Z různých dob/O české knize a jejích čtenářích

Z různých dob Václav Beneš Třebízský
Posvícenská	O české knize a jejích čtenářích

Údaje o textu
Titulek:	O české knize a jejích čtenářích
Podtitulek:	(1883.)
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Václav. Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Po Čechách bylo ticho, ale zcela rozdílné ticho od onoho, jež nám líčí následující, velmi charakteristický obrázek. Jeden panovník se velmi rád bavíval, mnohem raději, než aby vykonával povinnosti vladařské. A nic ho nedovedlo tou měrou podrážditi, jako když byl někým ve svých obvyklých zábavách vyrušen. A tu praví kdys přední ministr a zvláštní důvěrník: „Vaše Veličenstvo, lid začíná reptati!“ — „Ať reptá; nechte ho!“ odvětil nevrle vladař, a ministr se již mluviti neodvážil. — Po nějakém čase předstoupil opět před mocnáře. „Vaše Veličenstvo, lid se již začíná bouřiti, ulicemi hlavního města táhnou zástupy velmi podezřelé, že prý nebudou platiti daní, že prý se musí Vaše Veličenstvo uskrovniti…“ — „Nechte je, ať se vybouří; však je všecko přejde!“ — Uplynula zase nějaká doba a panovník se jen tak mimochodem pozeptal: „Co dělá nyní lid?“ — „Všecko ticho, nikdo se neodváží hlasitě ani mluviti…“ — „Toť horší znamení! Takové ticho zavládlo krajem tenkráte, než do našeho královského paláce udeřil blesk, než se strhla bouře, která zničila celý park, na jehož upravení vyšly miliony. Takové ticho jest velmi podezřelé.“ — Co se přihodilo dále, nepatřilo by již v rámec těchto slov. Já jen opětuji: Ticho, které se rozhostilo v druhé polovici století sedmnáctého, v celém století osmnáctém, a začátkem věku našeho, bylo zcela rozdílné od onoho, kterého se dotyčný panovník tak příliš ulekl.

Pravidla, podle kterýchž bral se všecken život našich dědův a pradědův, byla zcela přesně vyměřena. Nemohlo od nich býti nejmenší odchylky. Byla vrchnostenským úřadům stále po ruce a všemu lidu den co den na očích. Někde byla i zavěšena v jednoduchém tmavém rámci u dveří v zámeckých kancelářích. Dovolím si přečíst nadpis těch pravidel.

„Obnovený patent robotní a vyměření jiných případností a stížností mezi vrchností a poddanými v království Českém a markrabství Moravském léta 1738. Vytištěn v královském Menším městě Pražském, v královské dvorské impressí.“ — Jiný řád, pocházející z roku 1775., těšil se tomuto titulu: „Robotní patent pro království České vydaný třináctého dne měsíce srpna roku 1775. ve Vídni, vytištěný u Jana Tomáše z Trauneru, cís. král. dvorského impressora!“

Prvnější patent jest zakončen následovně: „Jsouce všecko to, co v předešlých patentech ze strany poddaných stížností se obsahovalo, do patentu tohoto potažmo a respektive jmenovitě potvrzeno aneb přejinačeno, vysvětleno a rozmnoženo: Pročež milostivě poroučíme a chtíti ráčíme, aby tyto nynější nově nejspravedlivější patenty za jedinké samostatné pravidlo se držely a zachovávaly, pak netoliko tam, kdež náleží se vyhlásily a pro jednoho každého vědomost se vyvěsily, alebrž i také od takových při každém panství neb statku jeden exemplář k vždy potřebnému nahlédnutí jak poddaných, tak vrchnosti i sloužících, při hospodářské kanceláři se zachovával…“

Druhý řád zakončen poněkud ostřeji, a to: „Za deváté. Takoví poddaní, kteří by od nynějšího času proti svým vrchnostem nepravé žaloby a stížnosti vedli, tudy čas marně tratili, neméně své jmění rozhazovali a posledně docela v zkázu přijíti mohli, mají veřejnou prací, arrestem, v železích a poutech, v kázním domě, s šancovním dílem, shozením s hospodářství a dle povahy okolostojičností ještě strašnějším trestem stížení býti.“

Jsou to smutná, velmi smutná pravidla, dle nichž vyměřen a do nejnepatrnějších podrobností označen život potomkům vítězů skorem na všech evropských bojištích. Oko by nevěřilo, hlava by ani pochopiti nedovedla a člověku bylo by přetěžko vžíti se v děsnou pravdu tuto, kdyby ze zažloutlého papíru nečišel dosud ten starý čas, jako by umrtvující morovinou.

