Z pohádkového kraje/Ve vzdušných krajích
Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný | ||
Pasákova píšťalka | Ve vzdušných krajích | Tři bratři |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Ve vzdušných krajích |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 68–72. |
Licence: | PD old 70 |
Žil jednou stařec, který byl velmi bohabojný. Jediným jeho přáním bylo, seznati říše nadhvězdné a denně prosil všemocného Tvůrce, by uvedl ho za živa do neznámých těch krajů.
Když jedné jasné noci spočíval na lůžku, přemítaje o záhadách, jež nad oblaky se ukrývají, snesl se k němu bílý anděl a pojav jej za ruku, pravil: „Bůh vyslyšel tvé přání. Ač krajů těch žádný smrtelník shlédnouti nemá, přece učinil Pán světa s tebou výminku, poněvadž jsi tak zbožný. Vstaň a následuj mne!“
Ve svatém rozechvění poslechl stařec. Anděl zahalil jej do svého roucha, a již vznášeli se do výše. Po některé době plul okolo nich bílý mráček.
„Prohlédni si jej bystře!“ vybídl anděl starce.
Ten uposlechl a ku svému podivení shledal, že obláček sestává ze průhledných lidiček.
„To jsou tvorové vodní,“ vysvětloval anděl, „jež teplo vypudilo z jejich živlu, a ti plují nyní ve vzduchu; lid říká jim páry.“
Letěli dále, potkávajíce podobné obláčky. Po delší době spatřili dva černé mraky blíže sebe a bedlivějším zkoumáním seznal stařec, že jsou to černí obrnění rytíři, pěší i na koních, kteří vezli před sebou množství děl. Mezi nimi byly veliké zástupy průhledných tvorů, jež byl stařec již dříve spatřil v parnatých obláčcích. Zdálo se, jako by ta dvě vojska chystala se ke krutému boji. A skutečně vypukla za nedlouho lítá půtka. Z jednoho mraku do druhého lítaly z děl žlutavé blesky, naplňujíce vzduch strašlivým lomozem; nepřátelské koňstvo vypínalo se a tak hlasitě oddechovalo, že podobalo se to zcela pozemskému větru. Dech ten byl tak chladný, že obyvatelé parnatých mráčků rázem změnili se ve vodu a v podobě deště dolů se řítili.
Dlouho trval zápas. Bojovníci rozdělili se na menší tlupy a počali se zběsile honiti. Konečně jeden voj zvítězil a přemožení nepřátelé rozprchli se na všechny strany. Vycházející slunko ozářilo bojiště, jež bylo všecko krví zbroceno.
„Tomu říkají na zemi červánky,“ pravil anděl starci, jenž byl unesen vznešeností hrůzného divadla.
Letěli opět výše. Znenáhla počaly starci stydnouti údy, dech jeho srážel se v jinovatku a krutý mráz až do kostí mu pronikal. Tu zableskla se před jeho zrakoma bělostkvoucí planina, jež odrážela paprsky sluneční tak mocně, že stařec byl nucen oči sobě zakryti, aby ho lesk této roviny neoslepil.
„Co je to?“ tázal se anděla.
Nedav odpovědi, donesl jej anděl ku kraji planiny a tu spatřil stařec množství bílých něžných květinek, jejichž květ podobal se půvabným hvězdičkám.
„Tato kvítka na zimu opadávají a jejich lístky sypou se k zemi v podobě sněhu,“ poučoval anděl starce, jenž udiveně zíral na tento nový div přírody. Vyskytla se jiná pláň, na jejíž povrchu odpočívali bojovníci v ledových krunýřích.
Stařec obrátil se k anděli.
Ten mu porozuměl a ihned promluvil: „Následuje-li po velkých parnech na zemi bouře, tu působí tito vojíni veliké škody polím pozemšťanů; jméno jejich jest kroupy.“
Anděl přeletěl rychle tyto končiny mrazu a za krátko rozlévalo se tělem starcovým příjemné teplo. Zvláštní lesk naplňoval prostor vzduchový a se všech stran ozýval se vzdálený čarovný zpěv.
Stařec tázal se po příčině zjevů těch; však anděl mu pokynul, aby mlčel. Vstříc vyřinula se jim plná záře měsíce.
„Tu si odpočineme,“ pravil anděl a rychlostí blesku octli se na měsíci.
Co tu stařec spatřil, přesahovalo jeho smysly.
Nesmírná prostora ozařována byla příjemným světlem růžovým, jež vylévalo na ni vzdálené slunce. Tu a tam zelenaly se půvabné háje, z jejichž hloubí nejpodivnější květiny vydychovaly opojující vůni; na větvích stromů pěli zlatí ptáčkové líbezným hlasem a z výšin okolo slunce ozýval se tajemný zpěv. Křišťálové praménky oživovaly půdu a nesčíslné množství lidí v bílých rouchách a s liliovými korunami na hlavě procházelo se pod stromy; někteří usedali u hrčících potůčků, jiní opět naslouchali zpěvu. Vše jevilo svrchovanou blaženost. K největšímu úžasu uzřel tu stařec několik svých zemřelých přátel, kteří však ho nepoznali.
„Jak zove se tento kraj?“ tázal se nedočkavě, „a kdo jsou tito lidé?“
„Toť sídlo duší blažených — nebe!“ zvolal anděl povznešeným hlasem.
„0, kéž bych tu mohl věčně dlíti!“ promluvil stařec u velebném zanícení.
„Dostane se ti toho z milosti Boží — ani se nenaděješ,“ odvětil anděl.
Letěli dále. Brzy dostali se mezi nesčíslné hvězdy, odkud zazníval onen tajemný zpěv, který byli již na měsíci slyšeli.
„Na hvězdách těch dlí andělé a vyvolení Boží, a hlasem svým oslavují všemocného Stvořitele,“ pravil anděl. „Kolik hvězd, tolik andělů. Občas vysýlá Bůh některého na svět, bychom duši lidskou přinesli před jeho soud.“
Naslouchaje pozorně tomuto výkladu, díval se stařec dolů k zemi, z níž neviděl než světlý proužek. Tu rozprchlo se vesmírem množství ohnivých jisker a ty sypaly se k zemi.
„0pět bude o několik lidí více na světě,“ prohodil anděl. „Bůh vysýlá své posly s novorozeňátky. A teď připrav se: uzříš Pána a Stvořitele všech těch zjevův a divů, jenž kraluje tu ode věků po věky!“
Vznesli se rychle do výše k ohnivému slunci, jehož světlo ozařovalo všechen prostor vzduchový; i na zem posýlalo své jasné paprsky.
Stařec chtěl pozdvihnouti k němu svých zraků; však nesnesl palčivého světla.
„Ve slunci tom bytuje sám Bůh a svými paprsky ozařuje veškeren svět. Nic před ním není skryto; o všem ví,“ šeptal anděl uleknutému starci.
A ze středu ohnivé koule zazněl líbezný hlas: „Synu, ještě dnes vstoupíš do mé říše!“
A již klesal stařec do náručí andělova, jenž sestupoval s ním opět k zemi. Položil pak bezvládné tělo starcovo na lůžko a s duší jeho vzlétal k nebesům za hlasitého prozpěvování andělů.