Z ráje/Mlynář a vítr

Z ráje Bohumila Klimšová
Dědicové	Mlynář a vítr

Údaje o textu
Titulek:	Mlynář a vítr
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. V říši kouzel. Báchorky Bohumily Klimšové. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 87–104. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nad jedním potokem stál mlýn; ten, když foukal vítr od východu, mlel bílou mouku; foukal-li od západu, mlel mouku černou. A že v tom mlýně foukal často západní, byla mouka často černá.

I zašli sobě lidé na mlynáře.

„Co pak, mlynáři, máme jísti pořád černý chléb?“ ptali se ho zostra.

„Jak jde vítr, jak jde vítr,“ odpovídal mlynář.

Ale lidé přestávali u něho mlíti, vraceli mu mouku a chtěli na něm žito.

Když mlynář viděl, že to tak nejde, umyslil sobě, že ten zlý vítr, který mu tak špatně mele, nějak chytí, a poručil mlynářce, aby mu ušila co největší žok. Mlynářka sehnala, kde jakou pytlovinu měla, i ušila žok, že se do něho vešel pomalu celý mlýn. Mlynář vylezl na střechu a chytal do žoku vítr. Ale když byl žok asi do polovičky větrem naplněn, odneslo jej to i s mlynářem.

Mlynář letěl, sám nevěda kam, přes vodu, přes skály, přes les, a posléze žok uvázl na veliké borovici.

Kdy tak na té borovici visel, uviděl mlynář stranou pod sebou dvě světla. Svítila houštinou jako dvě hvězdy, a mlynář pomýšlel, co to asi je. Tehdy odvázal žok, svinul jej pod paži a opatrně soukal se po kůře dolů.

Přišel k místu, odkud ty hvězdy svítily, ale nebyly to hvězdy, byly to oči hrozného černého ptáka. Pták ležel rozkřídlen na pasece a zhluboka oddychoval. Když uviděl mlynáře, pohnul sebou a zahvízdal:

„Odkud jsi, človíčku, a jak přicházíš sem do mého hájemství?“

„Nechodím, jezdím,“ odfoukl si čtverácky mlynář.

„Tedy na čem jedeš?“ hvízdal dále pták.

„Na voze bez kol, na koni bez kopyt, na letounu bez křídel; na vozidle, které jsem si dnes ráno urobil.“

„Snad nejsi mlynář Pohorský?“ pták se podivil.

„Jsem,“ přisvědčil mlynář.

„Máš ty krásný mlýn!“ černý zahučel a nevrle obrátil se na bok. Jedle, o nižto perutí zavadil, přelomila se při tom jako proutek.

A pták oči přimhouřil, prohledl sobě mlynáře bedlivěji a povídá zas: „Ano, ano, již tě poznávám. — Taky dobře: abys to věděl, já jsem Větrník, a právě jsem foukal na tvůj mlýn.“

„Cože, cože?“ vyrazil ze sebe mlynář.

„Ovsem, ovšem,“ jistil mrzutě Větrník. „Ale máš staré potříštěné lopaty, a jedna z nich mne pohladila tak upřímně, že jsem sotva doletěl zpátky ku svému hnízdu.“

„Hm,“ myslil mlynář, ohledl se a tu viděl na místě ptačího hnízda velikou černou sluj, porostlou mechem. A ptáku vězelo pod křídlem půl lopaty.

Ten protáhl se a povídá zas: „Dokud se mně modřina po ní nezahojí, řádného větru nebude.“

„Šlakovitá věc!“ zakabonil se mlynář a v leknutí pošoupnul beranici do týla.

A Větrník zakřehotal úšklebně: „Viď, bylo by vám zle beze mne; viď? Třebaže si někdy na vaše útraty dovolím nějakou kratochvíli, přec jenom jsem vám dobrým pomocníkem.“

„Ale na můj mlýn často špatně foukáš!“ osmělil se mlynář namítnouti.

