Z ráje/Pohádky

Z ráje Bohumila Klimšová
	Pohádky	O hadu se zlatou korunkou

Údaje o textu
Titulek:	Pohádky
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky Bohumily Klimšové. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 5–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před dávnem byly Pohádky
rozkošní andílci v ráji;
tam, kde vše kvete celý rok,
ladněji než u nás v máji.

Tam žily šťastně, blaženě
na klíně královské matky,
a ta jim, dětem nejsladším,
snášela nejdražší šatky.

Věnec jim vpletla v kadeře,
jakový sama jen nosí,
měnivé roucho z červánků
posela démanty z rosy.

Na plec jim dala křidélka
ze sedmibarevné duhy,
k střevícům přasky z rubínů,
za opas ze zlata kruhy.

Útulné děti byly ty
Pohádky milé a švarné,
nikdo a nikdo nezdolal
lahodě jejich čarné.

Celý ráj znaly rozesmáť,
všem slzy vyloudiť v zraky,
radu a smutek ukrývať
do růží dovedly taky.

S úsměvem matka Obraznosť
hleděla se trůnu na ně,
jak kol ní tančí po mechu,
do taktu tlukouce v dlaně.

Laškují, pějí, hopkují,
čtveračí v radostné směti,
na slepou bábu hrají si,
tak jako vy, naše děti.

Koulejí jab’ky, chytnou je,
skrývají žertem si trepky,
prstýnek zlatý hledají,
berou si nevidné čepky.

K vozíku spřáhnou světlušky,
motýle, ptáčata v letu;
s nimi se honí po ráji,
podobny vonnému květu.

Jedna jen sedí v koutečku,
druhé co jásají v kole:
pohlíží očkem do dáli
soucitně na zemi dole.

Chaloupky vidí pod sněhem,
potoky led jímá v pouta,
utichlo ptáče po lese,
uvadla růže a routa.

Veselo kde lid písně pěl,
chodí se svěšenou hlavou,
chumela děti zahnala
ve jizbu zimnou a tmavou.

Zasmuší čílko Pohádka,
na klín se mateři tulí:
„Viď, že mi, zlatá matičko,
vyplníš dětinskou vůli?

Na zemi dole smutno tak!
S žalem to oko mé vidí.
Pusť mne, ó drahá matičko,
ráda bych těšila lidi!“

„Nechoď, mé dítě,“ matka dí,
„bojím se, že tebe ztratím! —“
„‚Ach, jen co lidi potěším,
k tobě se nahoru vrátím!‘“

„Pamatuj, dítě,“ máti zas,
„co je tam mrazu a ledu! —“
„‚Neboj se, dobrá matko má,
uvidíš, zázraky svedu!

Brodiť se sněhem, těžká věc
smrtelným tělům jen je to:
nevíš-li, že mám rajskou moc,
proměniť ze zimy leto?‘“

„Pomni však, jak je daleko
od nás zde do lidské země —!“
Zakroutí hlavou maličká,
na matce žebroní jemně:

„‚Pak mi dej tam ty střevíce
ukryté do houští v klesty,
co, když se krok v nich udělá,
urazí třicet mil cesty!‘“

„Pomni: ráj louka zelená
na velké skleněné hoře,
klouzá se,“ máť dí, „horší je
než širé zpěněné moře!“

„‚Půjč mi jen kůstky kuřecí,
z každinké řádný schod bude,
jen co ji v horu položím;
pak se již dostanu všude.‘“

„Sama chceš dát se na cestu?“
„‚Vezmu si sestřičky s sebou!‘“
„Jdi tedy, vezmi, co mít chceš,
žehnání s nimi a s tebou!“

Pohádka řekla sestřičkám,
hlahol se rozlehl plesný;
aj, i ten krásný boží ráj
býval jim, švítorám, těsný!

Z ráje se k zemi snášejí,
na tácky k lidem si sednou
chutě, a nikdo jich nevidí,
jenom kdy čepičky zvednou.

Nejradši chodí za zimy
na černou hodinku v síni,
v kamnech kdy práská ohníček
a v stromech na venku jíní.

A tu si nejradš vyhlednou
dědečka s babičkou, šelmy.
Proč asi? — Inu, zdá se mi,
že vás tak milují velmi.

Vás a ty dobré staroušky
s tou drahou hlavičkou šedou,
co si tak mezi vnoučaty
dětinsky blaženě vedou.

Jsou tu jak doma. Ob čas jen
vyklouznou ze dvora vrátky
a se jdou těšit Pohádky
k mateři do ráje zpátky.

Těšit se s ní a z pokladů
nabrat si nového lesku,
a tu nám zlatí pokaždé
hvězdami do ráje stezku.