V zámeckých kancelářích dva robotní patenty, z nichž jeden obsahuje čtyřicet a druhý osm článků s různými odstavci; a po českých vesnicích ticho, mrtvo, hlucho. Život pohybuje se v kolejích takto vyměřených od pokolení do pokolení. A pod nejednu lebku usadila se myšlenka jako netopýr, že všecko v pořádku, že jinak ani býti nemůže. A když se zahnízdila do hlavy takováto myšlenka, stal se z člověka stroj, kterýmž možno i orati. Četl jsem nejednou, že tenkráte panovala spokojenost… Přiznávám, a přisvědčuji, ale dodávám ihned: Tato spokojenost jevila tvář z míry příšernou, že jediným pohledem přechází člověka mráz. Taková spokojenost podobna výrazu, jenž se rozestřel obličejem nebožtíkovým. A jestliže tu a tam takovéto spokojenosti se vzepřeli, oplakávaly ženy muže a děti otce. Zníť v těchže patentech robotních článek 37. následovně: „Pokudž by poddaní tuto naši nejvyšší milost vděčně neuznati a všecky své povinnosti dobrovolně nevykonávati, ale do tvrdošíjnosti, nadutosti neb dokonce srocení a pozdvižení se pustiti osmělili, tedy mají takoví ihned beze všeho průtahu k nevyhnutelnému jak na těle, tak i dle povahy věci na životě ostrému trestu, dle tuto udělující moci a práva potaženi býti…“ A tato povaha věci záležela vždycky — vždycky pravím — na vrchnosti. Odvolání bývávalo marno; a když přece přišla podobná záležitost před královskou appelační komoru k inkvisici, upravili ji obyčejně již předkem tak, že musilo býti zřejmi o okamžitě, kdo vinní k a kdo poškozenec.

Dotkl jsem se z naší minulosti této stránky proto, aby tím zřejměji vysvitlo, co asi mohlo býti tomu z duše dobráckému, ale tolikrát a tolikrát neuznávanému lidu českému útěchou, co mu mohlo býti posilou, co mu mohlo býti vzpružením a co v něm mohlo utvrditi naději, že snad tak pořád nebude, a tím octl jsem se u svého předmětu: „Kniha v našem probuzení národním“.

Dne 26. listopadu, t. j. na den sv. Kateřiny, roku 1621. přijel do královského města Slaného císařský komisař Jiří Michna. Děkan mistr Jan Kanpilius četl právě u oltáře evandělium. Dotčený úředník vrazil se svými vojáky do chrámu a rozkázal knězi, aby přestal okamžitě. Když však tento neuposlechl, vytasil Michna kord, vyrazil děkanu evandělium z rukou a poručil jej svázati, což přerušeno pouze velikými prosbami Slanských měštěk a měšťanů.

Je to příběh sice neobyčejný, ale na pohled bez veliké důležitosti. Přemýšlíme-li o tomto vyjevu poněkud opravdověji, napadne nás okamžité pravda, která se vine od těch dob našimi dějinami jako zlatá niť. Pravda tato dá se zahrnouti v tuto výpověď: „Dokud nevyrazili našim předkům z rukou knihu, a jestli snadj i vyrazili, dokud ji nedovedli ukrýti před nimi a vyrvati jim ji z ruky tak, aby se k ní vícekrát nedostali, dotud při všem utrpení živel náš utlumiti a umrtviti marno bylo!“

A tu knihu z rukou předků vyraziti, tu knihu z českých dědin vypleniti, tu knihu roztrhati a do větru rozházeli, bývalo ode dávna přední snahou našich nepřátel.

