Z různých dob/Ze života společenského

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Pohádkáři	Ze života společenského	Tuřany

Údaje o textu
Titulek:	Ze života společenského
Podtitulek:	(1874.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Když jsem vám onehdy vyprávěl o pohádkářích, co chodívali po našich vsích a povídávali tak hezounké pohádky, slíbil jsem, že vám také něco povím o tom životě bývalém, a teprve dnes plním svůj slib, a ještě jen částečně. Musíte mi již dovoliti několik těch slov, třeba opepřených, a rozhněvám-li si vás tím? …

Co po venkově doškové střechy zaměnili si taškovými, co v jizbách krby rozházeli, uprostřed stolů zavěsili petrolejové svítilny, co naplnili dvory selských statků druhy všemožných strojů, zdá se mi opravdu býti také ten život po venkově strojem, podrchaným strojem, na němž točí se vše hlavami dolů a vzhůru nohama, jejž kdosi z klidu obvyklého rozhoupal a roztočil v nejprudší běh. Usmějete-li se snad, že jsem přemrštěným velebitelem všeho starého, snesu ten smích, a až těch několik řádků dočtete, přece jen se přestanete smát, a budete-li, bude to trpký, ironický smích.

Do padesátky v našem století byly dědiny naše věrnými obrazy starých, patriarchálních dob. Marně bys byl hledal jakýchsi tříd, marně předností rodových, že tamhle ten je z baráku, tenhleten čtvrtníkův a onen z „gruntu“. A držel-li kdo na to, že zdědil statek a druhý jen barák se střechou polorozbitou, byla to tak zvaná tvrdá hlava, jež si do dneška obírají za vzory k povídkám z venkovského zátiší. Ale takových bývalo porůznu. Všude říkávali „slyšte, pantáto — panímámo.“ Sousedé v ničem nelišili se od baráčníků, v ničem nedávali těmto znát, že mají pole a že na těch polích jim roste obilí. Život veský za tehdejších dob byl zosobnělou poesií národní. Do tohoto života nejraději sahávali básníci a spisovatelé, mají zde typy hotové, zapotřebí jen zručného, dovedného štětce. Kresby z venkova čítávají se s největší oblibou, protože jim venkovský lid nejlépe rozumí. A co těch starých zvykův, uchovaných z nejdávnějších dob, z věku ještě pohanského, udrželo se v životě veském přese všecky pohromy, přese všecky rány, jež zastihly náš lid za těch dvanáct set let, co zemi českou obývá! Mám za to — ne bez příčiny — že staré obyčeje ty, památky z pradávných let namnoze přispěly k udržení živlu českého v našich vlastech udušeného, skorem již utlumeného. Dnes arci už známe zvyky ty jen z vypravování — z knih, pokud pilná, svědomitá ruka napsala o nich potomkům. Místo bohaté poesie zavládla naším venkovem nejsušší prosa, tak suchá, že věru pojímá člověka všemi údy až suché lámání, bystřeji-li se do těch našich dědin podívá.

Chudý lid říká, — ne z jedněch úst slyšel jsem to — „za roboty měli jsme pána jednoho a nyní jich máme tolik, kolik je ve vsi statkův.“ Na těch statcích jsou v jistých krajích — ne ještě všude — samí „milost“ a „vzácní páni,“ poručili si tak říkati totiž, nejdříve čeládce a potom dosti srozumitelně i podruhům!… Kdybys se jim opovážil říci „slyšíte,“ ani se na tebe nepodívají a div že ti neřeknou do očí, že jsi hrubec, nevzdělanec, a přece chtějí být demokraty. Přijde-li chudák baráčník do statku, na schodech už musí čapku smeknouti, pod paždím ji hezky mačkati a zdvořile ruku políbiti. Dříve to tak dělávali pánům „Francům“ na zámcích, a my se jim za to smějeme. Dětem, sotva že navyknou si kaši, rozkáže „milostpaní“ vykati, a chasa, chce-li mít dobrou vůli, musí. — „Žebrotu“ (říkají tak domkářům) v obecním zastupitelství trpěti vedle sebe také nechtějí, zadávají proti volbám protesty, aby ti „hrubci“ nevěděli, jak se „milostpání“ smějí starat o blaho dědiny. Nechci říci, že je tomu všude tak. Bůh chraň, ale u nás na vlas.

A s dětmi roste to dvojnásob. I když si hrají, musí předek mít. Běda, kdyby některé to podružské dítě se zapomnělo.

„Mně nesmíš říkati ‚ty‘, maminka nechce,“ hovoří čtyřletá holčička. „My máme statek, veliký dvůr, ve dvoře stáje, ve stájích koně, vedle stáje chlévy, ve chlévích krávy, a vy nic — — barák máte, jste žebrota — zloději.“

A hošík z baráku dívá se na holčičku, nepochopuje, proč má tomu pískleti říkati „vy“, nejde to do té tvrdé hlavy jeho, jemu tak neřekl ještě nikdo a nebudou mu tak říkati, ani až bude tatínkem.

