Z různých dob/Svatá Hora

Údaje o textu
Titulek: Svatá Hora
Podtitulek: (1874.)
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Svatá Hora

Věru, čarovnou mocí, magnetickou umí působit máj, i když tetelí se ta nová, svěží zeleň jako dítě, dají-li chudinku na mrazivý vítr v košilce, a tím loubím zeleňounkým šumí to třesavě: zima je, zima je, zimou se třesu … a na nebi místo čistého lazuru prohánějí se sněživé chmury jako morousi. Tisíce a tisíce lidu dovede vyvábit z tichounkých dědin ven do světa; dočkati se již ani nemohli, až rozzelenají se jim hrušky před okny a až ta lípa rozložitá na návsi rozpučí. — Leckterý sotva by opustil otecký krov, — uvykl si naň tak, že, kdyby mu palác dali za rodnou chatu, že by v tom paláci pozvolna umíral — kdyby ten máj kouzlem neodolatelným nevylákal ho ven na pouť k Matičce Svatohorské. Nešel by z té vísky, až by ho vynesli také do tichounké dědinky, kde ale místo chat jsou rovy a místo krovů jsou kříže. Však na pouť musí a musí; nedá mu to, a kdyby nešel, celý rok bude říkati, že mohl přece jen jít, a celý rok mu to bude vězet na mysli, dokud se zase nevrátí ten máj. Takový je ten lid z větší části ještě, znám ho, dobře znám a blahoslavím jej za to, že nedal si ještě vzíti se svou vírou spokojenost a že nezahnízdily se pod tichý jeho krov s bezbožstvím nenávist a zoufalost, ač duje to nad ním již jako vichr zkázonosný ze všech stran …

Od nás chodívají v máji na Svatou Horu, vždy o křížových dnech. Před lety bývalo procesí silné, čítávalo se k osmi stům hlav. Nyní už jich ani tolik nechodí. O příčinách zde rozkládati se nebudu; ale to jediné podotýkám, že zdá se mi, jak by v tom novém pokolení chladla poznenáhlu ona stará, česká krev. —

Na sv. Horu máme daleko. Vycházejí si na pět dní. Cesta je obtížná, neschůdná, musí přes lesy, veliké lesy Křivoklátské.

— — „Také jsem chodíval, také, šest a čtyřicetkrát jsem tam byl, jeden rok jsem nevynechal, ale nyní nemohu. Ba že nemohu. Pozdravujte tu Horu ode mne a pomodlete se tam za mne,“ povídá, když odcházejí, stařeček, a kdybys se mu podíval v ty jasné, bystré oči, řekl bys, že jsou zakaleny, a všiml bys si, že ty sepjaté ruce třesou se mu a rty že odříkávají modlitbu. — — „Jen jednou kdybych se tam mohl ještě podívat, tak rád bych viděl ten kostelík. Nevelký je, menší než náš — kolem něho jsou ambity a pod těmi ambity oltář vedle oltáře, dole u paty leží Příbram a kolem do kola je všecko zelené, jako kdyby ty lesy věnce tvořily kolem stánku Bohorodičky. — Jděte tam, uvidíte, co jste neviděli ještě a neuvidíte po celý věk,“ povídá stařeček dál a přes stráň zálétá k nám zpěv, velebný zpěv a dědoušek opět umlká. Zase bys mu mohl v těch dobrých očích slzy viděti.

„Já také chodíval, škoda že nemohu. — Ale věčně to s námi trvat nemůže. — Ale tohle vám povím. Říkají poutníkům zahaleči, nadávajíce jim tulákův, a že prý okrádají Pána Boha o čas — však vy to nikdy nebudete říkati. Jednou si také tak jeden tropil z nás smích. Byl tamhle z té chalupy. Vy jste ho neznali, ale za to já. Tenkrát byla v Čechách cholera. Hrůza lidí den za dnem umíralo. My šli na sv. Horu poprosit Bohorodičku, aby chránila naši ves; ale Petr se nám smál a zlobil se, že to můžeme ještě domů přinésti. A když jsme se vrátili do K… kostela a šli domů hřbitovem, uviděli jsme na naší straně čerstvý hrob. Zeptali jsme se hrobaře, kdo že to umřel, a oni: ‚Petr.‘ — ‚Čím ?‘ — ‚Cholerou‘. První od vás. Ten večer, když jste odešli, se rozstonal a do rána byl na prkně.' — Vidíte to. A já do dneška říkám: ‚Dej mu Pán Bůh nebe a odpusť mu to.‘ Zlý nebyl, ale poťouchlý posměvač. A proto se nikdy poutníkům nesmějte.“

V K… zvonili do kostela. Stařeček se šel pomodlit za šťastnou cestu poutníků.

