Z pohádkového kraje/V říši ledu a sněhu

Z pohádkového kraje Alfons Bohumil Šťastný
Tři bratři	V říši ledu a sněhu	Oběť

Údaje o textu
Titulek:	V říši ledu a sněhu
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, A. B. Z pohádkového kraje. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 83–88.
Licence:	PD old 70

Hladina řeky leskla se v záři odpoledního slunka jak obrovské zrcadlo. S jásotem veběhl Radovan na ledový povrch a počal se chutě klouzati. Zabrán jsa do zábavy, nevšiml si, že slunko zastřelo se tmavým mrakem. Teprve když zahučel mocný vichr, pomýšlel chlapec na návrat. Sotva však učinil několik kroků ku předu, opřel se o jeho tělo prudký vichr a hnal jej po hladkém ledu s úžasnou rychlostí. Radovan jen stěží dýchal. Náhle počala cesta kloniti se do nedozírné hlubiny, do níž Radovan více padal než ujížděl. Posléze dopadl na měkký povrch a zůstal bez vědomí ležeti. Za hodnou chvíli probudila ho ze mdloby citelná zima. Zvolna povstal a udiveně rozhlížel se kolem. Viděl se ve krajině zcela neznámé; kam oko dohlédlo, bělal se jen sníh a ze sněhu vyčnívala ledová skaliska, jež leskla se podivným třpytem. Radovan podivem vzkřikl.

Nedaleko něho vypínal se ohromný palác ledový, jenž vysýlal kolem sebe čarovnou záři. A než udivený Radovan trochu se vzpamatoval, zahučelo poblíž něho a k hochovi přiklusal na obrovském bělouši veliký stařec. Po každém zachvění hřivou koně sypal se hustě sníh. Oděv podivného starce byl z ledu, posetého krásnými hvězdičkami sněhovými; hlava opatřena jest ledovou korunou.

„Co tu hledáš?“ zahřměl velikán na Radovana strachem se třesoucího.

„Odpusť, vznešený pane!“ prosil hošík; „nepřišel jsem k tobě zúmyslně, nýbrž jen náhoda zavedla mne v tyto končiny.“

A s pláčem jal se vyprávěti, co se mu přihodilo.

„Proč jsi odešel z domu bez vědomí rodičů? Nevíš-li, že tě může na ledě stihnouti neštěstí? Půjdeš se mnou!“

Radovan neodvážil se odmlouvati. Stařec sehnul se s koně a vzal hošíka do náručí. Bělouš dal se do klusu a za chvíli stanuli před palácem; široká vrata rozevřela se a bělouš vjel do prostorného dvora. Stařec zavedl koně do ohromné stáje, ujal Radovana za ruku a vedl jej po širokých ledových schodech do paláce. Radovan nevěděl úžasem, nač dříve se podívati. Co tu bylo skvostných síní s překrásným nábytkem a náčiním! Ale všechny pěkné věci byly z ledu.

„Máš hlad?“ otázal se stařec Radovana, a když hoch přisvědčil, podal mu ledovou, překrásně pracovanou mísu s ovocem rovněž z ledu.

„Odpusť, pane,“ osmělil se hošík, „kterak mám ukojiti hlad tímto ovocem?“

„Jenom okus!“ pobízel ho stařec.

Radovan sáhl do mísy; a hle, sotva dotkla se jeho ruka ledových plodů, proměnily se ve šťavnaté ovoce, na němž Radovan opravdu si pochutnal.

Když chlapec se nasytil, ozval se velikán vážným hlasem: „Jsem král zimy a vše, co kolem sebe zříš, jest mým panstvím. Prací tvou bude krmiti mého bělouše podobným ovocem, jakého nyní požíváš; chraň se však okusiti potravy koni určené! Zle by se ti vedlo!“

A když jej hošík ujistil, že vykoná věrně, co mu bylo přikázáno, uložil král Radovana na lůžko z ledu. Hned změnil se led v nejjemnější podušky, na nichž spalo se zemdlenému hochu znamenitě.

