenou a nepodobné k čápímu hnízdu, až na to ohyzdno hleděti. Prve z toho mívaly fěrtoušky k zakrytí hanby a již to daly na krk, aby všem známé bylo, že se za hanbu nestydí.“

Tolik na porozuměnou všeobecného rázu, jaký měl na sobě tehdejší šat ženský. Teď k podrobnostem, jež vypíšeme a spočítáme.

Jako při mužském vzoru svém takž i při jeho ženě začneme od botek.

V létech 1578—1605. bylo platiti ševcům za ženské botky telecí 36 grošů míšeňských; za černé botky prostější 30 grošů; za bílé botky 22 grošů, za aksamitové 26 grošů, za skopové třicet.

Tak nařizuje řád císaře Rudolfa. Co si ševci nad ty sazby připočítali, o to měli víc, jen aby pozor na to měli, by jim nádavkem přidána nebyla šatlava. Podšití botek ženských stálo 16 grošů; „pantofle“ ženské byly za 18 gr. Měli-li naši manželé dítky, bylo jim kupovati střevíčky „dětinské“ po šesti, osmi i dvanácti groších.

Podotknouti jest, že řády přísně zakazováno, aby „šenkýřky, kuchařky a lehké osoby a v městech sedlského řádu ženy a děvečky žádná v botkách aksamitových ani v nemazaných nechodily“.

Venkovský švec býval ovšem lacinější pražského, velkoměstského. V Kouřimi brával za podšití 8 grošů míšeňských, tedy našich sotva 40 krejcarů, a dala-li sobě podšiti děvečka, platila o groš méně. Střevíce paninské byly za 12 grošů, boty platila si dáma též po 12 groších; dětinské botky byly za devět grošů. R. 1529. nejdražší boty v Kouřimi dělány byly za kopu — a ty náležely panu opatovi ze Skalice, knězi Oldřichovi.

V městě Bělé byly botky r. 1567. za jeden rýnský zlatý a 10 krejcarů, což poměrně nepodobá se býti laciným.

V době Rudolfově ovšem začaly paní nositi obuv přenádhernou a ta bývala rovně tak předraha, takže na ni nestačily nižádné ouřední sazby. Nosívány tehda „botky bílé, napřed se zlatohlavovými a aksamitovými čepičkami, premované zlatými pasomany (portami); střevíce kordovanské (ze zvláštní kůže — kordovan zvané), pantofle aksamitové, perlami krumplované“. Tu nestačilo na pantofle „perlami krumplované“ kolik kop! Teď k šatům paniným přikročme!

Kolik stály látky soukenné a hedbávné, o tom svrchu dosti psáno. Tu zbývá jen říci, kolik by paní byla platila krejčímu za ušití.

Taxa krejčovská, z níž poznáváme mimoděk i způsob tehdejšího šatu ženského, ustanovovala, aby krejčí bral od ženské sukně s životem r. 1578. dvanácte grošů a r. 1605. šestnáct; od sukně s rukávy deset, od „sukně s kabátkem“ dvacet; od „sukně harasové s rukávy dvojnásobnými“ dvacet; od „harasové sukně dobře faldované“ kopu míšeňskou; od mantlíku dvojnásobného ženského dvacet čtyři groše, od hazuky též tolik. V Bělé r. 1567. platil kdosi od sukně ženské 15 krejcarů, na „životek“ si dal „mochejm“ za 22 krejc., od šití toho „životku“ platil 17 krejcarů. Na šaty hojné premování, šňůry, „pasomany“ čili porty, knoflíky a vyvlačování všelikteraká hedbávná i aksamitová musily sobě paní samy kupovati a krejčímu nebo švadleně dodávati. Libra tkanic hedbávných bývala koncem století 16. za čtyři kopy a také jen za šest grošů. Libra „superfeynu“ florenského hedbáví po 3 kopách. Stuhy hedbávné prodávali tkaničkáři na tucty neb tucny. Tucen po 15 groších míšeňských, polohedbávných za 12 krejcarů. Vlašského aksamitu libru prodávali na krámech za tři zlaté rýnské. Lot černých hedbávných střapců prodáván r. 1600. za 18 krejcarů a tucen hedbávných knoflíků za kopu míšeňskou.

Bude-li čiperná čtenářka chtěti počítati všecku outratu za tehdejší ženský šat, musí vzíti všeho toho — látky i ozdob — z míry mnoho, sukně bývaly velmi řasnaty, rukávy nabírány, a tkanic na lemování sukní a zástěr užívaly ženské z šíří na dlaň i dvě dlaně.