Kniha bývala předkům našim zlatým prutem, jímž otevíraly se poklady na dně srdcí českých, o nichž člověk-nepřítel neměl ani tušení. Za dne těžká práce, za dne k uším dolétal posměch, úšklebek, za dne oči se zalévaly bezděky slzami, za dne hlava se sklonila ke hrudi níž a níže, a u večer, když vše uzavřeno, když i skuliny v okenicích pečlivě zakryty, aby oko slídičovo nemohlo vniknouti dovnitř, — na stole rozevřená kniha, ten denní úšklebek, ten denní posměch zapomenut aspoň na chvilku, slzy v očích vysušeny, na tvářích jeví se úsmev na nějakou hodinu a v těch vráskovitých obličejích prokmitá brázdami paprslek blaživé naděje. Ve světnici ticho, nikdo ani nedýchá - - a která to kniha rozložena na starém, rozpraskaném stole dubovém?

Je to bible; v té bibli kapitoly, jednající o zajetí babylonském, o šťastném návratu do země zaslíbené, či o dnech, kdy hrdinský Juda drtil železná pouta syrských pochopů, v té bibli kapitoly, v nichž mužů slavných sbor hlasem nadšeným věští, že doba vykoupení přijde — ano ta doba že přijíti musí… Bible tyto, jež se u nás udržely, pocházely nejvíce z proslulé tiskárny Melantrichovy. Asi před rokem měl jsem příležitost nahlédnouti do takovéto knihy, na jejímž listě titulním zažloutlým inkoustem vepsáno pevnou rukou, podle jejíchž pevných tahů možno souditi do dneška na povahu pisatelovu: „Correxi, quae corrigenda scivi“, t.j. „Opravil jsem, co jsem uznal opravy potřebným…“ Podepsán Ant. Konyáš s letopočtem 1747. V té knize začerněny k nepřečtení celé řádky a jednotlivých slov k nespočítání.

Dále to bývala česká kronika sepsáním Hájkovým. Od nějakého času zvykem dívati se na tuto knihu úkosem. A proč? — Poněvadž to není dějepis kritický; smyšlenka jde tu ruku v ruce s pravdou, soudnější oko setkává se zde s nejsmělejšími kombinacemi, světlo a stín nedobře rozděleny, někde příliš mnoho černě, jinde zase samý lesk, některé osoby těší se už nepochopitelné zálibě dějepiscově a jiné zase pohružovány, jak jen možno nejhlouběji, zásluha s vinou váženy vahami osobního přesvědčení …

Ale pravím s důrazem: Tato kniha jest v národním našem probuzení neocenitelnou. Z této knihy jediné dovídal se praděd náš, že v Čechách vždycky tak nebývalo, že jednou orlice černá až ke slunci vzlétala — poukazuji jen k dobám Boleslava II., — že naše orlice černá prolétala na hlavami prvních Přemyslovců, počínajíc od Břetislava až do milanské výpravy Vladislavovy celou střední Evropou a Italií až nad římské hradby; z této jediné knihy dovídal se předek náš, že bílý lev, jenž za tehdejších časů zmizel již s peněz, vojskových praporů i pečetí úředních naprosto, řevem svým přiváděl na útěk nesčetné davy nepřátel, z této jediné knihy oslňoval usouženou tvář konejšivý paprsek z dávno zapadlých dob… A štěstí veliké, jehož člověk nemůže ani dosti oceniti, že když po vlastech našich v polovici století sedmnáctého začal shon, kde jaká kniha aby přišla v niveč, — že nechali v rukou dědů našich tuto kroniku … Kdyby tak mohly ty prohnědlé listy s prostičkými dřevorytinami mluviti, pověděly by nám co vysušily slz, co trudu setřely a co obličejů zachmuřených vyjasnily, byť vždycky i jen na chvíli!