„Povídám ti, že máš špatné lopaty!“ zakřikl ho Větrník. „Mám-li do nich foukati od východu, stojí mě mnoho práce, abych jimi pořádně zatočil! — A potom věz: dnes ráno ještě vyjel jsi ne na svém pytli, ale na větru mém.“

Mlynáře to rozhodně pomátlo. Shýbl se, a Větrník vida, že mu lopatu z těla vytáhnouti chce, zafuněl:

„Nech mně tam tu třísku, člověče; vykrvácel bych! Ale přines mně zlatou pecku, která křídlo mé může zhojiť, a nejen ti odpustím, žes si přivlastňoval mou zásluhu, ale budu také vždy na tvůj mlýn dobrým větrem foukať.“

Slib se mlynářovi líbil, ale po zlaté pecce, ať ho sebe víc lákal, nezdálo se mu trmáceť; nemělť ani potuchy, kde a jak by ji našel.

„Máš na vybranou,“ zahovořil tu pták, vida jeho rozpaky; „buďto mně přineseš zlatou pecku, nebo na místě budeš synem smrti!“

Mlynář věděl, jakou sílu má, podlé té jedle, tedy se uvolil, že půjde.

A tak tedy šel. Dlouho, předlouho kráčel, samou nedohlednou pouští, a cestou vzpomínal na mlynářku, jak asi oň se lekla, kdy se jí tak najednou ztratil a víc jí domů nepřišel. Byl by nevím co za to dal, kdyby se byl mohl vrátiť; ale Větrník byl Větrník, a pomoci před ním neznal.

Nadcházel večer, sám nevěděl kolikátý, kdy všecek utrmácen uložil se v neznámém poli za ohradou. Čirá tma jej obkličovala a on po tak těžkém namáhání tvrdě usnul. Ještě však se ni nesešeřilo, kdy jej probudilo světlo ostré jako blesk.

Promnul si oči a spatřil dva světlovlasé pacholíky, ani jako míčem házeli peckou z ryzího zlata. Mlynář vyskočil jako vrbový prut: „Hola, sem s tou peckou!“ zvolal na ně a rovnýma nohama plot přeskočil.

„To tak!“ zasmál se jeden z nich.

Ale mlynář, na polo ještě ve spaní a pln radosti, že pecku vidí, na nic se neohlížel a pádil za nimi.

„Hoši, neutíkejte! Či myslíte, že mohu bez pecky domů?“ volal dál a utíkal za dva. Hoši se smíchem napřed, mlynář jim v patách. A že mu stačil krok, co jim udělati bylo tři, opravdu je v krátkosti oba dohonil.

Tu ten, jenž pecku držel, v ráz ji upustil a v okamžení stál tu lehoučký cestovní vozík s překrásným spřežením vraníků. Pacholík do něho vsedl, a mlynář ustrnut ptal se sám sebe: „Kdo je ten malý kouzelník? kdo to jenom je?“

„Mladý Sluncepán,“ odpověděl druh, který byl podlé všeho jeho sluhou, nebo se ihned vymrštil na kozlík, vzal opratě a letěli s kočárem jako vítr.

Kralevic jen ještě zavolal cestou čtverácky na mlynáře: „Přijď si pro pecku za mnou, ale přines mi za ni ke hraní ptáka nebeského!“

Mlynář div si nezoufal.

„Inu, přišel jsem z deště pod okap,“ myslil při sobě; „s nebeským ptákem do smrti se neshledám!“

I kráčel ještě smutněji s očima zaslzenýma, s hlavou sklopenou, a posléze přišel do druhého lesa. Tentokrát do lesa světlého, ze samých lip, javorův a bříz, plného vonného kořání a kvítí. Všecek okřál a silnými doušky počal voněti čerstvý vzduch; ale ve chvíli již opět usedl starostlivě na pařez pod rozložitým dubem.

Byltě na smrt uondán od daleké chůze a starosť a zármutek o domov mu každé potěšení kalily.