Ženské šaty bývaly za všechen čas dosti vysoce cenívány, což svědčí tomu, že vždy bývaly nákladny. V Písku „šacují“ r. 1456. sukni dvěma kopami, což je hodně peněz, neboť onoho času kopa byla za víc nežli dva dukáty. V témž městě o dvacet let později šacují sukni a klok (plášť) ženský za pět kop.

V Praze ceněn ze šatů ženských r. 1544. plášť harasový, králíky podšitý ve půl třetí kopě české; kožíšek ženský šamlatový (ze šamlatu, látky z velbloudí srsti) aksamitem premovaný, králíky pošitý za půl čtvrté kopy; sukně flanderská lvové barvy, aksamitem černým premovaná ve třech kopách; jiná makové barvy, za půl třetí kopy, plášť amstrdamský za tři kopy. Také jedna nová šamlatka (sukně z „chameleotu“) ceněna až i za sedm kop! I ta byla aksamitem premovaná.

V druhé polovici šestnáctého veku — r. 1570.— cenili šaty ženské u krejčího Jana Stříbského v Široké ulici takto. Sukně feřtatová, při níž živůtek damaškový, ceněna za 4 kopy míšeňské; sukně soukenné ženské po jedné kopě 20 gr.; též tolik stála sukně z barchantu (látky míchané, ne docela vlněné); plášť ženský z černého sukna byl za tři i za čtyři kopy; prostější pláště míval krejčí na skladě i po jedné kopě.

Košile mívaly ženy a dívky pěkně vyšívané. Ozdobná vyšívání děla se „barvami“ všelikterakými, ale nejčastěji četli jsme o prádle vyšívaném hedvábím černým.

Takové košile černě vyšívané vyskytují se nejen v Praze. V městě Bělé jest o nich řeč již r. 1553. Košile taková vždy prodávala se nad kopu peněz. Byla-li vyšívána zlatem, stála ještě víc.

Na hlavu aby měla naše panička, kterouž jsme svrchu psanému svobodnému pánovi, na němž jsme počítali, přiženili, zlatý čepec a roušku.

Kdyby paní ta byla příliš chtiva mody nové, musila by podle zpráv kněze Štelcara míti „po Španělsku nebo po francouzsku“ vlasy zapletené na stranách; vrkoče s divnými střapci; zavití na hlavě buď takové, že z něho paní vyhlédaly co z kukly, anebo na hlavě klobouček se záponami pod peřím, aneb klobouček širokou tkanicí obtažený s divnými šmelci a štefty zlatými, aneb čepičku, karkuli s perlami a divnými špendlíky.

Poctivá staročeská matrona, čili, jak říkával Štítný „materna“, nefintila se cizinskou parádou, jí stačil zlatý čepec, jako nosívala bába — ale nemysliž nikdo, že ten čepec byl lacin! Nalezl jsem v knihách starých, že r. 1543. stál čepec bečvářky Matoušovy více nežli 50 kop míšeňských! A za 50 kop koupils tehda chalupu!

Není pochyby, že nové kroje na hlavu, birytky, čepice ženské aksamitové, se zlatými haklíky a štefty, pery pštrosími, čapatkovými, papouškovými, ba i jen vlašťovčími slušívaly paním lépe, nežli zlatý, těžký starodávný čepec, do něhož vtlačeny všecky vlasy.

I protož paní krve živější rády k nim sáhaly, byť se na to zlobil Dačický v musejní Prostopravdě slovy moudrými, ale hrubými:

„Kdo klobouk krásně promuje
a bohaté ozdobuje,
neopatříc prašivé hlavy:
tenť jistě blázen pravý,
že víc šetří krásy nežli zdraví.“

Doma tedy ať chodí naše panička třeba v laciné „kytličce“ plátěné, hlavu majíc ovinutu „plenou“ nebo prostým šátečkem, anebo ať chodí třeba „rozprostovlasena“, ale jde-li do chrámu nebo v neděli na procházku do vinice, aneb pod loubí na rynk, tu musí míti pěkný čepec, kterého nepořídila pod devět, deset kop grošů českých; aneb chce-li spanilá čtenářka vybrati naší paničce nějaký byrýtek pod peřím, to stůj při ní a nic nebude proti nám.

A měla-li něco pěkného na hlavu, nelze aby neměla k tomu také bohatý pás, jenž v oněch dobách podstatným byl kusem ženské parády. Sprostý „khynk“ kožený třeba „s franclemi“ bylo snadno poříditi za 30 krejcarů; také byly pásy „s pozlacenými hlavičkami, čistcové a černým aksamitem povlečené“ anebo pásy „řetízkové čistcové“, pásy „s pozlacenými puklami“ v krámech pražských na tucty lze lacino koupiti. „Tucen“ nebyl r. 1606. dražší nad dva rýnské zlaté. Aniž byla prostá tobolka k pásu drahá. „Taškáři“ čili váčkáři prodávali je po několika krejcarech. Ale s tím nespokojovaly se paní městské chtějíce se na odiv postavovati.

