Z ráje/Tři růže

Z ráje Bohumila Klimšová
O hadu se zlatou korunkou	Tři růže	Ctiboj kralevic

Údaje o textu
Titulek:	Tři růže
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky Bohumily Klimšové. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 31–48. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Zámecká paní Světluše milovala převelice květiny. Jednou vyšla si za bránu v podhradí, i seděla tam žena v loktuši. V rukou držela překrásnou bílou růži, tak líbeznou, že takové neměla ni Světluše ve své zahradě.

Světluše hleděla na ni žádostivě a posléze pravila:

„Matičko, prodala-li byste mi tu kytku?“

Zaplatila beze smlouvání a odnášela si růži za tři peníze z čistého zlata.

Proč by sobě byla radosti té nedopřála? Bohatství měla hojnosť a všeho, nač jen si pomyslila. A růže byla tak krásná, že mnoho lidí o ni stálo; ale nikdo za ni tolik nezaplatil.

Zámecká paní nemohla se na ni dost vynadívati, a ráno po noci byla první její cesta ku krbu, kam včera byla růži postavila. A hle! V rozvitých listech růžových spočívalo jako v plenčičkách bělounké děvčátko. Tím vyplnilo se paní zámecké poslední přání, které posud měla, dávnoleté a vroucí.

Láskyplně vzala dívenku na lokty, a uspávajíc ji první písní mateřskou, pravila: „V růžové našla jsem tebe kolébce, nad sníh bělounké! Buď a zůstaň mi Bělinkou!“

A Bělinka rostla k potěšení matčinu jako z vody, takže po roce si ji vedla matka již za ruku, když sestupovala se schodů hradních. A aj! opět tam ona žena.

Držela růži červenou, ještě krásnější, než byla ta prvá. I nemohla od ní rytířka očí odvrátiť a posléze tázala se jí na cenu.

„Sedm penízův,“ odpověděla žena.

Zámecká paní se nerozpakovala a vysázela jí sedm zlatých peněz.

Aby jí neuschla, vrátila se s růží hned do zámku, kde ji vložila do vody.

Druhého dne pak, když přistoupila ku krbu, na němžto červená růže stála, natahovalo k ní ručky milostné děvčátko s kadeřavými vlasy.

„Kadeřávko milá,“ zvolala rytířka, „budeš-li mně jako Bělinka k radosti?“

I pěstovala obě děvčátka do třetího roku; třetí rok pak vyšla si s nima za brána s oběma.

„Za devět penízů tu růži!“ volala žena, v roušce tam sedící, pozdvihujíc do výše růži nachovou. Rytířce až oči se naplnily slzami, když uhlídala tu zářící květinu.

Nedíc ani slova, vysázela devět dukátů, jak prodavačka žádala.

Vrátíc pak se domů, umístila růži po starém zvyku na krb a po celou noc od ní oka neodvrátila.

Sotva na chvilku zdřimla a s prvními paprsky slunce skláněla se opět nad růží.

Krásné děvčátko s očima jako jiskřící uhlíky třepotalo se tu na ni. To pojmenovala zámecká paní Krasavou.

Od těch dob žila se svými třemi dceruškami v jedné jediné radosti. Těšila se jejich čerstvotě, chovala je měkce a učila je všemu, jen poslušnosti hrubě jich neučila. Dceruškám všecko se líbilo v domě, jen to je mrzívalo, že je matka opatruje stále jak oko v hlavě a přály si, by měly úplnou svobodu.

I smluvily se kdysi a nepozorovaně vyklouzly na venek.

Přišly až do lesa a tam na pokraji sedly si do mechu.

„Sestry,“ povídala Krasava, vůkol se rozhlížejíc, „chtěla bych věděti, co je za tím lesem!“

A Kadeřávka jí vpadla do řeči: „Co nám to udělá, proběhneme-li se lesem a prohledneme-li si krajinu?“

Bělinka zatleskala rukama a hbitě zmizela v pádolu.

Sestry za ní. Ale nezkušeny jsouce, ztratily zpáteční cestu, a přepadl je soumrak.

Ocítily se na mýtině u vody.

Pojednou zapraskal vítr ve stromech, zablesklo se, potom se rozložila hustá tma, a když se rozšeřilo, byly děvušky tytam.

Marně čekala jich rytířka, marně vyslala za nimi do světa. Plakala dnem a nocí, a když se jich ani dočkati ani dopátrati nemohla, šla jich hledat po světě sama.