K těmto dvěma knihám družívala se i rozličná proroctví, mezi nimiž nejznámější Sibyllino a ono slepého mládence. Tato proroctví chována hlavně v opisech a ve zvláštní tajnosti. Půjčoval je pouze dobrý přítel druhému. Jedna taková knížka vykazuje se celou genealogií. Nebude snad nezajímavo, přečtu-li ji do slova tak, jak jsem si to před osmnácti lety opsal já. — Toto proroctví bylo obdrženo od Jana Melichara z panství Hořovského, od něj přepsal je Josef Kochan z Rožmitálu roku 1491.; od Kochana přišlo do rukou Krištofu Orlovi do města Blovic roku 1530. Po Orlovi přišlo do rukou Michalovi Rejbochovi a ten je přepsal roku 1576. A z toho jest opsáno od Ondřeje Hrubého z města Písku r. 1613. A ten jistý Hrubý poslal je do Příbrami, kdež je na svůj vlastní náklad tisknouti dal a to r. 1617. A tu vyšlo na světlo mnohému lidu, ale přišlo k zapovězení roku 1678., tak že mnoho jich spálili a jinší nové na způsob těchto učinili, které však nemá takového obsahu v sobě. Takové pravé proroctví zachoval u sebe Jan Dobrý, z něhož dal je jiným opsati, tak že ho obdržel i jeho zeť Martin Raboch z Tábora a dal je přepsati Antonínu Kolmannovi, učiteli Jindřichohradeckému, roku 1727., od kteréhož je obdržel Vojtěch Kovaný. Od tohoto dostalo se do Zbraslavi a tam je přepsal Vavřinec Novák roku 1749., od Nováka opsal si je František Teltín, rychtář z Vobory, na Plasském panství roku 1815. Od Teltína opsáno jest Josefem Feberem, koželužským tovaryšem z Prahy dne 17. dubna 1819., odkudž se dostalo k Rozsypalovi do Obecnice na panství Dobříšském dne 28. dubna roku 1844. — Již z tohoto rodokmene několika lístečků možno posouditi, jak veliké přízni, lásce i ceně těšila se nepatrná česká knížečka, v níž zaznamenány jen doměnky, kteraké změny ve drahé naší vlasti nastanou.

K dalším knihám, pečlivě po našem venkově chovaným, patříval také kancional, a sice tak zvaný kancional stavováclavský. Zpěvný ráz zůstal v povaze lidu našeho neporušený i za dob nejtěžšího protivenství. Podivný, takměř nepochopitelný zpěv: lid trpěl, ale četl a zpíval. Jestli jej kniha dovedla posilniti, píseň dovedla - uměla ho potěšiti. A mimo píseň obsahu náboženského - byly to písně tak zvané lidové či národní, jež bohužel za dmi našich na českých nivách, po českých lesích kvapem vymírají. A kdybychom neměli o životě venkovském z minulého století žádných zpráv, písně tyto, jež zlatá hlava rukou neúnavnou sebrala pílí mravenčí, rozvinují před zrakoma našima všechen ten život, jako bychom se dívali v nejčistší zrcadlo. Mnohdy vyznívá do dneška z jediné jen sloky celá ta křišťálová duše predků našich, do níž namáhala se zloba nasypati pelyňku otravujícího, nejmohutnějšími akkordy.

U bible, kroniky či kancionalu skorem vždycky dva, tři zažloutlé listy popsané tak zvanou frakturou. Na těchto listech zapsáno, od koho, kdy, kde a zač kniha koupena, kdy v rodině se kdo narodil, kdy umřel, přidána i nejedna důležitá poznámka, vepsány rozličné průpovědi, několika větami nastíněn mnohdy celý život… Obyčejně dědíval je po otci ten, kdo zdědil statek či chalupu… Někde uchován i herbář, který však tajen nejúzkostlivěji. Člověk, o němž se dověděli, že jest majetníkem herbáře, pokládán za individuum velice škodlivé, za čarodějníka a nejednou povstalo z toho dlouho a mrzuté opletání s úřady.