„Domů pojď, Eminko, — nechoď mi více mezi tu žebráckou sběř,“ zavolá selka „milostpaní“, dceruška žaluje matince, že jí ty podružské nechtějí říkati „vy“, a matinka se zlobí, že hrubá, nevzdělaná je ta pádeř baráčnická.

A klučík se dal do pláče a matka-baráčnice, dobrá žena, pohladila chlapečka po té mladé, tvrdé hlavě a zaplakala si s ním, že byla také ze statku, a proč jí tatíček dal do chaloupky …

Takových výjevův udá se u nás každý den několik, toliko že já užil barvy nejsvětlejší a vzal štětec nejjemnější. Budete se jistě smáti?

„Bože můj, kde to bývalo!“ požaluje si dědoušek; sepne ruce, svadlé ruce v klín a dívá se kolem sebe.

„Vidíš, chlapče,“ — povídá — „tamhle byl před lety bohatý šenkýř, tuze bohatý, měl více sám, než celá ves dohromady; ale zle by byl pochodil, kdo by mu řekl jinak než ‚pantáto, slyšíte‘. A měl pořád všeho dost, nyní tam říkají ‚milostpane‘… A tamhlety já držel na rukou, divíš se tomu, já z chaloupky, a nyní abych jim říkal ‚vzácný pane‘ a ruce líbal snad! Bože můj, kde to bývalo ?“ vrtí divně hlavou stařeček… „Byli jsme také ze statku, z veliké hospody, a přece nám dnes říkají, že jsme žebrota. Inu… Bůh ví proč! — Nosívali jsme nankýnky, kazajky šerkové, jen o Boží hod jsme mívali šaty soukenné. V hospodách jsme bývali pohromadě — nelišili jsme se jedni od druhých, a dnes aby si tak vzal k tanci chasník dcerku ze statku! — Pozor si, chlapče, dej, já už se toho třeba nedočkám, že takhle daleko nepřijdou. Dráždí jen proti sobě chudý lid, a až ho rozdráždí, nedovedou jej upokojit. Nerozumějí si,“ prohodil dědoušek.

„My neproseděli neděle v hospodách; u nás bývala jedna a v té ještě nebylo žádného leda vozkové; nyní jsou zde tři. Sedávali jsme na stráni pod lipou. Bývaly u nás dvě, jedna byla prastará, tři ji neobemkli. Mrzela je, porazili ji, aby měla obec užitek. Do jedné házívali jsme kousky chleba, poněvadž prý tam jakés dítě paní krmívala za nocí ode dávných let. Bylo ji slýchati, jak pláče s dítětem, když sousta neměly. Ptej se nyní koho na to! Ani už nevědí, jak jsme Moranu o smrtelnou neděli nosívali do potoka, jak se slavívala filipojakubská noc, jak kohouta stínávali o posvícení. Celé odpůldne sedávali jsme v neděli na stráni. Starý Š…, výminkář, však znal's ho také, co věděl, povídal nám, a věděl toho mnoho, protože mnoho pamatoval. Ze statků ho poslouchali, z chaloupek, chasa; všichni jsme sedávali kolem. A jak jsme se na tu neděli těšívali? Sotva že poledne odzvonili a my odložili lžíce, ven vybíhali jsme, nekouří-li se nad strání; jako z komínu se z jeho dýmky kouřilo a někdy také i z úst. První vždycky nahoře byl a nejraději povídal o rarášku, jak lítal do statků, kde čarovali, a jak těžce dýchával v povětří. Máslo prý čarodějnicím nosíval. Tak to bývalo v naší vsi a bývalo ve všech vsích. Ale nyní už není nikde, leda tam dole snad v horách a v Podlesí. Tam jsou ještě ti staří pantátové, panímámy. Však viděl's je pod Ročovem.“

Z nedalekého statku vyjel kočár. V kočáru zakmitl se bílý závoj, zalesklo se hedbáví, zasvitlo zlato; za chvilku druhý vyjel, zase také závoj, hedbáví a zlato. Byla neděle, „milostpání“ jeli se do města ukázat.

Dědeček pozdvihl hlavu, usmál se, ale slova neřekl.

„Nemáte kočár, radvanec máte, v tom se můžete vozit,“ zase ta holčička zaštěbetala mezi dětmi podružskými. Směla dnes mezi ně, maminka odjela do města, a těm chudinkám slzy vstupovaly do očí, že musí chodit, protože se v radvanci vozit nemohou.

Stařeček pozdvihl hlavu, slyšel to a tiše prohodil: „Až tyhle dorostou, bude ještě hůř. Jsem rád, věru rád, že budu u svatého Víta.“

Bezděky psal jsem dnes skoro satyru, leptavou satyru. Nechť si; pomůže snad hojit vředy, jež usazují se na našem venkově jako na zdravém kmeni umrtvující houby. Takových satyr napíšu více, budou snad ještě leptavější. Pro dnešek zatím dost.