Sedí nějakou dobu, slzy derou se mu na novo do očí, v tom uslyší zvláštní šelestění a praskání ve větvích. Otočí hlavu — a hle! ptáček nevídané krásy skáče opodál, vždy blíž a blíž, až k samému mlynáři. Točí blankytnou hlavičkou, hledí naň očkama jako z duhy, potřásá zlatou chocholkou, pozdvihuje křídla stříbrnatá, pípá lahodným hláskem, zrovna jak by jej vybízel: „Přišel jsem k tobě, hleď!“ Mlynář dychtivě vztáhl ruku: ptáček frrr… a již byl ve vrcholku stromu.

„Však kdo ví, je-li to ptáček nebeský!“ pravil si na útěchu sklamaný mlynář.

A ptáček již opět z podálného stromu naň pokukoval. I zdálo se mlynářovi, že tak neobyčejný, překrásný ptáček nemohl se zroditi jinde nežli v nebi. „Musím jej dostať!“ umínil sobě a již opět pospíchal za ptáčkem.

Pozorně, zvolna, po špičkách, ale milý ptáček, jak by se mu vysmíval, poskakoval po větvích, brzy sem brzy tam, hned blízko hned z daleka, a vždy hloub a hloub do lesa.

„Tak to nepůjde!“ usoudil posléze mlynář, vida veškeré namáhání marné. I jal se vábiti jej hvízdáním, a sotva zahvízdal, hned ozval se mu hvizd podobný z vedlejší strany lesa.

Mlynář se zarazil: „Co to? Snad tu ještě někdo jiný číhá mně na blízku?“

A vskutku, muž ve vysokých botách a s volavčím pérem na klobouce dotkl se jeho ramene a potutelně jej oslovil: „Máš chuť na toho čtveráčka, oč? Toho tak snadně nechytíš, holenku!“

Podlé výložků na kabátě soudil mlynář, že má před sebou myslivce, ten však vida, že si jej prohlíží, pravil:

„Hádáš-li, kdo jsem? Boreš, královský ptáčník, ptáčník mocného Sluncepána, a všichni ptáci jeho mne poslouchají; jenom ten mi ondyno uletěl a toulá se mi po cizích krajinách.“

„Jaký je to pták?“ ptal se mlynář zvědavě.

„Pták nebeský, zamilovaný pták Sluncepána…“

„A rád by ho měl také princ!“ vskočil mlynář ptáčníku do řeči.

Boreš se hlasitě zasmál: „Jenom že mu takovou hračku tatínek nedá!“

„A proč ne?“

„Inu, víš,“ počal Boreš důvěrně, úkosem na Pohorského patře a dobře seznávaje, že má před sebou člověka poctivého; mělť Pohorský na tváři poctivosť psanou, a Boreš ve tvářích obratně čísti uměl. „Víš,“ pravil, „tobě to všecko povím: kdy ten ptáček zazpívá, padá mu ze zobáku zlato.“

„Škoda, že ho nemám!“ zvolal mlynář žádostivě.

Nedůvěřivě změřil si ho při těch slovech ptáčník, potom zakroutil hlavou a posléze řekl volně a s velikým důrazem:

„Míť ho můžeš, ale kdybys si ho nechal, budeš na věky nešťasten; přineseš-li mně ho však zpět, dobře se ti povede.“

Teď naopak zdálo se mlynářovi, že s ním ptáčník upřímně nemluví. I vyzvídal na něm: „A proč si nejdeš pro něho sám?“

„Musím krmiť a hlídať ostatní ptáky.“

„A proč ti uletěl?“

„Protože se živí pouze perlami, a to perlami nejvzácnějšími, jaké se rodí pouze v moři podzemním. Do roka jedna, a stačí vždy mému ptáčku na celý rok. Onehdy však jsem na něho zapomněl, nepřipraviv mu obvyklou perlu, a kdyby se pán můj dověděl, že jsem ho spatně opatroval, vyhnal by mne ze služby.“

„Ještě by s tebou nebylo tak zle, jako je se mnou,“ zamumlal mlynář mezi zuby.