Schodila mnoho měst a vesnic, všude se po nich poptávala, leč všude nadarmo. Odepřela si všeho bývalého pohodlí, ale přec jí po čase peníze docházely, a ona dosud ještě o dcerách neměla ni známky. Již poslední peníz vyňala z kabely. Za ten koupila bochníček chleba, hrnéček mléka a míšek krupice.

Vyšla za vesnici, jala se rozlamovati chléb, a tu ji oslovil žebrák: „Panímaminko zlatá, také pro mne něco na zub; smilujte se!“

Poutnice se obrátila, žebrák zubů neměl, ale oděv visel mu v cárech po těle.

„Chudák,“ řekla sobě sklíčená paní, „ten je hladovější nežli já!“ Dala mu chlebíček a těšila se na doušek mléka.

Sotva však omočila rety v mléce, ozvalo se za ní kňučení. Stál u ní pes, kost a kůže. Nerozmýšlejíc se, dala mu mléko a polosyta ubírala se dále.

„Co budu dělati s krupicí, když mléka nemám?“ řekla si v duchu, an tu zvedl se vítr, a před ní stála Meluzina.

„Jdeš si pro krupici dětem,“ oslovila ji rytířka, „i vezmi si všecku, co mám. Já také dětí svých hledám a vím, jak to bolí, pomyslím-li, že snad někde hladovějí!“

„Prokázala jsi mi velikou službu,“ dí Meluzina po té: „ale já ti prokáži ještě větší: jdi jen dál až k písečné poušti a tam si všímej všeho, co uvidíš.

Dcery tvoje zbloudily, a unesli je tři bratři: mořský pes, který má tlapy jako mlýnské lopaty, luňák, který má křídla jako noc, a ohňoš, který má tělo dračí. Dávno se dcerám tvým po domově stýská, a můžeš je vysvobodiť, ale potřebuješ k tomu koně rychlejšího nežli vítr a mrštnějšího nežli vrbový prut.

Kůň takový se pase mezi stádem plaváků, bron a vraníkův; ale na žádného si nesedej, jenom bílého s černou lysinou se drž!

A vypěstuj si jalovec: sama seménko zasaď, sama jalovec opatruj, a až plody na něm uzrají, udělej z něho věneček. Nebo dcery tvé jsou ve službách oněch tří bratří, a jen když oni spí, scházejí se ony úkradkem v lesní mýtině.

Ty pak, co bude dívkou, spoj do věnečku, a co dívkou nebude, toho se chop! Vyšvihni se s pannami na kůň, pokrop je vodou poznání; jinak se k tobě hlasití nebudou a ztratí se ti jako dech.“

To řkouc ulétla, jen šat její vířil ještě na chvilku v povětří.

Paní zámecká dobře nerozuměla, co povídá, ale byla ráda, že po dcerách alespoň stopu nalezla a umínila si, že se podlé její rady zachová.

Zvedla se i šla rovnou dál a za krátko se ocitla v kotlině ohrazené dokola skalami a drvy, odkud nebylo východu. Tápajíc po stěnách, pustila se divokou skalou do hlubiny.

Když došla konce, viděla se v pustině, kde nebylo jiného, nežli písek. Po celodenní cestě pak došla k malému hájku, kde stála chaloupka.

„Zde bylo by místa pro mne,“ pravila sobě paní; „nezbude mi beztoho, nežli se dáti do služby k hajnému nějakému nebo k myslivci, a zde dojista někdo takový bydlí.“

Ještě nedomyslila, vidí před sebou v trávě děvečku a slyší, jak si naříká.

„Kdo zde bydlí v té chaloupce?“ ptá se jí dychtivě.

„Hajný,“ odpověděla dívka; „ale chcete-li od něho noclehu, radím vám, abyste k němu nechodila.“

„Hledám služby,“ odvětila paní.

„Tím hůře pro vás; sloužila jsem tam právě, div že mne nezabil! Je to člověk zlý, svárlivý, žádná děvečka u něho nevydrží.“

Paní se pozamyslila. Vidouc se však obklopenu tak krásnými čerstvými stromy, rozhodla se: „Přece tam půjdu!“

Umiňovala si svatosvatě, že si ho trpělivou a věrnou službou nakloní k laskavosti, a byla již tak vysílena, že by se víc nikam nebyla dovlékla a dojista do rána zhynula v lese.