Tyto knihy ukrývány ve sklepích, zakopavány na humnech hluboko do země, a přihodilo se, že hospodář přivedl k úkrytu svého syna, řekl mu, zde že poklad, a když nějakou chvíli kopali, přišli na kámen. A když jej odvalili, uzřeli dvě tři knihy v dřevěných deskách se železnými či mosaznými sponami, s takovými též rohy, se všech stran dobře kamennými plotnami chráněné …

Na policích v jizbách drobňoučké, také již hezky prohnědlé knížečky, ta o Bruncvíku vyskytuje se nejčastěji, uměl ji na paměť skorem každý a přece ji tak rádi — tak nevýslovně rádi poslouchávali. Tato smyšlená postava stala se ve století osmnáctém takřka národním hrdinou, čehož důkazem nejedno velmi případné pořekadlo. Ke knížečkám těmto dlužno připočísti ještě tyto: „O smutném skončení Guiškarda a Zigismundy I“ — „O Perytonu, měštěnínu římském i synu jeho jediném Dyonydovi.“ — „Kronika o paní Krizeldě, kteráž mnoho protivenství od svého manžela trpěla.“ — „Kratochvilná kronika o ctné a šlechetné panně Meluzině“ … Tyto knížky vycházely v nynější podobě své od neznámých nakladatelů v Praze, Kutné Hoře, Táboře, Hradci Jindřichově i Králové, v Litomyšli, Olomouci a Prostějově… Potom stala se střediskem všeho tak zvaná „Česká expedice“ Krameriova, z níž vyšly: Anežka, královna sicilská, Skalní duchové, Zděněk ze Zásmuk, Hrabě Rožmberk, Mnislav a Světivína, Simona Lomnického krátké naučení mladému hospodáři, Jana Mandivilly cesty po světě, Příhody Vácslava Vratislava z Mitrovic v tureckém zajetí, Letopisové Trojanští a velmi mnohé jiné … Na doklad oblíbenosti těchto knížek svědčí okolnost, že dočkaly se trojího, až čtverého vydání… Snad vyloudí titul některé z těchto jmenovaných knížek na rtech úsměv; avšak ihned dodávám výpověď na slovo vzatého kritika literárního Ferdinanda Schulze, jež takto zní: „Můžeme dosvědčiti, že šlechetný úmysl oněch vlastenců, kteří čtení dotčených knih našemu lidu podávali, dokonale se zdařil. Čechové po vesnicích a chudší lid v městech venkovských navykl českému čtení a zalíbil si je o několik desítiletí dříve, než zámožnější měšťanstvo zvláště v Praze.“ A dále praví: „Když nebylo možno poskytnouti českému lidu na probuzení a osvěžení národního citu jeho žádné spisy nové, sluší ještě nyní velebiti tu ruku, která v té příčině sáhla k literárním plodům ze století minulých. Knížky dotčené pocházejí ve svém rouše českém ze století třináctého, čtrnáctého, patnáctého a šestnáctého; původem svým pak dotýkají se až samých kořenův evropského středověku. Skladatelé jejich nepřipravovali jich pro čtenáře v chýších vesnických a pro nezámožnější pbyvatele měst. Co ve století třináctém, čtrnáctém a patnáctém znamenalo nejvyšší květ estetické vzdělanosti českého panstva, co v těch časích čítali toliko krasnilkové na dvoře královském a rytíři na nedobytných hradech, to už ve století šestnáctém bylo v rukou měšťanstva a koncem osmnáctého octlo se pod krovem rolnictva vesnického. Ta duševní hladina, na které před pěti sty lety nesla se vzdělanost nejvyšších vrstev národní české společnosti, byla dostoupena v prvním úsvitu národního probuzení lidem ještě hluboko vězícím v porobě hmotné i mravní. Nejbezpečnějším měřítkem vzdělanosti v každém pokolení jest literatura básnická, jsou plody, krásného písemnictví, které té doby měly svůj vznik a těšily se oblibě čtenářstva. Toto měřítko staví tělesně i duševně uhněteného rolníka českého z konce minulého a první třetiny tohoto století úplně na roveň se šlechticem českým z dob posledních Přemyslovcův a všech Lucemburkův.“ — Potud úsudek slovutného estetika literárního. Co v něm vět, tolik hlubokých pravd. — Ejhle! Toť význam knihy v našem probuzení národním. Našim předkům pomohla kniha, hlavně ta zlatá kniha bohatýrské minulosti, nám nepomohl státnický důmysl, nám nepomohla přízeň v místech nejvyšších, naši otcové nesedali na výsluní štěstí, naši otcové v prostičkých chatách venkovských čítali, naši otcové v jizbicích pod střechami doškovými čerpali sílu, vytrvalost, odvahu z chudičkých knížek — a přece kmitají se nám před očima postavy jejich, jako by z ryzího zlata ulité, jako z nejdražšího mramoru utesané.