„Pak je dobře,“ chopil se ptáčník slova radostně; „přines ty mně perlu, a já ti pak udělám všechno, co budeš chtíť.“

Víc se neptal, a mlynář svolil, mysle na nebeského ptáčka. Jen to si vyžádal ještě, aby mu pověděl, kde by ho hledati měl.

Ptáčník dal mu s sebou potápku a čápa; čápa za vůdce, potápku pro příhodu.

Čáp vedl jej podél potokův a bařin, až dovedl jej k úskalí, kde všechna stopa vodní se ztrácela, a kde se na chvíli zastavil a si oddechl. Úskalí čnělo do výše jak okraj obrovské kamenné mísy, a mlynářovi připadalo nejinak, nežli že stanul nad velikým propadlým jezerem. Z dola dral se skutečně podivný hukot, a čáp nepokojně klapal zobákem. Posléze se rozletěl, udeřil třikráte křídloma o zemi, a země rozevřela se na dvě půle.

„Zde jsme tedy u podzemního moře!“ zavýskal mlynář a potom přemýšlel, jak dolů se dostati a kde hledati má perly.

Ale čáp jako lodička pustil se na vodu, mlynář s ním, a šťastně dostali se do prostřed hlubiny.

„Zle je, pane, zle je!“ zděsil se tu pojednou čáp, vida, kterak vířivé bubliny vyskakují ode dna moře, a jak nedaleko nich strašně svítí cosi jako dva řeřavé uhly; „zle s námi, Vodnář je doma a perlu hlídá!“

A než mohl mlynář myšlénky sobě srovnati, vynořila se z vln mořských na zlatých ploutvích obluda: tělo v stříbrném krunýři šupinatém vzpínala proti nim jako had, a na lidské hlavě ježily se jí štětiny hněvem. „Kdo mě to ruší z mého poklidu?“ zaječela a vycenila na ně špičaté zuby své.

Mlynáře pocházel mráz, a čáp sebou chvěl a zmítal, div ho každou chvíli se hřbetu do moře neshodil.

V nejvyšší úzkosti jeho přiletěla však potápka a Vodnáře klofla do znaku tak, že se strašným zavytím sjel ke dnu moře. Sama pak vylovila perlu a mlynáři ochotně ji podala.

Mlynář perlu vzal, schoval za ňádry a dali se chutě na cestu zpáteční. Kdy připlovali ke břehu a země za nimi se zavřela, upřímně sobě oddechli; z čápa stal se zase čáp na oko obyčejný, a nebeský ptáček jako na zavolání přiletěl a sám od sebe usedl překvapenému mlynářovi na rámě.

A ten ho přivítal:

„Chceš perlu, viď?“

I projelo mu myslí, kdy tu perlu má, že by si také toho ptáčka mohl nechati a že by najednou byl bohat.

A zas mu myslí se mihlo: „Ale ptáčník řekl, že bych potom byl převelmi nešťasten!“

„Eh což,“ opřel se tomu vnitřní hlas jiný, „ten tě jenom tak šálil, chtěl, abys mu perlu přinesl; bál se, aby nepřišel o tak dobrou službu.“

Tak mlynářem zmítalo pokušení, ptáček k němu se tulil, hladil ho svým měkkým peříčkem, a před oči se mu stavěly dukáty, jež by tím získal a za něž by si koupiti mohl mlýn ze všech mlýnů nejlepší a nejkrásnější.