I prosila děvečku, aby jí své prosté šaty vyměnila za její někdy drahé, nyní sešlé šaty rytířské.

„To vám ráda udělám,“ řekla děvečka, nebo viděla, že tím získá.

Tak přestrojena vstoupila rytířka do hájovny a prosila skroušeně za službu.

Hajný přivítal ji zamračeně a podíval se na její bílé ruce. I ptal se:

„Kolik žádáte služby?“

„Nic, než abyste dal se mi najíst, pantáto, a dovolil mi, abych si zde ve vašem hájenství vypěstovala strůmek jalovce. Chci u vás ve službě zůstati, dokud nevyroste.“

Hajný zakroutil hlavou. „To je divná žádosť!“ myslil si a paní zámeckou do služby přijal.

Avšak krušno bylo rytířce podrobovati se rozkazům nelaskavého pána: ruce jí nabíhaly puchýři, rozdíraly se do krve, a ještě nebyla s to, aby jej uspokojila.

„Jen odkud jsi ke mně přišla, rozmazlenče?“ říkával jí nevlídně. Ubohé šlechtičce zatékaly oči slzami, a nejednou již utéci chtěla: ale tu sobě vždy vzpomněla, že nesmí mařiti času, přemohla se a zůstala opět.

Seménko, jež byla zasadila při svém vstoupení do služby, rostlo neobyčejně, a nežli se nadála, byl z něho keřík obalený jalovcovými jahodami.

Tu zlý hospodář vida, že by Světluše ze služby od něho vystoupiti mohla a že trpělivější, pilnější a skromnější služky nenajde v celém světě, stromek pořezal a pohubil. Leč ku podivu! Co zničil za dne, zcelilo se v noci. Ovoce dozrálo.

Třesoucí se rukou vzala rytířka žabku, nařezala jalovcového proutí a svila z něho věneček. Vzala jej pod zástěru a ani se s hospodářem nerozloučíc, spěchala odtud.

Na úsvitě měla les za sebou. Na palouku před ní páslo se stádo koní plavých, bílých a vraných, všickni jak by je oplácal. Jen jeden byl mezi nimi hubený. Ježatá hříva vlnila se mu po hřbetě, a zpod ní táhla se mu černá lysina až k nosu. Jinak byl celý, celinký bílý, i uzda byla bílá.

„Aj,“ podivila se paní, „nemohla jsem přijíti lépe!“ I přiblížila se obratně k lysé brůně a chytila ji za uzdu. Bruna mrštila zadníma nohama a již byla ta tam, jen očím se mihla.

„Té nedostanu!“ zarmoutila se paní hluboce.

„Haf, haf!“ zaštěklo vedlé ní. — Paloukem letěl bujný ohař, a než by pět napočítal, byl nazpět i s brůnou: „Pamatovala’s ty na mne, pamatoval jsem i já na tebe. Oběma se nám dobře povede,“ pravil, a již zase po něm ani vidu ani slechu.

Paní vyšvihla se na koníka i pádila dále: „Kéž jsi mne donesl jen za mými dcerami!“ přála si hlasitě. Samou radostí zapomněla, že má ještě jednoho potřebí.

Kůň zafrčel, pokýval hlavou a již letěl jako šíp. K večeru stáli v lipovém háji.

Paní seskočila s koně, přivázala ho k jednomu stromu a spočinula v trávě. Lípy nad ní klonily se smutně k trávě uvadlé, a kolem do kola panoval smutek. Za chvíli zaslechla paní hvízdnutí. Přes pažit přeletělo světélko, a ze stínu vyletěla holubice. Zatřepala křídlem, i stála tu panna ve třpytivém šatě, posetém svítivou rosou. Temný kadeřavý vlas vinul se jí až k zemi, a oči leskly se jako dvě zamlžené hvězdy.

V okrají lesa rázem ozvalo se šploucháni vesel, potom tichý šelest listí, a krokem lehkým jako vání větérku přiběhla panna druhá. Odhodila s ramen šedivý plášť a stála tu v bílém rouše, stírajíc souš lemem posetým perlami.

„Krasava tu ještě není?“ pravila podávajíc ruku Kadeřávce.

Kůň zafrčel, a již tu stála panna třetí.