A jak si této knihy vážili ? — Znám případy, že by byli knihy ze své rodiny neprodali za peníz nevím jaký. A když na té polici ku dvanácti mohli přidati třináctou, vždycky to bývala — nepřeháním, řeknu-li — rodinná událost. Znám případy, že za jedinou knihu podáván člověku chudému peníz dosti značný; majitel pokrčil pouze ramenoma a řekl: „Zdědil jsem to po svém otci. On pravil k nám dětem nejednou: „Tato kniha byla v rodě našem za dob zlých. Když se nám před očima mrákoty rozestíraly, když jsme od nikoho neslyšeli slova laskavého, když se život náš tak zcela podobal utrpení potomků Josefových v Egyptě, nad touto knihou oči naše prohledaly… Jen se podívejte! Stopy slz na listech dosud zřejmy! A proto si této knihy vždycky važte!“

Tak vysoce cenívali knihu prostí venkované. Ale i mužům těm, kteří rozžehli nade vlastí naší v noci čiré pochodeň spasnou, jejichž hlahol nesčetnou ozvěnou rozlétal se do krajů všech a probouzel každého, kde jen kdo věrný Čech — i těmto křísitelům našim byla česká kniha nade všecko. Když čteme tak ty jejich dopisy, jež bývají v různých časopisech, ponejvíce v „Musejníku“, uveřejňovány, jaká tu radost přímo dětinná dýše každičkou řádkou, kde druh druhu může pověděti, že máme zase o dobrou knihu více. Jak se těší navzájem, jak jeden druhého povzbuzuje, jak jeden druhému chuti dodává, jak jeden druhému upříimným rádcem, jak se té nové, opovězené knihy nemohou ani dočkati, jak si ji potom posýlají, jak bedlivě čtou, jak vyměřují si své úsudky, jak starají se o rozšíření tohoto nového přírůstku v mladičké úrodě probouzející se literatury. Vzkříšenci i křisitelé byli jedna mysl, jedna duše, jedno srdce, a proto dařilo se dílo jejich a proto neslo tak zlaté ovoce.

A než ukončím, dovolím si vaši laskavost obtěžovati ještě na okamžik. Police s oněmi knihami, o nichž jsem byl vypravoval, po našem venkově namnoze zmizely. — Knížky poděly se nemohu pověděti kam. Ve světnicích všecko také úpravnější, vše jeví moderní ráz … Ale co tam schází? — Schází tam ponejvíce ta zlatá česká kniha. A schází i čtenářů. Kniha netěší se již takové vážnosti, jak jsem byl prve pověděl. Jeť arci tu a tam výminek, ale jsou řídké. Z novější literatury naší, počínajíc tak od let sedmdesátých, nalézáme knih dobrých v rukou čtenářů venkovských nemnoho. Dovedl by je člověk velmi snadno spočítati. Ještě lze spíše zde onde pozorovati ony pověstné sešity dvaceti- či pětadvacetikrejcarové s křiklavými obálkami a ještě křiklavějším obsahem. Pravím poznovu: kniha dobrá zjevem řídkým, zvlášť v některých krajinách. Koupí se všecko možné, ale jen kniha nikoliv, mnohdy nebývá litováno sebe větších výloh, ale na knihu líto krejcaru. A přece i nyní je kniha z nejpřednějších opor národního uvědomění. Kdyby naše úspěchy zevnější byly nevím jaké, kdyby kolem nás spiklo se nepřátel jako rozzuřených vln kolem osamotnělé lodice v širém moři, pokud v rukou našich kniha dobrá, česká kniha, potud veslo naše nejpevnější.