Sotva ráno se probudil, již očekávala jej chutná snídaně. Za chvíli vešel k němu král a připomněl mu, co má činiti. Nemeškaje, odebral se chlapec do stáje k běloušovi, který již netrpělivě očekával snídani. S podivem hleděl Radovan, kterak celé hromady ledového ovoce mizely v útrobách zvířete.

Vykonav svou práci, odebral se Radovan opět do paláce. Král zimy rozloučil se s Radovanem, i odejel na svět, aby tu sypal sníh a mrazy působil.

Radovan procházel se po nejbližší krajině, slézal ledová skaliska, vcházel do hlubokých roklí. Náhle spatřil nízký balvan ledový, jenž měl podobu boudy. Zvědavě přikročil k němu a dotknul se ho rukou. V balvanu zapraskalo a po straně zjevil se úzký otvor. Radovan nahlédl do vnitř a uzřel překrásného jelena.

„Dobrý chlapče, pomoz mi odtud!“ prosil jelen žalostně; „odměním se ti za to.“

„A kterak mám ti pomoci, sám jsa zajatcem?“

„Poslyš,“ mluvil jelen dále. „Až budeš zítra krmiti bělouše králova, kousni do jablka.“

„Toho neučiním!“ zvolal Radovan. „Vím dobře, kam vede neposlušnost. Král přikázal mi, abych jablek těch neokoušel!“

„Bláhový,“ konejšil ho jelen, „co by se ti mohlo státi? Jakmile to učiníš, bude král úplně bez moci a já odnesu tě na hřbetě do tvé vlasti, k milé matince. Ubohá jistě pro tebe velice truchlí.“

Již již chtěl hošík poslechnouti; ale ještě v čas vzpomněl si na krále zimy a rychle odešel do paláce.

Když král vrátil se domů, oslovil hošíka: „Dobře jsi učinil, že jsi neuposlechl svádění jelenova. Za to způsobím ti malou radost.“

A zamával rukou ve vzduchu.

Ihned vzplanulo nad krajem překrásné světlo rozličných barev, a ku králi přibíhaly rozmilé dítky v ledných rouchách; rozestavivše se do kruhu, počaly za zvuků jemné hudby tančiti ve vzduchu. Krásná byla podívaná na lesknoucí se roucha, jež plála v záři jako drahokamy.

„Lidé jmenují zjev tento severní září,“ poučoval král Radovana, jenž nemohl ani nabažiti se pohledu na tuto krásu. Náhle záře uhasla a nastala čirá tma. —

Již tři měsíce uplynuly a Radovan dosud dlel v zajetí krále zimy. Často sice napadlo hocha, aby okusil ledového ovoce, jež nosil bělouši; nebo touha po matce vzmáhala se v něm nesmírně. Na štěstí však dovedl lákání tomu oddolati; také k boudě jelenově se neodvážil.

Jednoho dne zavolal král Radovana a pravil: „Poslyš, chlapče, uzříš opět svou matinku.“

Chlapec zajásal a vřele líbal ruku královu.

„Záhy bude mi postoupiti vládu mému bratru — králi tepla; proto tě propouštím na svobodu.“

Vyvedl bělouše ze stáje a uchopiv hocha do náručí, vyšvihl se na oře — a již letěl bělouš po zasněžené rovině jako pták. Rychlou jízdou pozbyl hošík vědomí…

Když opět se probudil, ležel na břehu řeky, sněhem cele jsa zasypán. Vyskočil hbitě a ubíhal k rodné chatě.

Jak uvítala matka oplakávaného synka, netřeba povídati. Radovan vyprávěl jí vše, co bylo se mu přihodilo, a kde tak dlouho meškal. Pak svlékal se ze zasněženého oděvu. Když matka oklepávala sníh, zaznělo jasné cinknutí a na podlaze zjevil se veliký zlaťák. Matka třásla dále šatem — a za nedlouho byla podlaha dukáty jako poseta.

Teď bylo po nouzi. Matka a syn přestěhovali se do vlastního výstavného domu a vděčně vzpomínali na dobrého krále zimy.