„Není to tak snadná věc,“ pravila, „potkala mě dnes nehoda. Ale nepovím vám, jaká. Hleďme se jen brzy odtud dostati!“

„Nevídáno,“ — odpověděly druhé dvě panny, „sotva se za dlouhý čas jednou uvidíme, a již bychom měli spěchati od sebe!“

A Bělinka dodala: „Není to žádná maličkosť, člověk musí hleděti se povyraziti, má-li od rána do večera krmiti pánovu drůbež: mloky, ještěrky, žáby, raky, mořské pavouky, ryby; nekrmí-li dosti rychle, bijí ho. A pán můj, brrr! hněvá-li se, vypadá, jak by mě pohltiti chtěl. Všecka se třesu, jen co na to pomyslím! Co platno, že mi platí za službu!“

„A kolik tobě za službu platí?“

„Dal mi moc, když do rukou zatleskám, že všechny ryby ke mně připlují.“

„Mne pán můj obdařil darem, čeho se dotknu, všechno že ozlatím,“ dodala Kadeřávka. „Ale k čemu mi to, když mne usouží; den co den proměňuje mne v holubici a učí na mně svoje luňáčata honbě. — Oč jinak bylo v domě naší matky!“

„Mluvte, co mluvte,“ podotkla Krasava, „obě máte se líp než já…“

„Pst!“ okřikla ji v tom Kadeřávka. — „Zdá se mi, Bělo, že se pán tvůj probouzí!“

„Mám bystrý zrak a sluch,“ odpověděla Bělinka, „ani krůpěje se nezčeřilo; pohne-li pán můj tlapou, zpění se voda a hází bubliny. Buďme pokojny!“

Usadily se do mechu, a Krasava se jala mluviti znova:

„Mám od pána mzdu: rozčesám-li vlasy, vše rozkvete, kam padne jejich lesk. Ale draze, předraze jest mi daru toho vykupovati: zapřahujeť mě pán můj do svého vozu a šlehá mne biči a nutí do běhu, až pěna ze mne stříká. Sotva kdy na chvilku si odpočinu. — Ach, že jsme kdy matky neposlechly!“

Povzdechla si jemně, a matka rytířka zaslechla to za hustou křovinou, kde dlela v úkrytě. Zachvěla se, slyšíc dcery své takto hovořiti.

Kadeřávka sebou trhla: „Tentokrát přec jen dobře slyším! To jistě jeden z těch netvorů!“

A Bělinka, obrátivši se ve stranu do lesa, pravila: „Ano, již sebou hýbá. Hle, jak vítr haluzemi třese a stromy se kloní!“

Všechny tři vyskočily jako laňky: „Ještě políbení!“ zvolaly a padly sobě do náručí.

Tu matka za křovinou se vzchopila. Vyskočila, a Krasava poděšená proměnila se rychle v brůnu; jedním skokem zmizela v houští.

Ale paní již ji držela za uzdu. Vyňala jalovcový věnec, přehodila jej obratně přes její dvě sestry.

Udiveně pohlédly za sebe panny, matky nepoznaly. I bránily se, zpěčovaly a tenčily a tenčily, a matka s úžasem znamenala, že se jí vždy víc a více ztrácejí pod rukou, jako pára, jako dech.

I vzpomněla si na řeč Meluzininu: „Ach, že jsem zapomněla na vodu poznání!“ zvolala bolestně a byla by málem věnec i uzdu z rukou pustila.

Nežli však slova ta dořekla, stál tu žebrák: podával jí skořápku s čistou pramenitou vodou. Plna naděje pokropila matka panny vodou tou, a hned vyrostla každé na hrdle kytice růží bílých, červených a nachových, a dcery matku poznaly.

Ihned vinuly se k ní, Krasava však je napomenula: „Rychle vsedejte! Já vás donesu. Bezpečte se na mne, ale spěchejte! Nemáme času nazbyt!“

Vsedly na kůň, a kůň letěl bystřeji nežli vítr. Avšak na kraj lesa valil se již mořský pes, obrovskými tlapami rozhrnuje větve a čenichaje v trávě na vše strany. Šupinami svítil sobě šerem lesním a funě a frče razil sobě cestu po zelené stopě, již Bělinka od vody po sobě byla zůstavila.

„Zde se scházejí tajně a všechny!“ zvolal radostně, přišed na mýtinu rozzelenalou, kde před chvílí panny byly odpočívaly. Našel tam i přezku s Kadeřávčina hedvábného střevíčku, již ona ve spěchu na kůň vyskočivši, ztratila.