V každé onačejší domácnosti nejen v Praze nalezl jsem při paních aspoň jeden stříbrný pás. Některá měla pásů drahocenných několikero a pás drahý kde která aspoň někdy na sobě musila míti, byť se to vypůjčila, jako r. 1541. Anna Roubalova, kterouž viní v soudě paní Korunová, pražská měšťanka, „že ji k veselí pro poctivosť její pásku stříbrného půjčila a nyní že jí ho navrátiti nechce“. O této parádě tehdejší praví Štelcar, kněz svrchu několikráte psaný, že mnohé paní „mají pás stříbrný pozlacený, v způsob řetězu dělaný, při něm jablko zlaté neb stříbrné a váček zlatohlavový, aksamitový, neb karmazínový za patnácte, padesáte, ba i za sto kop i dráže! Při tom visívají též stříbrné nožnice s pozlacenými noži“ (nůžky!). Jablíčka připomenutá bývala duta a chovala v sobě vůni pižmovou neb skořicovou.

Ale toho není ještě dosti. Na páse často visíval panín růženec, a to ne snad jen nějaký klokočí.

Nebylo onačejší dámy staročeské, aby nemívala aspoň jednoho růžence čili pateře. Pateře bývaly přenádherné, poněvadž je mívaly paní zavěšeny na pasech a na rukách ovinuty — pro parádu. Nejprve bývaly dlouhy za půl těla lidského a zrna korálová střídala se s kuličkami stříbrnými. Na konci zavěšen byl křížek a všelikteraké peníze a „trošty“, drobnůstky z památky i z pověry. Už r. 1530. stál takový pateř devět kop míšeňských; koncem století byl dvakrát tak drah.

V půli století šestnáctého nejednou nalezl jsem v popisných knihách pateře vážící tři hřivny stříbra. Lot stříbra tehdáž chodil po třinácti groších českých čili bílých; koncem století byl stříbra lot po třiceti groších míšeňských čili patnácti bílých: lze tedy snadno vypočítati hodnotu pásů i růženců, když k váze přičiníš práci zlatníkovu. A zlatníci počítali sobě za každý lot práce čtyři groše bílé.

Klenoty na krku, v uších, na rukách aby naše panička taky měla! Mívaly jich naše pramáteře velmi mnoho! Štelcar zlobí se na to ve své knize pobožné řka: „Co dím o klínotích, ana mnohá má na hrdle zlatý halspant s drahým kamením anebo zlatý groš; na rukou koraly neb armpanty, prsteny zlaté na ruce a mnoho jiných ohyzdných věcí a marností pyšných a smilných proti bohu!“

Tolik o šatě a příkrasách ženských. Nevyčetl jsem ještě daleko všeho toho, co mívaly dámy druhdy za „přípravu“ čili příkrasu. Čtoucí už pozoruje, že paničky, měly-li se vyrovnati jiným, nemalou outratu mužům způsobovaly, takže ani se nedivíme onomu prostičkému ženichovi, jenž r. 1570. pravil otci Goliašovi, obyvateli Nového Města Pražského: „dejte mně dceru svou k svatému manželství třeba v té kytličce a já nechci nic po ní — věna“ — a když mu ji dal v „té kytličce“ a mladý párek okusil, zač živobytí tehdáž stálo, přiznal se pan zeť k soudu, aby na tchánovi mimo kytličku a ženu vynutil přec nějakou tu kopu grošů —

Našim manželům, na nichž živobytí tehdejší počítáme, koupíme také někde v městě stranou domeček za 100 kop; tím nevydali jsme mnoho a také nekoupili jsme nádherného paláce obšírného, ale skromným lidem k štěstí a samostatnému živobytí postačiti mohl.

Přidáme-li šťastnému manželstvu našemu na posluhu děvče, jemuž v době Rudolfově víc ročně neplatívali nade dvě tři kopy: smíme skončiti o drahotě živobytu staročeského.

---

1. Zajímavo jest čísti o láci opětné, jaká byla v potravinách nedlouho po 3Otileté vojně. V Soběslavi r. 1659. byla libra masa hovězího po 2 kr., a 2 denárech, telecího a skopového po 2 kr., jehně bylo za 15 kr., vepřík za 19 kr., indián za 45 kr., indiánka 24 kr., kapoun 12 kr., kohout 6 kr., kuřata po 2 kr., slepice po 5 kr., žejdlík másla propouštěného po 6 kr., libra, putru po 6 kr. (Arch. Pam. V. 371.)