Namlouval si, že již svého cíle došel, aby jen rychle spěchal, vyhledal Sluncepánova syna a nebeského ptáčka mu věnoval. Kdy pak to všechno do kola přemyslil a rozmyslil, hnula se v něm stará jeho duše a on si řekl: „Ale přece radš zůstanu poctivým člověkem, a byť bych z toho i škodu míti měl; ať je tak nebo tak, dostojím svému slibu, ať on potom dostojí také slovu svému!“

Tím se rozhodl, rozveselil i šel odhodlaně za čápem a v krátce došli známého lesa javorového. Tam seděl Boreš smuten a toužebně upíral zraky ku kraji; kdy pak uviděl mlynáře přicházejícího, s radostí uvrhl se mu kolem šíje a div ho nezlíbal.

„Pomysli si,“ volal na něho, „pomysli si, již jsem umíral úzkostí, že přijdeš pozdě. V zámku Sluncepánově chystají hody, zítra pořádá jízdu o závod a uzná-li, že mladý králevic dosti se jezdiť naučil, dá prý mu odměnou zázračného nebeského ptáčka a svůj povoz; nebo prý ho královská péče a stálé cestováni již unavuje i chce, aby syn jeho vyjížděl také se vší stkvostností a nádherou, kdy přejmouti má vládu od urozeného otce svého. Do hodiny čekám, že si pro ptáčka vyšle posly!“

„To je chyba!“ zamyslil se mlynář.

„Jaká chyba?“ žasl Boreš, „jsi tady, a tedy je všecko v pořádku!“

„Není, není,“ odporoval mlynář zkormouceně; „nebo půjde-li to tak, nedostanu odměny, na kterou jsem se těšil a za kterou jsem ty všechny nesnáze podnikl.“

„Stojím v slově!“ zvolal hlasitě Boreš a na svědectví podával mu pravici.

Mlynář zadíval se mu pevně do očí a odtušil: „Potřebuji také toho ptáčka.“

Boreš zbledl a ve chvíli teprv vypravil ze sebe: „A k čemu?“

„Mám za něj slíbenou zlatou pecku.“

Borešovi zazářily oči: „Těch ti dám nejednu, ale tři!“

„Ty? A odkud je máš?“ divil se mlynář nechápaje.

Ptáčník pak odpověděl: „Pán můj mě jimi platí za moje služby!“

„Tedy vyhráno!“ zavýskal mlynář a ptáčník sáhl do kapsy, vyňal tři zlaté pecky a bez okolků mlynářovi je podal. Potom vzal od něho perlu a dal ji nebeskému ptáčkovi.

Co se to dálo, zaznělo opodál hluboké dunění a třaskavý hlomoz jako praskot bičův a rachot kol, a v krátce zastavil před nimi vůz celý ze zlata a při něm bujní bělouši s nádherným řemením a kvítím ověnčeni.

„Přijíždím sobě pro nebeského ptáka, kterého jsem vyhrál v zápase!“ zvolal z kočáru příjemný hlásek a z okénka vyhlédl statný světlovlasý mládeneček.

Mlynář poznal v něm ihned mladého Sluncepána. Též on mlynáře poznal a řekl udiveně: „Já s tebou, človíčku, žertoval, a ty’s tu opravdu?“

Mlynář rozpačitě mačkal v rukou čepici a ptáčník se třásl, aby jeho tajemství nevyzradil. Mlynář však uctivě mlčel, nevěda hned přiměřené odpovědi, a veselý Sluncepán ani na odpověď nečekal. Vzal od trnoucího Borše ptáčka a přívětivě pokynuv ztratil se v okamžení.

Boršovi se ulevilo, i popadl hlučně mlynáře okolo krku: „Mlynáři, mlynáříčku, tys mě vysvobodil podruhé!“

Nebeský ptáček však letěl před Sluncepánem, zpíval a zlaté krůpěje tiše padaly z jeho zobáku.

„Nastav čepici!“ kázal Boreš mlynářovi.

Mlynář učinil podlé jeho rady a hned měl čepici plnou zlata, sotva ji tíhou unesl.