Ti byli již daleko za lesem na protějším hřebeni. A nezastesklo se jim po domově. — Provoďte je se mnou kus tím vysokým lesem, pod těmi kmeny, jichž hlavy, se zdá, že dosahují až k oněm mráčkům bělounkým, plovoucím po modrém nebi. V předu nesou kříž, za křížem kráčí statný, silný muž s korouhví. Zpívají, jde jim to ze srdce. Velebnou ozvěnou roznášejí bory do nekonečna mohutný, úchvatný jejich zpěv a ty koruny staletých drv, zdá se, že chvějí se radostí nad tím lidem, jenž chodívá tudy rok co rok, pokaždé za posvátného hlaholu. Ženské si nesou potravu v uzlích na jednom rameni a mužští v kožených brašnách. V poledne se usadí na trávník, svěží zeleň jeho je jim ubrusem. Je hebounká jako hedbáví.

Ti ze statků dělí se s chudáky bratrsky o sousto po celou cestu tam i nazpátek.

As hodinu odpočívají a pak zase jdou až do soumraku. Ráno před slunce východem vstávají. Cestu mají už vyměřenou, na nocleh chodí ku známým, do hospod málo kde. Vždyť tudy mnozí putují po tolik let, znají se s vesničany, kudy jdou, jako staří přátelé, a poutníčky si vezme každý na noc rád. Celý rok se neviděli a za rok se toho povídání nastřádá.

A když přijdou domů z pouti, roznášejí po chatách pozdravení od „Svatohorské Matičky“. Poláci se také pozdravují jménem jasné Panny Čenstochovské. V celé dědině vypadá to jako ve svátek. Celou ves podělí „poutí“, obrázky či jinou památkou, za dětmi nestačí ani dvéře zavírat, chodí bez ostychu. Co bývá tu radosti z nepatrného dárečku! Na koho se nedostalo již, pláče chudák, že prý naň Panna Maria zapomněla.

„Sem také jdete?“ divil se stařeček, co se šel do K… pomodlit za šťastný návrat poutníků, když si také přišly děti k němu. „Už jsem tam nebyl osm let. Což to nevíte, že nemohu? — Ale dám vám,“ řekl, vstal a každému dal po obrázku. „A pomodlete se za mne, abych tam ještě jednou mohl“ — a obrátil se na náves oknem, zajíkl se, a zase vyřinuly se mu slzy z těch dobrých, jasných očí. „A až vyrostete, choďte tam také a vzpomeňte si tam na starého…“

A po těchhle zase přišlo jich do chaloupky zástup, a stařeček, dobrý stařeček dal všem, ač nebyl na pouti.

A když přišli k němu ti, co vrátili se ze Svaté Hory, zevrubně ptal se jich, jak je tam, zdali se nic nezměnilo, kdo z těch, co chodívali s ním, ještě také byl, zdali neumřel nikdo.

„Tam a tam ptali se po vás.“

— „Že prý už vás neviděli osm let.“

„Hm, hm! A neuvidí už a já také ne. Mohli jste jim říci, že, až tam pojede železnice, půjdu zas,“ usmál se dědoušek. „Ale až od nás půjde železnice na Sv. Horu, kdo ví, budou-li již choditi! Kde položí ty železné koleje, zdá se mi, jako by tam byl jiný svět, jiný, než co se já narodil v něm, zrostl a sešedivěl. Věřte mi to. Opravdu je tomu tak. — Když já chodil, byly to jiné časy, ty nynější jsou také jiné. Tak, tak!“

Arciže jiné jsou, dědečku; ale buď rád, že jsi dítětem těch starých lepších dob, tvá bílá hlava je příliš stříbrná, aby se jí dotkl duch našich dnů, šmahem modernisující vše, zasahající drzou rukou i do veských chat.

Pak řekněte mi, že ti poutníci na venkově chodí na poutě, aby jim kněži zakryli oči záslonou, či že si jdou na Sv. Horu, aby jim tam jiskry v mozku uhasili.

Je poesie v těch našich poutěch, posvátná poesie; jen oka nepředpojatého je zapotřebí, aby všimlo si jí. Je přirozená, nestrojená, arci takovou nenajdete, jako jeví se vám na prknech. Pro tu ani na venek nechoďte, ač nepřisahám, že nenalezli byste jí. Ale pak zajisté je to dílo vaše, vy „civilisátoři“ novověcí!