V pravo i v levo porážel tlapami lípy a přišed na vodu tekoucí, střelhbitě hnal se ku předu. Ve vodě nikdo ho nepředstihl.

Již již dotýkal se tlamou uhánějícího koně. Tu shodila se sebe Bělinka plášť, a mezi pannami a mořskou obludou zakryla se cesta hradbou neprůhlednou.

Netvor bouřlivě zarval a zachřestil šupinami pln vzteku. Neohroženě však, majíce matku uprostřed, pádily panny.

„Aj, bratře Luňáku,“ zvolal v to netvor, „pomozi! pomozi!“

V lese zatřásly se haluze, a opustiv mladých svých, pustil se luňák za lupem. Kde křídlem zavál, třáslo se listí a s divým skřekem dostihl koně na útěku. Neboť byl třikráte mrštnější než obluda vodní.

Tu Kadeřávka přetrhla šňůru perel na krku, a vysypaly se jako krupobití.

Luňák se zastavil. Dvakráte, třikráte zamával schromeným křídlem a pak usedl na nejbližší skále:

„Bratře ohňoši!“ zaskřehotal, „bratře ohňoši! spíš-li nebo-li bdíš? — Hleď, Krasava se svými sestrami prchá! Zastav jim cestu!“

Ohňoš byl desetkráte rychlejší a desetkráte silnější než bratr jeho luňák, ale ještě spal. Nežli si oči promnul, byly panny daleko za lesem.

S uhnaného koně stříkala pěna a řinul se pot; leč ohňoš jako šíp vzduchem proletěl a po pannách rozpřahoval drápy.

„Rozepněte mi uzdu!“ zvolala jest Krasava, plná úzkosti.

Rozepjaly uzdu, uzda zasvítila jako zlato, a hned rozvinul se z ní obrovský had. Ohňoš bránil se, ale panny ocitly se již u samých hranic a také šťastně hranice překročily.

Jakmile uzdu shodila, Krasava proměnila se opět v pannu a rovnala se svým sestrám.

Když pak došly domů, shledaly zámek svůj pustý. Uvázaliť se v něj za jejich nepřítomnosti nepraví nájemníci, kteří využitkovali pole a luka, zpustošili zahrady, vylovili rybníky, vydrancovali komnaty a pobořili zdi.

Vidouce vraceti se pravé pány, báli se jejich hněvu a rozutekli se do všech končin světa.

Smutná byla na spoustu kolem podívaná; sýpky do polou prázdny, úhory nerodily, stromy poschly a zulámané větve chrastily ve větru.

A tak se při svém příchodu Světluše se svými dcerami zarmoutily: „Ach, matičko drahá, kdo by byl tušil, co nás všechno potká? Kdo by byl soudil, že se navrátíme takto? Kdo by byl řekl, že nás čeká takováto chudoba?“ žalovaly dcery jedna přes druhou.

Matka je chlácholila: „Nic si z toho, milé dcery, nedělejte ! Zkusily jste vy, zkusila jsem i já s vámi. Ale jen když jsme se konečně našly. Nějak bylo, nějak bude. Nejhorší dojista jsme již přestály.“

Vypravovala jim, co pro ně všechno podstoupila, a dcery dojaté padly jí do náručí. Však že na ni také vzpomínaly, a že to byly rajské dni, kdy ještě bydlily všechny pospolu. A že by dále žily zase tak, že by rády zapomněly na vše, co přetrpěly, kdyby jich nyní nečekala nouze.

Když tak všechny vespolek naříkaly, vložila se do toho Kadeřávka:

„Co budeme, sestry, žalovať! Teď se nám hodí, co jsme si vysloužily!“

To se pannám líbilo, přisvědčily, a hned se jim vyjasnilo čelo.

Kadeřávka chytla je pod paží a vedla je do sadů. A hle! Krasava rozpustila vlasy a všechny stráně, všechny větve obsypaly se květem.

Bělinka zase sběhla ku břehu, zatleskala do rukou, a z dalekých řek a z dalekých moří plouly ryby k nim a usazovaly se v jejich rybnících.

Kadeřávka rozhodila zrno — zlaté klasy vypučely z něho, plny nejbohatšího obilí.

Dívky a matka jásaly. A tak do smrti žily šťastně a v lásce.