„To se mi poštěstilo,“ liboval si; „učinil jsem dobře, že jsem ptáčka odvedl, kam patřil!“

„To si myslím,“ posvědčil ptáčník, uslyšev hovor jeho. „Bez mé pomoci, ať to víš, nebyl bys nalezl Sluncepána, nebo se zřídka kdy lidem objevuje tváří v tvář, a byl bys zahynul v pustinách. Teď máš, co jsi chtěl, a ještě víc.“

„Teď mi nezbývá, než abych Větrníka vyhledal a vrátil se domů,“ podotkl mlynář.

A Boreš doložil: „To nebude příliš těžké; jdi jen pořád cestou, kterou jsi přišel, a za nedlouho jej najdeš.“

Stiskli sobě ruce, mlynář šel vyhledat větrního ptáka; větrní pták ležel rozklopen na mechu jako zabitý.

„Snad neumřel?“ zarazil se mlynář, sklonil se k němu a poslouchal, zdali dýchá.

Větrník dýchal. Volně zvedl raněnou peruť a kázal: „Rozloupni pecku!“

Kdy pecku viděl rozloupnutou, velel podruhé: „Teď vytáhni z mého těla tu lopatu a olejem z pecky ránu mou namaž!“

Mlynář opět uposlechl, a pták mrzutě hučel: „Hleď, to všechno skrze tvé bídné lopaty! Kdybys měl pořádné, všem jsi nám mohl uspořiť soužení!“

Zatím mlynář ukončil práci; pták se zvedl, zamával křídloma a cítě, že jest úplně zdráv, udobřil se a naplnil mlynáři žok zpátečním větrem.

Však byl už mlynář rád! Jak se na domov těšil, nebyl by mohl ani vypovědíť i přál si, aby letěl stokrát rychleji. Když však přiletěl na křižovatku, odkud viděl na svůj mlýn, připadlo mu najednou: „Což abych se přesvědčil, zdali na mne také pamatovali?“

Vypustil pozorně vítr, sbalil žok pod paží a šel do mlýna. Cestou přemýšlel, jak promění hlas, aby ho hned nepoznali.

Na náspí potkal mlynářku. Od hlavy k patě byla černě oblečena a vypadala velmi smutně.

„Nehoršte se, panímámo,“ promluvil na ni, „kdo pak vám zde umřel, že nosíte smutek?“

„Umřel, neumřel,“ odpověděla mlynářka, „ztratil se mně muž, už jsou tomu dvě leta, a dosud se nevrátil. Jistě ho někde vlci roztrhali.“

Mlynář se podivil, když uslyšel, jak dlouho je z domu, ale měniť hlas nemusil: byl tolik vousem zarostl za tu dobu, že ho mlynářka nepoznala tak jako tak.

Těšilo jej to, že oň truchlí, i řekl: „A což, kdyby tak Pohorský stál před vámi?“

Žena podívala se naň bystřeji, slyšela, že se mu dojetím třese hlas, a seznala v něm svého muže.

Tehdy radosti neměly konce. Mlynářka mu pak vypravovala, jaká po veškerý čas, kde byl z domu, panovala po všem okolí nouze. První rok obilí bylo hluché, druhý rok vyschlo dokona; teprv od nedávna svítilo na pole jak se patří slunce a k tomu slušně pršelo; a mele nyní též jejich mlýn, který dlouho stál nepohnut, a mlel by jadrně, kdyby měl všechny lopaty.

Potom zase mlynář vypravoval, co strastí ve světě zakusil a na důkaz, že mluví pravdu, vysypal před ženou čepici zlata a dvě zlaté pecky. A že měl nyní peněz dosť, dal lopaty důkladně spraviť. S lidmi žertovával vic než kdy jindy, a ti zase chválili sobě mouku od něho a dávali mu hojně mletí, jsouce rádi, že jim není potřeba daleko zajížděti.

Vůbec dařila se tehdy po mnoho let úroda v té krajině, i Větrník věrně dostál danému slovu: vždy foukal mlynářovi již jen dobrým větrem.

Mlynář bohatl, s každým žil ve svornosti a lásce, a všecko se šťastně skončilo.